ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.460.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 460/2011-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. července 2011 o dovolání obviněného J. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 10 To 438/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 T 73/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 12 T 73/2008 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb. v účinném znění (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že v době od konce roku 2004 do května 2006 v D. a okolí, okres R. n. K., v rámci ústně sjednané spolupráce, během které vypomáhal svému známému P. K., při jeho podnikatelské činnosti v oblasti dovozu ojetých vozidel ze zahraničí a jejich prodeji v České republice, po předchozí vzájemné dohodě dílem v jednotlivých zahraničních autobazarech či prodejnách ojetých vozů, kde předtím P. K. vybral a zaplatil jednotlivá motorová vozidla, popř. je zde doplatil on sám z peněz, které za tím účelem od K. obdržel, a dílem až po dovozu jednotlivých vozidel do České republiky třetí osobou, popř. po jejich opravě, fyzicky převzal do držení za účelem provedení technické kontroly, měření emisí a schválení technické způsobilosti na jméno P. K., celkem 9 různých osobních motorových vozidel majitele P. K., u kterých však následně bez jeho vědomí při provádění technické prohlídky, měření emisí a schválení technické způsobilosti pro provoz na pozemních komunikacích v České republice na Městském úřadu v D. za účelem neoprávněného zisku záměrně uvedl svoji vlastní osobu či své známé a příbuzné jako provozovatele uvedených vozidel, načež je svým vlastním jménem anebo jejich jménem opět bez vědomí P. K. prodal třetím osobám a peníze si ponechal pro svoje potřeby, a dále pak ve třech případech za účelem převozu a předání peněz převzal od kupujících či pracovníků autobazaru kupní ceny za prodej dalších vozidel P. K., která byla po dovozu do České republiky řádně evidována na jeho jméno, avšak takto získané finanční prostředky mu následně nepředal, neboť si je ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž v konečném důsledku způsobil P. K., celkovou škodu ve výši nejméně 1 169 767,- Kč, přičemž se uvedeného dopustil v případech v rozsudku soudu prvního stupně blíže popsaných.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacetčtyři měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří roků s dohledem. Dále mu bylo uloženo, aby ve stanovené zkušební době podle svých sil uhradil škodu poškozenému. Obviněnému byl rovněž uložen peněžitý trest ve výši 100 000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby uhradil škodu ve výši 1 169 767,- Kč poškozenému P. K., bytem J., Č. M. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a poškozený odvolání.
O věci následně jednal Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 10 To 438/2010 podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak,
že obviněný v době od konce roku 2004 do května 2006 v D. a okolí, okres R. n. K., v rámci ústně sjednané spolupráce, během které vypomáhal svému známému P. K., při jeho podnikatelské činnosti v oblasti dovozu ojetých vozidel ze zahraničí a jejich prodeji v České republice, po předchozí vzájemné dohodě dílem v jednotlivých zahraničních autobazarech či prodejnách ojetých vozů, kde předtím P. K. vybral a zaplatil jednotlivá motorová vozidla, popř. je zde doplatil on sám z peněz, které za tím účelem od K. obdržel, a dílem až po dovozu jednotlivých vozidel do České republiky třetí osobou, popř. po jejich opravě, fyzicky převzal do držení za účelem provedení technické kontroly, měření emisí a schválení technické způsobilosti na jméno P. K., celkem 9 různých osobních motorových vozidel majitele P. K., u kterých však následně bez jeho vědomí při provádění technické prohlídky, měření emisí a schválení technické způsobilosti pro provoz na pozemních komunikacích v České republice na Městském úřadu v D. za účelem neoprávněného zisku záměrně uvedl svoji vlastní osobu či své známé a příbuzné, jako provozovatele uvedených vozidel, načež je svým vlastním jménem anebo jejich jménem opět bez vědomí P. K. prodal třetím osobám a peníze si ponechal pro svoje potřeby, a dále pak ve třech případech za účelem převozu a předání peněz převzal od kupujících či pracovníků autobazaru kupní ceny za prodej dalších vozidel P. K., která byla po dovozu do České republiky řádně evidována na jeho jméno, avšak takto získané finanční prostředky mu následně nepředal, neboť si je ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž v konečném důsledku způsobil P. K., celkovou škodu ve výši nejméně 1 165 156,80 Kč, neboť
1. v přesně nezjištěné době počátkem roku 2005 v D. jménem P. K. jako prodávajícího převzal od kupujícího R. A., doplatek kupní ceny ve výši 40 000,- Kč za prodej osobního motorového vozidla zn. CITROËN Xsara, které mu koncem roku 2003 prodal P. K., avšak takto získané finanční prostředky majiteli následně nepředal, neboť si je ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši 40 000,- Kč,
2. v přesně nezjištěné době v průběhu prosince 2005 ve firmě A. S. v L. v B. dle vzájemné dohody jménem P. K. jako kupujícího fyzicky převzal osobní motorové vozidlo zn. ŠKODA Octavia Combi, v celkové nákupní ceně 4 900,- EUR, které zde předtím vybral a zaplatil P. K., načež ho po převozu do České republiky bez vědomí K. nechal dne 16. 12. 2005 na Městském úřadu v D. schválit do provozu na pozemních komunikacích na jméno svého známého J. M., aby ho poté ještě v prosinci 2005 opět bez vědomí K. prodal jménem J. M. třetí osobě za částku 320 000,- Kč, kterou si ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 142 541,- Kč,
3. v přesně nezjištěné době od poloviny měsíce července 2005 do poloviny měsíce září 2005 v okolí D. po předchozí dohodě převzal do držení osobní motorové vozidlo zn. CITROËN Xsara, které krátce předtím zakoupil P. K. ve firmě A. A. P. v obci B. ve S. r. N. za celkovou nákupní cenu 2 200,- EUR, přičemž ho dne 26. 9. 2005 na Městském úřadu v D.bez vědomí K. nechal schválit do provozu na pozemních komunikacích na jméno svého známého R. N., aby ho dne 25. 2. 2006 v autobazaru A. J. K. Č. v H. K. opět bez vědomí K. prodal jménem R. N. třetí osobě za částku 109 000,- Kč, kterou si po odečtení smluvní odměny autobazaru ve výši 3 000,- Kč ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 64 800,- Kč,
4. v přesně nezjištěné době ve druhé polovině roku 2005 v okolí D. po předchozí dohodě převzal do držení osobní motorové vozidlo zn. PEUGEOT 306, které krátce předtím zakoupil P. K. ve firmě M A. D. K. S.A. v obci P. v B. za celkovou nákupní cenu 1 560 EUR a které pro K. dovezla do České republiky spediční společnost CDS s. r. o. N., přičemž po provedení opravy nechal dne 22. 12. 2005 na Městském úřadu v D. vozidlo bez vědomí K. schválit do provozu na pozemních komunikacích na jméno svého známého J. M., aby ho dne 27. 1. 2006 v autobazaru Autoprodej ROHAN, spol. s r. o. opět bez vědomí K. prodal jménem J. M. třetí osobě za částku 109 000,- Kč, kterou si po odečtení provize autobazaru ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 46 222,80 Kč,
5. v přesně nezjištěné době v polovině roku 2005 v P. n. O. po provedení opravy dle vzájemné dohody převzal do držení osobní motorové vozidlo zn. PEUGEOT 406, které krátce předtím zakoupil P. K. ve firmě auto K. v obci E. ve S. r. N. za celkovou nákupní cenu 4 500,- EUR a které pro K. přivezla do České republiky spediční společnosti CDS s. r. o. N., přičemž bez vědomí K. dne 19. 10. 2005 na Městském úřadu v D. nechal schválit technickou způsobilost uvedeného vozidla na své vlastní jméno, aby následně dne 4. 4. 2006 v autobazaru A. J. K. Č. v H. K. opět bez vědomí K. vozidlo prodal svým jménem třetí osobě za částku 135 000,- Kč, kterou si po odečtení provize autobazaru ve výši 2 000,- Kč ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši 133 402,50 Kč,
6. dne 20. 12. 2005 ve firmě A. H. v obci S. ve S. r. N. po předchozí dohodě převzal jménem P. K. jako kupujícího po doplacení zbytku kupní ceny osobní motorové vozidlo zn. RENAULT Megane Scenic, jehož celková nákupní cena ve výši 6 500,- EUR byla plně uhrazena z finančních prostředků P. K., následně ho dovezl do České republiky, kde nejprve dne 9. 1. 2006 na Městském úřadě v D. bez vědomí K. nechal schválit jeho technickou způsobilost pro provoz v České republice na jméno své matky M. Č., aby ho poté dne 19. 5. 2006 jménem své matky jako prodávající opět bez vědomí K. prodal třetí osobě za částku 215 000,- Kč, kterou si ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 188 045,- Kč,
7. dne 4. 8. 2005 ve firmě A. A. P. v obci B. ve S. r. N. po předchozí dohodě převzal jménem P. K. jako kupujícího osobní motorové vozidlo zn. CITRÖEN Berlingo, které zde předtím vybral a zaplatil ze svých finančních prostředků za celkovou nákupní cenu ve výši 3 000,- EUR P. K., přičemž po jeho dovozu a následné opravě dne 31. 8. 2005 na Městském úřadu v D. bez vědomí K. nechal schválit technickou způsobilost uvedeného vozidla na svoje vlastní jméno, aby ho dne 8. 9. 2005 v autobazaru Autoprodej ROHAN, spol. s r. o. v Č. S. opět bez vědomí K. prodal svým jménem třetí osobě za částku 172 000,- Kč, kterou si po odečtení provize autobazaru ve výši 1 500,- Kč ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 89 670,- Kč,
8. v přesně nezjištěné době od 4. 10. 2005 do 6. 10. 2005 ve firmě A. M. L. v D. ve S. r. N. po předchozí dohodě převzal jménem P. K. jako kupujícího osobní motorové vozidlo zn. PEUGEOT Partner, jehož celkovou nákupní cenu ve výši 3 200,- EUR krátce předtím hradil ze svých finančních prostředků P. K., následně byla na vozidlo vystavena faktura na kupní cenu 2 500,- EUR se jménem kupujícího J. M., vozidlo bylo dovezeno do České republiky, kde nejprve dne 10. 10. 2005 na Městském úřadu v D. nechal obviněný schválit jeho technickou způsobilost na jméno svého známého K. J., prostřednictvím kterého vozidlo opět prodal a peníze za prodej si ponechal pro vlastní potřebu, čímž způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 71 381,- Kč,
9. v přesně nezjištěné době od 10. 3. 2005 do 21. 6. 2005 v okolí D. po předchozí domluvě převzal do držení osobní motorové vozidlo zn. RENAULT Laguna Combi, které předtím zakoupil P. K. ve firmě B. A. v C. ve S. r. N. za nákupní cenu ve výši 3 600,- EUR, bez vědomí K. pak vozidlo následně prodal zprostředkovaně přes svého známého A. H., na jehož jméno byla dne 21. 6. 2005 na Městském úřadu v D. schválena technická způsobilost uvedeného vozidla, čímž způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 106 182,- Kč,
10. dne 31. 8. 2005 ve firmě A. A. S. M. v obci E. ve S. r. N. po předchozí vzájemné domluvě převzal jménem P. K. jako kupujícího osobní motorové vozidlo zn. FIAT Punto, jehož celkovou nákupní cenu ve výši 3 000,- EUR zde krátce předtím uhradil ze svých finančních prostředků P. K., následně byla na vozidlo vystavena faktura na kupní cenu 2 500,- EUR se jménem kupujícího J. M., vozidlo bylo poté dovezeno do České republiky, kde ho nejprve P. K. nechal opravit, poté ho obviněný znovu převzal do svého držení, aby dne 30. 11. 2005 na Městském úřadu v D. bez vědomí K. nechal schválit technickou způsobilost uvedeného vozu na svoje vlastní jméno, a posléze ho dne 5. 4. 2006 v Autobazaru H. v H. K. opět bez vědomí K. prodal jako své vlastní vozidlo třetí osobě za částku ve výši 185 000,- Kč, kterou si ponechal pro své vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 73 912,50 Kč,
11. dne 9. 1. 2006 v Autobazaru H. v H. K. jménem P. K. jako prodávajícího převzal od pracovníka autobazaru kupní cenu ve výši 160 000,- Kč za prodej osobního motorového vozidla zn. CITROËN Berlingo, které zde jako svoje vlastní vozidlo prodal třetí osobě P. K., avšak takto získané peněžní prostředky, které měl bez zbytečného odkladu předat K., si bez jeho svolení a souhlasu ponechal pro svoje vlastní potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši 160 000,- Kč,
12. dne 1. 8. 2005 v D. n. O. po předchozí vzájemné dohodě jménem P. K. jako prodávajícího převzal od kupujícího J. V., kupní cenu ve výši 49 000,- Kč za prodej osobního motorového vozidla zn. PEUGEOT 106, které mu jako svoje vlastní vozidlo prodal P. K., avšak takto získané peněžní prostředky, které měl bez zbytečného odkladu předat K., si bez jeho svolení a souhlasu ponechal pro svoje potřeby, čímž způsobil P. K. škodu ve výši 49 000,- Kč.
V tomto jednání obviněného odvolací soud spatřoval trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a uložil mu za to podle §248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků s vyslovením dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byl obviněnému uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 100 000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců podle §54 odst. 3 tr. zák.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby uhradil škodu ve výši 1 965 839,- Kč poškozenému P. K., trvale bytem Z. U., D., přechodně bytem J., Č. M. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost je třeba uvést, že shora uvedený rozsudek nalézacího soudu je v pořadí druhým rozsudkem, neboť ten předchozí byl následně Krajským soudem v Hradci Králové jako soudem odvolacím zrušen, a věc byla soudu prvního stupně přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 10 To 438/2010 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech jeho výroků, které opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že v dosavadním soudním řízení nebylo jeho jednání nijak prokázáno. V řízení došlo k mnoha chybám a provedeným dokazováním došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. V přípravném řízení byly opatřovány výpovědi osob bez řádného pozvání obhájce, ačkoliv zákon ukládá orgánům činným v trestním řízení obhájce k těmto úkonům řádně pozvat. Celé přípravné řízení probíhalo formou podávání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., k němuž nemusí být obhájce zván a ani zván nebyl. Za účasti obhájce byl vyslechnut pouze obviněný. Obhájce podáním ze dne 31. 8. 2007 předložil plnou moc k obhajobě a požádal policejní orgán o vyrozumívání o všech úkonech činěných v této věci.
Obhájce byl přizván k výslechu obviněného předvoláním ze dne 3. 9. 2007. Dne 5. 9. 2007 chtěl obhájce nahlédnout do vyšetřovacího spisu, což mu bylo policejním orgánem odmítnuto, přestože takto mohou policejní orgány činit pouze ze závažných důvodů. Obhájci nebyl žádný důvod sdělen, pouze byl upozorněn, že nahlédnout do spisu mu bude umožněno po výslechu obviněného. K žádosti o přezkum postupu bylo obhájci sděleno státním zástupcem, že důvodem je důkazně taktický charakter, což ovšem obhajoba za žádný důvod nepovažuje.
Termín výslechu svědka M. byl obhájci sdělen faxovým podáním dne 12. 8. 2008 po 13. hodině s tím, že výslech se bude konat dne 14. 8. 2008 v 13.30 hodin. Pro obhajobu bylo technicky nemožné zajistit účast v podstatě přes noc. Nutno podotknout, že faxové potvrzení komunikace je ve spise vytisknuto na jednom listu společně s textem podání. Uvedené podání je podepsáno osobou odlišnou od vyšetřujícího komisaře Ing. Bc. P.
O výslechu poškozeného nebyla obhajoba informována vůbec. Dozvěděla se o něm až v rámci seznámení se spisem a ihned žádala doložení předvolání. Bylo zjištěno, že ve spise je založeno zcela jiné faxové potvrzení, než je uvedeno u předvolání k výslechu svědka M., přičemž jde o ústřižek z faxu bez textu podání evidentně odesílaný z jiného faxu. Toto podání je podepsáno vyšetřujícím komisařem Ing. Bc. P. Není zde ovšem doloženo, jak byl k úkonu předvoláván zástupce poškozeného, který byl u výslechu poškozeného spolu se státním zástupcem.
Shora uvedená bránění v provádění obhajoby považuje obviněný za znemožnění uplatnění práva na obhajobu, které představuje jednu ze základních zásad trestního řízení. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 i nálezu sp. zn. II. ÚS 268/03 účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, protože účelem trestního řízení je rovněž fair proces. Existence řádného procesu je totiž nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. Způsob opatřování důkazů proto nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale je třeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel, jakožto i jiného přípustného prostředku k získání důkazu.
Podle dovolatele se jednalo o takovou procesní vadu, která je již jen těžko zhojitelná následnými procesními kroky, a proto je na místě obviněného zprostit viny.
Obě soudní instance posuzující tuto kauzu mylně interpretovaly skutková zjištění, což vedlo k mylnému dosazení případu do hmotně právních norem trestního zákona. Oba soudy tedy mylně dospěly k tomu, že byla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Dovolatel v této souvislosti odkázal na již dříve učiněná písemná podání ve věci, zejména na písemné závěrečné řeči a odvolání obviněného s důrazem na závěrečnou řeč ze dne 17. června 2010.
Pokud jde o bod 1 rozsudku, ve spise chybí důkaz, že by obviněný peníze pro poškozeného od svědka A. přebíral či že mu je svědek A. předával. Svědek A. si pak nepamatuje, komu částku platil, a vyvrátil tvrzení poškozeného, že volal obviněnému na žádost poškozeného. Z pouhého tvrzení poškozeného nelze podle názoru obviněného vycházet, neboť ten u předávání peněz logicky neměl být, protože jinak by si peníze mohl přebrat sám. Kromě toho pokud by peníze poškozenému skutečně chyběly, musel by jejich absenci poškozený zjistit dříve než za rok. K události mělo totiž podle obžaloby dojít koncem roku, popř. počátkem roku 2005, a proto je nelogické, aby se poškozený neptal po celou dobu roku 2005 na doplatek kupní ceny, a to v situaci, kdy měl poškozený u svědka A. cca 250 žádostí, které vyřizovali obviněný s poškozeným asi tak půl na půl. Pokud by peníze poškozenému chyběly, určitě by podle názoru obviněného řešil situaci dříve.
U bodu 2 rozsudku chybí ve spise důkaz k prokázání vlastnického či obdobného práva poškozeného. Z pouhé faktury nelze takové právo dovodit. Navíc bylo prokázáno, že dané faktury obstarával poškozený se svým otcem dodatečně. Hodnota faktury jako důkazu je tedy nulová. Není zde nic, co by dokazovalo vlastnictví poškozeného ( např. výpověď svědka, faktura ). Konečný uživatel vozidla vždy komunikoval a objednával vozidlo u obviněného. Vozidlo nebylo prodáváno prostřednictvím autobazaru a nebylo tzv. ve volném prodeji. Ze svědectví svědka M. bylo doloženo, že dané vozidlo bylo zařizováno pouze pro obviněného. Žádný ze svědků neuvedl nic o tom, že by poškozený měl s vozidlem něco společného. Jediným důkazem je výpověď poškozeného. Dané vozidlo měl poškozený koupit před vánoci 2005, tedy po roce, kdy měly začít jeho problémy s obviněným. Z výpovědi svědků A., R., J. a Z. vyplývá, že poškozený byl s nimi často v telef. kontaktu, aby zjistil, zda byla či nebyla nějaká auta prodána. Proto je logické, že poškozený by musel problémy s obviněným zjistit již dávno a vozidlo v hodnotě 320 000,- Kč by nesvěřoval obviněnému.
Pokud jde o bod 3 rozsudku, obviněný je usvědčován výpovědí svědka E. ze SRN, že dané vozidlo dne 4. 8. 2005 prodal poškozenému, avšak daná výpověď je v rozporu s dalšími listinnými důkazy. Svědek tvrdí, že Citroën prodal obviněnému. Podle potvrzení autobazaru však byl tento automobil prodán poškozenému. Na potvrzení je pak jako datum prodeje vozidla uvedeno datum 19. 7. 2005 a nikoli datum 4. 8. 2005, jak tvrdí poškozený. Jiné důkazy k vlastnictví vozidla ve spise uvedeny nejsou s výjimkou tvrzení poškozeného. Proto není podle obviněného vlastnické právo poškozeného k vozidlu prokázáno. Svědek N. pak tvrdil, že si vozidlo objednával přímo u obviněného a s ním taky řešil všechny finanční otázky. Poškozeného svědek vůbec nezná. To potvrzuje verzi obviněného. Pokud by tomu bylo, jak tvrdí poškozený, bylo by záhadou, proč by poškozený svěřoval po datu 4. 8. 2005 obviněnému další vozidla.
U bodu 4 rozsudku je ve spise k vlastnickému právu poškozeného doložena opět pouze faktura. Z výpovědi poškozeného podle obviněného nelze s ohledem na výše uvedené vycházet. Vlastnictví poškozeného tak není vůbec prokázáno. Z výpovědi svědka M. je zřejmé, že dané vozidlo bylo zařizováno pouze pro obviněného, což potvrzují i listinné důkazy. Poškozený měl vozidlo koupit před vánoci 2005, tedy téměř po roce, kdy údajně měly začít jeho problémy s obviněným. Z výpovědi svědků A., R. a J. vyplývá, že poškozený byl s nimi v kontaktu velmi často, aby zjistil stav prodeje aut. Je proto logické, že by údajné problémy musel zjistit již dříve a vozidlo v takové hodnotě by nesvěřoval obviněnému. Okolnosti dovozu auta spediční firmou jsou vyvráceny výpovědí svědka H. k bodu 5 obžaloby. K dovozu tohoto vozidla společností CDS N. není ve spise doložen ani žádný doklad či dokument. Tato okolnost zůstává pouze v rovině tvrzení poškozeného. Vlastnictví poškozeného je prokazováno pouze jeho tvrzením a předmětnou fakturou. Svědek R. si nevzpomíná, zda dával peníze obviněnému či prodávajícímu, tedy svědkovi M. Svědek K. starší vypověděl, že faktury se obstarávaly dodatečně a pouze pro potřeby poškozeného.
Vlastnictví poškozeného k vozidlu pod bodem 5 obžaloby je opět prokazováno pouze výpovědí poškozeného a fakturou, která je navíc za dopravu. Svědek ze SRN Z. uvedl, že vozidlo koupil poškozený, ale svědek H. tvrdil, že ho koupil obviněný. Svědek ze SRN ovšem vypovídal nepravdivě. Svědkyně J. ze SRN uvedla, že na kupní smlouvě s autobazarem není její podpis a nesouhlasí cena. Tato svědkyně nemá na rozdíl od svědka Z. žádný zájem na výsledku řízení, neboť s poškozeným nadále nespolupracuje. Svědek Z. uvedl, že nezná smlouvu, která mu byla předložena, a že na zadní stranu této smlouvy nenanesl razítko firmy A. – K. Proto je nepochybné, že poškozeným doložená kupní smlouva je falzifikát. Navíc je ekonomicky nemyslitelné, aby poškozený koupil vozidlo dne 1. 3. 2005 a společnost CDS N. jej přivezla ze SRN až 21. 6. 2005. S tímto přístupem by poškozený jistě rychle zkrachoval. V této souvislosti je nutno poukázat na zcela nevěrohodný přepravní list CDS N. s. r. o.
U bodu 6 rozsudku je vlastnictví vozidla prokazováno pouze výpovědí poškozeného. Faktura je v tomto případě zcela nepoužitelná, neboť byla vystavena na společnost A. – K., K., K., P., a nezní tedy na poškozeného ani na obviněného. Pokud jde o potvrzení předložené poškozeným, svědek ze SRN M. A. zcela vyloučil pravost tohoto potvrzení, když uvedl, že jej nepodepsal ani neorazítkoval. Navíc potvrzení je datováno 1. 12. 2005, ale svědek vozidlo vykoupil až dne 14. 12. 2005. Proto dne 1. 12. 2005 nemohl svědek prodat, co ještě neměl. Navíc jmenovaný svědek nevydává žádné potvrzení v češtině. Pokud jde o lístek předložený poškozeným a podepsaný svědkem ze SRN, svědek A. uvedl, že tento lístek podepsal, ale týká se jiného vozidla, a sice Renaultu Modus. Verze uváděná poškozeným tudíž není pravdivá a jím doložené podklady jsou falešné.
Svědek S. pak hovořil o Renaultu Laguna a nikoliv o Meganu Scenic, jenž do bazaru prodal za 9 000,- Euro. Bazar jej měl opravit a následně prodat za částku 5 900,- Euro, což je ekonomický nesmysl. Je tudíž zjevné, že se jednalo o jiné vozidlo a že zmatečnost v identifikaci vozidla souvisí s jeho původem. Verze obhajoby je potvrzena i výpovědí svědkyně Č., která uvedla, že si vozidlo u syna objednala. Poškozený v souvislosti s vozidlem vůbec nevystupuje. Svědek W. uvedl, že není pravdivé tvrzení poškozeného, že by pro něj toto vozidlo opravoval. Z výpovědi svědků A., R. a J. vyplývá, že poškozený byl s nimi v kontaktu velmi často, aby zjistil stav prodeje aut. Proto je logické, že poškozený by musel problémy s obviněným zjistit již dávno a vozidlo v hodnotě 215 000,- Kč by nesvěřoval obviněnému. Tvrzení svědka M. se jeví jako zmatečná, byť je zjevné, že svoji úlohu sehrál.
Faktura na vozidlo zní na firmu A. – K., přičemž poškozený měl svědka M. požádat o dodatečné potvrzení v německém jazyce, a to o tom, že zde auto koupil a zaplatil, a toto mu bylo vydáno, orazítkováno a podepsáno šéfem autobazaru. Do soudního spisu se dostalo od poškozeného potvrzení jiné, a to falešné a v českém jazyce. Svědek M., šéf A., na uvedeném potvrzení popřel pravost svého podpisu.
Pokud jde o bod 7 rozsudku, i v tomto případě je vlastnictví k vozidlu dokazováno poškozeným pouze jeho výpovědí a fakturou. Svědek E. ze SRN uvedl, že vozidlo bylo prodáno nikoliv poškozenému, ale obviněnému. To potvrzuje verzi obviněného, kterou soud považuje za nevěrohodnou. Svědkyně G. uvedla, že předmětné vozidlo prodala do bazaru za 7 – 8 tis. Euro, kdežto vozidlo bylo následně prodáno obviněnému za 3 000,- Euro. Ekonomická nesmyslnost této transakce je zcela zjevná. Svědek E. nejprve tvrdil, že obviněnému prodal auto a posléze, že ho nezná. Pokud jde o fakturu, kterou tento svědek vystavil dne 4. 8. 2005 poškozenému, není z ní zřejmá přesná identifikace vozidla, pouze je zde uvedeno, že šlo o Berlingo. Z uvedeného je zřejmé, že faktury a prohlášení ze SRN nelze považovat za věrohodné, ačkoliv je tvrzení svědka E. pro obhajobu věrohodné.
V bodě 8 rozsudku je opět vlastnictví k vozidlu dokazováno poškozeným, resp. jeho výpovědí a dodatečně vystaveným potvrzením. Svědek J. uvedl, že si auto objednal u obviněného a poškozeného neznal. Pro koho měl poškozený vozidlo dovést a proč se nezajímal o jeho umístění, zůstalo nevysvětleno. Svědek J. vypovídal ve prospěch obviněného a byl následně vyšetřován policií kvůli svým příjmům. Nákupní doklad zní v tomto případě na jméno J. M. Svědek L. ze SRN vypověděl, že existuje-li doklad na jméno poškozeného, je neplatný, protože byl u toho, když se na žádost poškozeného vystavovaly doklady na jméno J. M. Poškozený však tvrdí, že nebyl u toho, když se vystavovaly doklady na jméno J. M. Pokud jde o cenu, svědek ze SRN tvrdí, že se jednalo o částku 2 500,- Euro, kdežto na předloženém potvrzení je uvedeno 3 200,- Euro. Jedná se tedy o dodatečné potvrzení, které vydal bazar v SRN, a hlavu si s tím nelámal. Z uvedeného je zřejmé, že autobazary v SRN vydaly poškozenému na jeho žádost cokoli. Tímto způsobem ovšem nemůže poškozený prokázat vlastnické právo. Záhadou pak zůstává, jak mohly takto autobazary v SRN konat, neboť jim to muselo způsobovat problémy z hlediska daně z příjmů a DPH.
I u bodu 9 rozsudku je vlastnictví k vozidlu dokazováno poškozeným pouze jeho tvrzením a dodatečně vystaveným česky psaným potvrzením. Svědek H. uvedl, že si auto objednal u obviněného a poškozeného neznal. Pro koho měl poškozený vozidlo dovést a proč se nezajímal. To kde je umístěno, zůstalo nevysvětleno. Tento svědek jel s obviněným pro vozidlo a uvedl, že jej hradil on a obviněný. To zcela vylučuje nákup vozidla poškozeným. Když tento svědek vypovídal ve prospěch obviněného, byl následně vyšetřován policií kvůli svým příjmům. Svědek ze SRN B. M., který měl poškozenému vystavit potvrzení, uvedl, že dané vozidlo nikdy neměl a nikomu jej neprodával. Navíc vyloučil, že by jeho firma vydávala potvrzení v češtině. Proto nezbývá, než konstatovat, že i v tomto případě je poškozeným předložený doklad o koupi vozidla falzifikát, a tudíž chybí jakýkoliv doklad, že vozidlo koupil poškozený.
U všech útoků pak podle obviněného chybí důkaz o tom, že předmětná auta byla svěřena obviněnému.
V bodě 10 rozsudku je vlastnictví poškozeného k vozidlu dokazováno poškozeným pouze jeho tvrzením a dodatečně vystaveným česky psaným potvrzením ze dne 31. 9. 2005, ačkoliv měsíc září má pouze 30 dnů. Svědek M. A. S. ze SRN uvedl, že u něj byly tři osoby, a to obviněný, poškozený a svědek M., ale není si vědom, komu auto prodával. Kupní smlouva byla ovšem sepsána na jméno J. M. z O. V září či říjnu roku 2007 se u svědka objevil poškozený s tím P. a požadovali sepis kupní smlouvy na poškozeného, což měl svědek odmítnout. K předloženému dokladu svědek uvedl, že se nejedná o jeho podpis a že je tam i falešný text. Na potvrzení je pak uvedena cena 3 000,- Euro, kdežto podle svědka S. mělo auto stát 2 500,- Euro. Svědek M. přitom tvrdí, že S. předmětné potvrzení podepsal. I u tohoto skutku chybí podle obviněného jakýkoliv důkaz o tom, že vozidlo koupil poškozený. Naopak byla potvrzena verze obviněného, že vozidlo sám koupil a následně taky prodal.
U bodu 11 rozsudku nastala zvláštní situace. Obviněný uznal, že v tomto případě prodával vozidlo za poškozeného. V autobazaru byla dvě vozidla, jedno poškozeného a jedno obviněného. Auto poškozeného se prodalo dříve a obviněný peníze za jeho prodej skutečně vyzvedl. Poté nastaly problémy mezi obviněným a poškozeným, a tak obviněný ponechal peníze za prodej svého auta v autobazaru, aby si je poškozený vyzvedl. Tuto skutečnost potvrdil i svědek Z. a uvedl, že poškozený si peníze opakovaně odmítl vzít. Ve spise je založena dohoda o podmínkách zastoupení mezi autobazarem a poškozeným. Nikde však není založena plná moc na obviněného, aby pro poškozeného vyzvedával finanční prostředky. Autobazar měl tedy vydat peněžní prostředky poškozenému a obviněnému je mohl dát pouze na základě smlouvy uzavřené mezi poškozeným, obviněným a autobazarem. Obviněný finance pro poškozeného nakonec vyzvedl, a to na popud obhájce, neboť v době hospodářské krize není vyloučen krach autobazaru a ztráta peněz.
Poškozený se tedy aktivně bránil tomu, aby mu byly autobazarem vyplaceny prostředky, o nichž tvrdí, že je zpronevěřil obviněný. Pak ovšem nelze hovořit o spáchání úmyslného trestného činu zpronevěry. U tohoto posledního bodu rozsudku bylo vozidlo poškozeným zakoupeno, přihlášeno a následně i prodáno. Ostatně svědek Z. uvedl, že se tak stávalo 10 – 20 krát za rok, že obviněný vyzvedával peníze pro poškozeného. Je logické, že pokud by chtěl skutečně obviněný poškozeného obrat o peníze, pak by si asi horší a naivnější způsob nemohl vybrat. I tímto je podle obhajoby logicky vylučována subjektivní stránka trestného činu.
Pokud jde o bod 12 rozsudku, zde je situace obviněného zdánlivě bezvýchodná. Obviněný tvrdí, že mu svědek J. peníze nedával. Svědek J. však tvrdí, že dával, přičemž toto svědectví je jediným usvědčujícím důkazem. Svědek J. pak potvrdil, že byl s poškozeným v telef. kontaktu tak 2 krát v týdnu a ke skutku mělo dojít na začátku srpna 2005. Svědek J. uvedl, že auto prodal a peníze dal obviněnému. Poškozený jej kvůli tomu nikdy nekontaktoval. Dle obhajoby je zjevné, že pokud tedy byly peníze předány v srpnu 2005 a poškozený byl se svědkem v pravidelném kontaktu, není možné, aby poškozený zjistil ztrátu peněz až na konci roku, jak tvrdí. Logickým závěrem je to, že se skutek nestal, protože jinak by poškozený nepřipustil, aby se staly následné skutky.
Z výše uvedeného je podle dovolatele zřejmé, že poškozený v bodech 1 – 10 nedoložil, že by byl vlastníkem či jinak oprávněným držitelem vozidel, o nichž tvrdí, že byly poškozeným zpronevěřeny. Ostatně ani v jenom případě nebyla doložena tzv. tradice, tedy převzetí vozidel poškozeným, coby nutná podmínka k nabytí vlastnického práva. Poškozený nedoložil a ani netvrdil žádné relevantní skutečnosti k prokázání nabytí vlastnického práva k vozidlům podle §443 obch. zákoníku a úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží s ohledem na její článek 69.
Shora uvedeným dokazováním bylo doloženo i to, že poškozený do dnešního dne neví, jaká byla cena za automobily, neboť jím dodaná potvrzení o koupi neodpovídají kupním cenám uváděným prodávajícími. Obhajoba si je vědoma judikatury, která dovozuje, že není podmínkou spáchání zpronevěry vlastnické právo poškozeného, avšak v této věci nebyla splněna ani další podmínka, kterou je svěření věci. Že se nejednalo o věci cizí, bylo podle obviněného také doloženo.
Nepominutelným pochybením soudu zůstává fakt, že nebylo prokázáno vlastnictví poškozeného k vozidlům, když v tomto směru jasně vypovídali svědci o procesu objednávky zákazníka u obviněného, placení zákazníkem u obviněného a o dovozu a prodeji obviněným. Osoba poškozeného zde nikde nevystupuje fyzicky ani finančně, a to ani jako zajišťovatel celého procesu. Naopak často lichá snaha poškozeného o získání falešných potvrzení v zahraničí o prodeji vozidel do jeho vlastnictví je důkazem toho, že obviněný je zcela nevinný.
Oba soudy kromě zjevného nepochopení či spíše neakceptace skutkového stavu a jeho řádného podřazení pod hmotně právní normu trestního zákona o zpronevěře rozhodly o vině obviněného na základě zcela nedostačujících důkazů. Tím byla porušena zásada in dubio pro reo.
Napadeným rozsudkem krajského soudu byl obviněný rovněž uznán povinným k náhradě škody ve výši 1 956 839,- Kč. Tato částka je významně vyšší než okresním soudem deklarovaných 1 169 767,- Kč. Krajský soud také právně jinak hodnotil samotnou možnost uplatňovat výši škody a určovat její výši. Krajský soud vycházel zejména ze znaleckého posudku. K tomu dovolatel namítá, že cena stanovená znalcem nevycházela z dostatečných podkladů, i když v napadeném rozsudku je tvrzen opak. Okresní soud naopak vycházel z nákupních cen vozidel, i když i tento způsob je pochybný s ohledem na způsob získávání duplikátů nákupních dokladů k vozidlům. Navíc na str. 16 krajský soud uvádí, že docházelo k opravě vozidel ještě před prodejem, což znemožňuje určení ceny vozidla. Soud též přehlédl tu skutečnost, že opravy vozidel byly hrazeny i z prostředků obviněného. V tom dovolatel shledává i nutnost rozhodnutí věci Nejvyšším soudem za účelem ustálení judikatury a aplikace práva při výpočtu náhrady škody v trestním řízení.
Dále dovolatel namítá, že případná pohledávka poškozeného z titulu náhrady škody či bezdůvodného obohacení byla již při zahájení trestního stíhání alespoň částečně promlčena.
Podle jeho názoru též nelze v trestním řízení jako náhradu škody přiznat poškozenému i možný výnos z neuskutečněného prodeje vozidel, a to s ohledem na neprůkaznost takovéhoto rozhodnutí a dále s ohledem na ustanovení §229 tr. ř. Jedná se zde totiž o princip podpůrnosti adhezního řízení, kdy v části uplatněného nároku, který jasně bez větších obtíží vyplývá ze spisu, měl soud obecně uznat obviněného povinným k úhradě, ale v ostatní části měl být poškozený odkázán na civilní řízení.
V projednávaném případě měl správně soud poškozeného zcela odkázat na občanskoprávní řízení. Obviněný je nevinen a škoda podle znaleckého posudku i dodatečně obstaraných dokladů je absolutně neprůkazná. Navíc zde byl jakýsi kvazipracovní vztah mezi obviněným a poškozeným. Kromě toho nelze v adhezním řízení odhadovat možný výnos z prodeje vozidel a to navíc po některých opravách.
Dovolatel zároveň navrhl, aby byl odložen výkon napadeného rozhodnutí, proti kterému uvedené dovolání směřuje. Důvod tohoto postupu spatřuje nejen v tom, že se cítí nevinen a využívá svého zákonného práva na mimořádný opravný prostředek, ale i v tom, že zájem společnosti na bezprostředním výkonu rozhodnutí není v takové intenzitě, aby nebyl suplován nedostatek suspenzivního účinku dovolání rozhodnutím Nejvyššího soudu, který je k tomu ze zákona zmocněn. K tomuto závěru dospěl dovolatel především proto, že mu nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a není tedy v zájmu společnosti jej vyřadit uzavřením do věznice.
Neprodlený výkon rozhodnutí s ohledem na možný výsledek dovolacího řízení totiž ohledně povinnosti finančního plnění obviněného výrazně ovlivňuje a okamžitý výkon rozhodnutí by mohl mít výrazně nepříznivý a zcela nepřiměřený dopad na osobu obviněného.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud obviněného zprostil obžaloby, popř. aby věc přikázal k novému projednání. Pokud by byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, pak by měla být věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí jinému senátu, a to z důvodu citlivého tématu s vysokou možností nekorektního jednání, což může vést ke zhoršení spravedlivého rozhodování při kontaktu účastníků a soudců senátu.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva a k věci se vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný v dovolaní uplatnil podle jejího názoru řadu skutkových námitek směřujících ke zpochybnění skutkových zjištění o tom, že poškozený byl oprávněným držitelem či vlastníkem předmětných vozidel, protože poškozeným nebyla doložena tradice, resp. akt převzetí vozidel jako nezbytná podmínka pro nabytí vlastnického práva k nim. Na základě toho dovolatel zpochybnil naplnění znaku věci cizí a v návaznosti na to jejich právní režim věcí svěřených.
Ze skutkových zjištění ovšem vyplývá, že obviněný byl pouze pověřen fyzickým převzetím vozidel, a to na základě ústní dohody s poškozeným. Postavení kupujícího totiž podle učiněných skutkových zjištění zastával pouze poškozený, který ústní dohodou pověřil obviněného k převzetí vozidel, a popř. i k doplacení kupní ceny za ně. Takto se vozidla dostala do držení poškozeného, aby k nim zajistil nezbytné prohlídky technické způsobilosti, technické kontroly a měření emisí. Osobní automobily se za popsaných okolností měly stát předmětem dohodnutého způsobu dovolatelovy dispozice a měly tak ve vztahu k němu povahu věcí cizích, které mu byly na dobu plnění pokynů poškozeného pouze svěřeny. Zjištěným jednáním obviněný zmařil účel jejich svěření a učinil tak způsobem, že předmětná auta nechal nejprve zaregistrovat na svoje jméno, popř. na jména třetích osob a bez vědomí poškozeného je v takto vykazovaném postavení jejich provozovatele, resp. vlastníka zpeněžil.
Pokud pak jde o výtku obviněného ohledně stanovení ceny vozidel v době jejich prodeje, kdy podle názoru obviněného nebyly zohledněny jejich opravy po dovozu ze zahraničí, jedná se podle názoru státní zástupkyně o námitku ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. S odkazem na závěry znalce o nejnižší hranici celkové výše škody na zpronevěřených automobilech nelze této námitce přisvědčit. S ohledem na nedostatek podrobnější dovolací argumentace k otázce správnosti aplikace shora uvedeného ustanovení hmotného práva pak lze plně odkázat na odpovídající pasáž druhostupňového rozsudku, ze které vyplývá, jakými úvahami byl soud v uvedeném směru veden při upřesnění celkové výše škody.
Pokud bylo obviněnému přikázáno, aby uhradil na náhradě škody částku vyšší, než o jaké hovořil výrok o vině, pak nutno připomenout, že na výrok o náhradě škody se nevztahuje zásada zákazu reformace in peius, pokud si odvolání kromě obviněného podal také poškozený. Podle názoru státní zástupkyně pak výrok o náhradě škody současně pokrývá možný výnos z neuskutečněného prodeje vozidel. Tento právní aspekt adhezního rozhodování se však nijak neodráží v rozsahu dovolatelovy platební povinnosti ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř.
Nelze přisvědčit ani námitce, že případná pohledávka poškozeného měla být ke dni jejího uplatnění podle §43 odst. 3 tr. ř. v rámci předmětného trestního řízení již promlčena. Na běh promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené trestným činem se totiž podle §106 odst. 2 obč. zák. vztahuje desetiletá promlčecí lhůta.
Podané dovolání je tedy podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné a jako takové by mělo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně bylo navrženo, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o odmítnutí dovolání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům .
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 10 To 438/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí nejprve posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí ( tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání obviněného či podaného v jeho prospěch jiným dovolatelem v rámci tohoto dovolacího důvodu musí být uplatněno tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
Nejprve se ale Nejvyšší soud musel vyjádřit k námitkám dovolatele, které se týkaly přípravného řízení, a to především způsobu, jakým byl obhájce o úkonech přípravného řízení vyrozumíván, a možnosti obhájce obviněného nahlížet v této fázi trestního řízení do trestního spisu atd.
Zde je nutné prohlásit, že takovéto námitky jsou ryze procesního charakteru a nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod, a proto se jimi Nejvyšší soud zabývat nemohl a také nezabýval.
Pokud pak jde o výrok o vině, zde dovolatel uplatnil dovolací námitky ve vztahu ke všem souzeným útokům trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud se proto zabýval charakterem námitek u jednotlivých útoků a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Ohledně bodu 1) rozsudku obviněný v dovolání zpochybnil skutkové zjištění učiněné ve výroku o vině, že převzal od R. A. částku 40 000,- Kč. Tato námitka je ovšem čistě skutkového charakteru, jíž obviněný uplatnil svoji verzi průběhu skutkového děje. Obviněný tak ve skutečnosti neuplatnil námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, ale jím vytýkaná vada má povahu vady skutkové, kterou se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Touto námitkou se nebylo možné v rámci dovolacího řízení zabývat.
V bodu 2) rozsudku obviněný namítl, že auto, jehož se měl útok týkat, nebylo ve vlastnictví poškozeného a poškozený k němu neměl ani jiné podobné právo. Tuto formálně právní námitku vztahující se obecně k jinému hmotně právnímu posouzení ale obviněný naplnil námitkami skutkovými vztahujícími se k hodnocení důkazů, kdy tvrdil, že auto nebylo koupeno jménem poškozeného, ale že je v B. koupil obviněný pro svědka M., který si u něj vozidlo objednal. I tato námitka má tedy primárně povahu vady skutkové, kterou se obviněný snaží dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Touto námitkou se tudíž rovněž nebylo možné v rámci dovolacího řízení zabývat.
I u útoku pod bodem 3) rozsudku obviněný zpochybnil skutkové zjištění soudů, že vozidlo Citroën Xsara zakoupil v SRN poškozený, a svými námitkami se domáhal změny tohoto skutkového zjištění v tom smyslu, že vozidlo zakoupil ve skutečnosti obviněný pro svědka R. N., který si ho objednal přímo u obviněného, a proto se nemohlo jednat o věc poškozeného. Tato námitka je podle Nejvyššího soudu primárně skutkové povahy, nenaplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod a ani žádný jiný důvod dovolání, a proto k ní nebylo v rámci dovolacího řízení přihlíženo.
Pokud se pak jedná o bod 4) rozsudku, i zde je situace obdobná jako v předcházejících dvou případech. Obviněný se totiž i pod tímto bodem domáhá jiného hodnocení důkazů za účelem jiného pro něj výhodného zjištění skutkového stavu, na základě něhož teprve věc jinak právně kvalifikuje. Proto ani v tomto případě se Nejvyšší soud námitkami obviněného spočívajícími v tom, že důkazy byly v řízení špatně hodnoceny a že při jejich správném hodnocení by byl správně zjištěn skutkový stav, který by byl jinak právně hodnocen, nemohl věcně zabývat.
I v bodě 5) rozsudku se obviněný dovolacími námitkami snažil dosáhnout zpochybnění skutkového zjištění, že to byl poškozený, kdo vozidlo koupil. Toho se obviněný snažil docílit tvrzením o nevěrohodnosti výpovědi svědka ze SRN Z. a o tom, že poškozeným předložená kupní smlouva je falzum a přepravní list nevěrohodný. I zde jde tedy o námitky skutkové, kterými se není možné v dovolacím řízení věcně zabývat.
K bodu 6) rozsudku uplatnil obviněný velmi rozsáhle formulované námitky. Po jejich pečlivém prostudování Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i v tomto případě se jedná o námitky ryze skutkové, podle nichž je v řízení provedenými důkazy prokázána verze obhajoby, a nikoliv obžaloby, zejména když svědkyně Č. sdělila, že si předmětné vozidlo u obviněného objednala. Takovými námitkami se ale nelze v dovolacím řízení zabývat.
I ohledně bodu 7) rozsudku obviněný namítl, že vlastnictví poškozeného je prokazováno pouze jeho výpovědí a fakturou vystavenou dodatečně v SRN, která ovšem podle obviněného neobsahuje pravdivé údaje. Výpověď svědka E. je podle obviněného zmatečná, a nelze z ní proto vycházet. Skutkový stav nebyl z těchto důvodů v případě tohoto útoku řádně zjištěn, a proto nemůže být podkladem pro následné právní hodnocení. Jak bylo uvedeno výše, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a proto se Nejvyšší soud nemohl námitkami uplatněnými v tomto bodě zabývat.
Pokud jde o bod 8) rozsudku, obviněný argumentuje výpovědí svědka J., jejíž obsah spočíval v tom, že jmenovaný svědek poškozeného neznal a automobil si objednal u obviněného. Verze obžaloby, které soudy uvěřily, pak nemůže být pravdivá, protože zůstalo nevyjasněno, pro koho měl poškozený auto dovést a proč se nezajímal o to, kde je auto umístěno. Tyto námitky svým obsahem napadají správnost soudy učiněných skutkových zjištění, a tudíž primárně nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Svým obsahem tyto námitky nenaplňují deklarovaný důvod dovolání a Nejvyšší soud nebyl proto oprávněn se jimi věcně zabývat.
V bodě 9) rozsudku je pak podle obviněného provedenými důkazy zcela vyloučen nákup vozidla poškozeným. To proto, že předmětné auto si u obviněného objednal svědek H., přičemž poškozeného tento svědek vůbec neznal. Svědek H. jel s obviněným auto koupit a v této souvislosti uvedl, že vozidlo bylo hrazeno jím a obviněným. Poškozeným předložený doklad o koupi vozidla je podle obviněného falzifikát. Přesto soudy dospěly k závěru, že předmětné vozidlo koupil poškozený, a bylo tudíž jeho vlastnictvím. Takto formulované dovolací námitky jsou podle Nejvyššího soudu ryze skutkového charakteru, a proto nenaplňují obviněným deklarovaný, ale ani jiný důvod dovolání.
Podobná situace jako v předcházejícím případě pak nastala i ohledně dovolacích námitek obviněného uplatněných ve vztahu k bodu 10) rozsudku odvolacího soudu. Obviněný zde opět zpochybnil, že to byl poškozený, kdo předmětný automobil v SRN koupil, protože kupní smlouva byla v SRN sepsána na jméno třetí osoby – J. M., a to dokonce za přítomnosti obviněného, poškozeného a svědka M. Až dodatečně měl u prodejce v SRN poškozený požadovat sepis kupní smlouvy na svoje jméno, přičemž ani poškozeným předložené potvrzení nemůže obstát, neboť pochází z neexistujícího data. Z výše uvedených důvodů nejde podle Nejvyššího soudu ani v tomto případě o námitky, které by naplňovaly obviněným uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle skutkové věty pod bodem 11) rozsudku měl obviněný způsobit poškozenému škodu tím, že převzal od pracovníka autobazaru peníze za prodej jeho auta, které poškozenému nepředal a ponechal si je pro svou vlastní potřebu. Skutečnost převzetí peněz obviněný v podaném dovolání nerozporoval. Jako dovolací námitku pak uvedl, že po problémech vyvstalých mezi ním a poškozeným ponechal poškozenému v autobazaru finanční částku za prodej svého vlastního vozidla, kterou si však poškozený nevyzvedl, a vyplacení peněz autobazarem se aktivně bránil. Nemohlo se tudíž jednat o zpronevěru a navíc je vyloučena i subjektivní stránka trestného činu. Dále obviněný namítl, že pokud bazar prodal auto poškozeného, měl peníze vydat poškozenému a nikoliv obviněnému, zvláště když nebyla doložena plná moc na obviněného, aby pro poškozeného vyzvedával finanční prostředky. Poškozený měl proto požadovat dané částky po autobazaru. I proto se nemůže podle obviněného jednat o trestný čin zpronevěry.
Tyto námitky obviněného Nejvyšší soud vyhodnotil jako námitky právní směřující do nesprávného právního posouzení skutku, kterým ovšem nemohl z níže uvedených důvodů přisvědčit.
Plná moc musí mít písemnou formu podle §31 odst. 4 obč. zák. tehdy, pokud je právní úkon činěn v písemné formě, popř. tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu. Pokud tedy obviněný pravidelně přebíral peníze v autobazaru, jak vyplývá z výpovědi svědka M. Z., činil pravidelně určitý právní úkon, k němuž není ze zákona zapotřebí písemné plné moci. Plná moc může být v takovém případě udělena ústně a osobě, se kterou má zmocněnec jednat, také takto oznámena.
V projednávaném případě zjevně neměli pracovníci autobazaru o zmocnění obviněného poškozeným pochybnosti, protože podle výpovědi svědka Z. s autobazarem spolupracoval poškozený dlouhodobě, přičemž asi po třech letech spolupráce se s ním začal v bazaru objevovat také obviněný, který poté běžně jezdil pro peníze za prodej vozidel. Pokud pak jde o peníze za prodej vozidla Citroën Berlingo, ty obviněnému předal za autobazar svědek Z., a to bez potvrzení. Teprve poté během 2-3 dnů volal svědkovi poškozený, aby peníze Č. nevydával.
Nelze tudíž přisvědčit formálně právní námitce obviněného, že k převzetí peněz nebyl oprávněn, když nedisponoval písemnou plnou mocí, a proto nemohl spáchat zpronevěru. Jak bylo uvedeno výše, plná moc v tomto případě nemusela být udělena písemně, postačila forma ústní. O zplnomocnění obviněného poškozeným k vyzvednutí peněz z autobazaru není podle skutkových zjištění pochybnost. Z výše uvedeného důvodu je pak formálně právní námitka obviněného o nedostatku písemné formy plné moci v projednávaném případě zcela zjevně neopodstatněná.
Pokud se pak obviněný bránil tím, že jeho čin není trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., protože následně nechal pro poškozeného v autobazaru peníze za prodej svého vlastního vozidla, není ani tato jeho formálně právní námitka opodstatněná. To proto, že i pokud tomu tak bylo, což zpochybňuje rozsudek nalézacího soudu na str. 13 v poslední větě, mohlo by se jednat maximálně o náhradu škody způsobenou posuzovaným jednáním obviněného a nikoliv o okolnost způsobující zánik trestnosti takového jednání obviněného. Okolnostmi majícími za důsledek zánik trestnosti činu jsou totiž podle ustanovení §65 – §67 tr. zák. pouze zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost, účinná lítost (jen u vyjmenovaných trestných činů) a promlčení trestního stíhání.
V této souvislosti nutno podotknout, že zavinění, resp. úmysl obviněného v projednávaném případě, je v obecné rovině záležitostí psychického vztahu obviněného k následku způsobenému jeho jednáním, a je tudíž subjektivní stránkou jeho (trestného) činu. Problematika zavinění nemá tedy co dočinění s případným jednáním poškozeného v reakci na případnou snahu o náhradu škody obviněným. Proto Nejvyšší soud pokládá i námitku spočívající v tom, že úmyslné zavinění obviněného je vyloučeno, pokud si poškozený peníze v autobazaru, které mu tam zanechal obviněný, nevyzvedl, za zcela zjevně neopodstatněnou.
Obviněný rovněž uplatnil i dovolací námitky proti útoku popsanému pod bodem 12) rozsudku odvolacího soudu. Jeho argumentace ale spočívala v tom, že se útok vůbec nestal, a na podporu svého tvrzení poukázal na rozpory při hodnocení důkazů vztahujících se k tomuto útoku. Tyto dovolací námitky jsou podle Nejvyššího soudu ryze skutkového charakteru, nenaplňující obviněným deklarovaný ani žádný jiný důvod dovolaní, a proto se jimi nelze v dovolacím řízení zabývat.
S výjimkou útoků pod body 1), 11) a 12) rozsudku obviněný souhrnně ke všem zbývajícím útokům uvedl, že automobily nebyly ve vlastnictví ani v jiném oprávněném držení poškozeného, protože ani v jednom případě nebyla doložena tradice věci, resp. předmětných aut, jako nutná podmínka k nabytí vlastnického práva, a to jak podle obchodního zákoníku tak podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Ani tuto formálně právní námitku však Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou. To proto, že kupní smlouvy byly podle skutkových zjištění učiněných soudy vždycky uzavírány mimo území České republiky v zahraničí, a to v SRN a v B., přičemž tyto státy i Česká republika jsou signatáři úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží publikované ve Sb. zák. pod č. 160/1991 Sb. ( dále jen vídeňská úmluva ).
Podle jejího čl. 1 tato Úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech, a) jestliže tyto státy jsou smluvními státy; nebo b) jestliže podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu.
Podle čl. 11 pak smlouva o koupi nemusí být uzavřena nebo prokazována písemně a nevyžadují se u ní žádné jiné formální náležitosti; lze ji prokazovat jakýmikoli prostředky, včetně svědků.
Podle čl. 23 je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky se stane účinným podle ustanovení této Úmluvy.
Podstatnou náležitostí kupní smlouvy je závazek prodávajícího převést vlastnické právo k předmětu smlouvy - zboží na kupujícího. Je nutné zdůraznit, že problematika účinku, který může mít smlouva na vlastnické právo k prodávanému zboží, je výslovně vyňata z působnosti Vídeňské úmluvy jejím čl. 4. Nicméně povinnost prodávajícího převést vlastnické právo ke zboží je natolik esenciální součástí smluv o koupi zboží, že je tato povinnost uvedena v čl. 30 vídeňské úmluvy a dále je konkretizována v jejích čl. 41 až 43.
Podle čl. 30 je prodávající povinen dodat zboží, předat jakékoliv doklady, které se k němu vztahují, a vlastnické právo ke zboží, jak vyžaduje smlouva a tato Úmluva za podmínek stanovených smlouvou a touto Úmluvou.
Podle čl. 31 není-li prodávající povinen dodat zboží v určitém jiném místě, jeho povinnost dodat zboží spočívá a) v předání zboží prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího, jestliže smlouva o koupi zahrnuje přepravu zboží; b) u zboží, jež je ve smlouvě určeno jednotlivě, nebo sice podle druhu, avšak má být dodáno z určitého skladu nebo vyrobeno nebo zhotoveno a strany věděly v době uzavření smlouvy, že zboží se nachází nebo má být vyrobeno nebo zhotoveno v určitém místě, v umožnění kupujícímu nakládat zboží v tomto místě, jestliže se na ně nevztahuje ustanovení písm. a); c) v ostatních případech v umožnění kupujícímu nakládat zbožím v místě, kde má prodávající své místo podnikání v době uzavření smlouvy.
Podle čl. 41 prodávající musí dodat zboží, které není omezeno žádným právem nebo nárokem třetí osoby, ledaže kupující souhlasil s převzetím zboží s takovým omezením nebo nárokem. Jestliže však takové právo nebo nárok se zakládá na průmyslovém vlastnictví nebo jiném duševním vlastnictví, řídí se povinnosti prodávajícího ustanovením článku 42.
Čl. 43 pak v odst. 1 stanoví, že kupující ztrácí právo dovolat se ustanovení čl. 41 nebo čl. 42, jestliže nepodá prodávajícímu zprávu, určující povahu práva nebo nároku třetí osoby v přiměřené době poté, kdy se dozvěděl nebo se měl dozvědět o tomto právu nebo nároku. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak prodávající není oprávněn se dovolávat ustanovení předchozího odstavce, jestliže věděl o právu nebo nároku třetí osoby a jeho povaze.
Podle čl. 53 kupující je povinen zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodávku v souladu se smlouvou a touto Úmluvou.
Podle čl. 60 povinnost kupujícího převzít dodávku spočívá: a) v provedení všech úkonů, které lze od něho rozumně očekávat k tomu účelu, aby prodávající mohl dodat zboží, a b) v převzetí zboží.
Podle čl. 69 odst. 1 v případech, na které se nevztahují články 67 a 68, přechází nebezpečí na kupujícího v době, kdy převezme zboží, nebo, jestliže tak neučiní včas, v době, kdy je mu umožněno nakládat se zbožím a kupující poruší smlouvu tím, že dodávku nepřevezme.
Podle čl. 69 odst. 2 jestliže však je kupující povinen převzít zboží v jiném místě, než je místo podnikání prodávajícího, přechází nebezpečí jakmile nastane okamžik, v němž dodávka měla být splněna a kupující se dozví o tom, že je mu umožněno ve stanoveném místě nakládat se zbožím.
Podle čl. 69 odst. 3 jestliže se smlouva týká zboží, které v ní není identifikováno, má se za to, že je kupujícímu umožněno nakládat zbožím teprve, když je jasně identifikováno pro účel této smlouvy.
Prohlášení a výhrady (výběr): Při ratifikaci Úmluvy vláda Spojených států amerických a vláda České a Slovenské Federativní Republiky prohlásily, že se necítí vázány ustanovením čl. 1 odst. 1 písm. b). Při ratifikaci Úmluvy vláda Spolkové republiky Německo prohlásila, že nebude aplikovat ust. čl. 1 odst. 1 písm. b) ve vztahu k jakémukoliv státu, který prohlásil, že nebude aplikovat čl. 1 odst. 1 písm. b).
Z výše uvedeného je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že okamžik vzniku vlastnického práva kupujícího nespadá do obsahu regulace vídeňskou úmluvou a sdílí tedy výlučně kolizní režim místa sudiště, přičemž kolizní úpravy zpravidla navazují na právní řád místa polohy věci. S ohledem na absolutní povahu vlastnického práva a také s ohledem na jeho „exkluzivitu“ z hlediska právně politického se státy světového společenství dosud neodhodlaly k žádné unifikační snaze v této oblasti a striktně si střeží své režimy regulace věcných práv, které se často diametrálně odlišují. Některé právní řády k účinnosti převodu vlastnického práva vyžadují tradici, v jiných postačuje pouze uzavření smlouvy. Potřeby mezinárodního obchodu však vyžadovaly jasná pravidla, neboť bylo třeba identifikovat, kdo a ve kterém okamžiku je za zboží odpovědný, resp. kdo nese tíhu jeho náhodného poškození či zkázy. Závazkověprávní institut přechodu nebezpečí škody tak popírá tradiční zásadu, podle které nebezpečí škody na věci postihuje vlastníka, neboť historicky se stalo – i při použití kolizního kritéria místa polohy věci – velmi složité určit, kdo je vlastníkem věci, a to zejména za situace, kdy docházelo k přepravě věci přes území několika států. I institut dodání, stejně jako přechod nebezpečí škody na zboží, je předmětem regulace v Úmluvě. Dodání je vyjádřením splnění právní povinnosti, která je typovou povinností prodávajícího, a navazuje na ni celá řada účinků, např. následky předčasného dodání či částečně vadného dodání. Převzetí zboží je akt fyzického zmocnění se zboží. Úmluva tento okamžik výslovně nereguluje, nicméně – s vědomím určité míry nepřesnosti – lze říci, že s tímto okamžikem nepřímo počítá a propůjčuje mu určité právní následky. Příkladem může být čl. 38 odst. 2 Úmluvy, podle kterého lze prohlídku zboží odložit až doby, kdy dojde do místa určení.
Z uvedeného plyne, že v dispozici smluvních stran se nacházejí okamžik přechodu nebezpečí škody a okamžik dodání. Jedná se o kategorie abstraktní, proto je dispozice s nimi možná „v místě i čase“. Převzetí zboží je konkrétní akt, dispozice s ním je tedy možná v závislosti na tom, kde strany sjednají místo převzetí. S ohledem na dispozitivnost Úmluvy pak záleží na stranách, jaké další okolnosti s okamžikem převzetí spojí (velmi často je to okamžik počátku běhu záruční doby). S okamžikem vzniku vlastnického práva však smluvně manipulovat nelze; výjimku v tomto ohledu tvoří pouze sjednání výhrady vlastnického práva, která je jedinou vesměs akceptovanou možností posunutí účinnosti převodu vlastnického práva napříč právními řády. ( Srov. Kapitán, Z.: Reklamace a následky porušení smlouvy podle Vídeňské úmluvy, Právní fórum, č. 8 z roku 2008, str. 321 ).
Z uvedeného je zřejmé, že otázka vlastnického práva k předmětným automobilům se řídila právem místa, kde se předmětný automobil v jednotlivých okamžicích převozu z ciziny do České republiky právě nacházel. Podstatou právní úpravy vídeňské úmluvy totiž není otázka převodu vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího, ale právní regulace okamžiku dodání a převzetí zboží – věcí v souvislosti s okamžikem přechodu nebezpečí škody na věci, přičemž otázky vlastnického práva k věci se vždy řídí právem místa polohy věci.
Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný jezdil do zahraničí, resp. do SRN a B. pro automobily na základě neformální dohody o spolupráci s poškozeným s tím, že vlečné zařízení, které obviněný pro tyto účely používal, bylo poškozeného a poškozený předmětné automobily vždy uhradil , přičemž obviněný tak ani učinit nemohl, protože nedisponoval potřebnými prostředky. Těmito prostředky nemohli podle skutkových zjištění disponovat ani svědci, kteří si měli podle svých tvrzení auta u poškozeného údajně objednat a peníze obviněnému dát. (Ve dvou případech pak obviněný převzal pro poškozeného automobily až na území České republiky poté, co je do ní dopravila spediční společnost.) Vzhledem k tomu, že obviněný byl podle skutkových zjištění pouze „prodlouženou rukou poškozeného“ obstarávající pro poškozeného záležitosti související s dovozem a prodejem aut, pak vůbec nezáleží na tom, ve kterém okamžiku přešlo na poškozeného de iure vlastnické právo k předmětným automobilům, či zda se tak vůbec kdy stalo, protože tato otázka není ve vztahu k obviněnému z právního hlediska vůbec významná. Argumentace obviněného obchodním zákoníkem a vídeňskou úmluvou nebyla tudíž podle Nejvyššího soudu případná, a proto bylo třeba uvedenou námitku obviněného považovat za zcela zjevně neopodstatněnou.
Podstatné je však z právního hlediska skutkové zjištění, že obviněný jezdil do SRN a B., aby pro poškozeného zajistil převoz poškozeným zaplacených automobilů do České republiky, kde měl pro poškozeného zajistit nutné úřední záležitosti s těmito dovezenými automobily podle práva České republiky související včetně jejich následného prodeje a předání utržených peněz poškozenému. Tomuto závazku však obviněný podle skutkových zjištění soudů obou stupňů ve zjištěných případech nedostál a s předmětnými automobily naložil v rozporu s dohodou neformálně uzavřenou s poškozeným. Lze tudíž uzavřít, že poškozený pověřil obviněného obstaráním svých záležitostí, při jejichž zařizování obviněný přebíral předmětné automobily od autobazarů v zahraničí k transportu do České republiky, popř. až v České republice, k jejich dalšímu prodeji. Proto bylo podle Nejvyššího soudu důvodné konstatovat, že předmětné automobily byly obviněnému svěřeny poškozeným za účelem jejich převzetí v cizině, dovozu do České republiky a k obstarání jejich následného prodeje. Pokud s nimi obviněný naložil v rozporu s dohodou, kterou uzavřel s poškozeným do té míry, že poškozený nad předmětnými automobily zcela ztratil možnost kontroly, pak obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Proto i dovolací námitka obviněného spočívající v tom, že mu nebyly předmětné automobily svěřeny, není opodstatněná.
Dále obviněný uplatnil dovolací námitky stran výroku o náhradě škody, a sice v tom smyslu, že vůbec nemělo být o náhradě škody meritorně rozhodnuto a poškozený měl být odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Navíc pohledávka z titulu náhrady škody, resp. alespoň její část, byla již při zahájení trestního stíhání promlčena.
Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud zjistil, že při správných skutkových zjištěních pochybil okresní soud při určení výše škody způsobené trestným činem. To se pak odrazilo především ve výroku o náhradě škody, když pouze k odvolání obviněného a poškozeného nemohlo dojít ke změně výroku o vině v neprospěch obviněného. Ohledně výroku o náhradě škody pak není dán zákaz reformace in peius, pokud si odvolání podá i poškozený. V projednávaném případě poškozený včas a řádně návrhem ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. škodu uplatnil a navrhl, aby bylo obviněnému uloženo uhradit poškozenému škodu ve výši 2 064 000,- Kč.
Dále z rozsudku krajského soudu vyplývá, že škoda měla být stanovena odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem jako obvyklá cena jednotlivých vozidel v době jejich zpronevěření, tedy v době jejich přihlášení na jiného majitele nebo prodeje obviněným. Obžaloba v tomto směru nesprávně vycházela z nákupních cen, navíc v době, kdy vozidla byla ještě v některých případech poškozena. Krajský soud pak nesouhlasil s názorem, že by později opatřeného znaleckého posudku na základě pokynu krajského soudu nebylo možno použít při stanovení výše škody. Podle krajského soudu měl znalec k dispozici dostatečné podklady a vozidla ohodnocoval se znalostí jejich stavu. V některých případech stanovil znalec dvě různé ceny, a to když počet najetých km při nákupu aut v cizině byl uváděn vyšší než při jejich prodeji. Při stanovení výše škody bylo vycházeno z ceny nižší zohledňující vyšší počet ujetých km, protože to s větší pravděpodobností odpovídá skutečnosti. Nebylo také možné přehlédnout, že obviněný zpronevěřil vozidla již opravená.
Na základě dokazování ve veřejném zasedání doplňkem znaleckého posudku ohledně obvyklé ceny vozu Škoda Octavia Combi bylo odvolacím soudem zjištěno, že obvyklá cena tohoto vozu byla 152 100,- Kč. U vozidel pod body 3) a 8) výroku o vině uváděl znalecký posudek ceny nižší než původní vyčíslení jejich ceny rozsudkem nalézacího soudu. Proto krajský soud vycházel z těchto jejich nižších cen i ve výroku o vině. Jinak je ovšem třeba podle krajského soudu uvést, že ve skutečnosti celková výše způsobené škody činí částku vyšší, a to 1 965 839,- Kč, což je celková částka odpovídající ceně vozidel stanovená znalcem ke dni spáchání trestného činu sečtená s finančními částkami zpronevěřenými pod body 1), 11) a 12) rozsudku. Se zbytkem svého nároku byl pak poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Tolik pokud jde o odůvodnění výroku o náhradě škody krajským soudem.
Ohledně otázky promlčení pohledávky z titulu náhrady škody způsobené trestným činem, resp. jednotlivých pohledávek vzniklých v důsledku jednotlivých útoků trestného činu, Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení občanského zákoníku, kterými se promlčecí doba řídí.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §106 odst. 1, odst. 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Nejvyšší soud pak nepřiznal opodstatnění ani této hmotně právní námitce dovolatele, která se týká otázky promlčení nároku poškozeného na náhradu škody. Především je třeba připomenout, že soud rozhoduje v trestním řízení o náhradě škody podle hmotného práva povahy jiné než trestní (nejčastěji podle občanského zákoníku). V projednávaném případě obviněný odpovídá za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., které stanoví, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Podle §106 odst. 2 obč. zák. se právo na náhradu škody nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (tzv.objektivní promlčecí doba). Subjektivní a objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Lze tedy dovodit, že v případech, kdy uplynou do uplatnění práva na náhradu škody více než dva roky subjektivní promlčecí doby a škůdce namítne v soudním řízení promlčení, právo na náhradu škody se promlčí, i když jde o škodu způsobenou úmyslně, kdy se jinak uplatňuje objektivní desetiletá promlčecí doba. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. zásadně určuje ta skutečnost, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Jinými slovy, při úvaze o tom, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této škodě.
Protože podle poslední věty §100 odst. 1 obč. zák. nelze promlčené právo věřiteli přiznat, dovolá-li se dlužník promlčení, musel se Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda v hlavních líčeních či ve veřejných zasedáních vedených před odvolacím soudem či dříve byla námitka promlčení obviněným vznesena. Soudy se totiž otázkou možného promlčení nároku na náhradu škody, resp. její části, z úřední povinnosti nezabývají, a je proto výlučně na obviněném, aby případné promlčení uplatňovaného nároku na náhradu škody účinně namítl, a to v adhezním řízení nejpozději před rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se řízení pravomocně skončí.
Nejvyšší soud po prozkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že obviněný v celém řízení předcházejícím vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu námitku promlčení nevznesl. Pokud pak obviněný Č. uplatnil námitku promlčení nároku poškozeného na náhradu škody poprvé v řízení před dovolacím soudem, nejedná se o námitku promlčení uplatněnou včas, a proto se Nejvyšší soud nemohl po věcné stránce zabývat tím, zda byl nárok poškozeného na náhradu škody, resp. jeho část, promlčen či nikoliv.
V souvislosti s výrokem odvolacího soudu o náhradě škody obviněný v dovolání uplatnil rovněž námitku spočívající v tom, že znalec při stanovení ceny předmětných vozidel vycházel z nedostatečných podkladů, i když je v napadeném rozsudku tvrzen opak. Podle obviněného oprava vozidla před jeho prodejem určení ceny vozidla jednoznačně znemožňuje. Dále obviněný namítl, že v trestním řízení nelze jako náhradu škody přiznat obviněnému i možný výnos z prodeje vozidel, a to vzhledem k neprůkaznosti takovéhoto rozhodnutí a dále s ohledem na ustanovení §229 tr. ř. V trestním řízení lze totiž podle obviněného rozhodnout o náhradě škody pouze v té části uplatněného nároku, který bez obtíží vyplývá ze spisu. V ostatní části by pak mělo být odkázáno na občanskoprávní řízení. V projednávané věci tak nemělo být věcně o nároku na náhradu škody vůbec rozhodnuto, protože výše způsobené škody nebyla dostatečně prokázána. Navíc zde byl jakýsi kvazipracovní vztah mezi poškozeným a obviněným.
Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí následující. Trestní zákon č. 140/1961 Sb. stanovil v §89 odst. 12 tr. zák. legální definici, podle které je třeba určovat výši způsobené škody. Podle §89 odst. 12 tr. zák. č. 140/1961 Sb. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Je třeba si uvědomit, že v projednávané věci obviněný naložil jako s věcí vlastní s automobily na území České republiky, konkrétně v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové, když při provádění technické kontroly, měření emisí a schválení technické způsobilosti pro provoz na pozemních komunikacích na Městském úřadu v D. záměrně uváděl svoji osobu či své známé jako provozovatele předmětných vozidel bez vědomí poškozeného, načež je posléze svým jménem nebo jménem svých známých opět bez vědomí poškozeného prodal třetím osobám a peníze si ponechal pro svoje potřeby.
Podle skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně byly automobily v době jejich prodeje provozuschopné, přičemž některé z nich ( celkem 4 ) byly před prodejem opraveny. Z žádných skutkových zjištění učiněných soudy, tj. ze skutkové věty či z odůvodnění rozsudků, nevyplývá, že by některý z posuzovaných automobilů opravovaných v České republice byl po příjezdu do ní tzv. vrakem, který by bylo třeba pro uvedení do provozu zásadně zrekonstruovat, což by se pak zajisté výrazněji projevilo v obvyklé ceně vozidla. Provedeným dokazováním bylo rovněž zjištěno, že veškeré peníze investované do automobilů, resp. do jejich oprav u některých z nich, byly peníze poškozeného, neboť obviněný se v dané době nacházel ve svízelné finanční situaci ( str. 12 a 15 rozsudku nalézacího soudu ). O provedení oprav vozidel pak hovoří skutková věta rozsudku odvolacího soudu pouze ve 4 případech, přičemž v bodu 10 skutkové věty tohoto rozsudku je výslovně uvedeno, že vozidlo nechal opravit poškozený. Tato skutková zjištění jsou pro Nejvyšší soud v dovolacím řízení při posuzování důvodnosti dovolání směrodatná a Nejvyšší soud není v dovolacím řízení oprávněn se zabývat jejich správností.
Za takového skutkového stavu věci bylo proto i podle názoru Nejvyššího soudu třeba zjistit, jaká byla cena předmětných automobilů v době jejich prodeje třetím osobám, tedy za jakou cenu se automobily stejného typu a stáří s přihlédnutím k průměrnému běžnému opotřebení jejich provozem v souvislosti s počtem ujetých km v době a místě útoku obviněného obvykle prodávaly. Za tímto účelem byl zcela v souladu se zákonem přibrán v roce 2009 do řízení znalec, aby v dané věci vypracoval znalecký posudek za účelem stanovení obvyklé ceny vozidel v době jejich převodu, resp. prodeje třetím osobám, tj. v letech 2005, popř. 2006.
Znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel z pokladů, které měl a objektivně mohl mít k dispozici, a to z předložených technických průkazů, technických protokolů a kupních smluv ohledně počtu předchozích držitelů a ujetých km. Znalec při stanovení ceny vozidel vycházel z technického stavu vozidel, který je obvyklý s přihlédnutím k běžnému průměrnému opotřebení s ohledem na stáří a zjištěné ujeté km, v návaznosti na cenu nového automobilu stejného typu prodávaného v České republice v době zpronevěry. Pokud se v poskytnutých podkladech vyskytovaly ohledně předmětného automobilu dva rozdílné údaje v počtu ujetých km, provedl znalec ocenění automobilu podle obou těchto údajů a ponechal na zvážení soudu, ze kterého údaje o počtu ujetých km, resp. z které ceny při zjišťování výše škody vyjde.
Odvolací soud se obsahem uvedeného znaleckého posudku zabýval a vyžádal vypracování jeho dodatku, přičemž poté znalecký posudek včetně jeho dodatku jako důkaz hodnotil a dospěl ke skutkovému zjištění, že ceny automobilů uváděné znaleckým posudkem odpovídají jejich obvyklé ceně v době jejich zpronevěry, resp. výši účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci, tedy aut stejného typu a stáří i počtu ujetých km v autobazarech na území České republiky. Pro úplnost nutno dodat, že u 4 automobilů byly uvedeny dva údaje o počtu ujetých km, které se ve dvou případech rozcházely dokonce o cca 100 000 km, přičemž soud v takových případech vyšel vždy z ceny určené podle vyššího počtu ujetých km, tedy z ceny pro obviněného výrazně příznivější.
Pokud jde o skutečnost, že některé automobily ( celkem 4) byly v České republice před jejich prodejem opraveny, tak ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by se mělo jednat o opravy zásadního charakteru. Tedy takové, které by mohly mít podstatný vliv na obvyklou cenu předmětných vozidel, oproti ceně stejně starých stejných typů aut se stejným nájezdem km, výrazným způsobem nikdy nepoškozených a neopravovaných, jenž by bylo třeba při stanovení výše způsobené škody nezbytně zohlednit. Čili by se jednalo o důvod ke zrušení výroku o náhradě škody v řízení o mimořádném opravném prostředku z důvodu pochybení v aplikaci hmotně právního ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. To jinými slovy znamená, že Nejvyšší soud by přistoupil ke zrušení výroku o náhradě škody v rámci dovolacího řízení pouze v případě, že by ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývalo, že vozidlo, resp. vozidla byla při dovozu do České republiky zásadně poškozena ( resp. šlo by o vraky ) a poté byla následně opravena, ale ve věci opatřeným znaleckým posudkem by byla zjištěna obvyklá cena běžně opotřebených zásadním způsobem nikdy nepoškozených a neopravených aut. ( Jinak řečeno, byla by oceněna věc podstatně jiných kvalit, než která byla předmětem útoku). Nic takového ale ze skutkových zjištění v projednávané věci nevyplývá. Proto byla tato obviněným uplatněná námitka jiného nesprávného hmotně právního posouzení spočívajícího v údajně nesprávné aplikaci ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Nejvyšším soudem označena za zcela zjevně neopodstatněnou.
Pokud pak obviněný v dovolání tvrdí, že opravy vozidel byly hrazeny i z jeho prostředků, pouze se tak snaží dosáhnout posunu ve skutkových zjištěních za účelem zpochybnění výše celkové škody. Takovou námitkou se však Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení zabývat.
Dovolatel rovněž v dovolání namítl, že poškozenému nelze v adhezním řízení přiznat i možný výnos, resp. zisk z neuskutečněného prodeje vozidel. V obecné rovině je nutno podotknout, že takto uplatněný názor je mylný. Z hlediska náhrady škody způsobené trestným činem může jít nejen o skutečnou škodu, ale i o ušlý zisk, a to zisk skutečný nebo zpravidla dosahovaný při poctivém obchodním styku. (Srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád, Komentář, II. díl, 5. vydání, Praha: C. H. Beck 2005, str. 1773 ). V projednávaném případě ale soud přiznal poškozenému jako náhradu škody pouze hodnotu zpronevěřených aut zjištěnou v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák., jako skutečnou škodu a otázkou ušlého zisku se vůbec nezabýval. Proto není podle Nejvyššího soudu ani tato námitka opodstatněná.
Jestliže dovolatel poukazoval na kvazipracovní vztah mezi poškozeným a obviněným, jako na důvod, pro který by měl být poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jelikož odpovědnost za škodu v pracovně právních vztazích se řídí zákoníkem práce, nemohl Nejvyšší soud ani této námitce přisvědčit. Obviněný zaměstnancem poškozeného v žádném případě nebyl a odpovědnost za škodu mezi obviněným a poškozeným se řídila výlučně ustanoveními občanského zákoníku. Ovšem i kdyby obviněný zaměstnancem poškozeného byl a odpovědnost obviněného za škodu způsobenou v souvislosti s plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi poškozenému se řídila ustanoveními zákoníku práce, nebyl by důvod odkazovat pouze z této příčiny poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud na základě všech uvedených zjištění a poznatků dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami formálně podřaditelnými pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c