ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1625.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1625/2016-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 6 To 469/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 94/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011 , byl obviněný Ing. M. M. uznán vinným jednak přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jichž se dopustil na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 1) výroku o vině, a dále přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 2) výroku o vině.
Za skutky popsané pod body 1) a 2) výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §184 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. M. M. vinným v bodě 1) přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010 v B. a na jiných místech se záměrem přivodit potíže bývalé přítelkyni MUDr. L. V. rozšiřoval o ní, nepravdivé údaje o jejím údajně vážném zdravotním stavu s tím, že má nádor na mozku, že se zbláznila, že brzy zemře, a tyto informace, o kterých věděl, že nejsou pravdivé, poskytoval nejen pacientům poškozené, ale zveřejňoval je opakovaně při různých jednáních u přestupkové komise MěÚ v Bruntále, OSPOD MěÚ v Bruntále, tyto informace se následně rozšířily mezi další veřejnost, takže si je chodili ověřovat i kolegové matky poškozené ve škole, pacienti se dotazovali samotné poškozené v ordinaci, zda-li se mají přehlásit k jinému lékaři, o blízké smrti poškozené hovořil i před nezletilou dcerou, která po návratu od otce matky se opakovaně dotazovala zda zemře a současně v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010 ve snaze dosáhnout toho, aby se k němu vrátila, a následně co tak neučinila se záměrem přivodit jí potíže v osobním životě, přes výslovný slovní i písemný nesouhlas bývalou přítelkyni MUDr. L. V. nejméně s četností 3x týdně sledoval kam odchází, při cestách do zaměstnání, při schůzkách s přáteli i dalšími lidmi, k lékařskému vyšetření, zvonil v noci na zvonek jejího bytu a dožadoval se vstupu, snažil se bránit v nastoupení do vozidla, neustále ji natáčel na mobilní telefon, případně kameru, a to při různých příležitostech, v domě ji čekal v mezipatře, pohyboval se v její blízkosti, k čemuž se ze strachu bránila slzným sprejem, neustále mluvil o smrti dcery i rodičů poškozené, vyvíjel na ní psychický nátlak tím, že ji dostane do kriminálu a že už nikdy neuvidí jejich dvouletou dceru „X. Y.“*), ptal se jestli už zemřela její matka, jestli už viděla odjíždět její rakev, vyhrožoval smrtí jí i smrtí rodičů, vyhrožoval, že s dcerou odjede a poškozené bude ze světa posílat jen pohledy, že nezletilá potřebuje studený odchov, když od něj odešla a trpět bude nezletilá „X. Y.“*), poškozená v obavách o život a zdraví svůj a svých blízkých byla nucena odcestovat z B. a od června až září 2010 bydlela na chalupě rodičů v J. “.
Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců.
Dále odvolací soud v bodě 2) za podmínek §222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro tam blíže popsaný skutek postoupil Městskému úřadu v Bruntále, neboť shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 626-633), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené usnesení spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání nesměřovalo proti výroku pod bodem 2), tedy proti postoupení věci k projednání coby přestupku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) projednal dovolání obviněného v rámci neveřejného zasedání dne 16. 10. 2013, kdy dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal námitky obviněného neopodstatněnými.
Obviněný následně podal proti předmětnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, ústavní stížnost , v rámci níž namítl, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak článek 8 odst. 2, článek 36 odst. 1 a 2, článek 39, článek 40 odst. 3, 6 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Na podkladě ústavní stížnosti obviněného bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14 , zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 792/2013, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, s tím, že předmětnými rozhodnutími došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele zaručených článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 40 odst. 6 Listiny.
V rámci nového projednání Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného Ing. M. M. zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný Ing. M. M. pod bodem I.1) nově uznává vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku , a to pro jednání kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010 v B. a na jiných místech, se záměrem přivodit potíže bývalé přítelkyni MUDr. L. V. rozšiřoval o ní nepravdivé údaje o jejím údajně vážném zdravotním stavu s tím, že má nádor na mozku, že se zbláznila, že brzy zemře a tyto informace, o kterých věděl, že nejsou pravdivé, poskytoval nejen pacientům poškozené, ale zveřejňoval je opakovaně při různých jednáních u přestupkové komise MěÚ v Bruntále, OSPOD MěÚ v Bruntále, tyto informace se následně rozšířily mezi další veřejnost, takže si je chodili ověřovat i kolegové matky poškozené ve škole, pacienti se dotazovali samotné poškozené v ordinaci, zda-li se mají přehlásit k jinému lékaři, o blízké smrti poškozené hovořil i před nezletilou dcerou, která po návratu od otce matky se opakovaně dotazovala zda zemře “; pod bodem I.2) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku , kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, vyjma doby 14-ti dnů na přelomu měsíce května a června 2010, kdy v zájmu nezletilé dcery „X. Y.“*) trávili čas společně, obžalovaný ve snaze dosáhnout toho, aby se k němu vrátila, a následně co tak neučinila, se záměrem přivodit jí potíže v osobním životě, přes výslovný slovní i písemný nesouhlas bývalé přítelkyně MUDr. L. V. jí s různou četností telefonoval na mobil, někdy nejméně 10x denně několik dnů za sebou, současně jí zasílal SMS zprávy, opakovaně v různých intervalech jí sledoval příkladmo cestou do práce, při schůzkách s přáteli i dalšími lidmi, k lékařskému vyšetření, v domě ji čekal v mezipatře, vyhledával ji, a pohyboval se v její blízkosti, snažil se zabránit jí v nastoupení do vozidla, opakovaně v nočních hodinách zvonil na zvonek jejího bytu, i přes její výslovný nesouhlas ji soustavně natáčel na mobilní telefon, případně kameru, diktafon, verbálně na ní vyvíjel psychický nátlak řečmi o smrti dcery i rodičů poškozené, ptal se, jestli už zemřela její matka, jestli už viděla odjíždět její rakev, vyhrožoval jí smrtí, že ji dostane do kriminálu, že ji zničí, a že již nikdy neuvidí jejich dvouletou dceru „X. Y.“*), vyhrožoval, že s dcerou odjede a poškozené bude ze světa posílat jen pohledy, poškozená v obavách o život a zdraví svůj a svých blízkých odcestovala z B. a v letních měsících roku 2010 bydlela s dcerou „X. Y.“*) po dobu nejméně dvou měsíců na chalupě svých rodičů v J. “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanoveními §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
Dále bylo v bodě II. rozsudku za podmínek §222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro tam blíže popsaný skutek postoupeno Městskému úřadu v Bruntále, neboť bylo shledáno, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1021-1028), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené usnesení spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) projednal dovolání obviněného v rámci neveřejného zasedání, a rozhodl usnesením ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015 , a to tak, že podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012, a to ve výroku pod bodem I. 2), jímž byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, a dále v celém výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud shledal, že požadavkům vymezenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, odvolací soud zcela nedostál, kdy se zejména jednalo o doplnění přesnější časové specifikace skutku pod bodem I. 2) výroku o vině stran přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku.
Obviněný následně podal proti předmětnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012, ústavní stížnost , v rámci níž namítl, že základem zásahu do jeho ústavně garantovaných práv bylo účelové rozdělení skutku, který byl předmětem řízení, na dvě části. Dále zpochybnil provedené důkazní řízení s tím, že jeho obsáhlé důkazní návrhy byly zamítnuty bez řádného odůvodnění, a byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a na to navazující zásada ultima ratio.
Ústavní soud o podané ústavní stížnosti rozhodl usnesením ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 250/16 , a to tak, že ústavní stížnost obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
V rámci nového projednání věci odvolacím soudem rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 6 To 469/2012 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného Ing. M. M. podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011, ve výroku o vině v bodě I.2) a v celém výroku o trestu, a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že v bodě I.2) uznal obviněného vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „ v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010 v B., J. a jinde vyjma doby 14 dnů na přelomu měsíce května a června 2010, kdy v zájmu nezl. dcery „X. Y.“*) trávili čas společně, obžalovaný ve snaze dosáhnout toho, aby se k němu poškozená vrátila a následně, co tak neučinila, se záměrem přivodit jí potíže v osobním životě, přes výslovný slovní i písemný nesouhlas z dubna r. 2010 bývalé přítelkyně MUDr. L. V. v různých nepravidelných časových intervalech vědomě, dlouhodobě, tvrdošíjně, někdy každý den, jindy 1x až vícekrát týdně vyhledával její blízkost tak, že projížděl vozidlem velmi pomalu v místě jejího bydliště, objížděl dům svědkyně, při zastavení natáčel si okno bytu na mobil nebo kameru, procházel po okolí jejího bydliště, jeho jednání se stupňovalo, ať šla s dcerou kamkoliv, vždy se někde objevil, opakovaně ji sledoval cestou do práce, cestou k lékařskému vyšetření, v jejím bydlišti v domě přes výzvu nevrátil klíče od domu, v mezipatře na ni čekal, opakovaně v nočních i ranních hodinách zvonil na zvonek jejího bytu, sledoval ji a pohyboval se v její blízkosti, když hodlala nastupovat do svého vozidla, v tomto se jí snažil zabránit, blokoval svým autem odjezd jejího vozidla, přes její důrazný a výslovný nesouhlas soustavně ji natáčel na mobilní telefon, kameru, diktafon, v červnu r. 2010 v prostorách bazénu v B. poškozenou napadal, žádal, ať se všeho zřekne, že to bude dobré pro rodinu, nebo ať se vrátí, verbálně na ni vyvíjel psychický nátlak řečmi o smrti dcery i rodičů, ptal se, jestli už zemřela její matka, jestli už viděla odjíždět její rakev, vyhrožoval jí smrtí, že ji dostane do kriminálu, že ji zničí a již nikdy neuvidí jejich dvouletou dceru „X. Y.“*), vyhrožoval, že s dcerou odjede a poškozené bude ze světa posílat jen pohledy, na to poškozená v obavách o život a zdraví svůj a svých blízkých v letních měsících r. 2010 vedena snahou zamezit svému pronásledování bydlela s dcerou „X. Y.“*) po dobu nejméně dvou měsíců na chalupě svých rodičů v J., přesto i tam nejméně 4x kolem chaty projel a vyhledával její osobu i přes její nesouhlas, v měsíci srpnu 2010 vstoupil a setrval na soukromém pozemku chaty, volal urážlivé, hanlivé věci s tím, že si to s nimi ještě vyřídí, a po celé období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010 z jeho strany probíhaly neustálé silně obtěžující telefonáty, SMS, jejichž cílem bylo vyvolání strachu, někdy 10x až 20x denně, několik dnů vkuse, někdy 1x týdně, někdy týden nebo 14 dnů nevolal, kdy takovéto dlouhodobě trvající jednání poškozená vnímala a pociťovala jako silně omezující v obvyklém způsobu života, vyvolávalo v ní strach o život svůj a osob blízkých “.
Za to byl obviněný při nezměněném výroku o vině pod bodem I.1) podle §184 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanoveními §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 1131), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , neboť mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , neboť v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný namítl, že odvolací soud nerespektoval názor Ústavního soudu, kterým byl vázán. V dokazování opět nehodnotil důkazy tak, jak měl, tedy v jeho prospěch. Na úrovni skutkových zjištění nedošlo k žádným podstatným změnám, vady vytýkané Ústavním soudem nebyly odstraněny. V rámci nového projednání věci soud doplnil dokazování toliko o výslech poškozené a jejích rodičů, tedy osoby s nepřátelským postojem vůči jeho osobě. Nesprávně jednání obviněného časově zařadil, skutkově nebyly identifikovány jednotlivé incidenty. Obviněný namítá porušení ústavně garantované dvojinstančnosti řízení. Pokud podle Ústavního soudu doposud skutková zjištění o konkrétně časově i věcně identifikovaných jednotlivých útocích zcela chyběla, nemohou být poprvé opatřena až v řízení odvolacím.
Dále namítá, že stíhaný skutek nenaplňuje objektivní stránku skutkové podstaty znaky přečinu, pro který byl uznán vinným. Absentuje znak dlouhodobosti pronásledování, resp. tento nebyl v řízení prokázán. Skutková věta je i nadále vybudována převážně na zcela povšechných a neurčitých vyjádřeních. Dovolatel má tedy za to, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která z nich soud vyvodil. Zároveň nebyl naplněn znak spočívající v tom, že jednání pachatele je způsobilé vyvolat u poškozené reálnou obavu o život či zdraví. Kontakty, které obviněný s poškozenou měl, vyplývaly z jeho snahy řešit s poškozenou majetkové otázky a dále otázky jeho styku s nezletilou dcerou. Soudy obou stupňů naprosto podcenily otázku důvodů kontaktů z jeho strany a motivace jeho jednání. Dovolatel dále namítá, že jednání, ke kterému došlo před 1. 1. 2010, nemohlo být trestné podle §354 tr. zákoníku, neboť ten ještě nebyl účinný. Změnu časového vymezení skutku, v té části, v níž má představovat tzv. stalking, na dobu od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010 je řešení čistě formální, nepromítající se však do oblasti dokazování a skutkových zjištění.
V této souvislosti namítl, že ve věci byla zcela zásadním způsobem opomenuta velká část jím navrhovaných důkazů, které byly řádně označeny a přiměřeně odůvodněny. Zůstalo zcela nezohledněno rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále ze dne 28. 6. 2012, jimiž byli poškozená a její otec uznáni vinnými ze spáchání přestupku vůči jeho osobě, stejně jako provinění současného partnera poškozené Bc. M. K., který jej fyzicky napadl a použil proti němu slzotvorný sprej, a nepravomocné odsouzení otce poškozené za přestupek, kterého se vůči jeho osobě dopustil. Dále se jednalo o důkazy směřující k prokázání existujících nevypořádaných majetkových vztahů mezi ním a poškozenou, a zejména pak vztahů ke společné nezletilé dceři „X. Y.“*), stejně jako řada již ve spise založených důkazů. Soud se však k žádnému z nich konkrétně nevyjádřil, resp. řádně neodůvodnil, z jakých důvodů k jejich provedení nepřikročil.
Ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. obviněný namítl, že výrok o trestu je v napadeném rozsudku formulován natolik zmatečně, že z něj nelze dovodit, za které skutky je ukládán, resp. procesně ke kterým výrokům o vině se váže. Rozsudek soudu prvního stupně zjevně nebylo zrušit, protože daný rozsudek byl již pravomocně zrušen předchozím rozsudkem odvolacího soudu (který v této části zůstal v dovolacím řízení nedotčen). Navíc uváděný rušený výrok se v rozsudku soudu prvního stupně nenachází, neboť jde o nové číslování zavedené až v odvolacím řízení. Dále odvolací soud mylně vychází z toho, že skutek odpovídající trestnému činu pomluvy je pravomocně vymezen v rozsudku soudu prvního stupně (srov. „v tomto rozsudku zůstal napadený rozsudek nezměněn“), což ovšem neodpovídá skutečnosti, neboť rozsudek soudu prvního stupně je celý pravomocně zrušen, skutky jsou v něm navíc formulovány i číslovány jinak. Je-li pak v rozsudku naprosto nejasná vazba mezi výroky o vině a trestu, znak „trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným“, je nevyhodnotitelný a každý trest se tak nutně ocitá mimo zákonnou výměru. Ve smyslu myslitelných nezbytných úprav výroků by se pak současně jednalo o výrok neúplný či chybějící.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2016, č. j. 6 To 469/2012-1104, a řízení jemu předcházející včetně rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, č. j. 4 T 94/2011-488, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a aby Okresnímu soudu v Bruntále podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dne 5. 12. 2016 pak Nejvyšší soud obdržel podání obviněného označené jako „doplnění dovolání“, v rámci něhož obviněný namítl, že ve věci nebyl dán souhlas poškozené s trestním stíháním jeho osoby ve smyslu ustanovení §163 tr. ř., což vyplynulo až z dodatečného ověření. Současně přiložil potvrzení místopředsedy příslušného okresního soudu v uvedeném směru.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 9. 2016, sp. zn. 1 NZO 915/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že krajský soud ve svém rozhodnutí podrobněji specifikoval skutkovou větu, a to v souladu s požadavkem vyplývajícím z rozhodnutí Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu. Skutek, jak je ve výroku napadeného rozsudku popsán, je zcela jistě možno kvalifikovat jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Stejně tak popis skutku ve výroku napadeného rozsudku obsahuje popis skutkových okolností (pokud jde o četnost pronásledování poškozené), z nichž vyplývá naplnění zákonného znaku dlouhodobosti pronásledování. Naplněn byl i znak spočívající v tom, že jednání pachatele je způsobilé vyvolat u poškozené reálnou obavu o život či zdraví. Jestliže se poškozená bránila obviněnému slzným sprejem, byla nucena poslouchat ústní projevy obviněného o smrti dcery poškozené a jejích rodičů, pohrůžky smrtí apod., pak jistě lze uzavřít, že šlo o jednání, které bylo objektivně způsobilé u poškozené vyvolat ten druh obav, který je relevantní z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu podle §354 tr. zákoníku. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §354 tr. zákoníku pak není rozhodné, zda obviněný měl (nebo naopak neměl) legitimní důvod kontaktovat poškozenou – rozhodující je to, jakou konkrétní formou obviněný vůči poškozené vystupoval, resp. zda způsob a forma jeho jednání s poškozenou mohla u poškozené vyvolat důvodnou obavu o život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých. Trestný je tedy i takový kontakt obviněného s poškozenou, ke kterému sice obviněný obecně měl legitimní důvod, který se však uskutečnil takovou formou, která je popsána v ustanovení §354 tr. zákoníku a která vyústila v důvodnou obavu poškozené o život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých.
K dalším námitkám obviněného státní zástupkyně uvedla, že ta část jednání obviněného, ke které mělo dojít v době před 1. 1. 2010, není v popisu skutku v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě uvedena – obviněný byl tedy uznán vinným pouze z jednání, které následovalo po účinnosti trestního zákoníku, a neshledala, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy odvolací soud k rozsáhlým důkazním návrhům obhajoby konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu vyplývajícím z §2 odst. 5 tr. ř., z čehož vyplývá, že další zjišťování skutkového stavu by bylo nadbytečné a tudíž v zásadě i nepřípustné. Pokud jde o námitku obviněného, že ve výroku o trestu je nesprávně uvedeno, za které delikty byl odsouzen, pak zde je třeba uvést, že odvolací soud výslovně uvedl, že úhrnný trest je ukládán i za jednání při nezměněném výroku o vině v bodě I/1), přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela jednoznačně patrno, že jde o přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání je třeba v prvé řadě uvést, že se jedná o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2013 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, nicméně nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, byla nastolena situace, kdy byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, rozsudek nalézacího soudu tak zůstal v platnosti a věc byla vrácena do stádia řízení před odvolacím soudem. Následujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015 byl rozsudek nalézacího soudu zrušen v celém rozsahu a bylo znovu rozhodnuto, kdy obviněný byl pod bodem I. 1) uznán vinným přečinem pomluvy a pod bodem I. 2) přečinem nebezpečného pronásledování. Nejvyšší soud následně předmětný rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015 zrušil pouze ve výroku pod bodem I. 2), a věc v tomto rozsahu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, čímž byla nastolena situace, kdy rozsudek nalézacího soudu zůstal v té části, v rámci níž byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování, nadále v platnosti, a v části, v rámci v níž byl uznán vinným přečinem pomluvy, byl zrušen, resp. nahrazen výrokem odvolacího soudu pod bodem I. 1) výroku z rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015. Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 250/16, ponechalo tento závěr beze změny. Usnesením Nejvyššího soudu se věc dostala v části týkající se bodu I. 2) do stádia řízení před odvolacím soudem, který ji v tomto rozsahu znovu projednal a rozhodl o zrušení výroku o vině pod bodem I. 2) a celého výroku o trestu. Předmětem nyní projednávané věci je tak toliko výrok uvedený pod bodem I. 2) z rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015, který byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, zrušen . Předmětem přezkumu není výrok uvedený pod bodem I. 1) výroku o vině z rozsudku ze dne 2. 4. 2015. Formulace užitá v napadeném rozsudku ze dne 7. 3. 2016 se ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu může zdát poněkud matoucí, neboť rozsudek nalézacího soudu, který zůstal od počátku řízení de facto beze změny, předmětné označení skutku neobsahuje, ale je nutno brát v úvahu skutečnost, že v mezidobí došlo k vydání dvou zrušovacích rozsudků odvolacího soudu, které podstatným způsobem zasáhly do znění skutku samotného a skutkové věty z toho vyplývající. Současně však nové označení skutku zůstalo částečně v platnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015), tedy v rámci konzistence odvolací soud přistoupil k označení, které odkazuje přímo na znění skutku, tak jak bylo uvedeno v rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015, a které bylo v tomto znění předmětem přezkumu, resp. odvolacího řízení, do něhož bylo v rozsahu týkající se skutku pod bodem I. 2) vráceno usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1138/2015 k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod předmětný dovolací důvod tak nelze podřadit námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Pokud obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, a z nich plynoucí vadná skutková zjištění, současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, kdy vznáší obecnou námitku, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, a přednáší soudu vlastní verzi skutkového stavu věci, pak se jedná o námitky, které se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Jak již Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Stejně tak již v předchozím usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, Nejvyšší soud konstatoval, že zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci podaného dovolání dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Jak bylo rozepsáno výše, odvolací soud ve věci rozhodoval již třikrát. Na podkladě nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, byl odvolací soud vázán právním názorem tam vysloveným, přičemž následně Nejvyšší soud v rámci usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, jeho nápravu shledal částečně nedostatečnou, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě následně dne 7. 3. 2016 vydal napadený rozsudek, v rámci něhož odstranil Nejvyšším soudem vytýkané nedostatky, aby dostál požadavkům vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14. Odvolací soud doplnil skutkovou větu o přesnější časovou specifikaci skutku pod bodem I. 2) výroku o vině, tak, jak byla rozvedena v odůvodnění zrušeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015, přičemž však nebyla tato zjištění reflektována v samotné skutkové větě. Nešlo tedy o žádná nová skutková zjištění, ale o nedostatečnou specifikaci ve znění skutkové věty. Odvolací soud dostál požadavkům vymezeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, kdy provedl přesnější časové zařazení jednotlivých incidentů, jejich specifikaci z hlediska místa a intenzity.
S tímto související námitky, že v jednání obviněného absentuje znak dlouhodobosti a že jeho jednání nebylo sto vyvolat u poškozené reálné obavy o život či zdraví, své či svých blízkých, jsou námitkami neopodstatněnými. Současně se jedná o námitky, které ve své podstatě byly obviněným již několikrát vzneseny a soudy se jimi náležitě opakovaně zabývaly, a to včetně Nejvyššího soudu.
Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých . Z hlediska vymezení jednání zákon používá pojem dlouhodobého pronásledování, jehož formy taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem takových společensky škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu, resp. život. Přitom na počátku nemusí jít o viditelně patologické, asociální chování (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3292-3294).
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu . Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování , která mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Vysoká frekvence těchto, často co do projevů i nebezpečnosti velmi různorodých forem chování (posílání dárků, otrávení domácího zvířete, sexuálně nepřístojné e-maily, spamové zahlcení elektronické schránky, čekání před domem, „doprovod“ z domova na pracoviště a zpět aj.) je vedena snahou pachatele změnit (popř. i zničit) obvyklý způsob života poškozeného, ohrozit jeho duševní rovnováhu, postupně jej dostat pod svůj bezvýhradní vliv a moc. Proto čím větší je frekvence, ale i různorodost jednotlivých forem pronásledování, tím kratší může být časové období, které podřadíme pod dlouhodobé pronásledování .
Pokud jde o konkretizaci toho, co měl zákonodárce na mysli, když použil termín dlouhodobost, lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání (nejde tedy v žádném případě o to kriminalizovat náhodné nebo jen krátkodobé, byť v základní skutkové podstatě popsané, projevy chování). Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů . Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295-3296).
Obviněný se předmětného jednání dopouštěl od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, tedy více než 11 měsíců, přičemž četnost a způsoby, jimiž pronásledoval poškozenou, zcela jistě znak dlouhodobosti naplňují. Jednalo se o jednání intenzivní povahy, různorodých forem vymykajících se běžnému způsobu kontaktů, které by šlo označit za standardní, kdy poškozená byla zcela proti své vůli opakovaně vystavena osobní přítomnosti obviněného, a jeho kontaktům prostřednictvím elektronických platforem. Nad rámec je možno poznamenat, že se jedná o polemiku se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, což, jak bylo již výše uvedeno, není v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a potažmo žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., možné.
Pokud pak obviněný namítl, že jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat u poškozené reálnou obavu o život či zdraví, pak je třeba vycházet z učiněných skutkových zjištění. Z nich vyplývá, že poškozená byla po předmětnou dobu vystavena psychickému nátlaku ve formě slovních výhrůžek týkajících se jejich společné dcery a jejích rodičů, kdy obviněný vyslovil výhrůžky o smrti dcery a rodičů, ptal se, zda už její matka zemřela, vyhrožoval poškozené smrtí, že ji dostane do kriminálu, že ji zničí, a že dceru unese, kdy se dokonce poškozená kvůli obavám uchýlila k tomu, že na čas opustila své bydliště. Nejvyšší soud zcela souhlasí se závěry odvolacího soudu, že takovéto jednání bylo sto u poškozené vyvolat reálné obavy o život a zdraví své, svého dítěte a rodičů. Ostatně tomu napovídá i skutečnost, že poškozená se uchýlila k použití slzného spreje a opuštění bydliště, aby se obviněnému vyhnula.
Stále se opakující argumentace obviněného, že ke kontaktu s poškozenou měl legitimní důvod (nevyřešená finanční situace mezi nimi, společná dcera), neobstojí, neboť takovýto důvod se stává zcela irelevantním v momentě, kdy pachatel překročí v ustanovení §354 tr. zákoníku uvedené mantinely a užije formu jednání, kterážto je sto vyústit v důvodnou obavu poškozeného o život či zdraví nebo život a zdraví osob jemu blízkých, jak se stalo v projednávané věci. Bagatelizovat jednání obviněného jako něco standardního a legitimního je s ohledem na formu, četnost a způsob jednání zcela nepřijatelné.
Přestože obviněný neustále opakuje, že soudy nedostály podmínkám vyplývajících z ústavního nálezu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, sám zcela ignoruje existenci usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 250/16, kterým byla odmítnuta jím podaná ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015.
Ústavní soud v rámci předmětného usnesení neshledal pochybení v postupu odvolacího, a potažmo Nejvyššího soudu (který navíc částečně napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil k novému projednání). Neshledal porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (odst. 11 usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 250/16). Uvedl, že ověřil, že se odvolací soud celou věcí podrobně zabýval a náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil, a na základě jakých skutečností rozhodl.
Nad rámec je nutno poukázat na to, že obviněným vznesená námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pokud obviněný vznesl námitku týkající se tzv. opomenutých důkazů, pak Nejvyšší soud opětovně uvádí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). Této podmínce bylo vyhověno, jak ostatně potvrdil i Ústavní soud v rámci usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 250/16, kdy uvedl, že „ v posuzované věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud svůj postoj řádně zdůvodnil “ (odst. 14 usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 250/16).
Námitce obviněného stran časové působnosti trestního zákoníku ve vztahu k trestnému činu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku, v rámci níž namítá, že se jedná toliko o čistě formální změnu časového vymezení, nelze přisvědčit.
Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným za jednání, kterého se měl dopustit v období od září 2009 do 3. 11. 2010. Odvolací soud již v rámci rozsudku ze dne 7. 3. 2013 tuto vadu napravil a u jednání, v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování, vymezil časový rámec od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, tedy s počátkem platnosti nové právní úpravy, čímž odstranil nepřípustnou retroaktivní aplikaci uvedeného ustanovení za jednání, které před nabytím účinnosti nové právní úpravy nebylo jednáním trestným. Rozsudkem ze dne 2. 4. 2015 pak předmětné jednání podřadil pod samostatně vymezený skutek pod bodem I. 2).
Obviněný dále uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle písm. k) spatřuje v tom, že výrok o trestu je formulován zmatečně, že z něj nelze dovodit, za které skutky je ukládán, resp. procesně ke kterým výrokům o vině se váže. A dále, že uváděný rušený výrok se v rozsudku soudu prvního stupně nenachází.
K vymezení zrušeného výroku, jeho označení a vztahu k rozsudku soudu prvního stupně se Nejvyšší soud vyjádřil výše. V situaci, kdy nové označení skutku zůstalo částečně v platnosti (viz skutek označený pod bodem I.1/ výroku o vině z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015), byla s ohledem na konzistenci doposud probíhajícího řízení, kdy bylo v mezidobí odvolacím soudem rozhodováno dvakrát (a došlo ke změně popisu skutku a vymezení skutkové věty), odkázáno přímo na znění skutku, tak jak byl uveden v rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015, a kterýžto je v tomto znění předmětem přezkumu, resp. odvolacího řízení, do něhož bylo v rozsahu týkající se skutku pod bodem I. 2) vráceno usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1138/2015 k novému projednání a rozhodnutí. Věc se vrátila do stádia řízení před odvolacím soudem, přičemž však ne všechna v mezidobí vydaná rozhodnutí ztratila platnost. Bylo by poněkud složité navázat přímo na rozsudek soudu prvního stupně, pokud mezitím došlo k jeho změně, resp. modifikaci skutkové věty a změně právní kvalifikace.
Pokud jde o námitku obviněného, že ve výroku o trestu je nesprávně uvedeno, za které delikty byl odsouzen, pak zde je třeba uvést, že odvolací soud výslovně uvedl, že úhrnný trest je ukládán i za jednání při nezměněném výroku o vině v bodě I/1), přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela jednoznačně patrno, že jde o přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015.
Uvedeným námitkám proto nelze přisvědčit, přičemž předmětné námitky nelze žádným způsobem podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný dále v rámci přípisu ze dne 5. 12. 2016, označený jako „doplnění dovolání“, namítl, že ve věci nebyl dán souhlas poškozené s trestním stíháním jeho osoby ve smyslu ustanovení §163 tr. ř., což vyplynulo až z dodatečného ověření. Současně přiložil potvrzení místopředsedy příslušného okresního soudu v uvedeném směru.
V dovolacím řízení může ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu sám dovolatel.
Uvedená námitka obviněného svým obsahem spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , který je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Uvedený dovolací důvod však obviněný neuplatnil.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí , proti kterému dovolání směřuje.
Podle §265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Lhůta pro podání dovolání a případné rozšíření o další dovolací důvod uplynula dne 27. 6. 2016 (pondělí), obviněný tak „doplnění dovolání“ učinil po uplynutí lhůty. Změny provedené po uplynutí lhůty pro podání dovolání (§265e odst. 1 tr. ř.), včetně případného rozšíření o další z dovolacích důvodů, jsou bez právního významu a Nejvyšší soud k těmto nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. M. M. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.