ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.33.2008:129
sp. zn. 4 As 33/2008 - 129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
proti žalovaným: 1) Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, a 2) Národní
památkový ústav, se sídlem Valdštejnské náměstí 3, Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného
Národního památkového ústavu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2007,
č. j. 7 Ca 129/2007 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2007, č. j. 7 Ca 129/2007 - 97, zastavil
řízení o žalobě žalobkyně proti rozhodnutím žalovaných o neposkytnutí informace podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Soud současně uložil žalovaným
povinnost společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni částku 307 Kč
do třiceti dnů od právní moci usnesení. Soud dále určil odměnu ustanovené advokátky.
V odůvodnění Městský soud v Praze uvedl, že žalobkyně žalobou napadala fiktivní
rozhodnutí žalovaných v řízení o její žádosti ze dne 11. 10. 2004 adresované žalovanému sub 2).
Žalobkyně tvrdila, že není možné určit, kdo je povinným subjektem k rozhodnutí o odvolání,
proto označila oba žalované. Podáním ze dne 1. 11. 2007 vzala žalobkyně žalobu v plném
rozsahu zpět, neboť jí povinný subjekt žádané informace poskytl. Za této situace Městský soud
v Praze řízení zastavil podle §47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že ke zpětvzetí došlo pro pozdější
chování veřejné správy, přiznal soud žalobkyni náhradu nákladů řízení, a to solidárně vůči oběma
žalovaným s tím, že plněním jednoho z nich v tomto rozsahu zaniká povinnost druhého.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný Národní památkový ústav (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost, v níž namítal, že soud neposoudil správně právní otázku žalobkyní
učiněného zpětvzetí žaloby z důvodu uspokojení navrhovatele podle §62 odst. 3 s. ř. s.,
a rozhodl tak ve prospěch žalobkyně, aniž stěžovateli zaslal výzvu k podání sdělení ve věci
zpětvzetí žaloby a posoudil správnost žalobkyní uvedených důvodů zpětvzetí.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel označil kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a e) s. ř. s. a namítal, že nebylo naplněno ustanovení §62 s. ř. s. tak, aby příslušný soud
mohl postupovat podle §62 odst. 4 s. ř. s. za použití §47 písm. a) s. ř. s. a řízení usnesením
zastavit. Stěžovatel zdůraznil, že v předmětné věci nevydal nové rozhodnutí nebo opatření,
popřípadě neprovedl jiný úkon, jímž by žalobkyni uspokojil, ani nesdělil soudu záměr žalobkyni
uspokojit. Stěžovatel nebyl vyzván, aby se k procesnímu úkonu žalobkyně vyjádřil a potvrdil
či vyvrátil tvrzení žalobkyně uvedené ve zpětvzetí. Podle stěžovatele ze všech okolností případu
není zřejmé, že došlo k uspokojení žalobkyně ze strany stěžovatele. Stěžovatel dále konstatoval,
že dosud neobdržel rozsudek, jímž by Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 7 Ca 211/2004 - 39,
a s poukazem na toto rozhodnutí, jímž byla žaloba žalobkyně odmítnuta a podotkl,
že mu připadá nelogické uspokojit žalobkyni, když měl ve věci plný úspěch. Stěžovatel uzavřel,
že nebyly dány zákonné důvody pro zastavení řízení a přiznání náhrady nákladů řízení, a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že považuje za iracionální
a nehospodárné, pokud nelze řízení pro zřejmé uspokojení navrhovatele zastavit bez předchozích
úkonů odpůrce směrem k soudu a úkonů soudu směrem k navrhovateli. Stěžovatel žalobkyni
plně uspokojil, ale paradoxně trvá na pokračování soudního řízení, které již nemá žádný smysl.
Žalobkyně k tomuto vyjádření přiložila přípis stěžovatele, který obsahuje odpovědi na její žádost
o informaci ze dne 11. 10. 2004, z něhož je podle žalobkyně zřejmé, že tato byla uspokojena.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti a jejím doplnění.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud proto považoval za důvod podání kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud předesílá, že původní usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 7 Ca 211/2004 - 39, jímž byla odmítnuta žaloba
žalobkyně, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2007,
č. j. 4 As 43/2006 - 82, který byl doručen všem účastníkům řízení včetně stěžovatele dne
14. 5. 2007. Podáním ze dne 1. 11. 2007 označeným jako „Zpětvzetí žaloby z důvodu uspokojení
navrhovatele podle ust. §62 odst. 3 s. ř. s.“ žalobkyně vzala zpět svůj žalobní návrh, neboť povinný
subjekt jí žádané informace poskytl. Žalobkyně navrhla, aby soud řízení zastavil a přiznal
žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 307 Kč podle §60 odst. 3 druhá věta s. ř. s. Městský
soud v Praze následně vydal kasační stížností napadené usnesení.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval projednávanou věc z hlediska možnosti
uplatnění institutu uspokojení navrhovatele podle §62 s. ř. s.
Podle §62 odst. 1 s. ř. s., dokud soud nerozhodl, může odpůrce vydat nové rozhodnutí
nebo opatření, popřípadě provést jiný úkon, jimiž navrhovatele uspokojí, nezasáhne-li
tímto postupem práva nebo povinnosti třetích osob. Svůj záměr navrhovatele uspokojit sdělí
správní orgán soudu a vyžádá si správní spisy, pokud je již soudu předložil.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že institut uspokojení navrhovatele vyžaduje
pro svou aplikaci iniciativu odpůrce, tj. správního orgánu, a jeho další aktivitu v podobě sdělení
záměru soudu a vydání rozhodnutí, opatření nebo provedení úkonu (odst. 2). Teprve poté si soud
vyžádá vyjádření navrhovatele, resp. žalobce (odst. 3), zda je postupem správního orgánu
uspokojen, aby následně mohl podle odst. 4 rozhodnout o zastavení řízení.
Stěžovateli lze proto přisvědčit, že tento postup v projednávané věci dodržen nebyl,
nicméně Městský soud v Praze takto ani postupovat nemínil a řízení nezastavil z důvodu
uspokojení žalobkyně, ale pro zpětvzetí žaloby žalobkyní podané.
Podle §64 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu (zákon
č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Podle §41 odst. 2 o. s. ř. každý
úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Podle §37 odst. 4 s. ř. s. navrhovatel může vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět,
dokud o něm soud nerozhodl. Podle §47 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li
navrhovatel svůj návrh zpět; šlo-li však o společný návrh více osob, vezme předseda senátu toliko
zpětvzetí návrhu jedním z navrhovatelů usnesením na vědomí.
Podání stěžovatelky ze dne 1. 11. 2007, jakkoli označené za „Zpětvzetí žaloby z důvodu
uspokojení navrhovatele podle ust. §62 odst. 3 s. ř. s.“, je podle svého obsahu zpětvzetím žaloby
ve smyslu §37 odst. 4 s. ř. s. Žalobkyně v tomto podání zcela jednoznačně vyjádřila, že žalobu
bere zpět a navrhuje, aby soud řízení zastavil. Žalobkyně, která svou žalobou celé soudní řízení
iniciovala, je nade vší pochybnost oprávněna tímto řízením disponovat, tedy i navrhovat
jeho zastavení, přičemž ani nemusí uvádět žádné důvody, které jí ke zpětvzetí návrhu vedly.
Vzhledem k tomu, že předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006,
č. j. 7 Ca 211/2004 - 39, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2007,
č. j. 4 As 43/2006 - 82, je současně nutno vycházet z toho, že soud dosud o žalobě nerozhodl,
a podání zpětvzetí podle §37 odst. 4 s. ř. s. nic nebránilo. Nejvyšší správní soud doplňuje,
že zmíněný rozsudek zdejšího soudu byl stěžovateli doručen, jeho námitky odkazující na zrušené
usnesení Městského soudu v Praze jsou proto bezpředmětné.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše uvedené shledal, že Městský soud v Praze
postupoval naprosto správně, když na návrh žalobkyně řízení o její žalobě zastavil podle §47
písm. a) s. ř. s.
K otázce povinnosti stěžovatele a druhého žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení
ve výši 307 Kč Nejvyšší správní soud předesílá, že podle jeho konstantní judikatury, vylučuje-li
§104 odst. 2 s. ř. s. podání kasační stížnosti směřující proti náhradě nákladů řízení, neznamená to, že ve spojení
s věcnou kasační stížností je námitka směřující proti nákladům řízení přípustná (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 Afs 190/2006 - 228, www.nssoud.cz).
I přesto však považuje Nejvyšší správní soud za vhodné se k této otázce vyjádřit, byť tak činí
obiter dictum.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější
chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel
proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení.
V projednávané věci vzala žalobkyně svou žalobu zpět z důvodu pozdějšího chování
stěžovatele, který jí v průběhu soudního řízení poskytl požadované informace, proto žalobkyně
měla právo na náhradu nákladů řízení proti odpůrci. Citované ustanovení totiž nedopadá
pouze na případy aplikace institutu uspokojení navrhovatele, ale řeší i případy, kdy navrhovatel
sám vezme návrh zpět, neboť jej odpůrce - nikoliv postupem podle §62 s. ř. s. - uspokojil.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel sám ani nepopírá, že žalobkyni
požadované informace poskytl, což žalobkyně doložila přípisem stěžovatele přiloženým
k jejímu vyjádření ke kasační stížnosti.
Rovněž nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud podotýká, že postup
stěžovatele považuje za poněkud absurdní, neboť ukončení soudního řízení bylo nejen v zájmu
žalobkyně, ale především v zájmu obou žalovaných. Jediným smysluplným důvodem podání
kasační stížnosti tak zůstává povinnost stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení,
která je však nesrovnatelně menší (307 Kč) než zbytečně zaplacený soudní poplatek za kasační
stížnost (3000 Kč), k jehož úhradě ani nebyl stěžovatel povinen. Zaplacený soudní poplatek
stěžovateli na jeho žádost vrátí Městský soud v Praze.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nezjistil namítanou nezákonnost napadeného
rozhodnutí, a proto kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2007,
č. j. 7 Ca 129/2007 - 97, podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšné žalobkyni, ani žalovanému sub 1) v tomto řízení
žádné náklady nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu