ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.777.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 777/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o podaném dovolání obviněného J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 13 To 517/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 108/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 T 108/2017, byl obviněný J. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v období od počátku září 2016 do 25. 11. 2016 v prostorách Vojenského zařízení P.– S., v Č. u B. a jedenkrát i v P. pronásledoval poškozenou G. K., trvale bytem Č. u B., která byla zaměstnaná jako uklízečka a která prováděla úklid v uvedeném vojenském zařízení, a to tak, že několikrát za den ji vyhledával na pracovišti, sledoval ji při práci, kterou vykonávala, opakovaně na ni čekal při jejím odchodu ze zaměstnání, v blízkosti jejího bydliště a v místě, kde vykonávala svoji další pracovní činnost, přestože byl poškozenou opakovaně žádán, ať to nečiní, dále poškozenou G. K. vytrvale kontaktoval prostřednictvím svého mobilního telefonu, z něhož opakovaně volal a opakovaně zasílal SMS zprávy na její mobilní telefon, zanechával v místnosti určené pro ukládání úklidových prostředků, která se nachází ve Vojenském zařízení P.– S., lístečky se vzkazy, při osobním setkání ji konfrontoval s informacemi, které si vyhledal o její rodině a příbuzenstvu, plácal ji po hýždích, zavíral dveře své kanceláře, když zde poškozená uklízela nebo ji do své kanceláře pod nějakou záminkou zavolal, přičemž v jednom případě uchopil poškozenou za ramena a pokusil se ji políbit, kdy toto jeho jednání, které poškozenou G. K. obtěžovalo a omezovalo nejen ve výkonu zaměstnání, kde se snažila před ním ukrývat, ale i v osobním životě, bylo pro poškozenou stresující a psychicky vyčerpávající, způsobilo jí psychické zdravotní problémy a v jeho důsledku byla nucena požádat svého zaměstnavatele o přeřazení na jiné pracoviště (ode dne 28. 11. 2016).
Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Pardubicích obviněnému podle §354 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100 celých denních sazeb po 2.000 Kč, tedy 200.000 Kč, a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 T 108/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 13 To 517/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §354 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 60 celých denních sazeb po 1.500 Kč, tedy 90.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 13 To 517/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle názoru dovolatele soud druhého stupně toto pochybení nenapravil, čímž jednal v rozporu s principem oprávněného očekávání a vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Následně obviněný podrobně rozvádí svůj zásadní nesouhlas se skutkovými a právními závěry soudů, neboť tyto jsou neúplné a nesprávné a představují nepochopení jeho argumentace. Podle dovolatele bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou a vycházely toliko z tvrzení obžaloby.
Dovolatel konkrétně namítá, že pro naplnění zvolené skutkové podstaty musí být naplněna jak objektivní, tak subjektivní stránka. Zdůrazňuje, že SMS zasílané poškozené neměly žádný závadný charakter. Poukazuje na skutečnost, že pro naplnění předmětného přečinu se vyžaduje, aby jednání pachatele bylo dlouhodobé, když tímto se rozumí více než 10 pokusů o kontakt a trvající období v minimální délce 4 týdnů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 229/2014) a dále se požaduje, aby jednání pachatele bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu u poškozené osoby o její život a zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých (např. č. 38/1971-Ii, č. 21/2011 Sb. rozh. tr., rozhodnutí TR NS 79/2011-T 1424). Obviněný uvádí, že měl posílat 1,13 SMS poškozené denně, kdy některé SMS zprávy jsou podle soudu prvního stupně řetězené, takže SMS bylo ve skutečnosti celkem pouze 35 a na jeden den tedy připadá 0,4 SMS nebo 1 SMS zpráva za 2,45 dne. Z tohoto počtu SMS nelze rozhodně činit závěr, že se z jeho strany jednalo o nebezpečné pronásledování poškozené. Z dokazování také vyplývá, že poškozená si některé věci vymýšlela a tyto výmysly předávala dalším osobám, takže vznikaly drby. V tomto směru pak odkazuje na výpovědi svědků. Současně poukazuje i na dobu své přítomnosti u útvaru.
Podle obviněného se nemohl dopustit žalovaného skutku, neboť nebyl naplněn znak dlouhodobosti, když ani způsob kontaktování nenaplňuje z hlediska intenzity znaky uvedeného přečinu. Z jeho strany se jednalo o ojedinělé kontakty, které u poškozené nevyvolaly vyšší stupeň obav.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 13 To 517/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 T 108/2017, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1, odst. 3 tr. ř. pak, aby přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 1 NZO 407/2018, zrekapitulovala, jakým trestným činem byl obviněný uznán pravomocně vinným a jaký uplatnil dovolací důvod a v jakých konkrétních skutečnostech jeho naplnění spatřuje. Státní zástupkyně rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůrazňuje, že citovaným dovolacím důvodem lze napadnout toliko vady právní. Proto zpochybňování skutkových zjištění soudů nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu jsou podle státní zástupkyně námitky týkající se toho, zda ve skutku, tak jak byl zjištěn a popsán v rozsudku soudu prvního stupně, lze spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Následně rozvádí podrobně jednotlivé znaky uvedeného přečinu podle §354 odst. 1 tr. zákoníku. Vyjadřuje přesvědčení, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky uvedeného přečinu. Obviněný se jako velitel vojenského útvaru fixoval na poškozenou, vytrvale a proti její vůli ji obtěžoval projevy svého erotického poblouznění, své jednání stupňoval, přičemž tyto kontakty byly jednostranné a svého jednání nezanechal, přestože poškozená na jeho zájem nereagovala a tento odmítala. Jednání obviněného mělo ráz uceleného a jednotného procesu, přičemž obviněný se záměrně snažil dostat do kontaktu s poškozenou, kdy využíval svého postavení. Z jeho strany tedy nešlo o ojedinělé a náhodné projevy nežádoucího jednání. Poškozená se v důsledku jednání obviněného psychicky zhroutila a požádala o přeřazení na jiné pracoviště. Jednání obviněného nepochybně v poškozené vzbudilo obavy o její zdraví, zejména psychické, neboť v důsledku svého postavení se musela s obviněným setkávat a respektovat jeho autoritu. Obviněný tedy jednal minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Současně státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněný v podaném dovolání uplatnil obdobné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se s nimi řádným a náležitým způsobem vypořádaly.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje z nesprávných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, v porušení práva na spravedlivý proces a v nenaplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek lze konstatovat, že obviněný zvolenou argumentací s jistými výhradami naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právně relevantním způsobem obviněný uplatnil námitky vztahující se k naplnění všech znaků přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, konkrétně znaku dlouhodobosti, v otázce intenzity jeho jednání a nenaplnění znaku vyvolání vyššího stupně obav u poškozené.
K zbývající argumentaci lze uvést, že tuto nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť vznesené námitky zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že nenaplnil skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy jej usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3-7 rozsudku). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, když ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-6 rozsudku). Předmětný soud rovněž řádně rozvedl, z jakých důvodů považuje požadavky obviněného na doplnění dokazování, konkrétně požadavek na výslech svědkyně O. za nadbytečný (viz str. 6 rozsudku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba podle Nejvyššího soudu zdůraznit následující skutečnosti. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly náležitému objasnění věci patřičnou pozornost, především soud prvního stupně. Uvedený soud si byl vědom obhajoby obviněného, takže se nespokojil s tím, že by k věci vyslechnul poškozenou, nýbrž provedl řadu důkazů, jejichž provedení navrhovala obžaloba, ale i obhajoba. Důkazy tudíž neprovedl selektivním způsobem. Následně při hodnocení důkazů důsledně postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Závěr o vině pak nestaví toliko na výpovědi poškozené, jak se snaží naznačit dovolatel, nýbrž na dalších provedených důkazech, které výpověď poškozené podporují nebo doplňují. Jedná se zejména o výpovědi slyšených svědků, na které soud prvního stupně odkazuje, a ze kterých je zřejmé, že tito si všimli nestandardního chování obviněného vůči poškozené (např. svědkyně H. K., J. F., R. M., L. D., R. B.), když i další svědci potvrdili, že na útvaru se o chování obviněného hovořilo, takže se jednalo o obecně známou skutečnost (viz výpověď svědka P. J.). Již tyto výpovědi svědků jsou v rozporu s obhajobou obviněného, který své chování vůči poškozené líčí jako zcela běžné a bezproblémové. Věrohodnost poškozené podporují i předložené SMS zprávy, které nelze označit za standardní z pohledu postavení obviněného a poškozené. V těchto SMS zprávách obviněný poškozenou oslovuje důvěrně (např. půvabná uklízečko), přičemž v některých zprávách dává najevo, že je mu známo, kde se poškozená nachází, co má oblečeno apod. Obsah těchto zpráv nepochybně podporuje věrohodnost poškozené, když odpovídá její výpovědi o chování obviněného vůči její osobě. Nelze rovněž pominout ani obsah předložených listin, které předložila poškozená, a ze kterých vyplývá, že obviněný vytvořil prohlášení o úraze (viz č. l. 23), jehož obsah rovněž podporuje výpověď poškozené o tom, jak se k ní obviněný choval. Byť se obviněný pokouší obsah SMS zpráv a předložených listin bagatelizovat, je nepochybné, že tyto důkazy podporují věrohodnost výpovědi poškozené a ostatních svědků, na které soud prvního stupně odkazuje. Způsob, jakým obviněný s poškozenou v SMS zprávách a předložených listinách komunikoval, neodpovídá standardnímu chování mezi osobami, které mají ryze pracovní vztah. Současně nelze pominout další chování obviněného, který vzal v jednom případě poškozené kabelku z místnosti, kde měla své osobní věci a v jednom případě mobil, což nepochybně rovněž není standardní chování a odpovídá její výpovědi, že záměrně pod různými záminkami vyhledával její přítomnost. Při posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené nelze také přehlédnout, že tato se s tím, že situace je pro ni nepříjemná a stresující, začala svěřovat v průběhu žalovaného období svědkům. Tedy o nevhodnosti chování obviněného a o tom, jak ho vnímá, mluvila poškozená prokazatelně ještě předtím, než se začala věc vyšetřovat, když některé svědky žádala i o pomoc (např. svědkyně H. K.) a někteří svědci viděli předmětné SMS zprávy (např. svědek R. B.). Ze spisu také nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že by měla poškozená zájem nějak obviněnému ublížit, když na jeho chování si začala prokazatelně stěžovat ještě předtím, než obviněný začal projevovat s její prací určitou nespokojenost. V tomto směru také nelze pominout, že ani slyšení svědci vesměs neměli k práci poškozené nějaké výhrady. Soud druhého stupně se se skutkovými závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když jak již bylo naznačeno, své úvahy blíže rozvedl z pohledu námitek obviněného, tedy na jeho námitky uplatněné v rámci podaného odvolání reagoval. Lze tedy uzavřít, že soudy věnovaly náležitému objasnění věci patřičnou pozornost a zjistili takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, tak jak to vyžaduje §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost poškozené z toho pohledu, že nikdo ze slyšených svědků nic neviděl, tak se jedná o jeho interpretaci provedených důkazů. V tomto směru je třeba odkázat opětovně na výpovědi slyšených svědků, kteří si sami všimli jeho nestandardního chování vůči poškozené, když i někteří četli SMS zprávy, které poškozené zaslal a např. svědek P. J. slyšel, že poškozená na obviněného křičela, aby ji nechal být. Přestože tento svědek neviděl, že by obviněný na poškozenou sahal, tak i tento svědek podporuje věrohodnost výpovědi poškozené, když nelze pominout, že mezi tím, co slyšel poškozenou křičet a tím, než vyběhl na chodbu, nepochybně musel uplynout určitý časový úsek. V dané souvislosti je také třeba podotknout, že obviněný je vysokoškolsky vzdělaná osoba a jen stěží lze předpokládat, že by si dovolil určité důvěrnosti jako např. osahávání poškozené za přítomnosti dalších osob, zejména za situace, kdy mu muselo být zřejmé, že poškozená jeho chování nevítá a je jí nepříjemné. Navíc nelze pominout, že svědci potvrdili, že v průběhu předmětného období si všimli změny chování poškozené, tato se v podstatě psychicky zhroutila (viz např. svědkyně H. K., J. F., R. M., L. D.). Rovněž námitka obviněného, že poškozená lže, že se s ní viděl každý den, směřuje do způsobu hodnocení důkazů. Je třeba zdůraznit, že poškozená hovoří o tom, že ji obviněný opakovaně v práci vyhledával, posílal jí SMS zprávy a telefonicky ji kontaktoval, zanechával jí lístečky se vzkazy, sahal na ni apod. Z provedeného dokazování je nepochybné, že poškozená nechodila na útvar každý den, chodila tam třikrát týdně, ovšem poškozená nepochybně vzhledem k intenzitě chování obviněného, který ji kontaktoval nejen v práci, ale psal jí SMS zprávy, ze kterých bylo mimo jiné zřejmé, že ji viděl, snažil se ji vyhledat na výstavě psů v P., opakovaně ji kontaktoval mimo pracovní dobu telefonicky, musela chování obviněného vnímat jako intenzivní sledování své osoby, takže jeho jednání nepochybně u poškozené vyvolalo pocit ztráty soukromí a proto vnímala jednání obviněného jako každodenní, byť tomu tak fakticky nemuselo být. Ve vztahu k argumentaci obviněného ohledně SMS zpráv je třeba uvést, že obviněný pomíjí, že z výpovědi poškozené je zřejmé, že jí posílal nejen SMS zprávy, ale že jí také opakovaně volal, když řadu hovorů záměrně nepřijala, takže obtěžování spočívalo nejen v zasílání SMS zpráv, ale i v pokusech o telefonický kontakt. Nelze také pominout, že obviněný kontaktoval poškozenou i písemně, když jí zanechával v práci lístečky se vzkazy, které nesouvisely s prací. Rovněž odkaz na výpověď svědka L. D. je nepřípadný, tento svědek sice připustil, že neví co je pravda a co byly drby, když ovšem výslovně připustil, že mu poškozená ukazovala předmětné SMS zprávy a lístečky od obviněného a že začala mít strach, což je opětovně v souladu s výpovědí poškozené, ale i ostatních svědků. Svědkyně R. M. sice nepotvrdila, že jednou seděla na židli před kanceláří obviněného při úklidu poškozené, ovšem skutečnost, že o to poškozená žádala, potvrzuje slyšená svědkyně H. K., ale i svědek L. D., takže lze připustit, že poškozená se spletla v tom, koho ze svědků o to přesně požádala. Skutečnost, že obviněný přestal pravidelně chodit na obědy, pak potvrzují svědci H. K. a J. F., když ani svědkyně M. netvrdí, že by tomu tak nebylo, pouze vypověděla, že si toho nevšimla.
Ohledně námitek obviněného, že nenaplnil všechny znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku je možno konstatovat, že tyto lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, byť část námitek se vztahuje ke skutkovým závěrům, neboť obviněný zpochybňuje částečně skutková zjištění soudů nižších stupňů. Ve vztahu k těmto skutkovým námitkám lze odkázat na předchozí úvahy. Právně relevantním způsobem obviněný uplatňuje argumenty vztahující se k naplnění znaku dlouhodobosti, v intenzitě jeho jednání a naplnění znaku vyvolání vyššího stupně obav, čímž nepochybně zpochybňuje právní posouzení skutku.
Obviněný byl uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje [písm. b)] a vytrvale je pronásleduje prostředky elektronických komunikací, písemně či jinak kontaktuje [písm. c)] a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděném taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Obecně je třeba uvést, že při posuzování toho, jaké jednání je ještě sociálně akceptovatelné a na co již je třeba nahlížet jako na patologický, sociálně škodlivý projev chování, není toto snadné vždy jednoznačně stanovit a k jejímu překročení může často dojít nenápadným způsobem, kdy pronásledování oběti postupně nabývá na intenzitě a teprve od určitého okamžiku se pro ni stává skutečně nebezpečným. Platí, že zcela jistě je však taková hranice sociálně konformního chování překročena v okamžiku, kdy je z okolností případu zřejmá bezvýslednost snahy pronásledovatele získat přízeň oběti, navzdory tomu však v jejím pronásledování pokračuje. Autoři z oblasti psychologie či psychiatrie nebezpečné pronásledování nepokládají za tzv. zločin z lásky, neboť nejde o láskyplný vztah, ale o pomstu, odplatu, trest za rozchod nebo patologickou formu vztahové závislosti. Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování.
Dlouhodobostí se rozumí přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozené osobě vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat a které můžou mít různé formy. Pachatel může užívat i tzv. zdánlivé legální prostředky, jako vyhledávání blízkosti obětí, např. údajně z pracovních důvodů, nebo i nedovolené prostředky (např. vyhrožování).
Pokud jde o konkretizaci toho, co měl zákonodárce na mysli, když použil termín dlouhodobost, lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání. Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1625/2016). Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295-3296).
Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, má za to, že znak dlouhodobosti byl naplněn. Obviněný se předmětného jednání dopouštěl od počátku měsíce září do 25. 11. 2016, tedy po dobu 12 týdnů, přičemž četnost a způsoby, jimiž pronásledoval poškozenou, zcela jistě znak dlouhodobosti naplňují. Jednalo se o jednání intenzivní povahy, kdy obviněný záměrně volil různé formy vyvolávání kontaktů s poškozenou, když snahu o kontaktování poškozené nelze označit za standardní. Poškozená byla zcela proti své vůli opakovaně vystavena osobní přítomnosti obviněného, který k osobním kontaktům využil a zneužil svého postavení, neboť poškozená pracovala na útvaru, kde byl velitel, takže představoval pro poškozenou osobu, která v případě nespokojenosti mohla ohrozit její pracovní pozici. Obviněný svého postavení využil tak, že ji záměrně opakovaně vyhledával na jejím pracovišti, sledoval ji při práci, když za ní chodil po útvaru, opakovaně ji písemně vyzýval, aby se dostavila do jeho kanceláře bez toho, aby pro to měl nějaký zákonný a oprávněný důvod, vyhledával ji při jejím odchodu z práce. Současně ji sledoval v blízkosti jejího bydliště, jak vyplývá z předložených SMS zpráv, záměrně ji telefonicky kontaktoval po práci v době jejího pracovního volna. Současně jí sděloval informace o jejích příbuzných, a poplácával ji po hýždích, přičemž se ji pokusil jednou políbit, nevhodně ji oslovoval, jako např. půvabná paní uklízečko, když dokonce písemně měl na poškozenou nevhodné požadavky, které nepochybně měly určitý sexuální podtext (viz dopis o pracovním úrazu). Zasahoval také do její osobnostní sféry, když jí vzal kabelku z toho důvodu, aby se poškozená musela vrátit a vyhledat ho a v jednom případě jí takto vzal i mobilní telefon. Takto jednal, přestože ho poškozená opakovaně žádala, aby svého jednání zanechal, takže mu muselo být zřejmé, že poškozená jeho jednání vnímá jako obtěžující a nežádoucí. Jinak řečeno, obviněnému muselo být z chování a reakcí poškozené zřejmé, že jeho pozornost nevítá, že je jí nepříjemná a přesto ve svém jednání pokračoval a toto dokonce určitým způsobem stupňoval. Obviněný dokonce, když bylo zřejmé, že poškozená na jeho jednání pozitivně nereaguje, přistoupil k tomu, že se začal zajímat v listopadu 2016 o její pracovní povinnosti a snažil se naznačovat, že poškozená si pracovní povinnosti neplní řádně. Skutečnost, že část kontaktů byla zdánlivě legálních v rámci řešení pracovních kontaktů, není v dané věci podstatná, když z faktického chování obviněného je nepochybné, že se jednalo o vyhledávání kontaktů s poškozenou pod smyšlenými záminkami a z důvodu jisté citové náklonnosti obviněného vůči poškozené, kterou ovšem poškozená neakceptovala a dávala to obviněnému najevo. Vzhledem k době páchání trestné činnosti a k počtu nežádoucích kontaktů ze strany obviněného je nepochybné, že v případě obviněného byl naplněn znak dlouhodobosti jeho jednání vůči poškozené.
I z hlediska intenzity jednání obviněného došlo k naplnění všech znaků uvedeného přečinu, když v tomto směru je třeba odkázat na předchozí úvahy. Ze strany obviněného se totiž nejednalo o ojedinělé nebo náhodné projevy nežádoucího chování. Naopak jednalo se o jednání soustavné, vytrvalé, tvrdošíjně a systematicky prováděné, vybočující z běžných norem chování, které i určitým způsobem gradovalo. Obviněný totiž, jak již bylo naznačeno, volil různé formy kontaktování poškozené, ať již kontakt osobní, tak i písemný, ale i kontakt prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, obviněný poškozenou i sledoval, když tyto nežádoucí kontakty neomezil jen na pracoviště, ale i mimo pracoviště, což nepochybně zvyšovalo tíseň a pocit ztráty soukromí u poškozené. Ze strany obviněného tedy došlo ke kombinaci určitých nevhodných způsobů chování. Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné zdůraznit, že pokud obviněný poukazuje na faktický počet SMS zpráv, které poškozené v předmětném období zaslal a dovozuje z toho, že ji vytrvale nepronásledoval, tak této argumentaci nelze přisvědčit. Podle soudů nižších stupňů obviněný naplnil písm. c) §354 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívá v tom, že pachatel oběť vytrvale pronásleduje prostředky elektronických komunikací, písemně či jinak kontaktuje. Pokud zákon hovoří o elektronické komunikaci, myslí se tím různé formy soustavných kontaktů. V praxi se jedná o posílání SMS zpráv, zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv, zahlcování elektronické pošty spamy, záměrné rozesílání počítačových virů, nevyžádané volání na mobilní telefon poškozené osoby apod. V dané věci se jednalo o kombinaci kontaktování poškozené prostřednictvím SMS zpráv a telefonického volání, když řadu telefonních hovorů poškozená nepřijala. Navíc obviněný poškozenou kontaktoval i písemně, když jí zanechával různé písemné zprávy. Z jeho strany se tedy jednalo o kombinaci těchto forem, které ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu uvedenou v §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jinak řečeno, jednotlivé formy nebezpečného pronásledování nelze brát izolovaně, nýbrž v jejich souhrnu, když právě skutečnost, že pachatel používá různé formy nevhodného chování, může vést k naplnění dané skutkové podstaty, ačkoliv by jednotlivé formy nevhodného chování samy o sobě nenaplňovaly znaky uvedené skutkové podstaty.
K námitce ohledně vzbuzení důvodné obavy o život nebo zdraví poškozené nebo o život a zdraví osob poškozené blízkých je třeba uvést, že tuto lze sice podřadit pod zvolený dovolací důvod, ovšem jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou. Při posuzování vzbuzení důvodné obavy je třeba vycházet ze skutkových zjištění. Obecně je třeba uvést, že důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Vzbuzení důvodné obavy o život anebo zdraví poškozené je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tíživější pocit zla, kterým je ohrožována, přičemž je třeba ovšem každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Pod důvodné obavy o život o zdraví patří rovněž způsobení psychických poruch na zdraví, které právě v důsledku pronásledování pachatele velmi často u poškozené osoby nastanou a které poškozené osoby ovlivňují ve způsobu života. Z provedeného dokazování je nepochybné, že jednání obviněného vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, když tato si opakovaně na nevhodné chování obviněného stěžovala jiným osobám, svěřovala se a ukazovala SMS zprávy, z čehož je nepochybné, že se snažila určitým způsobem najít u těchto osob pomoc a ochranu, když se jednalo o osoby, které pracovaly na jednom pracovišti s obviněným. V tomto směru je třeba odkázat i na problematickou situaci poškozené, které mohl obviněný z titulu svého postavení ztížit její pracovní pozici, když poškozená pracovala na vojenském útvaru jako uklízečka a obviněný byl velitelem uvedeného útvaru. O tom, jak poškozená fakticky celou situaci vnímala a jak na ni působila, svědčí i skutečnost, že došlo prokazatelně ke zhoršení jejího psychického stavu, čehož si všimli slyšení svědci, když někteří dokonce hovoří o tom, že poškozená se před obviněným na pracovišti skrývala a psychicky se ke konci zhroutila, kdy nakonec celé jednání obviněného vedlo k tomu, že poškozená požádala o přeřazení na jiné pracoviště, ačkoliv pro ni výkon práce na daném útvaru z hlediska plnění její rodičovské funkce byl velmi výhodný. Proto je třeba tuto námitku obviněného považovat za zjevně neopodstatněnou.
Obviněný rovněž namítá porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti se způsobem hodnocení provedených důkazů. Obecně je třeba zdůraznit, že pokud obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda obviněným uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány), by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Jinak řečeno, v případě zjištění existence extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Je třeba zdůraznit, že ovšem nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje v dané souvislosti za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Na závěr je ve vztahu k námitce obviněného ohledně překvapivosti rozhodnutí třeba konstatovat, že obviněný bližší argumentaci neuvádí. Z pohledu této námitky je třeba uvést, že takto uplatněné námitky nemohou být předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Obecně je třeba konstatovat, že o tzv. překvapivé rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů nese znaky libovůle, tj. v případech, kdy se soud druhého stupně odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy pokud se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit, odepře tím stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 176/43 SbNU 23), sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. listopadu 2009 (N 246/55 SbNU 367), sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)]. Všem případům řešeným nálezy Ústavního soudu je společné, že účastníku řízení je takovým postupem odňata možnost reagovat na změněnou situaci a též není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně. Jedná se ovšem o případ, kdy se soud druhého stupně odchýlí od skutkových závěrů a právních závěrů soudu prvního stupně. O takový případ se ovšem nejednalo, když soud druhého stupně se neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, toliko změnil na podkladě odvolání obviněného výrok o trestu.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová