ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.280.2020:54
sp. zn. 4 As 280/2020 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Tomaier Legal
advokátní kancelář s.r.o., IČO: 241 55 241, se sídlem Černokostelecká 281/7,
Praha 10, zast. Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, se sídlem Vřesová 685/16,
Praha 8, proti žalovanému: Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace,
IČO: 659 93 390, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zast. JUDr. Jiřím Hartmannem,
advokátem, se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti rozhodnutí Ing. Radka Mátla, osoby
pověřené řízením žalovaného, ze dne 4. 9. 2019, č. j. 18617/2019-10000, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020,
č. j. 11 A 177/2019 - 43,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2020, č. j. 11 A 177/2019 - 43,
se zru š uj e a věc se tomuto soudu v r ac í k dalšímu řízení.
II. Žalovanému se v ra cí zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta, se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Ing. Radek Mátl, jakožto osoba pověřená řízením žalovaného, v záhlaví uvedeným
rozhodnutím potvrdil rozhodnutí žalovaného o odmítnutí žádosti ze dne 17. 7. 2019,
č. j. 13413/2019-10320, o poskytnutí informace, spočívající ve sdělení, jaké smlouvy
byly mezi ŘSD a Ing. T. G., Ph.D., uzavřeny, co je předmětem těchto smluv a zda jsou tyto
smlouvy nadále platné, případně, kdy jejich platnost skončila, včetně poskytnutí kopií těchto
smluv a dále, jaká pověření či jmenování ŘSD udělilo a Ing. T. G., Ph.D., od počátku jeho
působení v ŘSD, včetně poskytnutí kopií těchto pověření a jmenování.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž vyjádřil přesvědčení,
že rozhodnutí žalovaného spočívá na nesprávných skutkových základech a právních závěrech,
které jsou v rozporu s aplikační praxí zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím. Rozhodnutí žalovaného označil žalobce za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný
v podstatě pouze zopakoval argumenty uvedené v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
a z větší části ignoroval argumentaci žalobce uvedenou v odvolání. Navíc je zcela nepřehledné,
když směšuje různé důvody odmítnutí žádosti a dokonce odkazuje na nové důvody, které
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vůbec neobsahuje.
[3] Žalobce brojil proti závěru žalovaného, že požadované informace mají povahu vnitřních
aktů povinného subjektu. V případě žalobcem požadované smlouvy mezi povinným subjektem
a jeho významným funkcionářem se totiž nemůže jednat o uspořádání vnitřních
poměrů na základě principu podřízenosti, neboť smlouva je dvoustranným právním jednáním,
které zásadně nespočívá na principu podřízenosti. Ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona
č. 106/1999 Sb. navíc vyžaduje, aby se informace vztahovala k vnitřním pokynům výlučně,
a ani tato podmínka není v případě požadovaných informací splněna. Nebyl tudíž splněn důvod
pro odmítnutí poskytnutí informace podle uvedeného ustanovení.
[4] Vymezení požadované informace nijak nespecifikuje, že by byly požadovány informace
o platových poměrech Ing. G. Žalobce nemůže předjímat, zda požadované dokumenty
tuto informaci obsahují. Pokud by tomu tak bylo, postačilo by pouze částečné poskytnutí
informace. Případná aplikace testu proporcionality by navíc podle žalobce nemohla vést
k odmítnutí poskytnutí informace ani v části týkající se platových podmínek Ing. G. Neobstojí
proto ani odmítnutí poskytnutí požadovaných informací s odkazem na to, že jde o citlivé
informace.
[5] Proti odmítnutí poskytnutí informace z důvodu osoby žalobce, kdy žalovaný argumentuje
tím, že společník a statutární orgán žalobce Mgr. Jan Tomaier zastupuje třetí osobu ve sporu
s ŘSD vedeném u Městského soudu v Praze, žalobce namítl, že osoba žalobce a profesní aktivity
osob, které se účastní podnikání žalobce, jsou z hlediska realizace práva na informace irelevantní.
Povinný subjekt není oprávněn při plnění svých povinností podle zákona č. 106/1999 Sb.
rozlišovat mezi různými žadateli, např. podle toho, zda s povinným subjektem vedou civilní
spory, či dokonce je jejich prostřednictvím realizováno právo na právní pomoc třetím osobám.
[6] Relevantní pro odmítnutí poskytnutí informací není ani žalovaným tvrzený důvod
podle §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. spočívající v tom, že požadovaná informace
má být údajně použita v případném soudním řízení. Žalovaný nijak nespecifikuje,
jak mohou požadované informace souviset s řízením vedeným u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 41 Cm 17/2019. Žalovaným tvrzené narušení principu rovnosti v probíhajícím
soudním řízení nepředstavuje podle žalobce důvod, pro který by mělo dojít k naplnění ustanovení
§11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Informace o smlouvách a pověřeních určitého
vedoucího zaměstnance nemohou z povahy věci představovat dokument, od kterého se odvíjí
např. strategie vedení sporu, případně poskytovat komukoliv výhodu.
[7] Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil, věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Námitce žalobce, že žalovaný řádně nezdůvodnil své správní uvážení v případě aplikace
§11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., městský soud nepřisvědčil. V napadeném
rozhodnutí jsou totiž popsány úvahy, které správní orgán vedly k aplikaci §11 odst. 1 písm. a)
a §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Stejně tak městský soud neshledal
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného spočívající v nevypořádání se s námitkou týkající
se nemožnosti aplikace §11 odst. 1 písm. a) cit. zákona, resp. pouhého odkazu na argumenty
uvedené v prvostupňovém rozhodnutí.
[9] V případě námitky, v níž žalobce brojil proti tvrzení žalovaného, že požadované
informace jsou „vnitřním předpisem“, a bylo tudíž možné přistoupit k jejich neposkytnutí na základě
§11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., však městský soud přisvědčil žalobci,
že požadované informace jsou smlouvami, tedy dvoustranným právním jednáním, které z povahy
věci nemohou spočívat na principu podřízenosti a nadřízenosti. Nejedná se tedy o dokumenty,
které by mohly být z povahy věci považovány za vnitřní pokyny či personální předpisy. Soud
dále přisvědčil hodnocení žalobce, že se požadované informace ani nijak typově neblíží
dokumentům, které judikatura uvádí jako typické příklady vnitřních právních předpisů
(např. organizační řád, spisový řád, skartační řád či docházkový systém). Stejně tak i v případě
pověření či jmenování nelze konstatovat, že by se jednalo o dokumenty, jejichž výsledky
by se projevovaly výlučně v rámci úřadu a neměly by žádný dopad navenek. Městský soud
tedy dospěl k závěru, že požadované informace nenaplňují znaky typické pro vnitřní pokyny
a personální předpisy a žalovaný pochybil, když odmítl jejich poskytnutí s odkazem na §11
odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb.
[10] V případě odmítnutí požadovaných informací s odkazem na §11 odst. 4 písm. b) zákona
č. 106/1999 Sb. městský soud konstatoval, že judikatura správních soudů již podala výklad pojmu
„rozhodovací činnost soudů“. Tento výklad ale ani vzdáleně nezahrnuje informace požadované
v nyní posuzované věci žalobcem po žalovaném. Žalobce totiž nepožadoval po žalovaném
např. jeho podání vůči soudům či jiným účastníkům v nejrůznějších soudních řízeních. Žalobce
požadoval informace o smlouvách uzavřených mezi žalovaným a jeho funkcionářem. Výklad
žalovaného by tak vedl k absurdnímu závěru, že v případě, kdy se povinný subjekt
účastní nějakého soudního řízení, nesmí poskytovat veřejnosti jakékoliv informace, které
by byť jen vzdáleně souvisely s projednávanou věcí. Soud se proto ztotožnil s argumentem
žalobce, že taková extenzivní interpretace §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb.
by znamenala popření smyslu informační povinnosti povinných subjektů. Takovouto interpretaci
je třeba odmítnout, jelikož by ve svém důsledku nebylo šetřeno podstaty a smyslu práva
na informace, jak je požadováno v čl. 4 odst. 4 Listiny. Městský soud navázal, že byť má stát
jako účastník v civilním soudním řízení rovné postavení s ostatními účastníky, neznamená
to, že by zároveň mohl s odkazem na čl. 37 odst. 3 Listiny odmítnout plnit svou informační
povinnost, která mu plyne z čl. 17 odst. 5 Listiny a v návaznosti na to ze zákona č. 106/1999 Sb.
[11] Městský soud žalovanému nepřisvědčil, že je nutné vzít v potaz postavení žadatele
a účel, pro který je informace požadována. Žadatelem o poskytnutí informace
totiž může být kdokoliv, bez ohledu na svůj vztah k požadované informaci či na zájem, který
získáním informace sleduje. V posuzované věci se nejedná o zcela výjimečný případ,
kdy by bylo možné odmítnout poskytnutí informací z důvodu zneužití práva.
[12] Městský soud shledal důvodnou rovněž námitku žalobce, v níž brojil proti závěru
žalovaného, že nemůže poskytnout požadované informace mj. i z toho důvodu, že obsahují
informace o platových poměrech Ing. T. G., Ph.D. Konstatoval, že podle §12 zákona č.
106/1999 Sb. musí povinný subjekt provést všechna omezení práva na informace
tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení
těch informací, u nichž to stanoví zákon. Nelze tedy plošně odmítnout poskytnutí
všech informací s odůvodněním, že se na některé požadované informace vztahuje zákonné
omezení. V daném rozsahu je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, neboť se nijak nezabývá možností alespoň částečného poskytnutí požadovaných
informací.
[13] Městský soud uzavřel, že žalovaný musí v dalším řízení znovu rozhodnout o žádosti
žalobce, přičemž musí vycházet z toho, že nemůže odmítnout požadované informace poskytnout
podle §11 odst. 1 písm. a) ani §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Pokud žalovaný
dojde k závěru, že je třeba žádost z části odmítnout z důvodu ochrany osobních údajů,
musí v rozhodnutí řádně specifikovat skutečnosti, ze kterých tento závěr plyne
tak, aby jeho rozhodnutí bylo případně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Zároveň nemůže
žádost plošně odmítnout jako celek a musí v souladu s §12 zákona č. 106/1999 Sb. poskytnout
alespoň ty požadované informace, na které se omezení nevztahuje.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[14] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost, jejíž součástí učinil též návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Městský
soud dle stěžovatele dostatečně nezohlednil skutkové okolnosti případu. V této souvislosti
stěžovatel zmínil, že je žalobce zástupcem společnosti GEOSAN GROUP a.s. ve věci vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 17/2019, v níž je stěžovatel stranou žalovanou.
Podstata a předmět tohoto soudního sporu podle stěžovatele bezprostředně souvisí s žádostí
žalobce o poskytnutí informací, neboť žalobce v průběhu tohoto soudního řízení zpochybňuje
osobu správce stavby, kterým měl dle této společnosti být právě Ing. T. G., Ph.D., jehož se
předmětná žádost o informace týká. Stěžovatel má za to, že žalobce se snaží dosáhnout
zvýhodnění pozice svého klienta v probíhajícím soudním řízení, což je v rozporu zejména
s rovností zbraní a procesního postavení podle občanského soudního řádu. To představuje
zneužití práva na informace, neboť žalobce se touto cestou snaží znevýhodnit stěžovatele v rámci
již probíhajících a do budoucna očekávaných soudních sporů. Účastník soudního
řízení není oprávněn požadovat, aby mu protistrana zpřístupnila důkazní prostředky, které
má ve svém držení.
[15] Žalobce po celou dobu řízení neuvedl žádná tvrzení či důkazní prostředky,
z nichž by bylo možné usuzovat, že svou žádostí skutečně směřuje k ochraně veřejného zájmu.
Výklad ustanovení §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. zaujatý městským soudem
je nesprávný a v konečném důsledku činí toto ustanovení obsoletním. Nemůže obstát výklad
tohoto ustanovení spočívající v tom, že informacemi souvisejícími s rozhodovací činností soudů
je nutno rozumět pouze podání učiněná v soudním řízení. Uvedený výklad by vedl
ke zcela absurdnímu závěru, že v případě, kdy je účastníkem občanského soudního řízení povinný
subjekt, může protistrana žádostmi o poskytnutí informací získávat informace a případné důkazní
prostředky, které jsou v dispozici povinného subjektu, a tím by v soudním řízení získala výhodu
oproti situaci, kdy účastníkem řízení není povinný subjekt. Postup, který zvolil, považuje
stěžovatel za souladný s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem ze dne 3. 4. 2018,
sp. zn. IV. ÚS 1200/16.
[16] Městský soud se mýlí i ohledně nemožnosti odmítnut poskytnutí informací podle §11
odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., neboť žalobcem požadované informace splňují definiční
znaky vnitřních pokynů, resp. informací ryze interní povahy. Informace týkající se mandátu
Ing. T. G., Ph.D., zastupovat v pozici správce stavby stěžovatele jsou interními informacemi
stěžovatele, na jejichž zveřejnění neexistuje žádný veřejný zájem. Naopak tyto skutečnosti
zakládají a determinují postavení uvedené osoby uvnitř organizace.
[17] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěrem soudu ohledně nepřezkoumatelnosti
svého rozhodnutí ve vztahu k odmítnutí žádosti žalobce z důvodu ochrany citlivých informací
podle §12 zákona č. 106/1999 Sb. Odůvodnění rozhodnutí je totiž ve vztahu k ochraně citlivých
informací zcela dostačující, neboť na tomto důvodu napadené rozhodnutí nespočívá.
Nebyly tak ani splněny podmínky pro to, aby městský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání
ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ostatně i v odůvodnění napadeného rozsudku
je konstatováno, že ve vztahu ke stěžejním důvodům pro odmítnutí poskytnutí žalobcem
požadovaných informací je odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečné a přezkoumatelné.
Také z gramatického výkladu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. podle stěžovatele vyplývá, že je nutné,
aby nepřezkoumatelným bylo žalobou napadené rozhodnutí jako celek, což zjevně v posuzované
věci není naplněno. Pokud Městský soud v Praze dospěl k závěru, že pouze určitá část
rozhodnutí je nepřezkoumatelná, nemůže tento závěr odůvodnit rozhodnutí o žalobě
bez nařízení jednání, pokud zároveň soud v rámci rozsudku bude posuzovat i ostatní žalobní
body a o těchto učiní konečné a pro žalovaného závazné závěry. Řízení před městským soudem
tak bylo podle stěžovatele zatíženo vadou, když nebylo nařízeno ústní jednání, ačkoliv stěžovatel
na nařízení tohoto jednání trval.
[18] Žalobce ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že rozsudek
městského soudu je správný a precizně popisuje vady napadeného rozhodnutí. Stěžovatel
v podstatě rezignoval na argumentaci ohledně důvodů neposkytnutí informací podle zákona
č. 106/1999 Sb. a podstata jeho kasační stížnosti spočívá v tvrzení, že účelem žádosti o informace
je porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Žádost o přiznání odkladného účinku
fakticky spočívá na premise, že žádost o poskytnutí informací je projevem zneužití práva
na informace. Uvedenou argumentaci považuje žalobce za nevěrohodnou a nepřípadnou.
Ke kasační stížnosti se žalobce nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[20] Kasační stížnost je důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítaným důvodem kasační stížnosti dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétně vadou řízení spočívající v tom, že ve věci bylo rozhodnuto
bez nařízení jednání, aniž by byly splněny podmínky uvedené v §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[22] Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti
vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, podle kterého, každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
[23] Podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání
rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
[24] Nejvyšší správní soud předesílá, že již v rozsudku ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 –
96 vyslovil, že „právo na projednání věci před soudem, čítaje v to i právo na osobní účast na jednání soudu
a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti, navrhovat důkazy a předkládat právní argumenty, je jedním ze
základních pilířů práva na spravedlivý proces a jako takové je zakotveno na ústavní úrovni jak v právu
vnitrostátním, tak v mezinárodních úmluvách o lidských právech (čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních
práv a svobod, čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů
č. 3, 5 a 8, sjednané v Římě dne 4. listopadu 1950, jež byla v ČR vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., čl. 14
odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ze dne 10. května 1976, který byl
v ČR vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.).
[25] Ze spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel přípisem
ze dne 27. 1. 2020 soudu sdělil, že nesouhlasí s tím, aby o věci samé soud rozhodl bez jednání.
Městský soud však ve věci rozhodl bez jednání, patrně proto, že rozhodnutí žalovaného shledal
nepřezkoumatelným v části, v níž stěžovatel odmítl poskytnout informace pro jejich charakter
citlivých informací (platové poměry konkrétní osoby), a měl tudíž za to, že ve věci
lze rozhodnout bez jednání podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[26] Uvedená argumentace stěžovatele (o odmítnutí poskytnutí informace) se nachází v závěru
rozhodnutí žalovaného za odůvodněním, že požadované informace nelze poskytnout s ohledem
na §11 odst. 1 písm. a) a §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. a je uvozena slovy
„nad rámec odůvodnění.“ Na základě výše uvedeného je třeba stěžovateli přisvědčit, že se nejedná
o nosnou, ale toliko podpůrnou argumentaci v rozhodnutí žalovaného.
[27] Smyslem a účelem ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je zrušení správního rozhodnutí
stiženého vadou nepřezkoumatelnosti v takovém rozsahu, že soudu vůbec neumožňuje
vypořádat se věcně s žalobními body zpochybňujícími právní posouzení věci. V takovém případě
totiž nelze a ani nemá smysl věc meritorně projednávat, neboť v rozhodnutí správního orgánu
nejsou obsaženy úvahy a závěry, které by bylo možné soudně přezkoumat (v případě
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů) a/nebo není zřejmé, jak vlastně správní orgán
rozhodl (nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost). V případě těchto vad rozhodnutí správního
orgánu je tudíž na místě, aby soud ve správním soudnictví zvolil procesně efektivní a ekonomický
způsob vyřízení věci, kterým je zrušení rozhodnutí správního orgánu bez jednání podle §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[28] V posuzované věci však rozhodnutí stěžovatele obsahuje úvahy a argumenty, na základě
nichž stěžovatel dospěl k závěru, že požadované informace nelze poskytnout podle výše
již zmíněných ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. Městský soud tyto úvahy a závěry věcně
přezkoumal, na což ostatně také stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti. Stěžovatel
rovněž zdůvodnil, proč považuje informace požadované žalobcem za „citlivé informace“,
když konstatoval, že by jejich zveřejněním došlo k citelnému zásahu do osobnostních práv dané
osoby, jelikož informace o platových poměrech zaměstnanců jsou informace, na něž dopadá
ochrana dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, poukázal v této souvislosti na nález
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1200/16 a provedl test proporcionality. S ohledem na výše
uvedené má Nejvyšší správní soud na rozdíl od městského soudu za to, že rozhodnutí stěžovatele
je odůvodněné a nikoli nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Na tomto závěru nic nemění
ani skutečnost, že stěžovatel se v části svého rozhodnutí, v níž vyhodnotil požadované informace
jako „citlivé informace“, nezabýval možností alespoň částečného poskytnutí požadovaných
informací. Jestliže totiž stěžovatel dospěl k závěru, že požadované informace není možné vůbec
poskytnout, je logické, že se již nezabýval možností alespoň částečného poskytnutí požadovaných
informací. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že hodnotí pouze otázku
přezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele, nikoli správnost a zákonnost závěrů, k nimž ve svém
rozhodnutí dospěl.
[29] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí stěžovatele
není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a je tudíž třeba přisvědčit námitce stěžovatele,
že nebylo možné v posuzované věci rozhodnout bez jednání podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pokud tedy městský soud nevyhověl žádosti stěžovatele a rozhodl bez jednání, závažným
způsobem porušil stěžovatelovo právo na účast při jednání soudu zakotvené čl. 38 odst. 2
větě první Listiny základních práv a svobod a §49 odst. 1 a 3 a §50 s. ř. s.
[30] Tento závěr je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního
soudu i Ústavního soudu. Poukázat lze např. na rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs
216/2005 - 50, č. 975/2006 Sb. NSS, v němž vyslovil, že „[p]ravidlem při soudním rozhodování je vždy
nařízení ústního jednání, aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání
(srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky).
V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „[ú]častník řízení podle názoru Nejvyššího
správního soudu má ústavně zaručené právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti (čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně viz např. rozsudek NSS ze dne 30. 12. 2008,
č. j. 4 Azs 82/2008 – 56.
[31] V nálezu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07, Ústavní soud mimo jiné konstatoval,
že „k základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti
a zejména také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny
základních práv a svobod), náleží - nikoli v poslední řadě - také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod) a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit
(kupř. nález sp. zn. III. ÚS 627/01). Respekt k ústavně zaručenému právu na soudní ochranu, resp. k právu
na přístup k soudu předjímá, že (ex lege založené) výjimky z uvedeného pravidla přitom třeba vykládat
adekvátním, případně restriktivním způsobem (srov. kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/02, IV. ÚS 331/02);
totiž tak, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat
v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod
(srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další).
Z pohledu práva jednoduchého relevantního pro její ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc zejména
ustanovení §49 odst. 1, §51, §76 a §110 odst. 3 s. ř. s. Z nich (kromě dalšího) vyplývá, že k projednání věci
samé nařídí předseda senátu jednání, k němuž předvolá účastníky. Uvedený imperativ adresovaný soudu platí
potud, pokud nejsou splněny podmínky výluky z této povinnosti v nich taxativně obsažené.“
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[32] Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský tím, že rozhodl ve věci samé bez jednání, zatížil
řízení vadou, jež v daném případě mohla mít za následek jeho nezákonné rozhodnutí o věci samé
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel tedy plně uspěl s námitkou, v níž se dovolával tohoto
důvodu kasační stížnosti. Dalšími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se již Nejvyšší
správní soud nezabýval, neboť dospěl-li k závěru, že řízení před městským soudem bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 4 s. ř. s.),
nebylo možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu k takovémuto
rozhodnutí, jestliže výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné.
[33] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížností napadený rozsudek
Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm městský soud rozhodne vázán shora vysloveným právním názorem (§110 odst. 4
s. ř. s.), tedy nařídí jednání a umožní stěžovateli se jej zúčastnit.
[34] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[35] Podle §10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soud vrátí
poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen.
[36] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou naplněny zákonné
podmínky pro vrácení zaplaceného soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč. Zástupce stěžovatele uhradil soudní poplatek k výzvě soudu
převodem z účtu ke dni 10. 9. 2020. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval, neboť bez zbytečného odkladu
rozhodl o věci samé, byly naplněny podmínky pro vrácení soudního poplatku zaplaceného
stěžovatelem, jak jsou vymezeny v §10 odst. 1 větě první zákona o soudních poplatcích.
[37] Na základě výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se stěžovateli
vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši
1.000 Kč. Tento mu bude v souladu s §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího
Hartmanna, advokáta, se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. října 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu