ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.5.2019:24
sp. zn. 4 Azs 5/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. M., zast. Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalované: Policie České republiky,
Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 21. 9. 2018, č. j. KRPA-243397-32/ČJ-2018-000022, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 2 A
96/2018 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se sídlem
Purkyňova 6, Ostrava, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 3.400 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím podle §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, prodloužila zajištění
žalobce za účelem správního vyhoštění stanovenou jejím rozhodnutím ze dne 28. 6. 2018,
č. j. KRPA-243397-12/ČJ-2018-00022, podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců o 90 dnů.
[2] Žalobce podal proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítal,
že žalovaná nezdůvodnila dobu prodloužení zajištění, čímž zatížila své rozhodnutí
nepřezkoumatelností. Část rozhodnutí, která patrně má představovat právě odůvodnění doby
prodloužení zajištění, je podle žalobce doslovným převzetím části odůvodnění rozhodnutí
o zajištění týkajícího se prvotní doby zajištění. Z odůvodnění rozhodnutí tak prakticky není
zřejmé, že se jedná o odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění, nikoliv o odůvodnění
rozhodnutí o primárním zajištění. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že z rozhodnutí žalované
vůbec není zřejmé, proč má být doba prodloužení zajištění stejně dlouhá jako doba primárního
zajištění, ačkoliv časově nejnáročnější část přípravy realizace vyhoštění – komunikace
s konžskými úřady ohledně žalobcovy identity v době rozhodování o prodloužení zajištění
již trvala takřka 90 dní. Podle žalobce proto nedává smysl, aby měla být předpokládaná
doba pro realizaci vyhoštění žalobce i po třech měsících zajištění stejně dlouhá jako v době,
kdy byl poprvé omezen na osobní svobodě.
[3] Městský soud v Praze označeným rozsudkem žalobu zamítl. Městský soud
poté, co podrobně zrekapituloval obsah rozhodnutí žalované, dospěl k závěru, že námitka
nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí není důvodná. Z rozhodnutí žalované
totiž vyplývá, že žalovaná dostatečně, řádně a přezkoumatelně odůvodnila, na základě
jakých skutečností a úvah dospěla k závěru, že jsou naplněné důvody pro prodloužení
doby trvání zajištění. Odkázala přitom na obsah sdělení Ředitelství služby cizinecké policie
č. j. CPR-20550-8/ČJ-2018-930310-T247. Předchozí lhůta k zajištění nebyla vzhledem
ke skutečnostem v uvedeném sdělení pro realizaci vyhoštění dostatečná, a proto v zájmu ochrany
chráněných zájmů společnosti přistoupila k jejímu prodloužení. Odkazem na konkrétní kroky,
úkony a časové souvislosti osvětlila, proč má za to, že dosavadní lhůta zajištění žalobce
je nedostačující a že existuje reálný předpoklad, že v prodloužené době zajištění v trvání
devadesáti dnů bude moci být realizováno správní vyhoštění žalobce zpět do domovského státu.
Městský soud žalobci přisvědčil, že v části odůvodnění žalované se promítá text totožný
s prvotním rozhodnutím o zajištění žalobce ze dne 28. 6. 2018. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí
o prodloužení zajištění je rozhodnutím navazujícím na rozhodnutí, kterým byl žalobce zajištěn,
však není uvedení sledu událostí od počátku doby omezení osobní svobody žalobce
v odůvodnění rozhodnutí žalované pochybením.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Namítal, že žalovaná nepřezkoumatelně odůvodnila dobu, na kterou bylo zajištění
stěžovatele prodlouženo, neboť odůvodnění doby prodloužení žalovaná patrně převzala
z odůvodnění primárního rozhodnutí o zajištění. Žalovaná podle stěžovatele nesplnila svoji
zásadní povinnost spočívající v nutnosti odůvodnění konkrétní doby prodloužení zajištění.
To, že část rozhodnutí, která patrně má představovat odůvodnění doby prodloužení zajištění,
je pouze a jen takřka doslovným převzetím části odůvodnění rozhodnutí o zajištění týkajícího
se ovšem prvotní doby zajištění, nelze vysvětlit tím, že rozhodnutí žalované navazuje
na rozhodnutí o zajištění, jak to učinil městský soud. A to zvlášť s ohledem na to, že vzhledem
k plynutí času a údajné snaze žalované a dalších příslušných správních orgánů nelze tvrdit,
že by se situace stěžovatele do vydání rozhodnutí nezměnila natolik, aby bylo možné dobu trvání
prodloužení zajištění stanovit na stejnou dobu, jako trvalo primární zajištění vycházející
z rozhodnutí o zajištění, přičemž je prakticky stejný i výčet kroků, které je třeba za účelem
realizace vyhoštění stěžovatele provést.
[5] Žalovaná vůbec nevysvětlila, jak se situace týkající se nutné doby zajištění od vydání
prvotního rozhodnutí o zajištění změnila a z odůvodnění rozhodnutí žalované není zřejmé,
že se jedná o odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění, nikoli odůvodnění rozhodnutí
o primárním zajištění. Stěžovatel proto trvá na tom, že napadené rozhodnutí žalované
neobsahuje určité a přezkoumatelné odůvodnění doby, na kterou bylo zajištění prodlouženo,
a jedná se pouze o mechanické převzetí odůvodnění primárního zajištění, což způsobuje
nezákonnost rozhodnutí žalované.
[6] Stěžovatel městskému soudu vytknul, že nevysvětlil, z jakého důvodu je doba
prodloužení zajištění totožná s dobou samotného zajištění stanovenou rozhodnutím o zajištění,
ačkoli podle napadeného rozhodnutí žalované byly učiněny některé kroky vedoucí k realizaci
zajištění, potřeba žádných dalších úkonů nevyvstala a logicky by tedy doba, o kterou bylo zajištění
stěžovatele prodlouženo, měla být kratší.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná zejména o posouzení,
zda rozhodnutí žalované obsahuje řádné odůvodnění prodloužení zajištění stěžovatele.
[9] Jak již bylo v konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu mnohokrát řečeno,
zajištění cizince představuje mimořádný institut, jehož využití je na místě pouze tehdy,
kdy žádaného výsledku nelze docílit mírnějšími prostředky. Poukázat lze v tomto směru
např. na rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, publ. pod č. 2129/2010 Sb. NSS,
v němž NSS konstatoval, že „institut zajištění cizince a jeho následné umístění do zařízení pro zajištění
cizinců (až na 180 dní, resp. 90 dní v případě cizince mladšího 18 let) představuje mimořádný institut, který
umožňuje policii zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních
součástí nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo
na osobní svobodu je zaručeno v čl. 8 odst. 1 Listiny, přičemž podle odst. 2 téhož článku nikdo nesmí být zbaven
svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Podobně v rozsudku ze dne 21. 1. 2016,
č. j 2 Azs 300/2015 – 29, soud uvedl, že zajištění cizince „představuje mimořádný institut umožňující
policii zásadním způsobem zasáhnout do práva na osobní svobodu. Toto právo je jednou ze základních součástí
nedotknutelnosti člověka a je výslovně zaručeno v článku 8 Listiny základních práv a svobod jako součásti
ústavního pořádku České republiky, kterou je ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropská úmluva,
jakožto ratifikovaná a vyhlášená smlouva o lidských právech a základních svobodách (dále jen Úmluva);
k tomu srov. zejména nález ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, publikovaný pod č. 403/2002 Sb.,
či nález ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 752/02.“
[10] Uvedené závěry je třeba vztáhnout rovněž na rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince,
neboť i důsledkem těchto rozhodnutí je omezení svobody. Také rozhodnutí o prodloužení
zajištění cizince proto musí být s ohledem na intenzitu způsobu, jakým zasahuje do práva
na osobní svobodu, podrobně zdůvodněno.
[11] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla relevantní právní úpravu, popsala
skutkové okolnosti případu a dosavadní vývoj věci, úkony učiněné v dosavadním řízení správními
orgány, důvody zajištění stěžovatele (zejm. předchozí nerespektování správního a soudního
vyhoštění stěžovatelem) a ve vztahu k prodloužení doby zajištění uvedla, že již byly podniknuty
kroky k ověření totožnosti stěžovatele a vydání náhradního cestovního dokladu. Tento proces
je stále v běhu, a tudíž je reálný předpoklad, že v prodloužené době zajištění již bude vydán
náhradní cestovní doklad a bude moci být realizováno správní vyhoštění stěžovatele. Žalovaná
dále uvedla, že je nucena vyčkat reakce dožadovaného státu, přičemž doba vydání náhradního
cestovního dokladu je různá, jelikož se odvíjí od konkrétního státu, kterého je cizinec státním
občanem. Obvykle se tato doba u států z třetích zemí pohybuje od 40 do 60 dnů. Žalovaná
dále přihlédla k době, která je nutná k zabezpečení přepravních dokladů, obstarání letenky,
vyjednání průvozu cizince přes jiné státy Evropské unie a komunikaci s domovským státem
cizince o jeho zpětvzetí. Doba k zajištění těchto náležitostí se pohybuje kolem 10 – 20
kalendářních dnů. V případě stěžovatele bude trvat realizace správního vyhoštění do země
původu s policejní eskortou přibližně 40 dnů od vydání a doručení náhradního cestovního
dokladu. S přihlédnutím k těmto skutečnostem žalovaná vyjádřila přesvědčení, že doba trvání
zajištění stanovená na 90 dnů je přiměřená, a konstatovala, že předchozí doba zajištění
nebyla vzhledem k výše uvedeným důvodům pro realizaci správního vyhoštění dostatečná,
a proto žalovaná přistoupila v zájmu ochrany zájmů společnosti k jejímu prodloužení.
[12] Po zhodnocení obsahu tohoto odůvodnění dospěl Nejvyšší právní soud k závěru,
že rozhodnutí žalované obsahuje důvody zajištění stěžovatele a obsahuje rovněž konkrétní
zdůvodnění, proč žalovaná prodloužila dobu zajištění o 90 dnů. Ve vztahu k prodloužení zajištění
tak rozhodnutí žalované obsahuje dostatek důvodů pro soudní přezkum. Rozhodnutí žalované
proto Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem nepovažuje za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Neobstojí tudíž ani námitka stěžovatele, že napadené rozhodnutí
žalované neobsahuje určité a přezkoumatelné odůvodnění doby, na kterou bylo zajištění
prodlouženo.
[13] K námitce stěžovatele, že část rozhodnutí žalované představující odůvodnění doby
prodloužení zajištění je pouze takřka doslovným převzetím části odůvodnění rozhodnutí
o zajištění týkajícího se ovšem prvotní doby zajištění, Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí,
že důvody pro zajištění i pro jeho prodloužení mohou být stejné v situaci, kdy důvody zajištění
přetrvávají a zajištění je prodlužováno z důvodu delšího času potřebného k provedení
administrativních úkonů. Tak tomu bylo i v posuzované věci. Skutečnost, že prvotní rozhodnutí
o zajištění a rozhodnutí o prodloužení zajištění je postaveno na stejných důvodech,
proto neznamená, že žalovaná v rozhodnutí o prodloužení zajištění pouze mechanicky převzala
odůvodnění primárního zajištění, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti, a nezakládá vadu
rozhodnutí žalované. S přihlédnutím k výše uvedenému považuje Nejvyšší správní soud
za přiléhavý závěr městského soudu, že rozhodnutí o prodloužení zajištění je rozhodnutím
navazujícím na rozhodnutí, kterým byl žalobce zajištěn, a proto uvedení sledu událostí
od počátku doby omezení osobní svobody stěžovatele v odůvodnění rozhodnutí nepředstavuje
pochybení žalované.
[14] Námitce stěžovatele, že žalovaná nedala najevo, jak se situace týkající se nutné doby
zajištění změnila od vydání prvotního rozhodnutí zajištění, Nejvyšší správní soud
rovněž nepřisvědčil. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí poukázala na obsah sdělení
Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 20. 9. 2018, č. j. CPR-20550-8/ČJ-2018-930310-T247,
ve věci zjišťování totožnosti stěžovatele, které obsahuje informace týkající se vývoje případu
stěžovatele od vydání prvotního rozhodnutí o zajištění stěžovatele. V tomto sdělení je mimo jiné
uvedeno, že dne 13. 7. 2018 byla cestou Velvyslanectví Demokratické republiky Kongo v Praze
podána žádost o vystavení náhradního cestovního dokladu pro stěžovatele za účelem jeho
správního vyhoštění. Dne 29. 8. 2018 byl se stěžovatelem proveden konzulární pohovor.
Dne 3. 9. 2018 bylo na velvyslanectví zasláno doplnění dožádání dle požadavků velvyslanectví
vyslovených po ukončení konzulárního pohovoru. Stěžovateli byla opakovaně nabídnuta
možnost dobrovolného návratu, o který však nemá zájem. S ohledem na stále probíhající
ověřování totožnosti a absenci jakéhokoliv platného cestovního dokladu potřebného k realizaci
správního vyhoštění bylo zřejmé, že dosavadní lhůta zajištění cizince je s ohledem na složitost
zajištění celého procesu vyhoštění nedostačující. Stěžovatel ostatně sám v kasační stížnosti
zmínil, že podle napadeného rozhodnutí žalované byly učiněny určité kroky vedoucí k realizaci
zajištění.
[15] Za důvodnou nepovažuje Nejvyšší správní soud ani námitku stěžovatele, že městský soud
nevysvětlil, z jakého důvodu je doba prodloužení zajištění totožná s dobou samotného zajištění
stanoveného rozhodnutím o zajištění a proč není kratší, než doba zajištění stanovená v prvotním
rozhodnutí o zajištění stěžovatele. Městský soud se sice k této námitce nevyjádřil konkrétně,
z kontextu jeho rozsudku je však zřejmé, že neshledal důvodnou ani tuto námitkou stěžovatele,
neboť dospěl k závěru, že žalovaná řádně zdůvodnila, proč nebyla předchozí doba zajištění
stěžovatele dostatečná k realizaci jeho správního vyhoštění a proč prodloužila zajištění stěžovatele
o 90 dnů. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že soudy nemají povinnost reagovat
na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
Podstatné je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka
řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích
a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[16] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost
zamítl.
[17] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšné žalované pak v řízení o kasační stížnosti nevznikly
žádné náklady řízení nad rámec její úřední činnosti.
[18] Odměna zástupci stěžovatele Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, který
byl stěžovateli k jeho žádosti ustanoven usnesením městského soudu ze dne 23. 10. 2018,
č. j. 2 A 96/2018 - 21, byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupci
stěžovatele tak náleží odměna 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu],
a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele
nedoložil, že je plátcem DPH. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 3.400 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu