ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.7.2007
sp. zn. 4 As 7/2007 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: O. z o.
k. b. v B. – K., R. a J., zast. JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem Tábor,
Převratilská 330, proti žalovanému: ředitel Krajského úřadu Jihomoravského kraje , se
sídlem Brno, Žerotínovo nám. 3/5, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dn e 2. 8. 2006, č. j. 31 Ca 171/2005 - 33,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2006, č. j. 31 Ca 171/2005 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností stěžovatel brojí proti usnesení Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 2. 8. 2006, č. j. 31 Ca 171/2005 – 33,
(dále jen „napadené usnesení“), jímž krajský soud rozhodl o žalobě proti fiktivnímu
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2005, kterým měl žalovaný zamítnout odvolání
stěžovatele proti prvoinstančnímu rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje
(dále jen „KÚ JMK“) ve věci poskytnutí informací. KÚ JMK formou sdělení
č. j. KÚ JMK 33460/2005 OKH, ze dne 23. 8. 2005, stěžovateli poskytl odpovědi na otázky
obsažené v žádosti o poskytnutí informace, avšak stěžovatel považoval tento postup
za odepření poskytnutí požadovaných informací prostřednictvím vydání fiktivních
negativních rozhodnutí v obou uvedených instancích.
V žalobě stěžovatel uvedl, že postup povinného subjektu v obou stupních při aplikaci
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) podle čl. 17 Listiny základních práv
a svobod a dle §4 a §14 odst. 3 písm. c) citovaného zákona o svobodném přístupu
k informacím byl zcela nesprávný a podle názoru stěžovatele vykazoval množství vad
procesního charakteru i nezákonnost. Odvolacím orgánem v dané věci měl být ředitel
krajského úřadu podle §16 odst. 2 věta třetí zákona o svobodném přístupu k informacím
v souvislosti s §68 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o krajích“). Ten však o odvolání stěžovatele v zákonné lhůtě 15 dnů
nerozhodl, čímž dle názoru stěžovatele nastala dne 23. 9. 2005 fikce rozhodnutí v druhém
stupni spočívající v tom, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí
prvoinstančního orgánu o odepření poskytnutí požadovaných informací potvrzeno.
Jelikož negativní fiktivní rozhodnutí je z povahy věci rozhodnutím nepřezkoumatelným,
domáhal se stěžovatel jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost a vrácení věci žalovanému.
K charakteru prvoinstančního sdělení KÚ JMK ze dne 23. 8. 2005,
č. j. JMK 33460/2005 OKH, stěžovatel v žalobě poznamenal, že pokud ve své žádosti
o poskytnutí informací rozlišil pojmy „Krajský úřad Jihomoravského kraje“ a „Jihomoravský
kraj“, měl prvoinstanční orgán postupem dle §14 odst. 3 písm. a) zákona o svobodném
přístupu k informacím vyzvat stěžovatele k upřesnění žádosti, a nikoliv bez dalšího
odpovědět, že uvedené informace k dispozici nemá. Podle názoru stěžovatele byl
takový přístup nepřípustně formalistický a vedoucí ve své podstatě k odepření ústavně
zaručeného práva na informace. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry,
k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 73/03, (publikován ve Sb. n. u. ÚS svazek
č. 34 nález č. 10 str. 141). K rozhodnutí hejtmana Jihomoravského kraje
č. j. JMK 33460/2005 OKH, ze dne 20. 9. 2005, ve věci stěžovatelova odvolání, stěžovatel
uvedl, že bylo vydáno nepříslušným orgánem, neboť odvolacím orgánem měl být ředitel
krajského úřadu Jihomoravského kraje. Toto rozhodnutí považuje za nicotné, a navíc vnitřně
nesrozumitelné a nesouladné, neboť hejtman Jihomoravského kraje svým rozhodnutím
potvrdil fiktivní rozhodnutí povinného subjektu o odepření poskytnutí požadovaných
informací, ale zároveň tento výrok odůvodnil tím, že požadované informace byly poskytnuty.
Z důvodu právní jistoty však stěžovatel navrhl, aby krajský soud vyslovil nicotnost
tohoto rozhodnutí. V žalobním petitu stěžovatel požadoval, aby byla zrušena rozhodnutí
prvoinstančního orgánu o odepření informací ze dne 26. 8. 2005 a fiktivní rozhodnutí ředitele
Krajského úřadu Jihomoravského kraje o odvolání žalobce ze dne 23. 9. 2005,
přičemž rozhodnutí hejtmana Jihomoravského kraje v druhé instanci měl krajský soud
na návrh stěžovatele prohlásit za nicotné.
Ve svém vyjádření k žalobě argumentoval žalovaný především tím, že žádost žalobce
byla srozumitelná, zcela konkrétní, vztahovala se k působnosti povinného subjektu, nespadala
pod zákonná omezení práva na informace a KÚ JMK tak informace poskytl v souladu
s ustanovením §14 odst. 3 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím ve formě
sdělení. Z toho důvodu podle názoru žalovaného nemohlo dojít ke vzniku fiktivního
rozhodnutí dle ustanovení §15 odst. 4 téhož zákona. Dále žalovaný obsáhle odůvodnil
svůj právní názor, dle něhož v souladu s ustanovením §16 odst. 2 zákona o svobodném
přístupu k informacím je příslušnost odvolacího orgánu odvozena od charakteru samotné
informace, která má být poskytnuta, a podřazení požadované informace pod samostatnou
či přenesenou působnost územního samosprávného celku. Proto se žalovaný domnívá,
že odvolacím orgánem v předmětné věci, v níž se jedná o informace spadající do samostatné
působnosti Jihomoravského kraje, měl být hejtman Jihomoravského kraje jako ten, kdo stojí
v čele povinného subjektu.
Krajský soud o žalobě rozhodl napadeným usnesením, jímž žalobu odmítl
jako nepřípustnou. Vyšel z toho, že byla podána písemná žádost o poskytnutí informace
splňující zákonem stanovené náležitosti. Na tuto žádost reagoval žalovaný sdělením,
kterým žádané informace poskytl ve smyslu §14 odst. 3 písm. c) zákona o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud zdůraznil, že podle §15
odst. 1 tohoto zákona je povinný subjekt povinen vydat rozhodnutí pouze tehdy,
jestliže jen zčásti žádosti nevyhoví. Pokud takové rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě
pro vyřízení žádosti povinný subjekt nevydá a ani požadované informace neposkytne,
konstruuje zákon č. 106/1999 Sb. v ustanovení §15 odst. 4 fikci vydání rozhodnutí,
kterým povinný subjekt informaci odepřel. Proti rozhodnutí povinného subjektu
včetně fiktivního rozhodnutí lze podat odvolání, popř. rozklad, a pokud odvolací orgán
o něm nerozhodne ve lhůtě zákonem stanovené, nastupuje i v tomto případě zákonná fikce
vydání rozhodnutí, jímž odvolací orgán odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti takovému fiktivnímu rozhodnutí lze brojit žalobou dle ustanovení §65 s. ř. s. Krajský
soud však dovodil, že se o takový případ nejedná, a to z následujících důvodů. Stěžovateli
žalovaný poskytl v zákonem stanovené lhůtě všechny informace v intencích jeho žádosti,
takže zde nebylo vydáno negativní fiktivní rozhodnutí ve smyslu §15 odst. 4 věty první
zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle názoru krajského soudu jen v případě
nečinnosti povinného subjektu nastává fikce vydání negativního rozhodnutí. Žalovaný
v posuzované věci poskytl požadované informace ve všech požadovaných bodech,
a proto podle přesvědčení krajského soudu zákonná fikce negativního rozhodnutí nemohla
nastat. Samotné sdělení správního orgánu je pouze úkonem, kterým se nezakládá, nemění,
neodnímá ani závazně neurčuje žádné právo nebo povinnosti, nejedná se proto o rozhodnutí,
které by bylo po materiální stránce rozhodnutím ve smyslu §70 písm. a) ve spojení s §65
odst. 1 s. ř. s. Z těchto důvodů krajský soud uzavřel, že žalovaný ve věci nevydal negativní
fiktivní rozhodnutí, a proto je žalobu třeba odmítnout.
Stěžovatel brojil proti napadenému usnesení krajského soudu kasační stížností.
V ní uvedl, že se domáhá zrušení napadeného usnesení z důvodu vymezeného ustanovením
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy tím, že krajský soud odmítl žalobu nezákonně.
Podle názoru krajského soudu byly v dané věci všechny požadované informace žalobci
poskytnuty sdělením povinného subjektu č. j. JMK 33460/2005 OKH, a proto nemohla fikce
negativního rozhodnutí nastat. Stěžovatel s tímto názorem zásadně nesouhlasí. Poukazuje
na to, že se mu jednalo o poskytnutí informací o smlouvách, které Jihomoravský kraj uzavřel
s různými médii. Stěžovatel argumentuje zejména tím, že KÚ JMK měl využít ustanovení
§14 odst. 3 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, a vyzvat žalobce k doplnění
žádosti. Situace, kdy z důvodu nepřesného označení požadoval stěžovatel neexistující
informace, měly být dle názoru stěžovatele pro žalovaného důvodem pro odstranění vad
žádosti. V této souvislosti poukázal stěžovatel na ustanovení §3 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu, účinného do 31. 12. 2005, který upravoval povinnost správního orgánu
poskytnout občanům pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli újmu.
Stěžovatel tedy má za to, že pokud se žalovaný poskytnutí požadovaných informací vyhnul,
došlo jednoznačně ke vzniku fiktivního rozhodnutí ve vztahu k neposkytnutí těch informací,
jichž se žadatel materiálně domáhal. Stěžovatel dále provedl výklad ustanovení §15 odst. 4
zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož ke vzniku fiktivního negativního
rozhodnutí dojde vždy, pokud povinný subjekt neučiní zákonem aprobovaný úkon,
tedy poskytnutí informace, řádně vydané rozhodnutí o odepření informace nebo odložení věci.
V tomto případě dle přesvědčení stěžovatele bylo ze strany žalovaného odepřeno poskytnutí
přinejmenším informace požadované pod bodem c) žádosti, když žalobci nebyly poskytnuty
kopie požadovaných smluv. K vydání fiktivního rozhodnutí v I. stupni tak došlo
v každém případě, ať již je věc nazírána materiálně ve vztahu ke skutečným smlouvám kraje,
anebo formálně ve vztahu k nonexistentním smlouvám krajského úřadu. Podle stěžovatele
tomu napovídá i skutečnost, že povinný subjekt odvolání žalobce proti rozhodnutí postoupil
odvolacímu orgánu, byť nepříslušnému. Argumentace, z níž krajský soud vyšel v napadeném
usnesení, je tedy v rozporu s reálným jednáním povinného. Žalovaný nepostoupil příslušnému
odvolacímu orgánu odvolání stěžovatele, ani mu nevyhověl v rámci autoremedury. Krajský
soud se tedy podle názoru stěžovatele dopustil nesprávného posouzení otázky poskytnutí
požadovaných informací, což způsobilo vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádření. V něm uvedl, že žalobce
uvádí v kasační stížnosti řadu účelových tvrzení, která jsou neopodstatněná a nepodložená.
Dále uvedl, že pokud by Nejvyšší správní soud vzal v potaz stěžovatelem nově předklá dané
důkazy, je zřejmé, že stěžovatel od žalovaného získal část požadovaných informací
a těmito disponuje, přičemž žalovaný tuto skutečnost považuje za hodnou zřetele.
Jinak žalovaný v plném rozsahu odkázal na své vyjádření č. j. JMK 22886/2006, ze dne
17. 2. 2006 a navrhl kasační stížnost stěžovatele zamítnout.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud tato relevantní skutková zjištění.
Dne 11. 8. 2005 podal stěžovatel elektronickou poštou na podatelnu Krajského úřadu
Jihomoravského kraje žádost o informaci dle zákona č. 106/1999 Sb. Žádal poskytnutí
následujících informací:
a) informace, se kterými deníky, periodiky a s kterým neperiodickým tiskem měl
KÚ JMK smlouvu, která umožňovala jednorázově či opakovaně publikovat v tomto tisku,
a to v období od 1. 1. 2003 do dne, kdy bude tato žádost o informace plně vyřízena;
b) informace, kterým deníkům, periodikům a kterému neperiodickému tisku dal
KÚ JMK objednávku, která umožňovala jednorázově či opakovaně publikovat v tomto tisku,
a to ve stejném období, jako je uvedeno v bodě a);
c) předat kopie všech podepsaných smluv o dílo dle bodu a) a objednávek dle bodu b)
a to včetně průvodní korespondence s tiskem;
d) informaci, podle kterého právního předpisu je přípustné, aby KÚ JMK publikoval
vlastní texty v denících, periodikách a neperiodickém tisku a jaké limity jsou na tyto výdaje
podle kterého právního předpisu stanoveny;
e) informaci, která část rozpočtu KÚ JMK je čerpána pro tyto účely, kolik bylo
plánováno na finanční roky 2003 – 2005, kolik bylo skutečně vydáno a která rozpočtová
opatření se týkala těchto vydání. Stěžovatel požádal o předání kopií těchto rozpočtových
opatření.
KÚ JMK odpověděl na tuto žádost sdělením ze dne 23. 8. 2005,
č. j. JMK 33460/2005, v němž uvedl na požadované dotazy pod odpovídajícími písmeny
následující odpovědi:
a) KÚ JMK neuzavřel smlouvu s žádnými deníky, periodiky či periodickým tiskem
b) KÚ JMK nedal deníkům, periodikům či neperiodickému tisku objednávku,
na niž se tážete
c) Viz odpověď ad a), ad b)
d) KÚ JMK se při své činnosti řídí platnými právními předpisy, zejména zákonem
č. 129/2000 Sb.
e) KÚ JMK nemá vlastní rozpočet.
Stěžovatel podal k poštovní přepravě dne 7. 9. 2005 odvolání, v němž uvedl,
že KÚ JMK jeho žádosti nevyhověl a neposkytl an i jednu kopii požadovaných dokumentů.
Obsahově se podle jeho názoru tedy jednalo o odepření informace, neboť KÚ JMK
sice nepostupoval podle ustanovení §15 zákona o svobodném přístupu k informacím,
avšak sdělení, které stěžovateli zaslal, má charakter fiktivního negativního rozhodnutí
o odepření poskytnutí informací dle ustanovení §16 zákona o svobodném přístupu
k informacím. Dále ve svém odvolání stěžovatel poukazoval odkazy na své informace
od deníku Rovnost a jiných zdrojů, že požadované informace povinný subjekt k dispozici má.
Dále stěžovatel upozornil, že podle jeho právního názoru je odvolacím orgánem v souladu
s ustanovením §16 odst. 3 věty třetí zákona o svobodném přístupu k informacím ředitel
krajského úřadu.
Dne 20. 9. 2005 vydal hejtman Jihomoravského kraje rozhodnutí
č. j. 33460/2005 OKH, kterým zamítl odvolání stěžovatele proti fiktivnímu rozhodnutí
KÚ JMK o odepření poskytnutí informací. V odůvodnění uvedl, že podané žádosti
o poskytnutí informace ze dne 11. 8. 2005 bylo ve smyslu §14 odst. 3 písm. c) zákona
o svobodném přístupu k informacím, plně vyhověno, a proto podané odvolání nebylo
důvodné.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že usnesením ze dne 11. 7. 2006,
č. j. 31 Ca 171 /2005 – 29, vyloučil krajský soud žalobu proti rozhodnutí hejtmana
Jihomoravského kraje ze dne 20. 9. 2005, č. j. 33460/2005 OKH, k samostatnému projednání.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému usnesení přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o krajích“), vymezuje působnost jednotlivých orgánů kraje následovně:
§66 zákona o krajích:
Krajský úřad plní úkoly v samostatné působnosti uložené mu zastupitelstvem a radou
a napomáhá činnosti výborů a komisí. Rada může ukládat úkoly krajskému úřadu
jen v rozsahu své působnosti svěřené jí zákonem.
§61 odst. 3 písm. f) zákona o krajích:
Hejtman odpovídá za informování občanů o činnosti kraje (v poznámce pod čarou
je přitom uveden odkaz na zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů).
Zákon o svobodném přístupu k informacím ve svém ustanovení §15 ve znění účinném
do 22. 3. 2006, kdy bylo toto ustanovení změněno zákonem č. 61/2006 Sb., upravoval
možnosti řešení rozhodování o žádosti o poskytnutí informace za předpokladu, že žádost
nebyla odložena v souladu s ustanovením §14 odst. 2 nebo podle §14 odst. 3 písm. b)
tohoto zákona následovně - povinný subjekt byl v souladu s touto právní úpravou oprávněn:
a) vyhovět žádosti v plném rozsahu, v takovém případě nevydal žádné rozhodnutí
a poskytl požadované informace,
b) vyhovět žádosti částečně, v tom případě byl zároveň povinen vydat rozhodnutí
o tom, že žádosti částečně nevyhověl,
c) nevyhovět žádosti vůbec, v takovém případě byl zároveň povinen vydat
o tom rozhodnutí.
Pro případ, že by povinný subjekt žádost ve stanovené lhůtě nevyřídil ani jedním
z uvedených způsobů a informace neposkytl, konstruoval zákon o svobodném přístupu
k informacím fikci vydání negativního rozhodnutí povinného subjektu o odepření poskytnutí
informace (§15 odst. 4 tohoto zákona ve znění účinném do 22. 3. 2006).
V posuzované věci Nejvyšší správní soud dospěl k přesvědčení, že fiktivní rozhodnutí
o odepření poskytnutí informace KÚ JMK jako povinný subjekt vydal, a to z následujících
důvodů: Stěžovatel požadoval informace spadající co do charakteru svého původu
do samosprávné (tj. samostatné) působnosti Jihomoravského kraje. Na žádost stěžovatele
odpověděl KÚ JMK, odbor kanceláře hejtmana tak, že sdělil stěžovateli, že KÚ JMK žádnou
smlouvu s médii neuzavřel a nezadal tedy ani žádnou objednávku, o níž se stěžovatel
ve své žádosti o poskytnutí informací zmiňoval. Nejvyšší správní soud poznamenává,
že subjektem takové smlouvy, stejně jako zadavatelem objednávky mohl, a i nadále může,
být jenom „kraj“ a nikoliv „krajský úřad“. KÚ JMK tedy poskytl stěžovateli pravdivé
informace přesně korespondující dikci jeho žádosti, neboť stěžovatel se tázal, zda KÚ JMK
uzavřel tyto smlouvy či zadal objednávky médiím, nikoliv Jihomoravský kraj jako územní
samosprávná korporace. Je naprosto zřejmé, že stěžovatel formuloval svou žádost
o poskytnutí informací nepřesně co do subjektu, jehož se měly požadované informace týkat.
Zásadní právní otázkou je, zda měl KÚ JMK poučit stěžovatele o tom, že uvedl ve své žádosti
nesprávný subjekt, a vyzvat ho k upřesnění jeho žádosti, anebo zda postupoval správně,
když vykládal žádost o poskytnutí informace přesně tak, jak byla formulována. Z odpovědi
na tuto právní otázku potom rovněž plyne odpověď na spor mezi stěžovatelem a žalovaným
ohledně toho, zda ve věci KÚ JMK vydal či nevydal fiktivní negativní rozhodnutí o odepření
poskytnutí informací.
Podle ustanovení §20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se na řízení
ve smyslu ustanovení §15 a §16 téhož zákona použije podpůrně správní řád, a to s výjimkou
ustanovení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Zákon
č. 71/1967 Sb., správní řád, účinný do 31. 12. 2005, upravoval v ustanovení §19 odst. 2
povinnost správního orgánu posuzovat podání podle jeho obsahu. Sám zákon o svobodném
přístupu k informacím přitom obsahuje v ustanovení §14 odst. 3 písm. a) speciální pravidlo,
které stanovuje, že povinný subjekt posoudí obsah žádosti a v případě, že je žádost
nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš
obecně, vyzve žadatele ve lhůtě do sedmi dnů od podání žádosti, aby žádost upřesnil.
Neupřesní-li žadatel žádost do 30 dnů, rozhodne povinný subjekt o odmítnutí žádosti.
Na základě interpretace uvedeného normativního rámce posuzovaného výkladového
problému je Nejvyšší správní soud toho názoru, že KÚ JMK měl vykládat žádost o poskytnutí
informací v souladu s jejím obsahem, zejména kontextem uvedených mediálních zdrojů,
z nichž bylo možno usoudit na subjekt, jehož se požadovaná informace měla týkat. Pokud měl
KÚ JMK pochybnosti o tom, jakou informaci stěžovatel požaduje, měl postupovat v souladu
s ustanovením §14 odst. 3 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím a vyzvat
stěžovatele k upřesnění jeho žádosti. Chybné označení subjektu, jehož činnosti se informace
týkají, v tomto případě nemohlo způsobit záměnu, neboť KÚ JMK je orgánem
Jihomoravského kraje a jako „úřední“ orgán kraje má se zřetelem ke všem okolnostem
a vzhledem ke svému poslání uvedené informace ze samostatné působnosti Jihomoravského
kraje k dispozici.
K problému chybného označení účastníka řízení (v tomto případě subjektu,
jehož se informace týkají) v případech, kdy se jedná záměnu územní samosprávné korporace
a jejího orgánu se vyjádřil opakovaně ve své judikatuře i Ústavní soud ČR, když judikoval,
že soudy jsou povinny poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech.
Pokud jde o záměnu účastníka spočívající v záměně územní samosprávné korporace
a jejího orgánu, nejedná se o neodstranitelný nedostatek návrhu a soud je povinen učinit
vhodná opatření k jeho odstranění (viz blíže např. nález Ústavního soudu ČR ze dne
26. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 79/94, přístupné na www.concourt.cz). V pozdějším nálezu
sp. zn. II. ÚS 73/03, ze dne 5. 8. 2004, Ústavní soud ČR výslovně konstatoval, že „průchod
formálnímu přístupu obecných soudů nelze dát tam, kde by byla ohrožena samotná podstata
práva na soudní ochranu. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že dopady klíčových
rozhodovacích důvodů těchto nálezů Ústavního soudu dopadají per analogiam
i na posuzovanou věc, neboť v ní došlo rovněž k chybnému označení povinného subjektu
a podle obsahu bylo ze žádosti patrné, jakých informací se žadatel domáhá. Formalistickým
trváním na precizním označení subjektu, jehož se informace týkají, zde byla ohrožena
samotná podstata ústavně zaručeného práva na informace obsaženého v čl. 17 Listiny
základních práv a svobod. KÚ JMK odpověděl na žádost stěžovatele sdělením,
jehož obsahem ovšem nebyla žádná ze skutečně požadovaných informací. KÚ JMK
tak informaci materiálně neposkytl, ani nevydal rozhodnutí o částečném či úplném
neposkytnutí informací. Rovněž podmínka uplynutí zákonné lhůty k vyřízení žádosti,
která podle ustanovení §14 odst. 3 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím činí
15 dnů od přijetí žádosti o poskytnutí informace, byla v posuzované věci splněna,
neboť stěžovatel podal své odvolání proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí dne 7. 9. 2005,
zatímco lhůta 15 dnů ode dne přijetí žádosti o poskytnutí informací uplynula již dne
26. 8. 2005. Nejvyšší správní soud tedy považuje za prokázané, že KÚ JMK vydal v první
instanci fiktivní negativní rozhodnutí a stěžovatel se proti němu řádně odvolal.
Krajský soud při hodnocení věci neuvaž oval správně, když akceptoval argumentaci
žalovaného směřující k tomu, že ve věci žádné fiktivní negativní rozhodnutí o odepření
poskytnutí informace nebylo vydáno a že požadované informace byly poskytnuty. Zvolil
tak formalistický náhled na posouzení žádosti stěžovatele o poskytnutí informací,
který nezohledňuje skutečný obsah této žádosti. Jak bylo výše zdůvodněno, fiktivní
rozhodnutí o odepření poskytnutí požadovaných informací stěžovateli bylo vydáno
již v prvním stupni a ani v odvolacím řízení se stěžovatel nápravy nedomohl,
resp. požadované informace neobdržel. Z toho vyplývá, že ze strany krajského soudu bylo
odepřením spravedlnosti, když odmítl věc projednat meritorně s poukazem na to,
že informace byly KÚ JMK poskytnuty stěžovateli v souladu s jeho žádostí.
Rovněž nelze souhlasit s právním názorem krajského soudu, že jen v případě nečinnosti
povinného subjektu nastává fikce vydání negativního rozhodnutí. V posuzované věci nastala
tato fikce postupem prvoinstančního orgánu z toho důvodu, že KÚ JMK exi stující informace
neposkytl, ani o věci nerozhodl dle ustanovení §15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím. Právní hodnocení krajského soudu tedy nebylo správné, krajský soud měl dojít
k závěru, že věc je meritorně přezkoumatelná.
Ačkoliv krajský soud vyloučil posouzení tvrzené nicotnosti rozhodnutí hejtmana
Jihomoravského kraje k samostatnému projednání a Nejvyšší správní soud by se jím nemusel
v rámci nutného odůvodnění zabývat, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné nad rámec
posouzení napadeného usnesení krajského soudu uvést i svůj právní názor co do příslušnosti
odvolacího orgánu v této věci, neboť se domnívá, že tato úvaha je pro posouzení věci
v dalším řízení před krajským soudem klíčová. Zákon o svobodném přístupu k informacím
ve znění účinném v době rozhodování posuzované věci správními orgány obou stupňů neřešil
dostatečně jasně problém odvolacího orgánu v případě, že povinným subjektem je kraj
v samostatné působnosti. Ustanovení §16 odst. 2 tohoto zákona neuvádělo pro tuto situaci
žádné konkrétní jednoznačné pravidlo. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již dříve
dovodil, že určujícím kritériem pro posouzení, kdo má být v daném případě odvolacím
orgánem, je úsudek v tom směru, jaké povahy je požadovaná (odepřená) informace
a zda spadá do samostatné, či přenesené působnosti povinného subjektu (viz blíže rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 56/2006 - 98, přístupné
na www.nssoud.cz). V posuzované věci je nade vší pochybnost zřejmé, že informace
požadované stěžovatelem spadají do samostatné působnosti kraje. Jelikož krajský úřad
v samostatné působnosti obecně nemá svůj nadřízený orgán, měla se při určení příslušnosti
odvolacího orgánu uplatnit za tehdejší úpravy obsažené v ustanovení §16 odst. 2 zákona
o svobodném přístupu k informacím jeho věta třetí, znějící: „v ostatních případech rozhoduje
o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat,
a je oprávněn za něj jednat.“ Povinným subjektem byl v tomto případě Jihomoravský kraj,
v jehož čele stojí hejtman kraje, který je v souladu s výše citovaným ustanovením §61 odst. 3
písm. f) zákona o krajích orgánem kraje odpovědným za informování občanů v intencích
zákona o svobodném přístupu k informacím. Odvolacím orgánem tedy dle názoru Nejvyššího
správního soudu není v posuzované věci ředitel krajského úřadu, nýbrž přímo hejtman kraje.
Ten v posuzované věci vydal rozhodnutí, kterým zamítl odvolání stěžovatele proti fiktivnímu
negativnímu rozhodnutí KÚ JMK o odepření poskytnutí informací. Žalobou však bylo
napadeno primárně fiktivní negativní rozhodnutí ředitele KÚ JMK, který je podle tvrzení
stěžovatele měl vydat, a ve stanovené lhůtě nevydal. Rozhodnutí hejtmana kraje bylo žalobou
rovněž napadeno, ovšem s tím, že se podle názoru stěžovatele jedná o rozhodnutí nicotné,
které je zapotřebí zrušit, neboť je vydal orgán nepříslušný k projednání odvolání stěžovatele.
Nejvyšší správní soud na tomto místě podotýká, že krajský soud nepostupoval správně,
když vyloučil posouzení stěžovatelem tvrzené nicotnosti rozhodnutí hejtmana
Jihomoravského kraje k samostatnému projednání, neboť podle názoru Nejvyššího správního
soudu nebylo v druhém stupni vydáno fiktivní negativní rozhodnutí o odepření poskytnutí
informací žalovaným, nýbrž rozhodnutí hejtmana Jihomoravského kraje příslušného
k jeho vydání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu