ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.31.2014:12
sp. zn. 4 As 31/2014 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Ústavní soud, se sídlem Joštova 8, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013, č. j. 30 A 93/2013 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce požádal žalovaného elektronickou poštou dne 3. 6. 2013 o poskytnutí informací.
Proti obdržené odpovědi, kterou pokládal za nezákonnou a nedostatečnou, podal žalobce
dne 23. 8. 2013 správní žalobu u Krajského soudu v Budějovicích, jež byla usnesením
ze dne 26. 8. 2013, č. j. 10 Na 75/2013 – 3, postoupena Krajskému soudu v Brně.
Krajský soud v Brně vyzval usnesením ze dne 8. 10. 2013, č. j. 30 A 93/2013 – 12,
žalobce k úhradě soudního poplatku ve výši 2.000 Kč za podání žaloby proti nezákonnému
zásahu podle položky 18 bod 2. písm. d) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích), ve znění pozdějších předpisů.
Žalobce následně nedoložil dostatečně důvody k přiznání osvobození, a proto krajský soud
usnesením ze dne 19. 12. 2013, č. j. 30 A 93/2013 – 19, zamítl žalobcovu žádost na osvobození
od soudního poplatku a vyzval žalobce k jeho úhradě ve lhůtě 10 dnů. V odůvodnění usnesení
krajský soud uvedl, že žalobce neunesl břemeno důkazní ve smyslu prokázání nedostatečných
prostředků pro osvobození od soudních poplatků, když nedoložil výši příjmů, své majetkové
poměry a náklady na živobytí. Dále krajský soud posuzoval žádost pohledem, zdali se nejedná
o případ zneužití práva pro jeho uplatňování svévolným nebo šikanózním způsobem. Krajský
soud seznal z hlediska stěžovatelova postupu v konkrétní věci, jeho chování a celkového počtu
minulých podání, že se jedná o kverulanta, jehož snaha není orientována na účelné uplatňování
práva.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 19. 12. 2013, č. j. 30 A 93/2013 – 19, včasnou kasační stížnost, v níž označil napadené
usnesení za „(…) projev nesoudnosti i arogance, počínaje výroky a konče poučením“. Stěžovatel namítá,
že předložené čestné prohlášení k jeho majetkovým poměrům je dostatečným podkladem
k osvobození od soudního poplatku a uvádí, že není povinen psát svá podání v právní
terminologii. Judikatura Ústavního soudu vyžaduje šetrný přístup k právu žadatele na osvobození
od soudních poplatků a nikoli dokazování majetkových poměrů žadatele, jak je provedl krajský
soud. Soud nepřijatelně požadoval po stěžovateli přiznání zdrojů příjmů, kterými stěžovatel
vůbec nedisponuje. Stěžovatel dále vyčítá soudu nerozmyšlenou citaci zákona a nesouhlasí
s argumentací judikaturní namísto argumentace zákonné. Krajskému soudu nepřísluší zkoumat,
zdali je právo uplatňováno svévolně nebo šikanózně. Stejně tak soud není oprávněn určovat výši
soudního poplatku; jeho povinností je od poplatku osvobodit v plném rozsahu nebo zčásti.
Citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 1 As 121/2012, není
v případě stěžovatele aplikovatelné, protože se v něm rozhodovalo o jiném skutkovém stavu.
Stěžovatel nesouhlasí se svým označením za kverulanta a uvádí, že nesbírá rozhodnutí
jako trofeje. V napadeném usnesení o zaplacení soudního poplatku pak soud stěžovateli
uložením lhůty pro zaplacení v délce 10 dnů fakticky zkrátil lhůtu pro podání opravného
prostředku. Proto stěžovatel navrhuje, aby byla napadenému usnesení odňata účinnost a věc byla
přikázána krajskému soudu, který nepřiděluje věci bez ohledu na rozvrh práce.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem přezkumu
usnesení, kterým nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků, by totiž trvání
na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení znamenalo
jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, č. 486/2005 Sb. NSS a rozsudek ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
ve znění pozdějších předpisů, vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel, přičemž
neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Stěžovatelovy kasační námitky lze podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
„z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení“, ustanovení
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. „z důvodu zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky
řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto
v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce“, a §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel brojí proti úvahám soudu, ve kterých soud posuzoval, zdali neuplatňuje právo
svévolným a šikanózním způsobem. Procesní předpisy sice neobsahují výslovná ustanovení,
která by pojednávala o postupu v případech svévolného či šikanózního uplatňování práva.
Princip, že zneužívání práva nepožívá právní ochrany, je ale obecnou zásadou právní, vlastní
celému právnímu řádu z jeho povahy (srov. např. nález Ústavního soudu Pl.ÚS 25/12 ze dne
17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb.). Svévolné uplatňování práva nesměřuje k právem stanoveným
legitimním cílům, naopak je zaměřeno na znepříjemňování života druhých, způsobování škody,
vyvíjení nedovoleného nátlaku, realizaci msty a jiné zavrženíhodné motivy. Pokud by byla
přiznávána ochrana jakémukoli výkonu práva bez ohledu na případné pohnutky, soudy
by ad absurdum vynucovaly právo, které by škodilo, bylo by nástrojem msty, zdrojem napětí
a soudní rozhodnutí by v očích společnosti začala postrádat legitimitu; takový závěr
je v demokratickém právním státě založeném na úctě k lidským právům nemyslitelný. Krajský
soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žádost stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků je zneužitím práva (srov. k tomu rovněž níže). Nedůvodná je potom námitka, kterou
stěžovatel namítá zmatečnost na základě toho, že mu byl přiznán krajským soudem status
kverulanta; soud rozhodl ve správném obsazení za splnění podmínek řízení a žádný ze soudců
nebyl vyloučen pro podjatost. Stěžovatelem tvrzené machinace s přidělením věci nebyly nijak
doloženy.
Stěžovatel dále namítá nesprávné posouzení jeho majetkových poměrů a nezákonné
odepření osvobození od soudního poplatku. Institut soudního poplatku přenáší část nákladů
výkonu soudnictví na navrhovatele, plní regulační funkci přístupu k soudnictví a zvyšuje
odpovědnost procesních stran za výsledek řízení. Naopak soudní poplatek nesmí omezovat právo
na přístup k soudu u osob, jejichž poměry zaplacení soudního poplatku neumožňují. Soud
má proto účastníka řízení, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, od soudního poplatku
zčásti nebo zcela osvobodit podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.
Osvobození od soudního poplatku má ale své limity, které vyplývají z požadavků
na rozumné a spravedlivé uspořádání práv a povinností v soudním řízení. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, „I když účastník
je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.),
může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede.
O výše uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících
se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které často
pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní
sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí,
nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí).“
Nejvyšší správní soud si je vědom z minulých řízení stěžovatelových právních aktivit,
ve kterých převážně nešlo o smysluplné hájení stěžovatelových práv ale o uměle vytvořené spory
ve smyslu citovaného rozsudku. Obdobný význam má i toto řízení o kasační stížnosti, které
fakticky nezasahuje do životní sféry stěžovatele. Protože svévolný a šikanózní výkon práva
nepožívá soudní ochrany, nelze v případě takového výkonu práva osvobodit stěžovatele
od soudního poplatku.
Uvedený závěr potvrzuje i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012,
č. j. 1 As 121/2012 – 22, „[p]okud žádost o ustanovení právního zástupce a o osvobození od soudních
poplatků (§35 odst. 8 a §36 odst. 3 s. ř. s.) není s ohledem na svůj obsah a formulace tam uvedené míněna
vážně, ale její jediný myslitelný rozumný význam je šikanózní, jde o zneužití práva podat takovou žádost“.
Z učiněných stěžovatelových podání je zjevné, že nemohou být míněna vážně.
Jejich obsah nesměřuje k účelnému hájení práv; spíše se jedná o exhibici stěžovatelovy tvořivosti,
jejíž projev často nemá pro samotné řízení před soudem význam, jak dokládají např. následující
výroky stěžovatele obsažené v projednávané kasační stížnosti: „je možná vedlejší, že soud neuvažuje
o návrhu na zahájení řízení v minulém čase, jak běžně činí,“ „žádný účastník řízení není povinen vyvracet každý
nesoudný úsudek KS, když je zjevný, i proto tak navrhovatel nečiní, protože za to není placen či odměňován,
a to nikým,“ „je svévolí KS, pokud systematicky činí stupidní závěr, že zjistil, že navrhovatel je příjemcem
příspěvku na živobytí, ale neví, zda jde o příspěvek na živobytí,“ „KS svými pseudovýklady okrádá stát a vládě
se to ještě nedoneslo (tunel na státní finance),“ „úsudek, že soudy nejsou povolány k „k tvorbě zbytečných
rozhodnutí“ jsou imbecilní arogancí“.
Stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu, která se neomezuje toliko
na aplikaci zákona, ale vychází i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Úkolem
Nejvyššího správního soudu je podle §12 odst. 1 s. ř. s. zajišťovat jednotu a zákonnost
rozhodování. Jeden z klíčových principů práva, zásadu právní jistoty, naplňují soudy právě svojí
rozhodovací praxí, pokud rozhodují stejné případy stejně a odlišné případy posuzují odlišně.
Argumentace judikaturou vyšších soudů je proto nutným předpokladem pro spravedlivé
rozhodování. Závěry jednotlivých soudních rozhodnutí, pak podle okolností lze vztáhnout
i na další případy, což nelze bez další argumentace a priori vyloučit tvrzením, že právní závěry byly
formulovány na případě skutkově částečně odlišném. Citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22, se týká právě nepřiznání osvobození
od soudního poplatku a jako součást ustálené judikatury byl správně ve stěžovatelově případě
krajským soudem zohledněn.
Námitka ke stanovené výši soudního poplatku není důvodná. Krajský soud neuložil
povinnost k zaplacení soudního poplatku svévolně. Soud vyměřil výši poplatku v souladu
s položkou 18 bodem 2 písm. d) přílohy zákona soudních poplatcích.
Usnesením ze dne 19. 12. 2013, č. j. 30 A 93/2013 – 19, kterým určil Krajský soud v Brně
stěžovatelovi lhůtu 10 dní k zaplacení soudního poplatku, nedošlo ke zkrácení lhůty pro podání
kasační stížnosti. Lhůta pro podání kasační stížnosti začala běžet standardně v délce dvou týdnů
podle ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s. od doručení rozhodnutí ze dne 19. 12. 2013, č. j. 30 A
93/2013 – 19, do sféry stěžovatele dne 30. 1. 2013. Stěžovatel podal kasační stížnost k poštovní
přepravě v poslední den lhůty dne 13. 2. 2014, a Nejvyšší správní soud ji proto neodmítl
pro opožděnost, tj. lhůta pro podání opravného prostředku zkrácena nebyla.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že Krajský soud
v Brně rozhodl o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků správně.
Žádost o osvobození od soudních poplatků nebyla cílena k účelné ochraně stěžovatelových práv,
nýbrž měla být prostředkem, který by umožnil stěžovateli přístup k soudu v dalším z řady uměle
vytvořených sporů. Námitky uvedené v kasační stížnosti proto neuznal Nejvyšší správní soud
za důvodné.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele zamítl.
O nákladech Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, stěžovatel pak úspěch ve věci
neměl. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu