ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.220.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 220/2012-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný F. L. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 6 To 318/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 157/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. L. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný F. L. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 2 T 157/2007 uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, jichž se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. D. K. a Financia a.s., se sídlem P., P. (k dnešnímu dni se sídlem P., W.) a O. K., odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby ohledně skutků zde označených pod body 1) a 2), neboť nebylo prokázáno, že by tyto skutky spáchal. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození RNDr. J. N., Z. C. a O. K. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzující části rozsudku podali odvolání obviněný a poškozená společnost Financia a.s. O těchto rozhodl Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 6 To 318/2011 napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, jichž se dopustil tím, že
1) jako zástupce realitní kanceláře O. K. 1-A R., P., ul. P., zmocněný na základě plné moci O. K. k zastupování realitní kanceláře v jednání s klienty a disponování s finančními prostředky kanceláře, přestože znal finanční situaci realitní kanceláře a věděl, že poté, co bude mezi S. S., jako převodcem a Ing. D. K. jako nabyvatelem uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu P., P., k čemuž došlo dne 4. 6. 2004, bude realitní kancelář povinna bez zbytečného odkladu převést finanční částku ve výši 520.000,- Kč, kterou složil jako zálohu dne 11. 5. 2004 na účet realitní kanceláře Ing. D. K. při podpisu smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností na účet převodce, a že k převodu této částky na účet S. S. nemá realitní kancelář jiné finanční prostředky, z účtu realitní kanceláře z této částky vybral v hotovosti 95.000,- dne 12. 5. 2004 a 35.000,- Kč dne 17. 5. 2004, přičemž takto vybrané peníze použil nejméně na úhradu jiných plateb realitní kanceláře,
2) jako zástupce realitní kanceláře O. K. 1-A R., P., ul. P., zmocněný na základě plné moci O. K. k zastupování realitní kanceláře v jednání s klienty a disponování s finančními prostředky kanceláře poté, co dne 27. 9. 2004 došlo mezi společností Financia a.s., se sídlem P., P., zastoupené členy představenstva Ing. P. K. a Ing. P. V. a realitní kanceláří O. K. 1-A R. k uzavření smlouvy o rezervaci nemovitostí - pozemků parcelního čísla, zapsaných na listu vlastnictví k.ú. Č. a parc., zapsaných na listu vlastnictví k.ú. V. a zájemce složil na účet realitní kanceláře O. K. 1-A R. rezervační poplatek ve výši 350.000,- Kč s tím, že pokud do 31. 10. 2004 nebude uzavřena kupní smlouva mezi vlastníkem a zájemcem, nebo smlouva o smlouvě budoucí kupní, vrátí realitní kancelář složenou rezervační zálohu v plné výši bez zbytečného odkladu poškozené společnosti FINANCIA, a.s., ačkoli znal finanční situaci realitní kanceláře, vybral v hotovosti z účtu realitní kanceláře finanční prostředky ve výši 90.000,- Kč dne 27. 9. 2004, ve výši 90.000,- Kč dne 29. 9. 2004 a 113.000,- Kč dne 30. 9. 2004 a přestože nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi zájemcem a vlastníkem pozemků, ani k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní a realitní kancelář tak měla povinnost rezervační zálohu vrátit, použil tyto finanční prostředky nejméně na úhradu jiných závazků realitní kanceláře.
Za to byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Financia a.s., se sídlem P., P., částku 293.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Financia a.s., se sídlem P., P., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. D. K. a O. K., odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech (tj. ve zprošťujícím výroku a na něj navazujícím výroku o náhradě škody) zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
Současně je třeba poukázat na skutečnost, že Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodoval v této trestní věci již počtvrté, neboť původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 2 T 157/2007, jímž byl obviněný L. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn podané obžaloby, byl usnesením ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 6 To 132/2009 zrušen a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému rozhodnutí. Ten pak rozsudkem ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 2 T 157/2007 obviněného opětovně podle §226 písm. c) tr. ř. podané obžaloby zprostil a odvolací soud usnesením ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. 6 To 338/2010 tento rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Jmenovaný soud následně ve věci vyhlásil v pořadí třetí rozsudek ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 2 T 157/2007, který byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. 6 To 48/2011 taktéž zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání, přičemž ten ve věci vydal v řadě poslední rozsudek ze dne 11. 5. 2011.
Obviněný F. L. podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 6 To 318/2011 prostřednictvím obhájce dovolání, které později doplnil dalším podáním označeným jako doplnění dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení) a podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., (konkrétně že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004 sp. zn. 11 Tdo 40/2004, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že věcí ve smyslu ustanovení §248 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, nejsou vklady na účtech u bank, které přecházejí do majetku banky a ta je může použít pro své podnikání, přičemž mezi bankou a vkladatelem vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě pohledávka vkladatele vůči bance není věcí ve smyslu tohoto ustanovení. Závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry jednáním obviněného spočívajícím v použití peněz, které byly vybrány v hotovosti z bankovního účtu předmětné realitní kanceláře, nemůže podle dovolatele nacházet oporu v tehdy účinném znění trestního zákona ani v judikatuře Nejvyššího soudu. V okamžiku, kdy byly peníze od poškozených Ing. K. a společnosti Financia a.s. připsány na bankovní účet O. K., staly se z titulu smlouvy o vedení běžného účtu pohledávkou O. K. vůči bance, která jeho bankovní účet vedla.
Pokud mělo dojít ke svěření těchto peněz poškozenými a jejich účelovému určení, mohl být povinnou osobou z tohoto vztahu na základě uzavřených smluv pouze O. K. a nikoliv obviněný. Obviněný vybíral z bankovního účtu O. K. peníze s jeho vědomím k úhradě závazků vyplývajících z potřeb provozu realitní kanceláře stejně jako sám O. K. a nejednalo se proto podle obviněného o finanční prostředky v hotovosti, které by určitá konkrétní osoba svěřila obviněnému a ten ji následně použil k jinému účelu, než byl smluvený účel jejich použití.
Dovolatel se proto domnívá, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., pokud z účtu O. K. vybral v hotovosti peníze a použil je k úhradě závazků O. K. a potřeb jeho realitní kanceláře i proto, že tyto peníze nebyly v uvedené době podle trestního zákona i judikatury věcí ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. Obviněný disponoval s penězi na shora uvedeném bankovním účtu v rozsahu jemu náležejících práv a pouhým výběrem hotovosti nemohlo dojít k transformaci části pohledávky majitele účtu vůči bance v konkrétní hotovost třetí osoby.
V dosavadním řízení nebylo podle obviněného též prokázáno, že by O. K. obviněnému vytýkal jakékoliv neoprávněné provedení výběru hotovosti ze svého bankovního účtu nebo příkazu k úhradě pro potřeby realitní kanceláře (O. K. měl totiž podle obviněného stálý přehled o pohybech a stavu peněz na svém bankovním účtu), kterým by obviněný porušil jakoukoli svou povinnost a jednal jinak, než měl jednat podle svých povinností vůči poškozenému K. nebo jiné osobě. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, proto by si obviněný musel být vědom, že jedná v rozporu se závazkem spravovat svěřené finanční prostředky. Smlouvu s poškozenou Financia a.s. ze dne 27. 9. 2004 uzavíral za O. K. J. F., jednání se účastnily další osoby a peníze byly poukázány na předmětný bankovní účet. V období od 27. do 30. 9. 2004 byly z tohoto účtu provedeny i jiné převody za účelem úhrady závazků O. K. a stejně tak byly na jeho účet vkládány jiné peníze. Přes provedené úkony shora uvedených osob však odvolací soud dospěl k závěru, že to byl právě a pouze obviněný, který svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry.
Obviněný rovněž připomenul, že před rozhodnutím o odvolání státního zástupce proti druhému zprošťujícímu rozsudku nalézacího soudu rekapituloval ve svém odvolání vývoj stavu peněz na bankovním účtu O. K. v době, kdy mělo dojít výběrem hotovosti z bankovního účtu k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ve vztahu k penězům poškozeného Ing. K. a upozornil na výši zůstatku na účtu v této době, která znemožňovala výběr peněz v takové výši, aby tím byla postižena i částka poukázaná na účet poškozeným Ing. K. Odvolací soud však i přesto dospěl k jednoznačnému závěru, že peníze vybrané v hotovosti byly penězi poškozeného Ing. K. Bankovní účet O. K. byl pouze jeden a právě taktéž O. K. prováděl v dané době z tohoto účtu platby a vybíral peníze v hotovosti. Úvahy odvolacího soudu o rozlišení plateb pro plzeňskou a pražskou pobočku pak nemohou podle názoru obviněného obstát.
Podle dovolatele odvolací soud zároveň opakovaně pominul skutečnost, že O. K. podnikal v oblasti realit jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění a nikoli jako právnická osoba a proto zmínky o „společnosti“ podobného názvu nejsou namístě. Z provedeného dokazování ani nevyplývá, že by obviněný věděl o hospodářské situaci realitní kanceláře, obzvláště byl-li za vedení účetnictví a závazky z podnikání ze zákona i ze smluv odpovědný pouze K., což bylo dostatečně prokázáno. O. K. v roce 2004 z vlastní vůle ukončil spolupráci s obviněným a dál podnikal v oboru realitní kanceláře za účasti jiných osob, aniž by mu v tom bránila jeho hospodářská situace nebo jiná překážka z předcházející doby.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 6 To 318/2011 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 2 T 157/2007 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání obviněného nevyužil svého práva a k věci se věcně nevyjádřil. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 6 To 318/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Po přezkoumání obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný je označil jako podané mj. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve skutečnosti v něm z převážné části napadá soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. Obviněný především polemizuje se závěry obou soudů o tom, že by věděl o hospodářské situaci realitní kanceláře. Tvrdí, že za vedení účetnictví a závazky z podnikání byl odpovědný jen O. K., který podnikal jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění a nikoli jako právnická osoba. Ten také po ukončení spolupráce s obviněným v tomto oboru nadále podnikal bez zjevných překážek. Odvolací soud podle něj pochybil, pokud shledal obviněného vinným skutkem popsaným pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku soudu druhého stupně, neboť v době, kdy mělo dojít k výběru peněz obviněným z bankovního účtu O. K., byl zůstatek na tomto účtu tak malý, že nebylo možné, aby obviněný vybral peníze v takové výši, aby tím byla postižena i částka poukázaná na účet poškozeným Ing. K. V této době vybíral i vkládal peníze v hotovosti na účet také O. K., nelze proto rozlišovat mezi platbami pro plzeňskou a pražskou pobočku realitní kanceláře. Co se týče skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku, obviněný zpochybňuje zjištění, že by se tohoto skutku dopustil on, jelikož smlouvu o rezervaci zde uvedených nemovitostí ze dne 27. 9. 2004 uzavřel s poškozenou společností Financia a.s. za O. K. J. F. Jednání se účastnily i další osoby a peníze byly poukázány na předmětný bankovní účet, z něhož byly v období od 27. do 30. 9. 2004 provedeny i jiné převody k úhradě závazků O. K. a stejně tak byly na jeho účet vkládány jiné peníze. Lze uzavřít, že obviněný v této části dovolání uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, a nikoli námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Dovolatel také polemizuje s provedenými důkazy a tvrdí, že se předmětných skutků nedopustil.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, jelikož polemizuje s provedenými důkazy a tvrdí, že se předmětných skutků nedopustil. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba dodat, že obviněný tyto skutkové námitky uváděl již ve svém řádném opravném prostředku a odvolací soud se jimi podrobně zabýval. Nejvyšší soud proto odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně napadeného dovoláním.
S ohledem na celkový obsah podaného dovolání je ale zřejmé, že obviněný v dovolání uplatnil též relevantní hmotněprávní argumenty spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to svým tvrzením o nenaplnění znaku „cizí věci“ podle §248 odst. 1 tr. zák. ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, a tím i nemožnosti spáchání trestného činu zpronevěry vybráním finanční hotovosti z účtu realitní kanceláře a jejím použitím k úhradě závazků O. K. a potřeb jeho realitní kanceláře.
Tuto námitku ohledně nenaplnění znaku „cizí věci“ v identickém znění dovolatel uplatnil již ve svém odvolání proti poslednímu rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 11. 5. 2011, přičemž odvolací soud na ni reagoval a vypořádal se s ní.
Je třeba uvést, že pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo dispozice způsobem, jenž maří základní účel svěření a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Svěřenou věcí a předmětem útoku v případě trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. mohou být peníze předané oprávněnou osobou jiné osobě k další dispozici s nimi, ovšem za předpokladu, že tímto způsobem nepřejdou do majetku této osoby a nestanou se jejím příjmem.
Obviněný poukázal na skutečnost, že podle ustanovení §248 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, zahrnovala skutková podstata trestného činu zpronevěry znak přisvojení si „cizí věci“, která byla pachateli svěřena, a až zákonem č. 253/2006 Sb., kterým se mění trestní zákon (zák. č. 140/1961 Sb.), ve znění pozdějších předpisů, byla za slovo „věci“ vložena slova „nebo jiné majetkové hodnoty“ a zároveň došlo ke změně znění ustanovení §89 odst. 13 tr. zák., kdy až nabytím účinnosti této novely dne 1. 7. 2006 se za věc začaly považovat i peněžní prostředky na účtu. Přesto ale znak „cizí věc“ jednáním obviněného popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu byl naplněn, neboť jak uvedl i odvolací soud na straně 6 napadeného rozsudku, obviněný vybíral peníze z předmětného bankovního účtu v hotovosti. Samotným výběrem však ještě nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Teprve následným jednáním obviněného spočívajícím v dispozici s touto hotovostí v rozporu s účelem jejich svěření realitní kanceláři O. K. 1-A R. poškozenými Ing. D. K. a společností Financia a.s. došlo k naplnění této skutkové podstaty, přičemž obviněný takto jednal na základě plné moci vystavené O. K. Odvolací soud správně upozornil na skutečnost, že skutková podstata trestného činu zpronevěry přisvojení si cizí věci svěřené pachateli je naplněna až takovou majetkovou dispozicí se svěřenou věcí, se kterou je naloženo v rozporu s účelem, k němuž byla pachateli svěřena. Cizí věcí pak byly v souladu s judikaturou i zákonem platným v době spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. obviněným i hotové peníze.
Nejvyšší soud konstatuje, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004 sp. zn. 11 Tdo 40/2004 na posuzovaný případ nedopadá. Prostřednictvím tohoto rozhodnutí obviněný argumentoval, že cizí věcí ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2004, nejsou vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu §254 tr. zák., zpronevěřit ve smyslu §248 tr. zák. a ani odcizit ve smyslu §247 tr. zák. V trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 40/2004 si obvinění ponechali na svém bankovním účtu částku, kterou jim chybně zaplatila společnost VKT Group, spol. s r. o. jako plnění za dodané zboží, kterou omylem uhradila dvakrát, nejprve v hotovosti a poté tímto převodem na účet. Obvinění si i přes výzvy této společnosti k vrácení podruhé chybně zaslané platby tuto částku na bankovním účtu ponechali, přičemž bylo zjištěno, že tuto částku z účtu nevybrali a nijak s ní nenakládali. Tato částka tak představovala stále peněžní prostředky na účtu, takže nemohlo jít o cizí věc podle §89 odst. 13 tr. zák. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že se citované rozhodnutí Nejvyššího soudu na posuzovanou věc obviněného nevztahuje i z toho důvodu, že tento nebyl shledán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. proto, že si přisvojil peněžní prostředky na účtu, nýbrž že si přisvojil peníze svěřené realitní kanceláři poškozenými, které z účtu vybral, a poté vybranou hotovost užil nejméně na úhradu jiných závazků realitní kanceláře, tzn. disponoval s touto hotovostí v rozporu s účelem jejich svěření, jímž byla rezervace předmětných nemovitostí složením rezervačního poplatku společností Financia a.s. a úschova části ceny za převod práv a povinností k družstevnímu bytu u poškozeného Ing. D. K., což ostatně zcela správně dovodil již odvolací soud.
Jak je ze shora uvedeného patrné, uvedené peněžní prostředky nepochybně byly ve vztahu k realitní kanceláři a tím i k obviněnému L. cizí věcí ve smyslu ustanovení §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §89 odst. 13 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, tudíž námitka obviněného ohledně nenaplnění tohoto znaku trestného činu je zjevně neopodstatněná.
Obviněný se rovněž domnívá, že nemohl spáchat jednáním popsaném ve skutku pod bodem 1) a 2) trestný čin zpronevěry vybráním finanční hotovosti z účtu realitní kanceláře a jejím použitím k úhradě závazků O. K. a potřeb jeho realitní kanceláře.
Nejvyšší soud shledal, že realitní kancelář O. K. 1-A R. jako zprostředkovatel uzavřela s Ing. D. K. jako zájemcem smlouvu o rezervaci předmětného družstevního bytu ze dne 7. 4. 2004 (č. l. 120), v níž se Ing. K. zavázal k uzavření kupní smlouvy na převod členských práv a povinností spojených s nájmem předmětného družstevního bytu s jeho vlastníkem v rezervační lhůtě. Smluvní strany si v ní sjednaly, že při uzavření kupní smlouvy mezi vlastníkem a zájemcem a při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní mezi vlastníkem a zájemcem je realitní kancelář oprávněna ponechat si zaplacenou rezervační zálohu jako svoji provizi. Nárok na provizi vzniká realitní kanceláři v okamžiku uzavření kupní smlouvy, pokud bude uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní, vzniká nárok na provizi již v okamžiku uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Pokud nebude ani jedna z těchto smluv uzavřena ve sjednané lhůtě pro překážky na straně vlastníka členských práv a povinností, vrátí realitní kancelář celou rezervační zálohu zájemci bez zbytečného odkladu po marném uplynutí rezervační lhůty. V bodě 6 této smlouvy se Ing. K. zavázal uhradit za rezervaci tohoto družstevního bytu realitní kanceláři částku ve výši 50.000,- Kč jako rezervační poplatek. Ve spojení s dodatkem č. 1 k této smlouvě (viz č. l. 122) se zavázal Ing. K. uhradit navíc částku ve výši 20.000,- Kč, taktéž jako rezervační poplatek, přičemž bylo sjednáno, že jej uhradí při podpisu dohody o převodu členských práv a povinností spojených s předmětným bytem, což poté učinil (viz pokladní doklady č. 1393160 a 1509278). Ing. K. pak jako budoucí nabyvatel uzavřel se S. S. jako budoucím převodcem smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností (č. l. 123 - 127), v níž si v části A bodu 2 smluvní strany sjednaly, že část kupní ceny ve výši 520.000,- Kč zaplatí Ing. K. do úschovy zprostředkovatele O. K. 1-A R. na účet vedený u E-banky při podpisu smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností. V části B této smlouvy zahrnující obsah budoucí dohody o převodu členských práv a povinností si v čl. II bodu 5 písm. a) tyto smluvní strany dále ujednaly, že na zaplacení úplaty - ceny za převod členských práv a povinností bude započtena částka ve výši 520.000,- Kč, kterou zaplatil nabyvatel do úschovy zprostředkovatele O. K. 1-A R. při podpisu smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností. V písm. d) tohoto bodu je uvedeno, že zprostředkovatel O. K. je oprávněn vydat úschovu ve výši 520.000,- Kč převodci v hotovosti či převést na jeho účet tehdy, pokud kterákoliv ze smluvních stran předloží zprostředkovateli účinnou dohodu o převodu členských práv a povinností s předepsanými náležitostmi. Dohoda o převodu členských práv a povinností byla poté mezi S. a Ing. K. uzavřena dne 4. 6. 2004 v totožném znění, jak se zavázali ve shora uvedené smlouvě o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností. Dodatkem č. 1 k dohodě o převodu členských práv a povinností ze dne 4. 6. 2004 se poté dohodli, že dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená dne 4. 6. 2004 vstoupí v platnost až po připsání částky 520.000,- Kč na účet S. S. jako převodce. Ing. K. pak dne 11. 5. 2004 fakticky převedl částku ve výši 520.000,- Kč ze svého účtu na předmětný bankovní účet realitní kanceláře (viz potvrzení banky č. l. 145 a výpis z předmětného účtu realitní kanceláře č. l. 436).
Je proto zřejmé, že povaha částky ve výši 520.000,- Kč svěřená realitní kanceláři do úschovy a její účel svěření jako depozita na účtu realitní kanceláře, příp. v hotovosti do doby než bude uzavřena mezi Ing. K. a S. S. dohoda o převodu členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu a její následné vyplacení jako části ceny za převod členských práv a povinností k tomuto družstevnímu bytu S. S., byla patrná již od počátku jejího svěření realitní kanceláři. Obviněný se proto v žádném případě nemohl domnívat, že tato částka byla ve vlastnictví realitní kanceláře a že s ní může takto nakládat, tzn. disponovat s ní jako s penězi realitní kanceláře a nikoliv jako s věcí cizí i přesto, že byla vložena na účet realitní kanceláře a obviněný měl k tomuto účtu přístup a mohl na základě plné moci mu udělené O. K. s penězi realitní kanceláře nakládat. Tím spíše, že tento postup spočívající v úschově zálohy na kupní cenu nemovitosti, příp. ceny za převod práv a povinností k družstevnímu bytu nebyla pro realitní kancelář obvyklá.
Co se týče skutku pod bodem 2), realitní kancelář O. K. 1-A R. jako zprostředkovatel uzavřela s poškozenou společností Financia a.s. zastoupenou členy představenstva Ing. P. K. a Ing. P. V. jako zájemkyní smlouvu o rezervaci nemovitostí (pozemků) ze dne 27. 9. 2004 - zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, okres P.-z., obec V. a katastrální území V. na listu vlastnictví a obec Č., katastrální území Č. na listu vlastnictví (č. l. 164). V bodě 5 této smlouvy se realitní kancelář zavázala, že v rezervační lhůtě počínaje podpisem smlouvy do dne 31. 10. 2004 nebude nabízet tyto nemovitosti jiným zájemcům. Podle bodu 6 této smlouvy si smluvní strany sjednaly, že společnost Financia a.s. za rezervaci nemovitostí zaplatí rezervační poplatek 350.000,- Kč na účet realitní kanceláře. Stejně jako ve smlouvě o rezervaci uzavřené realitní kanceláří s Ing. K. ze dne 7. 4. 2004 si účastníci tohoto závazku shodně v bodu 8 této smlouvy taktéž sjednali, že při uzavření kupní smlouvy mezi vlastníkem a zájemcem a při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní mezi vlastníkem a zájemcem je realitní kancelář oprávněna ponechat si zaplacenou rezervační zálohu jako svoji provizi. Nárok na provizi vzniká realitní kanceláři v okamžiku uzavření kupní smlouvy, pokud bude uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní, vzniká nárok na provizi již v okamžiku uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Pokud nebude ani jedna z těchto smluv uzavřena ve sjednané lhůtě pro překážky na straně vlastníka členských práv a povinností, vrátí realitní kancelář podle bodu 10 této smlouvy celou rezervační zálohu zájemci bez zbytečného odkladu po marném uplynutí rezervační lhůty. Částku ve výši 350.000,- Kč poté společnost Financia a.s. vložila v hotovosti na účet realitní kanceláře dne 27. 9. 2004 (viz výpověď svědka Ing. K. a výpis z předmětného účtu realitní kanceláře č. l. 442). Obviněný poté ještě před uplynutím rezervační lhůty, tj. 31. 10. 2004 ihned po připsání částky ve výši 350.000,- Kč na účet realitní kanceláři, aniž by byla uzavřena jakákoliv ze shora uvedených smluv mezi společností Financia a.s. a vlastníkem daných parcel, vybral ještě tentýž den, tj. 27. 9. 2004 a poté dne 29. 9. 2004 částky ve výši 90.000,- Kč a dne 30. 9. 2004 částku ve výši 113.000,- Kč. Jelikož shora uvedené smlouvy mezi společností Financia a.s. a vlastníkem uzavřeny nebyly, prokazatelně nedošlo ke vzniku nároku realitní kanceláře na tuto částku jako na provizi v souladu s bodem 5 smlouvy o rezervaci předmětných parcel, takže tato částka nemohla v žádném případě být ve vlastnictví realitní kanceláře, a je proto bezesporu patrné, že byla cizí věcí v intencích ustanovení §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. O této skutečnosti musel obviněný L. vědět, neboť tuto smlouvu za realitní kancelář podepsal a byl tak seznámen s jejím obsahem.
Jestliže obviněný vybral část tohoto finančního obnosu v hotovosti a použil je pro úhradu závazků realitní kanceláře, spáchal ve vztahu k poškozené společnosti Financia a.s. trestný čin zpronevěry, neboť cizí věcí byly peníze, jež tato poškozená společnost po celou dobu vlastnila, neboť bylo v rozporu s účelem jejich svěření jako rezervační zálohy, aby s nimi obviněný nakládal jako s věcí ve vlastnictví realitní kanceláře, neboť s ohledem na neuzavření žádné ze zmíněných smluv do vlastnictví realitní kanceláře nepřešla, a nemohlo se proto jednat o peníze realitní kanceláře. Je nerozhodné, zda je obviněný užil pro sebe či pro potřeby jiných závazků realitní kanceláře, neboť jejich použitím zmařil základní účel jejich svěření, čímž z cizí věci obstaral jinému (realitní kanceláři) trvalý prospěch.
Nejvyšší soud tak shledal tvrzení obviněného, že nemohl spáchat jednáním popsaném ve skutku pod bodem 1) a 2) trestný čin zpronevěry vybráním finanční hotovosti z účtu realitní kanceláře a jejím použitím k úhradě závazků O. K. a potřeb jeho realitní kanceláře, jako neopodstatněné.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné nad rámec dovolacího řízení zmínit, že podnikatelské aktivity realitní kanceláře, za níž jednal obviněný F. L. v zastoupení O. K. na základě plné moci, v podstatě spočívala v tom, že se s klienty realitní kanceláře uzavíraly různé typy smluv, vybíraly se od nich finanční prostředky a tyto se poté používaly k jiným účelům (zejména k umořování dluhů realitní kanceláře a placení jejích závazků - nájmů prostor realitní kanceláře, internetu, odměny spolupracujícím makléřům, platbám advokátům za poskytnuté služby aj.), obviněný L. zastávající fakticky vedoucí postavení v pražské pobočce realitní kanceláře proto musel vědět, že realitní kancelář nebude moci vzniklé závazky vůči svým klientům plnit řádným způsobem ve lhůtách splatnosti, neboť již od roku 2003 byla realitní kancelář předlužena a vykazovala ztráty, jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru ekonomika pro odvětví ceny a dohady, specializace aktiva a pasiva, účetnictví bylo neúplné a vedené nedostatečně. Získání jedné finanční částky např. rezervační zálohy pak bylo často jediným příjmem realitní kanceláře, který sloužil k uhrazení závazků realitní kanceláře a případně k navrácení rezervační zálohy předchozímu klientovi. Pokud bylo nutné splatit další závazek realitní kanceláře, musela realitní kancelář získat další peníze od dalšího klienta, z nichž vyplatila klienta předešlého atd. Celkové zadlužení realitní kanceláře přitom neustále narůstalo. Jak přiléhavě konstatoval nalézací soud na straně 29 svého rozsudku ze dne 11. 5. 2011, jednalo se o jednání, jež je možno označit jako „vytloukání klínu klínem“. Nad rámec projednávané věci je tak možné poznamenat, zda za těchto okolností nebylo vhodnější uvažovat, zda jednáním obviněného, případně dalších osob, nedošlo ke spáchání trestného činu podvodu.
Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak podle něj lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Jelikož odvolací soud nerozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., neboť rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 2 T 157/2007 zrušil v odsuzující části v celém rozsahu a sám znovu svým rozsudkem rozhodl o vině, trestu obviněného i náhradě škody, nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný se svým pojetím dovolání v převážné části ocitl mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, a pokud jde o námitky uplatněné a spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně nenaplnění znaku cizí věci, resp. nespáchání trestného činu zpronevěry, tyto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 4. dubna 2012
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c