ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.468.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 468/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2012 o dovolání obviněné E. Š. (dříve K.) ,, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 9 To 561/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 184/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 9 To 561/2011 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 3 T 184/2010 zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná E. Š. (dříve K.) byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 3 T 184/2010 uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 9. 10. 2010 kolem 18:40 hodin v R. p. T., okr. P., ve S. ulici u autobusového nádraží úmyslně nejméně 2x kopla do levého boku zde zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, stříbrné barvy, čímž poškodila karoserii a lak na levé straně vozidla a způsobila tak majiteli vozidla L. J., škodu poškozením vozidla ve výši nejméně 6.062,- Kč.
Za to byla obviněná odsouzena podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné rovněž uložena povinnost uhradit podle svých sil způsobenou škodu ve zkušební době podmíněného odsouzení. Zároveň byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 11.200,- Kč poškozenému L. J.
Proti uvedenému rozhodnutí podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 9 To 561/2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Příbrami částečně zrušil ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněné uložil podle §228 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněné povinnost uhradit podle svých sil způsobenou škodu ve zkušební době podmíněného odsouzení. Podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněné povinnost zaplatit poškozenému L. J. náhradu škody ve výši 6.062,- Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného L. J. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Je třeba uvést, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací v této trestní věci rozhodoval již podruhé, když podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. usnesením ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 9 To 261/2011 zrušil k odvolání obviněné dřívější odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 3 T 184/2010 v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ten pak rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 4. 10. 2011.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 9 To 561/2011 podala obviněná E. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná spatřuje v tom, že oba soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §137 tr. zákoníku a nesprávně hmotně právně posoudily výši škody, na což dovolatelka upozorňovala po celou dobu řízení. Tato skutečnost je o to významnější, že soudy zjištěná výše škody osciluje na hranici 5.000,- Kč, tedy na hranici trestnosti činu.
Ustanovení §137 tr. zákoníku stanovuje dva způsoby, jimiž lze zjistit výši škody, a preferuje způsob první, tj. zjištění, o kolik se snížila cena věci ve srovnání s věcí nepoškozenou. Jen v případě, že nelze využít prvního způsobu, přichází v úvahu druhý způsob, tj. zjištění škody na základě nákladů na opravu, přičemž druhý způsob se při určení výše škody užije až poté, co první způsob výpočtu nelze zjistit, neboť trestní zákoník nestanoví, že jej lze použít až v případě, že by zjišťování náhrady škody bylo neúčelné, obtížné či zdlouhavé. Pokud je tento způsob možný, je povinností soudu ho použít.
Způsob výpočtu škody má v dané trestní věci zásadní význam, což dokládá obviněná na příkladu srovnání opravy dvou stejných automobilů - výrazně opotřebovaného vozidla např. roku výroby 2000 a druhého téměř nového vozidla s rokem výroby 2012. Je podle ní nepochybné, že by oprava obou vozidel stála zhruba stejně, pokud by byla škoda stanovena podle druhého způsobu výpočtu v souladu s §137 tr. zákoníku. Výše škody vypočtená pomocí prvního způsobu zakotveného v tomto ustanovení by však byla výrazně odlišná, jelikož u deset let starého vozidla majícího již nějakou vadu karoserie (v předmětné věci byly opravovány i poškození nezpůsobené jednáním obviněné), je jasné, že takové vozidlo svou hodnotu způsobením důlku v karoserii neztrácí, protože porovnáním s ostatními totožnými vozidly na trhu je nutné dojít k závěru, že vozidla stejného data stáří trpí určitými deformacemi karoserie po deseti letech používání, kdežto zcela nové vozidlo ve srovnání s totožnými vozidly odpovídajícího stáří obvykle deformacemi netrpí a pokles hodnoty oproti konkurenci je značný.
Výše škody má být proto podle názoru dovolatelky zjištěna pomocí znaleckého posudku nebo oceněním v podobě odborného vyjádření o ceně takto poškozeného vozidla a dále je třeba provést drobný průzkum trhu na internetových portálech specializujících se na prodej ojetých vozidel, díky němuž by měly být zjištěny ceny vozidel odpovídajícího stáří a motorizace na trhu s použitými automobily. Takové zjištění je sice obtížnější než vycházet z ceny opravy vozidla, avšak nikoli nemožné. Trestní zákoník nadto nestanovuje možnost zjištění škody podle nákladů na opravu věci v případě obtížnosti, pouze v případě nemožnosti. Zjištění výše škody takovým způsobem však možné je.
Soud prvního stupně se dále podle obviněné zabýval stanovením ceny za opravu dvou důlků pouze mechanicky, když vycházel z výpovědi svědka J. Š., který uvedl, že výše ceny za opravu vozidla by činila 6.062,- Kč, jež by se skládala z ceny za práci klempíře a dopravu. Nezabýval se však posouzením skutečnosti, že pokud by byly konstatovány důlky pouze např. na předních dveřích, nebylo by možné do ceny klempířské práce započítat odstrojení a nastrojení i zadních dveří či naopak. Cena ve výši 4.062,- Kč by měla opodstatnění pouze v případě vzniku jednoho důlku na předních a zadních dveří. Rovněž také nezkoumal, zda cena na dopravu ve výši 2000,- Kč odpovídá skutečným nákladům na dopravu a jak k ní bylo dospěno (zda odpovídá vyhláškové ceně za dopravu tam a zpět, tj. z místa opraváře do místa lakování). Vzhledem k tomu, že cena dopravy činí přesně 2000,- Kč, lze předpokládat, že k určitému zkreslení jistě došlo. Svědek Š. zároveň do ceny opravy zahrnul i různé plastové náhradní díly, které při montáži zničil, a musely být proto nahrazeny novými, což zvýšilo cenu opravy automobilu. Tyto okolnosti pak nelze přičítat k tíži obviněné.
Dovolatelka dále poukazuje na rozdílnost stanovení ceny opravy automobilu tzv. „na pojišťovnu”, kdy cenu opravy hradí pojistitel z titulu plnění z uzavřené pojistné smlouvy o havarijním pojištění, kdy cena je leckdy vyšší s ohledem na úhradu ceny pojišťovnou. Jelikož předmětné vozidlo pojištěno nebylo, jeví se tato skutečnost na jedné straně v neprospěch obviněné, neboť z důvodu chybějícího pojištění byla cena za opravu stlačena na minimum, avšak na druhou stranu je každá vystavená faktura za opravu pouze subjektivním názorem opraváře na hodnotu poškozených dílů a hodnotu své práce a nejde o objektivní posouzení způsobené škody. Ze shora uvedeného podle dovolatelky plyne, že zákonodárce měl zřejmě na mysli preferenci prvního způsobu výpočtu náhrady škody podle §137 tr. zákoníku a až alternativně připouští užití druhé varianty, jež byla použita v posuzovaném případě.
Nad rámec dovolání obviněná zdůrazňuje, že po celou dobu trestního řízení upozorňovala na operaci své nohy před dobou útoku. Charakter jejího zranění vylučoval kop do výše cca jednoho metru do karoserie vozidla těsně pod úrovní jeho oken operovanou nohou, příp. vymršťování zdravé nohy, protože v takovém případě by musela stát celou vahou na noze operované, jež by tato váhu celého jejího těla neunesla. Navíc je podle ní zhola nemožné, aby se současně ještě bránila aktivnímu odporu poškozeného J. vůči ní. Nalézací soud se spokojil jen s konstatováním, že od doby operace do dne útoku uplynula dostatečně dlouhá doba a více věc neřešil.
Obviněná v závěru svého dovolání proto s poukazem na porušení hmotně právního ustanovení §137 tr. zákoníku a možnost, že jednání dovolatelky není možné posuzovat jako trestný čin, navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 9 To 561/2011 zrušil a přikázal věc podle §265 l tr. ř. soudu k novému rozhodnutí.
K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství a uvedla, že věcné výtky dovolatelky ohledně bližší specifikace použitého způsobu stanovení výše škody podle vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav se nejeví účelnou, protože námitku obviněné týkající se v daném případě nepoužité prvé, ale z hlediska zákona především prvořadé varianty určování výše způsobené škody, je třeba považovat za zcela důvodnou.
Při přednostním způsobu zjišťování výše škodlivého následku vycházejícím z ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, je třeba zjistit její obvyklou cenu před poškozením a její obvyklou cenu po poškození. Rozdíl mezi těmito cenami je podle státní zástupkyně škodou ve smyslu §137 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je třeba postupovat vždy, když způsobená škoda představuje zákonný znak trestného činu, jak je tomu v daném případě, kdy se výrok o vině dovolatelky vztahuje k přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle uvedené právní kvalifikace byla dovolatelka uznána vinnou za to, že úmyslně nejméně dvakrát kopla do levého boku zaparkovaného osobního vozidla poškozeného za daných časoprostorových podmínek, čímž poškodila jeho karoserii a lak a způsobila tak poškozenému škodu ve výši nejméně 6.062,- Kč. Oba soudy při stanovení výše takto přisouzeného škodlivého následku vycházely z účetního dokladu předloženého poškozeným na důkaz jím vynaložených nákladů na uvedení poškozeného vozidla do původního stavu, jakož i z výslechu svědka J. Š., který se vyjadřoval k rozsahu poškození jím opravovaného vozidla poškozeného, jakož i k jednotlivým jím účtovaným položkám jak z hlediska vynaložené práce, tak i použitého materiálu. Je tedy podle názoru státní zástupkyně zřejmé, že se soudy v daném případě vůbec nezabývaly prvořadým zákonným způsobem stanovení výše způsobené škody podle ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává a v této návaznosti pak ani neřešily důvody, pro které takto nebylo možno postupovat. Namísto respektu k zákonnému pořadí předepsaného postupu v uvedeném směru tak přímo využily jeho náhradní alternativu, aniž by zdůvodnily okolnosti, pro které v daném případě nebyl prvořadý způsob určení výše způsobené škody použitelný.
V posuzovaném případě šlo o poškození věci výlučně estetické povahy a tedy spojené pouze s takovým způsobem zásahu do její hmotné integrity, který nikterak neovlivnil míru její užitné hodnoty a tím ani rozsah její použitelnosti v souladu s jejím účelovým určením. Za stavu, že takto poškozené vozidlo bylo způsobilé k běžnému provozu na pozemní komunikaci, bylo také zcela logicky i způsobilým předmětem obchodování v místě a čase přisouzeného činu. Za daného stavu věci tak bylo na místě, aby se soudy obou stupňů v prvé řadě zabývaly otázkou, zda jsou v posuzovaném případě dány zákonné podmínky pro stanovení výše způsobené škody na podkladě aktuální tržní ceny vozidla poškozeného ve smyslu prvé varianty ustanovení §137 tr. zákoníku, jakož aby řešily případné překážky, které by takovému postupu zabránily. Pokud by důvody takových překážek neshledaly, pak se jevilo nezbytným přesné zjištění stáří vozidla a stavu jeho tachometru a následné zohlednění takových údajů na jeho aktuální tržní ceně v místě a čase skutku jak před poškozením, tak i po něm, aby tyto cenové relace, resp. jejich rozdíl představující výši způsobené škody vyplynuly ze závěrů znaleckého posouzení, popř. z odborného vyjádření znalce - ekonoma z odvětví ceny a odhady movitých věcí, resp. specialisty na ceny a odhady motorových vozidel. Oba soudy však podle státní zástupkyně tento postup nedodržely, když při stanovení výše způsobené škody nepřípustně vycházely z jejího vyčíslení samotným poškozeným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 7 Tdo 1245/2003) namísto toho, aby v duchu ustálené judikatury z dřívější doby, vztahující se ke zcela shodné právní úpravě téže problematiky v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. (č. 39/2002, č. 45/2006 Sb. rozh. tr.) rozhodovaly ve smyslu předepsaných zákonných podmínek ustanovení §137 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně konstatuje, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, popř. i ve smyslu souvisejícího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho variantě druhé, protože s ohledem na popsanou vadu při aplikaci hmotně právního ustanovení §137 tr. zákoníku nemohlo podle státní zástupkyně dojít ke stanovení výše způsobené škody a tím ani ke skutkovému pokrytí kvalifikačního znaku skutkové podstaty přečinu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhla proto, aby dovolací soud shledal dovolání obviněné podle §265k odst. 1, odst. 2 věta prvá tr. ř. důvodným a aby napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 4.10. 2011 sp. zn. 3 T 184/2010 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Příbrami k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, jakož i pro případ rozhodnutí jiného podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. , než jaká jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 9 To 561/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podala obviněná prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila relevantní hmotně právní námitku, jíž je možno subsumovat pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nesprávné aplikaci §137 tr. zákoníku, upravující způsob stanovení výše škody, jako následku trestného činu. Nejvyšší soud uvedenou námitku shledal částečně důvodnou, a proto neodmítl podané dovolání, nýbrž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že při ohledání místa činu byly na levé straně osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia stříbrné metalízy nalezeny tři prohlubně: na zadních dveřích zhruba v polovině, v ohybu mezi zadními a předními levými dveřmi a na předních dveřích u řidiče zhruba v polovině (viz protokol o ohledání místa činu ze dne 9. 10. 2010, č. l. 17 - 18). Z přiložené fotografické dokumentace na č. l. 19 - 24 nelze zjistit ničeho, neboť se jedná o značně nekvalitní fotografie, z nichž žádné konkrétní poškození daného vozidla není patrné. Soudy nižších stupňů pak vycházely při určení výše škody z faktury ze dne 12. 11. 2010 o opravě levých předních a levých zadních dveří daného vozidla na č. l. 54, jíž provedl J. Š., předložené poškozeným L. J. Zde jsou rozepsány jednotlivé položky, jež v souhrnu tvoří cenu opravy předmětného ve výši 11.200,- Kč. V hlavním líčení svědek J. Š. uvedl, že levé přední a levé zadní dveře byly zohýbány v jejich spodní části, přičemž na nich byly prokopané dva důlky na obou těchto dveřích. Pokud by opravoval jen dva důlky pouze na jedněch dveřích, byla by cena za opravu zhruba poloviční. Určitě by nebyla nižší než činí jedna polovina, protože dveře byly stejně poškozené a například převoz vozidla na lakování by musel uskutečnit ve všech případech (viz protokol o hlavním líčení ze dne 4. 10. 2011, č. l. 123).
Nalézací soud na straně 4 svého rozsudku konstatoval, že tato faktura dostatečně prokazuje způsobenou škodu ve výši 11.200,- Kč a jsou v ní náležitě rozepsány jednotlivé položky opravy spočívající především v klempířských a lakýrnických úkonech a svědek J. Š. se k rozsahu poškození vozidla a k jednotlivým položkám na faktuře podrobně vyjádřil, když oprava se týkala čtyř prohlubní na dveřích poškozeného vozidla a pokud by opravoval prohlubně jen po dvou kopech, činila by cena za opravu minimálně částku 6.062,- Kč. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že škoda v uvedené výši vznikla trestným činem obviněné, neboť škodu v tomto rozsahu způsobila buď sama obviněná nebo se svým manželem M. Š. a je povinna ji uhradit poškozenému, když podle §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku náleží do společného jmění manželů i závazky vzniklé za trvání manželství.
Odvolací soud poté kromě jiného změnil výrok o náhradě škody tak, že stanovil obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit škodu ve výši 6.062,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť nalézací soud podle něj obviněné nesprávně uložil povinnost uhradit celou částku vynaloženou poškozeným J. na opravu vozidla ve výši 11.200,- Kč. Učinil-li soud prvního stupně závěr o výši škody způsobené jednáním obviněné ve výši 6.062,- Kč, nemohl přiznat povinnost nahradit škodu v částce vyšší. Odkaz nalézacího soudu na ustanovení §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku s tím, že obviněná škodu ve vyšší částce než ve zjištěné výši 6.062,- Kč způsobila buď sama či společně s manželem a do společného jmění manželů náleží i závazky vzniklé za trvání manželství, shledal odvolací soud zcela rozporným s principem adhezního řízení, v němž lze přiznat náhradu škody pouze v rozsahu, v jakém byla způsobena trestným činem spáchaném obviněnou.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud druhého stupně dále uvedl, že nalézací soud nepochybil, pokud neprováděl další důkazy, když svědek Š. se vyjádřil jasně k rozsahu poškozeného vozidla i způsobu provedené opravy a přesvědčivě vysvětlil, jaká by byla cena opravy v případě, že by byly opravovány jen dvě prohlubně, a podrobně taktéž rozvedl, jak dospěl k částce 6.062,- Kč. Ulámání plastových příchytek při vyndávání dveří při opravě pak odvolací soud považuje za součást nákladů na opravu.
Pachatel se dopustí přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pokud zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, jíž se v souladu s §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč. Ustanovení §137 tr. zákoníku pak vymezuje tři kritéria pro stanovení výše škody. Především se vychází z ceny, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Při určení výše škody je tudíž třeba se řídit výše uvedenými kritérii, mezi nimiž existuje hierarchie. Z této vyplývá, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto kritéria, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001 sp. zn. 7 Tz 103/2001, uveřejněný pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. Tpjn 304/2005, publ. pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr., však posouzení skutečnosti, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením.
Při aplikaci těchto závěrů lze konstatovat, že byla-li poškozena věc, která je nedílnou součástí určitého funkčního celku či zařízení, a lze ji opravit nebo jinak uvést do původního stavu, je třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav. Hledisko ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, takovou vzniklou škodu zpravidla náležitě nevystihuje. I v případě nepatrného poškození věci, které by se nepromítlo v její ceně jako celku, může vzniknout majiteli skutečná škoda, která by se rovnala právě nákladům, které by bylo třeba vynaložit, aby se věc např. uvedla do předešlého stavu a bylo ji možné užívat po všech stránkách jako před poškozením (např. výměna rozbité výlohy v přízemní prodejně činžovního domu, oprava poškozených vstupních dveří domu či rozbitých oken, výměna poškozeného předního skla motorového vozidla, oprava jeho poškrábané karoserie, rozbitých světlometů apod.). Jinými slovy řečeno škoda v takových případech materiálně existuje, ale nominálně nemůže ovlivnit cenu celku. Takový způsob určení výše škody je vhodný i z toho důvodu, že umožňuje vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení věci do původního stavu při započítání amortizace věci, ale i ceny práce, kterou bylo třeba (vedle náhradních dílů či jiných věcných nákladů) na tyto účely vynaložit. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že účelně vynaložené náklady na uvedení věci do původního stavu v žádném případě nesmí přesáhnout cenu věci, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu před poškozením prodávala.
S ohledem na dikci ustanovení §137 tr. zákoníku a citovaného výkladového stanoviska Nejvyššího soudu je zřejmé, že přednostní užití způsobu zjištění výše škody podle ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, je v posuzovaném případě nevhodné. Jestliže obviněná nejméně dvakrát kopla do levého boku předmětného vozidla a poškodila tak karoserii a lak na levé straně vozidla a způsobila tímto jednáním alespoň dvě prohlubně na levých dveřích tohoto automobilu, nepředstavuje takové jeho poškození, které lze opravit a uvést do původního stavu, v daném místě a v čase ovlivnění celkové ceny vozidla. Jde o poškození estetické, které nijak nebrání v běžném užívání vozidla poškozeného. Oba soudy nižších stupňů zvolily tzv. nákladovou metodu stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení věci do původního stavu a upřednostnily toto kritérium pro stanovení výše škody před tzv. hlediskem časovým a určením škody podle ceny, za níž se poškozená věc obvykle v době a v místě činu prodává. Přestože tak neučinily postupem předpokládaným shora uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu, je třeba odmítnout námitky dovolatelky spočívající v jejím tvrzení, že soudy v jejím případě nesprávně aplikovaly ustanovení §137 tr. zákoníku, pokud neužily preferovaného způsobu výpočtu náhrady škody podle obvyklé prodejní ceny poškozené věci v dané době a v místě činu, který se nepoužije jen za předpokladu, není-li možné tímto způsobem výši škody zjistit, a namísto něho použily tzv. nákladovou metodu podle výloh na uvedení poškozené věci v předešlý stav.
Je však třeba přisvědčit argumentaci obsažené v dovolání, že oba soudy nižších stupňů při užití třetího způsobu stanovení výše škody podle §137 tr. zákoníku opomenuly odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením od nákladů vynaložených na opravu poškozeného automobilu. K tomu tudíž bylo nutné zohlednit i stáří poškozeného vozidla, jakož i stupeň jeho opotřebení v reálném čase. K odstranění tohoto pochybení bude proto třeba v dalším řízení vyžádat odborné vyjádření (případně znalecký posudek) v souladu s ustanovením §105 odst. 1 tr. ř. tak, aby byly naplněny podmínky řádného zjištění výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku. Teprve poté bude možné učinit i objektivní závěr, zda obviněná spáchaným skutkem naplnila veškeré požadované znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Uvádí-li dále dovolatelka, že nebyla schopna kopnout do vozidla poškozeného do výše pod jeho okny, jelikož v minulosti podstoupila operaci nohy, Nejvyšší soud musel takovouto argumentaci odmítnout, neboť obviněná se tím snaží konstruovat jiný průběh skutkového děje, než jak byl zjištěn v předchozím řízení před soudy, což je s poukazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustné.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání důvodným a zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Příbrami pak přikázal, aby věc obviněné v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c