ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1559.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1559/2017 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněného A. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2017 č. j. 10 To 254/2017-879, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 166/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2017 č. j. 1 T 166/2015-831 byl obviněný A. S. uznán vinným jednak účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad I. výroku o vině, dále přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad II./A výroku o vině a přečinem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě ad II./B 1)-3) výroku o vině. Jeho trestná činnost podle odsuzující části rozsudku spočívala v tom, že
I.
v přesně nezjištěný den a dobu v období od 20. 1. 2015 do 25. 1. 2015 se s ním P. Č. radil, jak postupovat za situace, kdy přítelkyně P. Č., V. Č., měla okolo 15. 1. 2015 narazit do plotu a tím poškodit osobní automobil zn. Chevrolet Aveo 1,2 Klas, v hodnotě 100.000 Kč, který jí svěřila k používání její matka a současně majitelka automobilu I. Č., trvale bytem J., H. K., přičemž V. Č. se bála tuto skutečnost své matce sdělit, následně se A. S. s P. Č. dohodli, že nejvhodnějším řešením, jak V. Č. v této situaci pomoci, bude utajená likvidace vozidla, kterou zařídí A. S. u svého známého, a následné oznámení fiktivní krádeže tohoto vozidla orgánům Policie ČR, jakož i sdělení této fiktivní informace V. Č. její matce, na základě této dohody přijeli P. Č. s V. Č. předmětným vozidlem dne 1. 2. 2015 okolo 07:30 hod. na tř. E. B. v H. K., na místo v blízkosti supermarketu Albert, kam přijel také A. S., ten zde převzal klíčky od předmětného vozidla spolu s vozidlem a P. Č. s A. S. sdělili V. Č., že vozidlo bude zlikvidováno rozebráním na součástky a jejich následným prodejem, současně jí sdělili, jak má dále postupovat, konkrétně že má až v pondělí dne 2. 2. 2015 oznámit na Polici ČR, Obvodním oddělení 3 v H. K.– M., že jí předmětné vozidlo bylo odcizeno neznámým pachatelem, vzápětí A. S. s předmětným vozidlem odjel k J. H., kterému toto vozidlo předal bez registračních značek tzv. „na součástky“ za částku 20.000 Kč, kterou cca za 2 hodiny po předání vozidla od J. H. převzal v hotovosti spolu s nově vyrobeným duplikátem klíčku od vozidla, krátce poté se A. S. vrátil na Tř. E. B., kde předal P. Č. částku 10.000 Kč, ten si větší část z takto získaných peněz ponechal a jen menší část peněz předal V. Č., a V. Č. předal A. S. duplikát klíčku od předmětného vozidla, V. Č. se poté dne 2. 2. 2015 ve 13:30 hod. dostavila na Policii ČR, Obvodní oddělení 3, H. K. v M., kde oznámila vědomě nepravdivé informace, že toto vozidlo jí bylo odcizeno neznámým pachatelem téhož dne v době od 08:00 do 11:00 hod. v H. K., ul. Š. na parkovišti naproti domu, když shodné skutečnosti poté sdělila také své matce I. Č.,
II.
A)
v přesně nezjištěný den a dobu v měsíci říjnu 2014 v H. K., P. ul., na parkovišti „U K.“, se za pomoci odcizeného klíčku od vozidla zmocnil zde zaparkovaného osobního automobilu zn. Renault Megane Scenic, které následně prodal J. H., za částku 5.000 Kč, takto získanou finanční částku poté použil pro vlastní potřebu a tímto jednáním způsobil škodu ve výši 40.000 Kč majiteli vozidla R. V., bytem J. M., H. K.,
B)
v období od měsíce června 2013 do listopadu 2013 při výkonu služby jako příslušník Policie ČR, služebně zařazený na Obvodním oddělení policie 1 v H. K., ve více případech neoprávněně pořizoval fotografie dokladů kontrolovaných osob, tyto informace předal nepovolané osobě, přičemž
1)
dne 12. 6. 2013 v 18:28 hod. neoprávněně provedl svým soukromým mobilním telefonem zn. NOKIA 82 kopii občanského průkazu osoby D. K., trvale bytem F. L. V., D., a to ze spisového materiálu vedeného pod č. j. KRPH-57529/PŘ-2013-050210, kdy kopii občanského průkazu předal na flash disku neoprávněně civilní osobě M. Z., trvale bytem J. P., H. K., a to pro jeho další využití,
2)
dne 24. 6. 2013 ve 14:21 hod. neoprávněně provedl svým soukromým mobilním telefonem zn. NOKIA 82 kopii občanského průkazu osoby L. P., trvale bytem Z., H. K., a to ze spisového materiálu vedeného pod č. j. KRPH-61314/TČ-2013-050271, kdy poté kopii občanského průkazu předal na flash disku neoprávněně civilní osobě M. Z., trvale bytem J. P., H. K., a to pro jeho další využití;
3)
dne 24. 6. 2013 v 16:57 hod. neoprávněně provedl svým soukromým mobilním telefonem zn. NOKIA 82 kopii občanského průkazu osoby M. D., trvale bytem J., Š., a to ze spisového materiálu vedeného pod č. j. KRPH-61492/PŘ-2013-050210, kdy kopii občanského průkazu předal na flash disku neoprávněně civilní osobě M. Z., trvale bytem J. P., H. K., a to pro jeho další využití.
Za byl obviněný podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozená Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75, Praha 1, IČ 45272956, byla podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výrokem podle §226 písm. b) tr. ř. pak byl obviněný zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. 3 KZV 6/2015 pro dva skutky (dílčí útoky), v nichž byl spatřován přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.
Proti odsuzující části předmětného rozsudku podal obviněný A. S. odvolání, o němž rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 8. 2017 č. j. 10 To 254/2017-879 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na tom i rozsudek soudu prvního stupně napadl následně obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že obsah ve věci provedených důkazů neskýtal dostatečný podklad pro závěr, že spáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Ke skutku popsanému v bodě ad I. výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že jednání původně spoluobviněné svědkyně V. Č. nenaplnilo zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Ani on se proto nemohl dopustit protiprávního jednání spočívajícího v pomoci k tomuto trestnému činu. Pokud okresní soud v odůvodnění rozsudku vyslovil právní názor, že k trestnosti účastníka podle §24 tr. zákoníku není na překážku, jsou-li na straně hlavního pachatele dány důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti, pak se měl důsledně zabývat právní otázkou zachování jednoty a totožnosti skutku, což neučinil. Mezi usnesením o zahájení trestního stíhání dovolatele (obviněného) a usnesením o zahájení trestního stíhání V. Č. byly značné rozpory, například co se týče data spáchání skutku a jeho následku. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně pak původnímu vymezení jednání dovolatele v usnesení o zahájení trestního stíhání neodpovídá vůbec. Zároveň v ní nebyl specifikován jeho osobní podíl na trestné činnosti. Dovolatel následně vznesl výhrady zejména vůči právnímu závěru, že jeho pomocné jednání pokrývalo i naplnění formálního znaku přečinu zpronevěry podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, tj. způsobení větší škody na cizím majetku. Připomněl, že V. Č. podle zjištěného skutkového stavu nejprve se svěřeným vozidlem Chevrolet Aveo v hodnotě 100.000 Kč narazila do plotu. Do celé věci tedy on sám vstoupil až poté, co bylo vozidlo prokazatelně poškozeno a jeho hodnota výrazně snížena. Je tedy otázkou, zda mu vůbec bylo možno přičítat způsobení majetkové újmy přesahující hranici 50.000 Kč.
Stran skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku pod bodem ad II./A dovolatel soudům vytkl, že v jeho jednání nesprávně spatřovaly naplnění zákonného znaku „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu §205 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu krádeže. Nepřihlédly totiž k tomu, že svědkovi V. inkriminované vozidlo dlouhodobě opravoval a klíčky od něj měl tudíž se souhlasem majitele. Znal technický stav vozu, věděl, že je nepojízdný a že jeho oprava je neekonomická, a proto neměl žádný motiv, aby v postavení policisty páchal trestný čin jeho odcizením. Nesprávně byla hodnocena i otázka majetkové újmy, kterou měl činem způsobit, jestliže bylo zjištěno, že z podnětu svědka V. provedla pojišťovna likvidaci pojistné události a vyplatila mu částku 32.790 Kč. Dovolateli tak není jasné, na podkladě čeho soudy stanovily výši majetkové újmy způsobené trestným činem na částku 40.000 Kč. V každém případě však nepostupovaly podle §137 tr. zákoníku, když nevzaly v úvahu skutečný stav vozidla poškozeného, které bylo dlouhodobě odstavené ještě před nahlášením pojistné události. Poškozený při jejím oznámení nepravdivě uváděl, že vůz neměl poškozený motor. Jeho účelová výpověď plná rozporů byla následně nesprávně hodnocena i soudy obou stupňů. Rozhodně nijak nevyvracela obhajobu dovolatele, že auto bylo zcela nepojízdné. Potud tedy soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
Pokud jde o skutky popsané v bodech ad II./B 1)-3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ani ty podle názoru dovolatele nevyjadřují naplnění všech formálních znaků přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 1 tr. zákoníku. Zejména z nich nevyplývá znak spočívající v neoprávněném zpřístupnění osobních údajů, které byly o jiném shromážděny v souvislosti s výkonem veřejné moci. Není v nich uvedeno, jaké právní normy dovolatel porušil, pokud je mu vytýkáno, že „neoprávněně provedl“ kopie občanských průkazů dotčených osob. Tato okolnost je přitom určující pro správné hmotněprávní posouzení zákonného znaku spočívajícího v neoprávněném zpřístupnění osobních údajů, které byly shromážděny v souvislosti s výkonem veřejné moci. Dovolatel je toho názoru, že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš jako správní delikt podle §44 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Záměrem trestního zákoníku je postihnout pachatele, který o jiném neoprávněně získá informace shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a nikoli každé jednání spočívající v pořízení fotokopie občanského průkazu. Ve skutkové větě pak po výtce dovolatele není náležitě vyjádřen ani další formální znak přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 tr. zákoníku, a sice způsobení vážné újmy na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaj týká. Tento nedostatek přitom nelze zhojit příslušnou formulací věty právní ani cestou odůvodnění rozhodnutí. Stejně tak nebyla ve výroku rozsudku náležitě vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, zde v podobě nedbalostního zavinění. Prosté konstatování, že obviněný předal neoprávněné civilní osobě kopii občanského průkazu jiného k jejímu dalšímu využití je rovněž zcela nedostačující.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2017 č. j. 10 To 254/2017-879 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2017 č. j. 1 T 166/2015-831, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně poukázal na to, že tímto mimořádným opravným prostředkem lze napadat pouze rozhodnutí soudů ve věci samé učiněná ve druhém stupni. Obviněný však své dovolání zaměřil z valné části na nedostatky rozsudku soudu prvního stupně, přičemž usnesení soudu odvolacího v něm zmínil pouze sporadicky a spíše jen okrajově. Přesto se však podle mínění státního zástupce jedná o dovolání přípustné s ohledem na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13, podle nichž je nutno v pochybnostech o interpretaci obsahu dovolání postupovat ve prospěch podatele. Odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. tak v dané věci nepřichází v úvahu.
Z věcného hlediska ale nelze podle státního zástupce dovolateli přisvědčit především v poukazu na rozdílný popis skutku v usneseních o zahájení trestního stíhání mezi ním a původně obviněnou V. Č. Jestliže se jedná o dva různé obviněné, nelze hovořit o porušení zásady zachování totožnosti skutku, jak namítá obhajoba. Navíc jde o otázku procesní, která žádný dovolací důvod nezakládá. Pokud dovolatel současně uvedl, že došlo i k nesprávnému posouzení hmotněprávní otázky jednoty skutku, tuto námitku nijak blíže nerozvedl. Neuvedl, že by snad ohledně zpronevěry automobilu byla pochybnost, zda více trestných činů má či nemá alespoň zčásti společné jediné jednání. Přitom byl pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně odsouzen pouze pro jediný trestný čin. Podle státního zástupce tak není zřejmé, co by ohledně jednoty skutku mohlo být ve věci sporné. S námitkou, podle níž ze skutkové věty výroku rozsudku nelze dovodit naplnění znaků zpronevěry ze strany obviněné V. Č., se pak podle jeho poukazu vypořádal již odvolací soud, a to způsobem, s nímž se plně ztotožnil. Obviněný navíc opět neuvedl, jaké znaky trestného činu zpronevěry v popisu skutku chybí. Ani tato jeho námitka tak nemá žádné opodstatnění. Pokud dovolatel namítl, že hodnota vozidla, které měla V. Č. zpronevěřit, byla nižší než v rozsudku uvedených 100.000 Kč, jedná se o námitku skutkovou, která pod žádný zákonný důvod dovolání nespadá.
Totéž podle názoru státního zástupce platí i pro námitky dovolatele uplatněné ve vztahu ke skutku ad II./A výroku odsuzujícího rozsudku, a to že mu vozidlo svěřil poškozený R. V. a že byla nesprávně zjištěna výše škody, kterou mu měl údajným trestným činem způsobit. Dovolatel soudům vytkl nesprávné hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo, což jsou otázky procesní a nikoli hmotněprávní. Posledně uvedená zásada přitom podle přesvědčení státního zástupce nebyla porušena takovým způsobem, aby odůvodňovala výjimečný zásah do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení.
Převážně skutkové námitky pak dovolatel podle státního zástupce uplatnil i stran skutků popsaných v rozsudku soudu prvního stupně pod body ad II./B 1)-3), když zejména tvrdí, že při kontrole osob nemohl pořizovat kopie jejich občanských průkazů. Na jiných místech dovolání pak rozporně uvádí, že při pořizování dokladů nevstupoval do žádné evidence a tudíž se z jeho strany nejednalo o zpřístupnění informace o jiném v souvislosti s výkonem veřejné moci, byť předtím zdůrazňoval, že v rozsudku označené spisy žádné kopie občanských průkazů neobsahovaly. Za právně relevantní v této části tak považuje státní zástupce pouze námitku, že skutková věta výroku rozsudku okresního soudu nevyjadřuje konkrétní vážnou újmu, kterou měl dovolatel způsobit tím, že předal kopie tam označených občanských průkazů svědkovi Z. Ta však zároveň postrádá opodstatnění, když za vážnou újmu lze považovat již skutečnost vyjádřenou v popisu skutku, že kopie natolik významného dokladu, jakým je občanský průkaz, se nachází bez souhlasu jeho držitele v dispozici cizí osoby (zde svědka Z.). V jakém vážném riziku taková újma spočívá, ostatně objasnil sám svědek Z. svou trestnou činností zmíněnou v odůvodnění rozsudku na str. 8 a 12-13, kdy užil předmětné kopie občanských průkazů k založení účtů při páchání internetových podvodů.
Státní zástupce tak shrnul, že důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají pouze dvě námitky dovolatele, které jsou zároveň opakováním jeho obhajoby, s níž se dostatečně a správně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný A. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť mimo jiné směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše rozvedených obecných obsahových východisek tohoto dovolacího důvodu představuje judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil i tzv. opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový zásadní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže podstatná skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Ve světle výše uvedených ústavněprávních kautel Nejvyšší soud nejprve posuzoval výhrady dovolatele směřující vůči právnímu posouzení jeho jednání popsaného pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jako účastenství na přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Dospěl přitom k závěru, že námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní, včetně poukazu na porušení požadavku na zachování totožnosti skutku v průběhu řízení. V posledně uvedeném případě sice jde o otázku procesní, nicméně její správné řešení má pro konečné hmotněprávní posouzení věci zásadní význam.
Po stránce věcné však předmětným námitkám dovolatele přisvědčit nelze. Jestliže soudům vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s otázkou jednoty skutku, jde o argument zcela nepřípadný. Jak ve svém vyjádření přiléhavě zmínil státní zástupce, je jednota skutku právním pojmem používaným v souvislosti s rozlišováním na jednočinný a vícečinný souběh trestných činů téhož pachatele. Jestliže byl dovolatel v bodě ad I. výroku rozsudku okresního soudu uznán vinným toliko jediným trestným činem (resp. účastenstvím na něm), pak vskutku není patrné, co by ohledně jednoty skutku mělo být ve věci nejasné či sporné.
Pokud jde o námitku porušení požadavku na zachování totožnosti skutku a zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.), Nejvyšší soud k ní v obecné rovině připomíná, že pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. V podstatě nelze dát generálně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována. Tuto otázku je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem se (obecně) rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku atd.). Podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který jím byl způsoben. Totožnost skutku pak bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a následně i ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti rovněž nevzniknou, jestliže při úplné shodě v popisu skutkových okolností v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a soudním rozhodnutí je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe však nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v uvedených aktech orgánů činných v trestním řízení. Postačuje totiž i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž zejména soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, jestli postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou v důsledku provedených důkazů v přípravném řízení nebo v hlavním líčení přibýt, jiné naopak mohou odpadnout. Původní popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání pak lze podle výsledků dokazování upřesnit nebo pozměnit. Jestliže v takovém případě nedojde ke shodě mezi jednáním původně uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku alespoň totožnost způsobeného následku. To platí i naopak.
Postup orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci těmto zásadám neodporuje. Totožnost skutku, jak byl vymezen v usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatele ze dne 20. 2. 2015 (č. l. 1 spisu) a následně v bodě I. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2015 č. j. 3 KZV 6/2015-38, nepochybně udržovalo jeho jednání spočívající v tom, že po vzájemné dohodě s původně spoluobviněnou V. Č. od ní převzal vozidlo Chevrolet Aveo s tím, aby je „zašantročil“, přičemž V. Č. měla následně na policii nahlásit jeho údajnou krádež. Přestože byl skutek v obžalobě vymezen mnohem podrobněji a přesněji než v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, nejde kvalitativně o situaci, kdy by bylo možno dovodit porušení zásady uvedené v §176 odst. 2 tr. ř., podle níž může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, jak prosazuje obhajoba. Zbývá doplnit, že okresní soud se následně od popisu skutku v bodě I. obžaloby prakticky neodchýlil. I on tedy ctil obžalovací zásadu uvedenou v §220 odst. 1 tr. ř., která je výrazem požadavku na zachování totožnosti skutku v hlavním líčení.
Opodstatnění postrádá rovněž paušálně formulovaná a blíže neodůvodněná námitka obviněného, podle níž ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nejsou vyjádřeny veškeré formální znaky trestného činu zpronevěry v jednání V. Č. a nelze z ní tedy dovodit ani jeho pomocné jednání k tomuto trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Z popisu skutku uvedeného v rozsudku naopak zřetelně vyplývá, že V. Č. měla v držení inkriminovaný osobní automobil, o němž věděla, že není jejím vlastnictvím, nýbrž je majetkem její matky I. Č. V tomto smyslu šlo tedy o věc, která ve vztahu k ní byla bezesporu věcí cizí. I. Č. svěřila dceři svůj vůz pouze k faktickému užívání, tedy k jasně vymezenému účelu. V rozporu s ním však V. Č. bez souhlasu své matky (údajně) havarované vozidlo předala dovolateli, aby je prodal na náhradní díly. O částku 20.000 Kč utrženou při tomto prodeji se následně s dovolatelem a se svým tehdejším přítelem P. Č. rozdělila a současně se dohodli na tom, že tuto neoprávněnou dispozici, o níž byl logicky zmenšen majetek její matky, nejlépe utají tak, že V. Č. ohlásí na policii fiktivní krádež předmětného automobilu, což také učinila. Z takto zjištěných a v rozsudku popsaných skutkových okolností nepochybně naplnění všech obligatorních znaků přečinu zpronevěry v jejím jednání vyplývá. Stejně tak z nich lze bez obtíží dovodit úmysl dovolatele směřující k účasti na tomto trestném činu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Byl to totiž právě on, kdo k úspěšnému provedení záměru zbavit se v tichosti svěřeného vozidla přispěl V. Č. tím, že obstaral a osobně realizoval jeho prodej svědkovi H. Poté navíc instruoval V. Č., jak ve věci dále postupovat, aby její trestná činnost nevyšla najevo. Takto jednal při znalosti všech výše popsaných rozhodných skutečností. Především tedy věděl, že automobil nepatří spoluobviněné, nýbrž její matce, která k jeho prodeji nedala souhlas a dokonce se o něm ani neměla dozvědět. Zároveň byl obeznámen s tím, že vůz v hodnotě 100.000 Kč svěřila I. Č. své dceři nepoškozený. Pak ovšem dovolatel nemůže s úspěchem namítat ani to, že jeho zaviněním, jako účastníka na trestném činu, nebyl pokryt znak způsobení větší škody na cizím majetku ve smyslu §206 odst. 3 tr. zákoníku (k tomu viz §17 tr. zákoníku).
Námitky dovolatele směřující do výroku o vině ad II./A rozsudku soudu prvního stupně uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají. Dovolatel jimi brojí primárně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, domáhá se zásadního přehodnocení (revize) jejich skutkových závěrů ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítá vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této části tedy svůj mimořádný opravný prostředek uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě.
Jak bylo zmíněno výše, přezkum skutkových zjištění soudů v dovolacím řízení zcela vyloučen není. Přistoupit lze k němu ovšem jen ve výjimečných případech, kdy skutkové závěry vycházejí z procesu zatíženého takovými vadami, jež zároveň představují flagrantní porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Takovými pochybeními ovšem usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení v posuzované trestní věci zatíženy nejsou. Nejvyšší soud nezjistil, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjištěn nezákonně, nedostatečně či povrchně a potud byla napadená rozhodnutí soudů projevem nepřípustné libovůle.
Již z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., lze dovodit, že soud nedospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S těmi se naopak vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté pečlivě vylíčil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávanému trestnému činu za prokázané. Na str. 12 odůvodnění rozsudku logicky vysvětlil, proč měl obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že vozidlo prodal s pověřením poškozeného R. V. a utržené peníze mu následně předal, za vyvrácenou. Stejnou procesní argumentací dovolatele, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se následně v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud druhého stupně. Pokud vůči skutkovým zjištěním okresního soudu neměl žádných výhrad, i on příslušné závěry odůvodnil na str. 6 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Závěr o hodnotě odcizeného vozidla soudy zjevně opřely o příslušné odborné vyjádření založené na č. l. 205 spisu. Rozhodně jim nelze vytýkat, že při určení výše škody pro účely právní kvalifikace skutku jednoduše nevycházely z částky, která byla poškozenému vyplacena za krádež inkriminovaného vozidla v rámci likvidace této pojistné události. Výše pojistného plnění se nutně nemusí krýt a zpravidla také nekryje se skutečnou hodnotou poškozené, zničené nebo odcizené věci. Její zjištění tak může mít význam maximálně pro případné rozhodnutí soudu o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, nikoli však pro jeho právní posouzení.
K námitkám obviněného vůči výroku o vině přečinem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 1 tr. zákoníku (skutky ad II.B 1/ - 3/) Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že je nutno od sebe důsledně rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je zjednodušeně řečeno to, co se objektivně stalo ve vnějším světě. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je přitom významný samotný skutek, pro který se vede trestní stíhání, a nikoli jeho popis (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Z toho plyne, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze důvodně namítat, že jednání obviněného nevykazuje všechny znaky soudem zvolené skutkové podstaty trestného činu. Takovým nedostatkem však napadený výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně netrpí.
Je vhodné v obecné rovině připomenout, že přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který úmyslně či z nedbalosti zveřejní, sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje dotýkají. Z výše uvedeného je zřejmé, že tento trestný čin lze spáchat různými formami jednání, přičemž k naplnění objektivní stránky dané skutkové podstaty postačí jen jedna z nich. Podle příslušné věty právní výroku o vině rozsudku okresního soudu spáchal dovolatel přečin podle §180 odst. 1 tr. zákoníku v té alternativě, že osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, neoprávněně zpřístupnil. Výše uvedený znak je pak ve skutkové větě zřetelně vyjádřen tím, že ve třech případech pořídil fotografie dokladů (občanských průkazů) osob ze spisových materiálů Policie ČR, a tyto neoprávněně předal svědkovi M. Z., jakožto civilní a nepovolané osobě. Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že v popisu skutku ve výroku rozsudku se v podstatě nadbytečně uvádí, že jako příslušník Policie ČR pořizoval fotografie dokladů občanských průkazů postižených osob, zvláště pokud tato forma nedovoleného nakládání s osobními údaji těchto osob následně nenašla svůj odraz ve větě právní a nebyla mu tudíž kladena za vinu. Tato nedůslednost soudu však sama o sobě vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nepředstavuje. Dovolatel přitom rozhodně nebyl postižen za to, že by na veřejnosti pořídil fotokopii cizího občanského průkazu, jak poněkud tendenčně a v hypotetické rovině naznačuje obhajoba. Souhlasit s ním nelze ani v tvrzení, že v popisu skutku ve výroku rozsudku měl okresní soud patřičně vyjádřit skutečnost, že se trestného činu dopustil z nedbalosti. Výslovné uvedení formy zavinění na straně pachatele je naopak záležitostí právní věty výroku o vině a nikoli věty skutkové (srov. v právní nauce Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, §140 - 421, 2. vydání C. H. Beck, Praha 2012, str. 1794). To ale okresní soud ve svém rozsudku jasně vyjádřil. Naopak skutkové větě výroku rozsudku lze důvodně vyčíst pouze vágní vyjádření vážné újmy na právech a oprávněných zájmech, která měla v příčinné souvislosti s přisouzeným protiprávním jednáním dovolatele vzniknout osobám, jejichž osobní údaje v podobě fotokopií občanských průkazů se dostaly do nepovolaných rukou svědka M. Z. Formulace nekriticky převzatá z podané obžaloby, podle níž dovolatel předal jmenovanému svědkovi tyto údaje „…pro jejich další využití“, je mimochodem povšechně zavádějící, neboť mimo jiné implikuje spíše úmyslné než nedbalostní jednání pachatele. Na straně druhé je nutno ale konstatovat, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a především věcně správně rozvedly, v čem lze onu vážnou újmu na právech a oprávněných zájmech svědků K., P. a D. spatřovat. Jestliže byly jejich osobní údaje jinými osobami fakticky zneužity při páchání trestné činnosti podvodného charakteru, jednalo se i podle názoru Nejvyššího soudu o takový extrémní zásah do jejich ústavně garantovaných osobnostních práv, že o naplnění posledně uvedeného formálního znaku skutkové podstaty přečinu podle §180 odst. 1 tr. zákoníku nelze mít žádných pochybností. Tedy ani tyto námitky dovolatele nebylo důvodné akceptovat.
V konečném výsledku pak bylo dovolacím soudem konstatováno, že dovolání obviněného A. S. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o argumentaci, jíž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu