ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1138.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1138/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4.2015, sp. zn. 6 To 469/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 94/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012, a to ve výroku pod bodem I. 2), jímž byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku, a dále v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 1 odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011 , byl obviněný Ing. M. M. uznán vinným jednak přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník), jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1, písm. b), c), d) tr. zákoníku, jichž se dopustil na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 1) výroku o vině z rozsudku, a dále přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 psím. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku.
Za jednání pod body 1) a 2) byl obviněný odsouzen podle §184 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012 , a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. M. M. vinným v bodě 1) přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jichž se dle skutkových zjištěním dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010 v B. a na jiných místech se záměrem přivodit potíže bývalé přítelkyni MUDr. L. V. rozšiřoval o ní, nepravdivé údaje o jejím údajně vážném zdravotním stavu s tím, že má nádor na mozku, že se zbláznila, že brzy zemře, a tyto informace, o kterých věděl, že nejsou pravdivé, poskytoval nejen pacientům poškozené, ale zveřejňoval je opakovaně při různých jednáních u přestupkové komise MěÚ v Bruntále, OSPOD MěÚ v Bruntále, tyto informace se následně rozšířily mezi další veřejnost, takže si je chodili ověřovat i kolegové matky poškozené ve škole, pacienti se dotazovali samotné poškozené v ordinaci, zda-li se mají přehlásit k jinému lékaři, o blízké smrti poškozené hovořil i před nezletilou dcerou, která po návratu od otce matky se opakovaně dotazovala zda zemře a současně v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010 ve snaze dosáhnout toho, aby se k němu vrátila, a následně co tak neučinila se záměrem přivodit jí potíže v osobním životě, přes výslovný slovní i písemný nesouhlas bývalou přítelkyni MUDr. L. V. nejméně s četností 3x týdně sledoval kam odchází, při cestách do zaměstnání, při schůzkách s přáteli i dalšími lidmi, k lékařskému vyšetření, zvonil v noci na zvonek jejího bytu a dožadoval se vstupu, snažil se bránit v nastoupení do vozidla, neustále ji natáčel na mobilní telefon, případně kameru, a to při různých příležitostech, v domě ji čekal v mezipatře, pohyboval se v její blízkosti, k čemuž se ze strachu bránila slzným sprejem, neustále mluvil o smrti dcery i rodičů poškozené, vyvíjel na ní psychický nátlak tím, že ji dostane do kriminálu a že už nikdy neuvidí jejich dvouletou dceru E., ptal se jestli už zemřela její matka, jestli už viděla odjíždět její rakev, vyhrožoval smrtí jí i smrtí rodičů, vyhrožoval, že s dcerou odjede a poškozené bude ze světa posílat jen pohledy, že nezletilá potřebuje studený odchov, když od něj odešla a trpět bude nezletilá E., poškozená v obavách o život a zdraví svůj a svých blízkých byla nucena odcestovat z B. a od června až září 2010 bydlela na chalupě rodičů v J. “. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců.
Dále odvolací soud v bodě 2) za podmínek §222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že „ v přesně nezjištěný den počátkem měsíce listopadu roku 2010 ve 21.30 hodin a následně i dva dny poté v 04.15 hodin v B., i přesto, že věděl, že je již od 3. 11. 2010 proti němu vedeno trestní stíhání pro trestnou činnost téže povahy, a v době, kdy poškozená MUDr. L. V. již vzhledem k předchozím dlouhodobým negativním zkušenostem a po dlouhodobém psychickém nátlaku i po výhrůžkách smrtí měla z obviněného důvodnou obavu o život svůj i rodinných příslušníků, nevycházela ven ve večerních hodinách, snažila se pohybovat mimo bydliště vždy s další osobou a v bytě se zamykala, opětovně zvonil na zvonek u jejího bytu a dále dne 16. 1. 2011 mezi 17.00 až 18.00 hodin v B., v místě prodeje pečiva v obchodním domě Kaufland, přistoupil k MUDr. L. V., která zde nakupovala se svým přítelem M. K., a to s mobilním telefonem v ruce, oba jmenované začal přes jejich výslovný nesouhlas natáčet a takto je sledoval po celou dobu nakupování až k pokladnám, kde až po intervenci poškozené u ochranky prodejny obviněný svého jednání zanechal a z místa odešel “, postoupil Městskému úřadu v Bruntále, neboť shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 626-633), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené usnesení spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání nesměřovalo proti výroku pod bodem 2), tedy proti postoupení věci k projednání coby přestupku.
Obviněný namítl, že napadený rozsudek trpí ve svém odsuzujícím výroku závažnou vadou, spočívající v zásadním rozporu obsahu rozsudku v jeho písemném vyhotovení a současně v protokolu o veřejném zasedání, kdy napadený rozsudek ve skutečně vyhlášené podobě oproti písemnému vyhotovení obsahuje časové vymezení skutku dvakrát, přičemž obě vymezení se významně liší (o dva roky), a jsou tedy vnitřně rozporná. Dále namítl vady v oblasti skutkové a důkazní. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v absenci naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu a extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžejní námitkou obviněného byla absence znaku dlouhodobosti, resp. „vytrvalosti“ pronásledování, kdy zejména brojil proti údajům o četnosti a intenzitě kontaktů mezi jím a poškozenou, kdy namítl, že tato zjištění nemají oporu v provedených svědeckých výpovědích, zejména pak výpověď poškozené nemá žádnou oporu v provedených důkazech, navíc většina údajného jednání vyjma sledování poškozené, jako natáčení na kameru, čekání u bytu, verbální projevy apod., byly zařazeny absolutně bez jakéhokoliv upřesnění četnosti či vůbec opakování. Zároveň byl toho názoru, že nebyl naplněn ani znak spočívající v tom, že jednání pachatele je způsobilé vyvolat u poškozené reálnou obavu o život či zdraví. Obviněný dále namítl, že jednání, ke kterému došlo před 1. 1. 2010, nemohlo být trestné podle §354 tr. zákoníku, neboť ten ještě nebyl účinný a dosavadní právní úprava přečin nebezpečného pronásledování neobsahovala. Ve vztahu k alternativním znakům skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil právní znaky „vytrvale prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktovat jiného“, kdy tyto nemají absolutně žádný podklad ve skutkové větě. V této souvislosti namítl, že skutečné, tj. vyhlášené znění napadeného rozsudku zakládá jeho zmatečnost a nepřezkoumatelnost. Dále obviněný brojil proti závěrům o naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve znaku „sdělení nepravdivého údaje“, kdy měl o poškozené šířit, že má nádor na mozku, kdy dle skutkových zjištění poškozená skutečně nádorem na mozku trpěla, čímž je nepravdivost sdělovaného údaje vyloučena, přestože skutečná diagnóza nebyla natolik závažná. Obviněný taktéž namítal, že soudy obou stupňů nepostupovaly správně, pokud odmítly provést důkazy navrhované obhajobou, resp. pokud řádně neodůvodnily, proč těmto důkazním návrhům nevyhověly. Na základě výše uvedených námitek a vlastního závěru, že v projednávané věci došlo k extrémním rozporům odůvodňujícím zásah dovolacího soudu, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, a v řízení mu předcházejícím rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř., a aby Okresnímu soudu v Bruntále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který se ztotožnil s postupem nalézacího a odvolacího soudu, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) projednal dovolání obviněného v rámci neveřejného zasedání dne 16. 10. 2013, kdy dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť námitky obviněného pod jím uplatněný dovolací důvod podřaditelné shledal neopodstatněnými. V rámci odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud taktéž uvedl ve vztahu k námitce nesrovnalosti v písemném vyhotovení rozsudku a protokolu z veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2013, resp. odlišnosti znění skutkové věty, oproti zvukovému záznamu z veřejného zasedání (odlišné časové vymezení skutku ve skutkové větě), že toto evidentní pochybení pouze z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného již v rámci dovolacího řízení napravit nelze, neboť se jedná o námitku, kterou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit, resp. uvedená nesrovnalost nepředstavuje naplnění žádného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Stejně tak naplnění uplatněného dovolacího důvodu nepředstavují námitky stran nesprávného hodnocení důkazů a z nich odvozených vadných skutkových zjištění nebo námitky v rámci nichž obviněný prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům či prosazoval vlastní verzi skutkového stavu věci.
Obviněný následně podal proti předmětnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 792/2013, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, ústavní stížnost , v rámci níž namítl, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak článek 8 odst. 2, článek 36 odst. 1 a 2, článek 39, článek 40 odst. 3 a 6 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Na podkladě ústavní stížnosti obviněného bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14 , zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 792/2013, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, s tím, že předmětnými rozhodnutími došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele zaručených článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 40 odst. 6 Listiny.
Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli je třeba dát za pravdu ve tvrzení, že odvolací soud se dopustil jasného pochybení, když v písemném vyhotovení svého rozsudku uvedl jiný údaj o časovém vymezení stíhaného skutku ( „ ...v době od měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010... “ ), než při vyhlášení tohoto rozsudku (zde byl časový rámec jednání stěžovatele určen i tak, že se mělo jednat o období „ ...od října 2009 do roku 2012... “ ). Ustanovení §129 odst. 1 tr. ř. přitom jasně stanoví, že písemné vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen, kdy Ústavní soud souhlasí se závěrem, že rozhodující je ta podoba rozsudku, ve které byl vyhlášen. Nesoulad mezi vyhlášením rozsudku a jeho vyhotovením je důvodem ke zrušení rozsudku v opravném řízení, pokud již dříve nedošlo k jeho nápravě (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1711-1712). Ústavní soud dále shledal určitá pochybení v postupu trestních soudů stran obviněným navrženého doplnění dokazování, zejména pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, který část důkazních návrhů obhajoby odmítl jen velmi stručně s tím, že již provedené důkazy svědčily o vině stěžovatele (blíž viz odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, s. 12). Dále Ústavní soud shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Část těchto vad dle závěrů Ústavního soudu spočívá „ v uvedení nepřesných, zjednodušených, velmi obecných (a tudíž nepřezkoumatelných), popř. přímo vyloženě nesprávných závěrů “, zejména stran četnosti kontaktů stěžovatele s poškozenou, kdy „ takový závěr nelze vyvodit ani z výpovědi samotné poškozené “. Uvedl, že „ konstatování trestních soudů o tom, že četnost takového jednání stěžovatele byla minimálně 3x týdně, naprosto nemá oporu v provedeném dokazování, a přitom jde z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování o velmi důležitou okolnost “ (odstavec 17 odůvodnění nálezu). Dále obecným soudům vytýká paušalizující, nepodložené závěry trestních soudů o tom, že stěžovatel poškozenou neustále natáčel na mobilní telefon či kameru nebo že neustále mluvil o smrti dcery i rodičů poškozené, neprovedení alespoň základního časového zařazení jednotlivých incidentů, významného z hlediska naplnění znaků dlouhodobosti a vytrvalosti, stejně jako nedostatečné časové zařazení svědectví, na která odvolací soud odkazuje. Ústavní soud dále přisvědčil námitce stěžovatele, podle které Krajský soud v Ostravě své napadené rozhodnutí opřel o skutková zjištění, která se vztahovala k období předcházejícímu dni 1. 1. 2010, tj. k období účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který neznal skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování. Jednalo se zejména o skutková zjištění stran bránění poškozené ve vstupu do vozidla, její sledování k lékařskému vyšetření, zvonění na dům poškozené a objíždění domu poškozené autem, stejně jako výpovědi svědkyně P. K. Rovněž ta část skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Ostravě, podle níž se měl stěžovatel pohybovat v blízkosti poškozené, čemuž se ona ze strachu bránila slzným sprejem, není dle závěrů Ústavního soudu časově zařazena. Ústavní soud konstatoval, že ve skutkové větě rozhodnutí nejsou znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 565/02), čímž došlo k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a současně vzhledem k tomu, že část skutkových závěrů pojatých do výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu se prokazatelně vztahovala k jednání stěžovatele uskutečněnému před 1. 1. 2010 a další část těchto závěrů není dostatečně časově specifikována, takže u nich lze mít pochybnosti o tom, zda se vztahují k období po 1. 1. 2010, přičemž dovolací soud toto pochybení nenapravil, došlo vydáním rozhodnutí těchto trestních soudů k porušení principu stanoveného čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.
V rámci nového projednání věci Krajský soud v Ostravě provedl výslechy obviněného Ing. M. M., poškozené MUDr. L. V. a svědků Mgr. A. V. a MUDr. I. V., rodičů poškozené. Výslechy byly směřovány zejména k upřesnění časových souvislostí stran událostí z roku 2010, resp. k období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010. Následně odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného Ing. M. M. zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný Ing. M. M. pod bodem I. nově uznává vinným jednak přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku , a to pro jednání popsané pod bodem 1) výroku rozsudku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010 v B. a na jiných místech, se záměrem přivodit potíže bývalé přítelkyni MUDr. L. V. rozšiřoval o ní nepravdivé údaje o jejím údajně vážném zdravotním stavu s tím, že má nádor na mozku, že se zbláznila, že brzy zemře a tyto informace, o kterých věděl, že nejsou pravdivé, poskytoval nejen pacientům poškozené, ale zveřejňoval je opakovaně při různých jednáních u přestupkové komise MěÚ v Bruntále, OSPOD MěÚ v Bruntále, tyto informace se následně rozšířily mezi další veřejnost, takže si je chodili ověřovat i kolegové matky poškozené ve škole, pacienti se dotazovali samotné poškozené v ordinaci, zda-li se mají přehlásit k jinému lékaři, o blízké smrti poškozené hovořil i před nezletilou dcerou, která po návratu od otce se matky opakovaně dotazovala zda zemře “; a jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku , a to pro jednání popsané pod bodem 2) výroku rozsudku, které spočívalo v tom, že „ v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, vyjma doby 14-ti dnů na přelomu měsíce května a června 2010, kdy v zájmu nezletilé dcery E. trávili čas společně, obžalovaný ve snaze dosáhnout toho, aby se k němu vrátila, a následně co tak neučinila, se záměrem přivodit jí potíže v osobním životě, přes výslovný slovní i písemný nesouhlas bývalé přítelkyně MUDr. L. V. jí s různou četností telefonoval na mobil, někdy nejméně 10x denně několik dnů za sebou, současně jí zasílal SMS zprávy, opakovaně v různých intervalech jí sledoval příkladmo cestou do práce, při schůzkách s přáteli i dalšími lidmi, k lékařskému vyšetření, v domě ji čekal v mezipatře, vyhledával ji, a pohyboval se v její blízkosti, snažil se zabránit jí v nastoupení do vozidla, opakovaně v nočních hodinách zvonil na zvonek jejího bytu, i přes její výslovný nesouhlas ji soustavně natáčel na mobilní telefon, případně kameru, diktafon, verbálně na ní vyvíjel psychický nátlak řečmi o smrti dcery i rodičů poškozené, ptal se, jestli už zemřela její matka, jestli už viděla odjíždět její rakev, vyhrožoval jí smrtí, že ji dostane do kriminálu, že ji zničí, a že již nikdy neuvidí jejich dvouletou dceru E., vyhrožoval, že s dcerou odjede a poškozené bude ze světa posílat jen pohledy, poškozená v obavách o život a zdraví svůj a svých blízkých odcestovala z B. a v letních měsících roku 2010 bydlela s dcerou E. po dobu nejméně dvou měsíců na chalupě svých rodičů v J. “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanovením §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
Dále bylo v bodě II. rozsudku za podmínek §222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání obviněného Ing. M. M. pro skutek spočívající v tom, že „ v přesně nezjištěný den počátkem měsíce listopadu roku 2010 ve 21.30 hodin a následně i dva dny poté v 04.15 hodin v B., i přesto, že věděl, že je již od 3. 11. 2010 proti němu vedeno trestní stíhání pro trestnou činnost téže povahy, a v době, kdy poškozená MUDr. L. V. již vzhledem k předchozím dlouhodobým negativním zkušenostem a po dlouhodobém psychickém nátlaku i po výhrůžkách smrtí měla z obviněného důvodnou obavu o život svůj i rodinných příslušníků, nevycházela ven ve večerních hodinách, snažila se pohybovat mimo bydliště vždy s další osobou a v bytě se zamykala, opětovně zvonil na zvonek u jejího bytu a dále dne 16. 1. 2011 mezi 17.00 až 18.00 hodin v B., v místě prodeje pečiva v obchodním domě Kaufland, přistoupil k MUDr. L. V., která zde nakupovala se svým přítelem M. K., a to s mobilním telefonem v ruce, oba jmenované začal přes jejich výslovný nesouhlas natáčet a takto je sledoval po celou dobu nakupování až k pokladnám, kde až po intervenci poškozené u ochranky prodejny obviněný svého jednání zanechal a z místa odešel “, postoupeno Městskému úřadu v Bruntále, neboť bylo shledáno, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012, podal obviněný dovolání (č. l. 1021-1028), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutu nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že odvolací soud neučinil v rámci nového projednání nic jiného, než že opětovně vyslechl poškozenou a její rodiče, tedy osoby bez výjimky jí blízké, tedy slyšena byla toliko jen jedna strana sporu, což samo o sobě představuje hrubé porušení principu rovnosti zbraní. Odvolací soud tímto postupem závěry Ústavního soudu stran nedostatků předchozího rozsudku zohlednil jen povrchně a okrajově, přičemž se jimi ve zbytku nezabývá a neřídí. Nové, zcela minimální dokazování skutkovou situaci nijak nepřiblížilo naplnění znaků trestného činu, ale přineslo naopak jen další pochybnosti a nejasnosti. Soud se nijak blíže nezabýval tím, že poškozená a její otec byli pravomocně uznáni vinnými spácháním přestupku proti občanskému soužití vůči jeho osobě a osobám jeho rodičů, když byli z jejich strany napadeni slzným sprejem, a to před nezletilou dcerou, resp. vnučkou E. (rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále ze dne 28. 6. 1012, sp. zn. SO R-549/11 a R-550/10). Stejně tak byl současný partner poškozené Bc. M. K. pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku, když fyzicky napadl a použil slzotvorný sprej proti jeho osobě a Ing. M. M., jeho otci. Soud se nezabýval ani odsouzením otce poškozené, MUDr. I. V. za přestupek, v rámci něhož obviněného slovně urážel a vyhrožoval mu, přičemž jej fyzicky napadl, a to opět před nezletilou dcerou. Především však po stránce obsahové žádný z provedených výslechů nepřinesl podrobnější informace o jakémkoliv časově a věcně konkrétně vymezenému incidentu. V celkovém pohledu došlo naopak k praktickému vyvrácení dosavadních předpokladů o frekvenci a povaze jednotlivých kontaktů. Obviněný je dále přesvědčen, že vady skutkových zjištění nemohly být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Pokud odvolací soud důkazy neopakoval, nebyl oprávněn skutková zjištění soudu prvního stupně jakkoli měnit či v nich opravovat vady, na které poukázal Ústavní soud. Pokud podle Ústavního soudu doposud skutková zjištění o konkrétně časově i věcně identifikovaných jednotlivých útocích zcela chyběla, nemohou být poprvé opatřena až v odvolacím řízení. Jde o skutkové okolnosti naplňující úplně základní znaky daného trestného činu a opačný přístup by znamenal odepření ústavně garantované dvojinstančnosti trestního řízení, k čemuž ve skutečnosti i došlo.
Ve vztahu k přečinu nebezpečného pronásledování obviněný namítá absenci naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu s tím, že i nadále je skutková věta vybudována na zcela povšechných a neurčitých vyjádřeních. Pouze ve čtyřech případech je připojen údaj o četnosti jednání, kdy se však jedná o naprosto nepřezkoumatelné neurčité výrazy („ s různou četností “, „ opakovaně “, „ soustavně “, „ někdy nejméně 10x za sebou “), pro které navíc nebyly opatřeny žádné procesní podklady. Obviněný je proto i nadále přesvědčen, že shrnující závěry odvolacího soudu jsou stále zcela svévolnou skutkovou konstrukcí, která je stále v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a skutková zjištění odvolacího soudu tak, jak jsou zjistitelná z napadeného rozsudku, stále nelze spolehlivě právně kvalifikovat ve smyslu zákonných znaků „dlouhodobosti“, resp. „vytrvalosti“. Obviněný taktéž namítá, že skutková zjištění soudů obou stupňů neprokazují, že jednání, jehož se měl údajně dopustit, je sto vzbudit reálnou, tj. důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozeného nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Soudy obou stupňů dle jeho názoru naprosto podcenily otázku důvodů kontaktů z jeho strany a motivaci jeho jednání, spočívající primárně v jeho zcela legitimní snaze o kontakt s dcerou E., na druhém místě pak v legitimním zájmu na uspokojení jeho peněžitých pohledávek za poškozenou. Za dané situace nelze opatřená skutková zjištění bez dalšího podřadit pod znak „pronásledování“ a další znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku, včetně jeho subjektivní stránky, tedy úmyslu obviněného poškozenou pronásledovat. Obviněný dále napadá i časové vymezení předmětného skutku s tím, že odvolací soud vymezil toliko účelově počátek jeho údajného jednání od 1. 1. 2010, aniž by však k tomuto závěru dopěl na podkladě dokazování a skutkových zjištění.
Ve vztahu k přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku pak obviněný namítá, že zde nebyl naplněn znak objektivní stránky přečinu spočívající ve sdělení „nepravdivého údaje“. Uvedl, že poškozená skutečně nádorem na mozku trpěla, čímž je vyloučeno naplnění znaku nepravdivosti. V této souvislosti opakuje svou argumentaci uplatněnou v předcházejícím dovolání, kdy navíc podotýká, že odvolací soud mu neumožnil vyjádřit se i k okolnostem v roce 2009, tedy i ke skutku pod bodem 1) výroku o vině.
Ve vztahu k provedenému dokazování obviněný namítl, že jeho obsáhlé důkazní návrhy (např. výslech jeho rodičů, rozhodnutí vydaná v přestupkovém řízení, rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 17 C 1257/2010, listiny stran majetkového vyrovnání, e-mailová korespondence, sms komunikace a tištěná korespondence mezi ním a poškozenou, fotografie) byly až na výjimky bez jakéhokoliv, natož pak řádného odůvodnění, zamítnuty. Obviněný má za to, že v projednávané věci se jedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soud dostatečně neodůvodnil, proč důkazním návrhům nevyhověl.
Neboť popsané vady nelze odstranit v odvolacím řízení, obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, č. j. 6 To 469/2012-945, a v řízení mu předcházejícím rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř., a aby Okresnímu soudu v Bruntále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 9. 9. 2015 (sp. zn. 1 NZO 1014/2015). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Odvolací soud na podkladě zrušovacího ústavního nálezu doplnil dokazování výslechem obviněného, poškozené a dále jejích rodičů. Dokazování směřoval k událostem, ke kterým mělo dojít v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010. Následně skutkovou větu obsaženou pod bodem 1) výroku předchozího rozsudku ze dne 7. 3. 2013, č. j. 6 To 469/2012-602, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, upravil, a to tak, že pod bod I.1) podřadil jednání obviněného, ke kterému mělo dojít v době od října roku 2009 do 3. 11. 2010, a kterým obviněný naplnil skutkovou podstatu přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bod I.2) podřadil jednání, ke kterému mělo dojít od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, a kterým obviněný naplnil skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Současně došlo na podkladě provedeného dokazování k upřesnění některých časových údajů ve vztahu k nově vymezenému bodu I.2) výroku o vině.
Ve vztahu k nově vymezenému bodu I.1) výroku o vině, tedy přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku , nedošlo k žádné změně znění skutkové věty. Zde je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ve vztahu k tomuto přečinu žádné nedostatky v procesu dokazování či ve formulaci skutku obecným soudům nevytkl. Z obsahu nálezu Ústavního soudu lze dovodit, že Ústavní soud ve vztahu k přečinu pomluvy nedovozuje, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Obviněný v rámci podaného dovolání ve vztahu k přečinu pomluvy opakuje svou dosavadní obhajobu uplatněnou již v předcházejících fázích řízení. Stěžejní námitkou je, že nebyl naplněn znak „nepravdivého údaje“, neboť bylo prokázáno, že poškozená skutečně nádorem na mozku trpěla a obviněný jako laik takovou diagnózu samozřejmě chápal jako závažné onemocnění, resp. možnou vyvolat fatální následky.
Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů .
Předmětnou námitkou se již Nejvyšší soud v rámci předchozího projednání věci v rámci dovolacího řízení dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, zabýval a vyhodnotil ji jako neopodstatněnou. Na tomto závěru se nic v rámci nového projednání věci nemění. Obviněný se soustřeďuje na skutečnost, že poškozená skutečně trpěla nádorem na mozku, což vyhodnotil jako závažnou a život ohrožující diagnózu, a uvedené chápe jako jakési omluvitelné nepochopení závažnosti diagnózy poškozené, neboť jako laik nebyl sto takovou informaci vyhodnotit správně. Tímto však zcela opomíjí skutečnost, že šířil neověřenou informaci osobního charakteru způsobem, který byl pro poškozenou značně poškozující. I kdyby si snad obviněný opravdu myslel, že poškozená takto závažným onemocněním trpí, šíření takovéto informace osobní povahy naráží na základní etická pravidla občanského soužití. V rámci provedeného dokazování však bylo prokázáno, že okolí poškozené byla závažnost jejího onemocnění známa, a to i osobě obviněného, neboť u ní byl diagnostikováno již v roce 2006, tedy v době soužití s obviněným, kdy se jednalo nezhoubný nádorový proces v podvěsku mozkovém, hyperprolaktinémii, kterýžto je léčitelný podáváním léků, kdy poškozená podstoupila léčbu a předmětná diagnóza neměla žádný vliv na její pracovní aktivity nebo osobní život. Obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takováto neverifikovaná informace může být nepravdivá, tedy jednal přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Stejně tak obviněný zcela opomíjí, že šířil informaci, že se poškozená zbláznila. Nepravdivý údaj o jiném, že je duševně nemocný, může být údajem způsobilým značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů a poškodit ho v zaměstnání, resp. způsobit mu jinou vážnou újmu ve smyslu znaků trestného činu pomluvy podle §184 tr. zákoníku (srov. R 52/1980-II.).
Za relevantní nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, kdy okolnosti případu vyhodnotily v jeho neprospěch. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Ve vztahu ke skutku pod bodem I.2) výroku o vině byl odvolací soud v rámci nového projednání věci vázán závazným právním názorem Ústavního soudu. Stejně tak je tímto názorem vázán Nejvyšší soud.
Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu zejména to, že část skutkových závěrů pojatých do výroku o vině se prokazatelně vztahovala k jednání stěžovatele uskutečněnému před 1. 1. 2010 a další část těchto závěrů nebyla dostatečně časově specifikována. Odvolací soud proto provedl doplnění dokazování, a to výslechem obviněného Ing. M. M., poškozené MUDr. L. V. a svědků Mgr. A. V. a MUDr. I. V., rodičů poškozené.
S ohledem na delší časový odstup je logické, že některé detaily si nebyli účastníci sto vybavit, zejména pokud se jednání obviněného v předmětné době nijak výrazně neodlišovalo od jeho předchozího jednání či naopak jednání pozdějšího. Odvolací soud v rámci nového projednání věci proto upravil znění skutkové věty stran přečinu nebezpečného pronásledování, zejména se jedná o vymezení „14 dnů na přelomu měsíce května a června 2010“, kdy jednání obviněného ustalo, neboť strávil tento čas s poškozenou a jejich společnou dcerou, dále upřesnění četnosti telefonátů na „nejméně 10x denně několik dnů za sebou“, upřesnění frekvence, kdy ji natáčel na mobilní telefon, případně kameru či diktafon, z původního „neustále“ na „soustavně“, vynechal část týkající se užití slzného spreje, neboť toto jednání se neprokázalo jako jednání, ke kterému došlo ve vymezeném časovém období, kdy upravil vyjádření obviněného stran verbálních výhrůžek, a zobecnil období, kdy poškozená bydlela s dcerou na chalupě svých rodičů.
Odvolací soud pak v rámci odůvodnění na str. 9 až 13 rozebral důkazní situaci a skutková zjištění učiněná na jejím podkladě. Zaměřil se na stěžejní období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, kdy v podstatě po celou tuto dobu obviněný poškozenou soustavně nahrával na kameru, mobilní telefon či diktafon, pronásledoval ji po městě a přes její nesouhlas se pohyboval v její blízkosti, a to nad rámec pravidelných schůzek stran předání dcery, vytrvale ji telefonoval, někdy i 10x za den po dobu několika po sobě jdoucích dní, a zasílal ji SMS zprávy, kdy vždy na několik dní této činnosti zanechal, aby v ní následně pokračoval. Dále v rámci odůvodnění odvolací soud uvedl, že bylo prokázáno, že obviněný své jednání v letních měsících roku 2010 stupňoval, opakovaně mluvil o smrti poškozené a jejích rodičů, v červenci roku 2010 se opakovaně dotazoval, zda matka poškozené ještě žije, či již zemřela, čímž v ní vyvolával obavu a strach o život svůj i svých blízkých, v červnu roku 2010 ji v prostorách plaveckého bazénu slovně napadal a žádal, ať se všeho zřekne, že to bude dobré pro rodinu, nebo ať se vrátí, přičemž nahlížel v prostorách šatny do skříňky. Dále odvolací soud uvedl, že jednání obviněného taktéž spočívalo v tom, že poškozenou sledoval v motorovém vozidle, bránil jí v nastoupení do vozidla, pokud chtěla odjet, ve svém vozidle objížděl dům poškozené, sledoval ji cestou do zaměstnání či k lékaři, a taktéž odmítl vrátit klíče od domu, kdy odvolací soud na str. 11 až 12 podrobněji rozebral výpovědi svědků a časové zařazení těchto incidentů (zejména svědci Mgr. A. V., MUDr. I. V., JUDr. D. B., Mgr. M. F., P. K., M. R.). Jednání obviněného bylo pro poškozenou i její nejbližší obtěžující, vyčerpávající a omezující, což vedlo mimo jiné i k tomu, že se poškozená s nezletilou dcerou v letních měsících roku 2010 uchýlila na chatu svých rodičů, tedy byla nepřímo donucena opustit své bydliště, aby se vyhnula nechtěné přítomnosti obviněného.
Ústavní soud v rámci nálezu vytýkal zejména „ neprovedení alespoň základního časového zařazení jednotlivých incidentů “, kteréžto má význam z hlediska naplnění znaků dlouhodobosti a vytrvalosti, jež tvoří součást skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování (odstavec 19 nálezu, kdy je nesprávně uvedeno „vyhrožování“), přičemž vytýkal, že některá skutková zjištění se vztahují k jednání, ke kterému došlo ještě před 1. 1. 2010. Pochybení stran jednání vztahujícího se k roku 2009 bylo, jak rozebráno výše, odvolacím soudem napraveno, nicméně bližší časové vymezení jednání obviněného ve vztahu k roku 2010 (konkr. pro období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010) se tak zcela nepromítlo do znění skutkové věty. Přestože odvolací soud v rámci odůvodnění rozsudku rozvedl konkrétněji, jaká jednání byla soustavná a opakující se (telefonování, zasílání nevyžádaných sms, natáčení na kameru, mobilní telefon či diktafon, vyhledávání přítomnosti poškozené), a jaká jednání byla spíše jednorázové povahy, resp. tato přiřadil ke konkrétnějšímu časovému údaji (dotazování se na smrt její matky, bránění ji v nastoupení do auta, verbální ataky v prostorách plaveckého bazénu, objíždění jejího domu, sledování poškozené na cestě k lékaři), přičemž uvedl, na podkladě kterých důkazních prostředků, resp. svědeckých výpovědí byly tyto skutečnosti zjištěny, znění skutkové věty až na drobné změny ponechal spíše obecné povahy. Vymezení skutku pod bodem I.2) výroku rozsudku tak požadavkům Ústavního soudu deklarovaných v nálezu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, dle názoru Nejvyššího soudu neodpovídá, resp. není dostačující. Nejvyšší soud má na mysli zejména konkrétnější vymezení incidentů a přesnější popis opakujícího se jednání, tak jak je uvedeno v odůvodnění, a stran letních měsíců, kdy poškozená s dcerou byla nucena odcestovat z B. a bydlela na chalupě svých rodičů v J., doplnění zjištění stran skutečnosti, zda i v této době obviněný nadále poškozenou pronásledoval, případně jakým způsobem, či zda na tuto dobu svého jednání zanechal.
Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že k předmětnému jednání došlo již před delší dobou a že s ohledem na časový odstup je bližší konkretizace časového vymezení jednání obtížná, jak ostatně vyplynulo již z opakovaných výslechů svědků, kdy si svědci již nebyli schopni vybavit přesnější detaily, neboť jednání obviněného zasahovalo jak do doby před 1. 1. 2010, tak i do doby po 3. 11. 2010.
V této souvislosti Nejvyšší soud k námitce obviněného nad rámec věci připomíná, že v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání pachatele, nelze vyloučit situaci, kdy se nepodaří plně objasnit některé skutečnosti, zejména pak přesné časové údaje. To však v obecné rovině nebrání tomu, aby byl skutek dostatečně specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i přesto, že určité skutečnosti budou označeny za „přesně nezjištěné“ či uvozeny slovy jako „někdy i 10x za den“ nebo „v létě roku 2010“. Dle názoru Nejvyššího soudu není v projednávané trestní věci pro naplnění požadavku na časový údaj či údaj o způsobu pronásledování nebo kvantifikaci jednotlivých incidentů nutný odkaz na zcela konkrétní určení dnů či snad dokonce hodin, či nějaké další časové podrobnosti, zejména jedná-li se o jednání soustavné či nepravidelně se opakující. Právě s ohledem na znak dlouhodobosti protiprávního jednání a zejména pak na povahu trestného jednání, kdy se jedná o nebezpečné pronásledování bývalé partnerky, nelze mít reálně za to, aby každý jednotlivý akt protiprávního jednání byl přesně časově specifikován na dny či konkrétní hodiny.
V této námitce tedy Nejvyšší soud obviněnému částečně vyhověl, resp. shledal, že vymezení skutku pod bodem I.2) výroku o vině neodpovídá požadavkům tak, jak byly vymezeny v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14.
Obviněný dále namítl porušení ústavně garantované dvojinstančnosti trestního řízení. Předmětná námitka svým obsahem pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Zde je na místě poukázat na skutečnost, že Ústavní soud zrušil toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudu odvolacího, nikoli soudu prvního stupně. Řízení se rozhodnutím Ústavního soudu vrátilo do stádia řízení před odvolacím soudem, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně zůstalo, resp. zůstává nadále účinné. Těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně. Jeho skutkové závěry pak může doplňovat, popřípadě korigovat soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem, přičemž může za splnění podmínek stanovených zákonem rozsudek nalézacího soudu zrušit a sám ve věci rozhodnout, jak tomu taktéž bylo i v projednávané věci. Je na úvaze odvolacího soudu, zda rozsudek zruší a vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, či zda provede dokazování a ve věci sám rozhodne.
Závěrem podaného dovolání obviněný vznesl námitku stran tzv. opomenutých důkazů, kdy namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Nejvyšší soud důvodnost této námitky, která byla vznesena opakovaně, neshledal.
Tzv. opomenutými důkazy se mají na mysli takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, kdy takovýto postup zatíží řízení vadou a téměř vždy založí i nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí a současně též jeho protiústavnost.
Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Odvolací soud pečlivě a důkladně vyložil v rámci odůvodnění na str. 14 až 16 rozsudku, na podkladě jakých úvah shledal opakování důkazního řízení nadbytečným, stejně jako provedení obviněným nově navrhovaných důkazů. Nejvyšší soud pro stručnost na toto odkazuje. Zejména je však třeba opakovaně zdůraznit, že dokazování není neomezené, bezbřehé , přičemž je evidentní, že obviněný se snaží prostřednictvím navrhovaných důkazů stáhnout pozornost soudu k méně podstatným, resp. k projednávané věci nesouvisejícím skutečnostem. Obecně je možno konstatovat, že postup, při němž obviněný v rámci své obhajoby, zahlcuje soud novými a novými důkazy, jejichž provedení se domáhá, může neadekvátně prodloužit délku trestního řízení a ovlivnit kvalitu celého řízení.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů pak Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného Ing. M. M. podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012, a to ve výroku o vině pod bodem I. 2) a celém výroku o trestu. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ostravě nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Zejména se jedná o přesnější časovou specifikaci skutku pod bodem I. 2) výroku o vině stran přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, a to v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání,
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu