ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.83.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 83/2013-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o dovolání obviněného M. Ž. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2012 sp. zn. 6 To 16/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ž. odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně uznal rozsudkem ze dne 13. 2. 2012 sp. zn. 61 T 5/2011 obviněného M. Ž. vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že ve Z. v obývacím pokoji svého bytu na ul. K., který sdílel společně s poškozenou, a to v přesně nezjištěný den v měsíci listopadu nebo prosinci roku 2007, připoutal bránící se nezletilou M. P., koženým opaskem a látkovým páskem k oknu v pokoji svého bytu tak, že nezletilá stála na zemi obličejem k oknu a měla rozpažené ruce přivázané k madlům oken, kdy jí poté svlékl dolní polovinu těla, ponechal jí oblečené pouze tričko a chtěl s intenzivně bránící se poškozenou takto proti její vůli souložit, přičemž poté, co se nezletilá z připoutání vlastním úsilím vymanila, pak tuto shodil na postel, škrtil ji opaskem obtočeným kolem krku a vykonal na ní navzdory jejímu jasnému nesouhlasu a intenzivnímu bránění se soulož, kdy jí způsobil oděrky a hematomy na krku, kdy se činu dopustil za situace a v době, kdy mu bylo známo, že poškozená dosud nedovršila 15-tý rok věku.
Za to byl obviněnému podle §241 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně došlo ke zrušení výroku o trestu, který byl obviněnému uložen v téže věci předchozím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 6 To 64/2011 za trestné činy zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205 odst. 1 tr. zák., pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 7. 2012 sp. zn. 6 To 16/2012 tak, že z podnětu tohoto odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněnému za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a sbíhající se trestné činy zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 tr. zák., pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 5. 2011 č.j. 61 T 5/2011-683, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011 č.j. 6 To 64/2011-831, uložil podle §241 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. K výkonu tohoto trestu jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Zároveň byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011 č.j. 6 To 64/2011-831, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V podaném dovolání v nadepsaném bodě II. konkretizuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že z hlediska hmotněprávního posouzení se kvalifikace skutku, z jehož spáchání byl obviněný uznán vinným, rozpadá na dvě samostatné otázky, a to: l. Zda došlo ke znásilnění. 2. Pokud došlo ke znásilnění, zda k němu opravdu došlo v období, kdy poškozená ještě nedovršila 15. rok věku. Pokud jde o druhou z uvedených otázek, absentují v rozsudku krajského soudu i odvolacího soudu jakékoliv úvahy ohledně prokázání časového zařazení tohoto skutku. Právě prokázání časového zařazení skutku do období, kdy poškozená ještě nedovršila 15. rok života, nevěnoval krajský soud ani odvolací soud téměř žádnou pozornost. Důkazní návrhy obhajoby jsou přitom od počátku mířeny právě na zpochybnění této okolnosti.
Obhájce obviněného navrhoval, aby byly všechny fotografie z rozhodného období (včetně několika krátkých videí z roku 2007) promítnuty u hlavního líčení v rámci výslechu poškozené, což krajský soud odmítl s odkazem na to, že soud v tomto ohledu postrádá technické vybavení. Přitom účelem promítnutí těchto fotografií nebylo jen ukázat to, co na nich je, ale zejména to, co na nich není. Ačkoliv z rozhodného období pochází desítky fotografií z bytu obviněného, na žádné z nich není kovová postel. Přitom právě na této kovové posteli se podle výpovědi poškozené (ať už učiněné v rámci výpovědi do protokolu či prověrky na místě) mělo znásilnění odehrát (poškozená opakovaně v průběhu trestního řízení akt popisovala tak, že se při něm držela kovového rámu postele). Vzhledem k tomu, že se jednalo o byt velikosti garsoniéry a tento byt je na fotografiích zachycen z několika různých úhlů, bylo možno vyloučit, že kovová postel zůstala „ukryta“ někde mimo záběr. Obhajoba chtěla absenci postele na uvedených fotografiích konfrontovat přímo s poškozenou v rámci její výpovědi, to však bylo krajským soudem zamítnuto s odůvodněním, že fotografie si zhodnotí soud. Z odůvodnění krajského soudu však nevyplývá, že by tyto fotografie krajský soud vůbec nějak zhodnotil, natož aby se vypořádal s tím, jak je možné, že na tolika různých fotografiích postel absentuje, když tam v rozhodném období podle tvrzení poškozené měla být. Odvolací soud pak pouze konstatoval, že věrohodnost poškozené byla již vyhodnocena pozitivně a že tedy dokazování souborem fotografií je nadbytečné. Přitom však výpověď poškozené, a to nejen do protokolu, v rámci hlavního líčení, ale i v rámci prověrky na místě samém popisuje sice skutek znásilnění, ovšem v té podobě bytu (presence kovové postele, pračky a sušáku na prádlo, ad.), v jaké se nacházel až o rok později (tj. v době, kdy měla již více než 15 let) a nikoli v roce 2007. Odvolací soud se spokojil s hodnocením prověrky na místě v tom ohledu, že se jedná o procesní postup, který má pouze potvrdit nebo vyvrátit, zda se skutek mohl stát tak, jak jej poškozená popisuje. Opět však je třeba zopakovat – i kdyby se skutek takto stal, stále zůstala neprokázána okolnost, zda se tak stalo v roce 2007, tj. v době, kdy poškozená doposud nedovršila 15 rok věku.
Zbývá zdůraznit, že obhajobou pořízená papírová fotografická příloha není jen účelově vybraným souborem fotografií, ale obsahuje úplně všechny fotografie zajištěné policií hned na počátku vyšetřování. Toto tvrzení je jednoduše ověřitelné srovnáním papírové fotografické přílohy s elektronickou podobou fotografií na DVD, CD a flash disku, které jsou od samého počátku řízení součástí spisu.
Tím, že soudy upřely obviněnému právo předložit zásadní důkaz vyvracející časové zařazení skutku, navíc s odůvodněním, že soud „postrádá technické vybavení“ zatížily řízení vadou, která má ústavní rozměr (čl. 36 a násl. LPS, čl. 6 Úmluvy). Podobně, a se stejnými ústavněprávními důsledky, nebyl přes opakované žádosti obviněného i obhajoby do této esenciální součásti spisu umožněn přístup obviněnému a to od chvíle jeho zadržení až do dnešního dne.
Z pokynu klienta jsou pak uváděny okolnosti, které podle dovolání mohou mít vliv na hmotněprávní posouzení skutku znásilnění v jeho kvalifikované skutkové podstatě.
Rozsudek vrchního soudu trpí zásadními vadami spočívajícím v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Skutek, z jehož spáchání byl obviněný uznán vinným – znásilnění, je totiž podmíněn skutkovou okolností spočívající ve společném bydlení poškozené u obžalovaného před dovršením patnáctého roku věku. Tato skutková okolnost, významná z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu, nebyla soudy prvního ani druhého stupně prokázána a dokonce v tomto směru nebylo vedeno ani dokazování. Soudy své odůvodnění opírají o svědecké výpovědi poškozené a jejich dvou kamarádek (V. M. a S. B.). Obě tyto svědkyně jsou přitom osoby živící se, stejně jako poškozená, prostitucí (k tomu víc níže). Ačkoliv jsou tyto výpovědi v rozporu s materiálními důkazy z datových nosičů, kde je podrobně zdokumentováno celé soužití obviněného s poškozenou od září 2007 do ledna 2010, tedy předmětné období, z něhož vychází obžaloba. V listopadu, nebo v prosinci 2007, kdy k údajnému znásilnění došlo, tedy nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že poškozená bydlela u obviněného. Soudy jednostranně přihlédly k tvrzení svědků obžaloby a poškozené, která sama svou výpovědí a tvrzením stanovila podmínky, za jakých okolností mělo k činu dojít. Sdílela společnou domácnost od září 2007 s obžalovaným; ke znásilnění mělo dojít v zařízeném bytě, který byl vybaven obývací stěnou, velkou šatní skříní, sedačkou, kovovou manželskou postelí, sušákem na prádlo a vypraným županem s páskem.
V této souvislosti poukazuje na výpověď poškozené ze dne 31. října 2011, přičemž ve spise se krom toho nachází řada materiálních důkazů, které prokazují, že obviněný bydlel v listopadu a prosinci 2007 v nezařízeném bytě sám (viz foto Vánoce 2007). Poškozená však tvrdí, že v této době již bydlela s obviněným společně v zařízeném bytě. K důslednému objasnění tohoto tvrzení zabránil sám soud tím, že odmítl doplňující dotazy a návrhy obhajoby směřující k poškozené ve směru vybavení bytu. Závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se skutečným skutkovým stavem, jelikož z výše uvedeného vyplývá, že poškozená bydlela s obžalovaným v zařízeném bytě – předmětný byt však byl obviněným vybaven až začátkem léta roku 2008. Poškozená tedy nemohla s obviněným bydlet ve vybaveném bytě již v zimě roku 2007, jak tvrdila; soudy však toto její tvrzení vzaly chybně za prokázané. Tento zásadní rozpor nebyl odstraněn ani v průběhu řízení u odvolacího soudu, neboť tato skutečnost nebyla zahrnuta do úvah o okolnostech spáchání trestného činu.
Podstatnou skutečností v tomto směru také podle dovolatele je, že soud opomenul některé zásadní důkazy, které zcela zřetelně prokazovaly rozpornost ve výpovědi poškozené. Podle poškozené došlo k údajnému znásilnění v zařízené místnosti, v níž figurovala zejména postel, kromě ní se však v bytě vyskytoval i jiný nábytek. Vzhledem k tomu, že podle poškozené ke znásilnění došlo v listopadu, nebo prosinci 2007, navrhoval obviněný provést dokazování prostřednictvím fotografické přílohy, pokladních dokladů, důkladnou prověrkou na místě, výpovědí svědků a listinnými důkazy, aby prokázal, že v tomto období byt zařízen nebyl téměř vůbec, v žádném případě v něm pak nebyla postel, která ve výpovědi poškozené jasně figuruje.
Fotografie ze stran 18, 19, 20 a 79 fotopřílohy jsou prokazatelně pořízeny na podzim roku 2007, kdy se jedná o první Vánoce, kdy se obviněný znal s poškozenou. Fotografie zobrazují poškozenou, obviněného, matku poškozené a další osoby v bytě u rodičů poškozené; též obviněného v jeho bytě společně s poškozenou. Obviněný navštěvoval rodinu poškozené, se kterými se stýkal, trávili společné chvíle (viz fotografie ze stran 2, 3, 4, 6, 7, 16, 17, 82 a další). Nejdůležitější důkaz se pak nachází na fotografiích ze stran 8, 9 a 10 fotopřílohy, což jsou fotografie pořízené dne 24. prosince 2007. Z fotografií je patrné, že tento vánoční den obviněného navštívila poškozená v jeho bytě, přičemž je taktéž zřetelně vidět, jak a čím byl byt obviněného vybaven, jaký se v bytě nacházel nábytek a bytové doplňky. Bylo tedy prokázáno, že v bytě obviněného se k tomuto dni nachází následující předměty: černý konferenční stolek, stojanová lampa, rozkládací a nerozkládací sedací souprava, bílý jídelní stůl, na stole starý počítač, dárky, modrý koberec a oblečení poškozené odložené na sedačce.
Prověrkou ze dne 18. ledna 2011 bylo zjištěno, jak byt obviněného vypadal podle poškozené v listopadu, nebo prosinci 2007. Uvedený popis poškozené z prověrky na místě je v extrémním rozporu s fotografickými důkazy z Vánoc 2007, s listinnými důkazy aj. Ve vybavení bytu se dle pořízených fotografií rozhodně nenacházela kovová postel, obývací stěna, velká skříň šatní, sušák na prádlo, pračka ani župan. Poškozená uvedla, že s obviněným bydlela v zabydleném bytě. Všechny bytové prvky podmiňují kauzální průběh trestných činů, tj. poškozená sice tvrdí, že vše se odehrálo závěrem roku 2007, avšak materiální důkazy v podobě fotografií prokazují, že předmětný nábytek je v bytě nainstalován až o rok později, tedy po dovršení patnáctého roku věku poškozené. Byt obviněného je v roce 2007 vybaven pouze pro užívání jedním obyvatelem. Provedené důkazy listinné – pokladní doklady z prodejen Jysk a Asko od nákupu postele dne 21. 5. 2008, nákupu skříně a skleněného TV stolku ze dne 2. 6. 2008 prokazují, kdy k nákupu nábytku došlo. Soud provedl důkaz sdělením prodejny Jysk, která sice již nebyla schopna doložit kopii pokladního dokladu, ani zjistit, komu bylo zboží prodáno, nicméně požadavek na bližší zjištění byl soudem I. stupně zmařen v neprospěch obviněného.
Dovolatel dále poukazuje na provedený důkaz dopisem poškozené z léta 2008 adresovaný obviněnému přesně rok poté, kdy se seznámili. Z něj (i z dalších) plyne, jak idylický vztah mezi poškozenou a obžalovaným v roce 2007 i 2008 panoval. To, že se následující roky rapidně zhoršil, je pro posouzení toho, co se mělo odehrát v roce 2007, irelevantní. V písemném odůvodnění rozsudku jsou však tyto důkazní prvky zcela opomenuty a vynechány.
Stran věrohodnosti výpovědi poškozené namítal obviněný opakovaně fakt, že se v současné době jedná o osobu živící se prostitucí, podávající na něj trestní oznámení poté, co sám obviněný několikrát učinil na poškozenou oznámení, že se živí prostitucí. Tato oznámení mířila zejména na dnes již pravomocně odsouzenou kuplířku paní K. Obviněný opakovaně navrhoval připojení trestního spisu týkajícího se zmíněné kuplířky, přičemž tyto návrhy byly zamítány. Bez zajímavosti není ani další fakt, že totiž jediné dvě svědkyně podporující výpověď poškozené – tj. V. M. a S. B., figurují ve zmíněném trestním případu kuplířky K. rovněž jako osoby živící se prostitucí. Přitom konfrontací toho, jak poškozená vypovídala v tehdejším trestním řízení (kuplířství) s tím, jak vypovídala v tomto trestním řízení (znásilnění) by vyšlo najevo, že vypovídá v obou řízeních rozdílně a hodnocení její věrohodnosti by pak měl soud provést i ve světle těchto zjevných nesrovnalostí. I kdyby bylo respektováno, že věrohodnost poškozené soudy obou stupňů vyhodnotily pozitivně, stále zbývá možnost, že si ona sama (podávajíc trestním oznámení za údajně znásilnění až v srpnu 2010) tvrzený skutek omylem chybně časově zařadila. Právě proto lze považovat za nepřípustné opomenutí dokazování směrem k časovému zařazení skutku s pouhým odkazem na to, že výpověď poškozené je věrohodná. To vše za situace, kdy pouhé pozorné srovnání výpovědi poškozené + prověrky na místě s fotografiemi bytu z rozhodného období zcela zřetelně nesouhlasí.
V bodě V. (není znám důvod takového označení, neboť body III. a IV. v dovolání obsaženy nejsou) dovolatel řeší problematiku práva na nestrannost soudu a tím odůvodňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Je toho názoru, že subjektivní nestrannost soudce se presumuje, pokud není prokázán opak. Jen výjimečně tak lze námitku podjatosti opřít o konkrétní jednání soudce, např. pak tehdy, jestliže podjatost soudce projeví sám svými výroky nebo svým chováním (srov. např. rozsudek ESLP ve věci P. v. Spojené království z 10. 6. 1996, Recueil II/1996, §32 nebo rozhodnutí Komise ESLP ve věci B. v. Belgie, RD, 12, s. 29 – cit. dle: REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 125.)
Některé výroky předsedkyně senátu JUDr. Ivety Šperlichové, které doslovně cituje, považuje obviněný za natolik nešťastné, že v něm mohou vzbudit oprávněnou pochybnost o subjektivní nestrannosti soudce. Tyto argumenty namítající porušení nestrannosti předsedkyně senátu zazněly již v odvolání. Při ústním veřejném jednání před Vrchním soudem v Olomouci dne 31. srpna 2011 se k věci vyjádřil i státní zástupce činný při Vrchním státním zastupitelství v Olomouci. Ten výslovně potvrdil, že jednání předsedkyně senátu bylo skutečně „nestandardní, nicméně bylo tak činěno k oběma stranám, t.j. i vůči státnímu zastupitelství“. Tento výrok státního zástupce je však zjevným nepochopením postavení stran v trestním řízení. Případné „nestandardní“ jednání soudce vůči obviněnému nemůže být zhojeno stejně nestandardním chováním soudce vůči státnímu zástupci. S ohledem na uvedené vyjadřuje přesvědčení, že jednáním předsedkyně senátu bylo zasaženo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v jeho dílčí komponentě spočívající v právu na nestrannost soudu.
Vzhledem k výše uvedenému pak dovolatel činí závěrečný návrh, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v dovoláním napadených částech zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zrekapituloval rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a poukázal na to, že soudy se věcí zabývaly již podruhé, neboť předchozí rozsudek krajského soudu byl ohledně trestného činu znásilnění vrchním soudem zrušen a vrácen soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále zopakoval i podstatný obsah dovolání obviněného.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že je dán v případě, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Procesní předpoklady pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dány byly, když námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně podatel vznášel již v původním řízení. Z věcného hlediska však uplatněné námitky nepovažuje za důvodné.
Podle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Pro poměr k věci bude soudce vyloučen tehdy, byl-li trestnou činností sám dotčen, zejména jestliže on sám nebo osoba jemu blízká byli trestnou činností poškozeni, dále v případě, kdy byl svědkem spáchání trestného činu apod. Je evidentní, že v tomto smyslu předsedkyně senátu JUDr. Šperlichová trestnou činností obviněného nijak dotčena nebyla. Pro poměr k osobám v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. uvedeným bude soudce vyloučen v případě, že k některé z nich je v blízkém příbuzenském vztahu, popř. k ní chová vztah silného osobního přátelství nebo naopak nepřátelství. Žádný takovýto vztah JUDr. Šperlichová k obviněnému ani k jeho obhájci neměla. Poměr k osobě obviněného zakládající důvod vyloučení nelze dovozovat ze způsobu, jakým soudce řídí jednání soudu, provádí a hodnotí důkazy apod. Dovolatelem citované výroky soudkyně – pokud byly skutečně proneseny (ze spisového materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nelze tuto skutečnost ověřit) nebyly zcela vhodné. Nelze z nich však, a to též s přihlédnutím k okolnostem, za kterých měly být proneseny, dovodit natolik vyhraněně negativní vztah soudkyně k obviněnému, který by zakládal důvody vyloučení soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení. V podrobnostech odkazuje na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného Ž. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 6 To 64/2011, ve kterém dovolatel uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. argumentaci zcela indentickou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Z dovolacích námitek obviněného Ž. vyplývá, že podatel nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Dovolatel brojí proti zhodnocení důkazů soudy, zejména pokud se týká hodnověrnosti výpovědi poškozené M. P., a proti úplnosti provedeného dokazování (neprovedení důkazu fotografiemi a filmovými záběry z bytu, nepřipojení spisu ve věci „prostitutky K.“). Na podkladě této polemiky se správností skutkových zjištění pak podatel prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které – pokud ke znásilnění poškozené vůbec došlo – stalo se tak až v době, kdy již poškozená dosáhla věku patnácti let. Jde tedy o námitky výlučně skutkového charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. V této souvislosti podotýká, že zákonnými znakem trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. není společné bydlení obviněného a poškozené. Pro úplnost dodává, že skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, logicky vyplývala z provedených důkazů a nebyla s nimi v žádném, natož extrémním rozporu. V tomto směru odkazuje na argumentaci odvolacího soudu, zejména na str. 16 a násl. jeho rozhodnutí. Zde odvolací soud obsáhle vyložil, proč lze výpověď poškozené považovat za hodnověrnou, a reagoval i na některé další skutkové námitky, které nyní podatel opakuje ve svém dovolání.
Státní zástupce uzavírá, že dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podatel neuplatňuje žádné námitky, které by byly z hlediska tohoto dovolacího důvodu obsahově relevantní.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného M. Ž. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2012 sp. zn. 6 To 16/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , který lze uplatnit, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Přitom zjistil, že konkrétní námitky, o něž je tento dovolací důvod obviněným v dovolání opírán, byly v doslovném znění v této věci obviněného již užity v předchozím dovolání obviněného ze dne 12. 11. 2011, které bylo namířeno proti odsuzující části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 6 To 64/2011. Uvedené námitky směřují vůči předsedkyni senátu krajského soudu a týkají se výhradně té části řízení, která předcházela vyhlášení v pořadí prvního odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 61 T 5/2011. Odvolací soud se v uvedeném směru vznesenými námitkami obviněného zabýval a na str. 14 odůvodnění svého rozsudku ze dne 31. 8. 2011 a dospěl k závěru, že nejsou dány pochybnosti o nestrannosti předsedkyně senátu i o tom, že hlavní líčení nebylo vedeno v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud pak ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 8 Tdo 1248/2012 ve světle takto uplatněných námitek na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. reagoval na str. 7 až 9 odůvodnění a v konečném výsledku konstatoval, že neshledal v projednávané věci žádné konkrétní skutečnosti, které by předsedkyni senátu soudu prvního stupně, rozhodující v předmětné věci, vylučovaly z jejího projednávání a činění úkonů v trestním řízení a označil proto tuto výhradu dovolatele za neopodstatněnou. Výrok jeho usnesení pak zní, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítá.
Je pravdou, že po částečném zrušení v pořadí prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem v hlavním líčení konaném dne 31. 10. 2011 obviněný vznesl vůči předsedkyni senátu krajského soudu námitku podjatosti z důvodu, že nechtěla připustit některé jím kladené dotazy svědkyni M. P. Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. 61 T 5/2011 bylo rozhodnuto podle §30 odst. 1 tr. ř., že předsedkyně senátu JUDr. Iveta Šperlichová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 1. 2012 sp. zn. 6 To 109/2011 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou.
V nyní podaném a projednávaném dovolání obviněného ale není na podporu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uveden jakýkoli nový argument , jenž by prokazoval, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, v tomto případě předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Jak bylo již zmíněno, v této části dovolání jsou uváděny pouze výhrady, kterými se již zabýval odvolací a po něm i dovolací soud a oba tyto soudy se s nimi vypořádaly ve svých rozhodnutích.
Podle §265n tr. ř. proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
Jestliže tedy obviněný v téže věci opětovně podal proti novému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání ze stejného dovolacího důvodu a na základě výlučně totožných námitek, jako tomu bylo v předchozím případě, přičemž tímto dovolacím důvodem i uplatněnými námitkami se již dovolací soud v průběhu dosavadního řízení meritorně zabýval a rozhodl o nich, nelze než konstatovat, že následně podané dovolání obviněného je v části týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné, neboť je v konečném důsledku namířeno proti existujícímu rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud by současně obviněný neuplatnil ještě další z dovolacích důvodů, muselo by být takové dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval opodstatněností dalšího dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání části dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že veškeré uplatněné námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, takže k nim přihlížet nelze. Jsou to námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo neúplné a účelové apod. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, ve kterých se odmítá, že by se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě, a na základě vlastního hodnocení důkazů obviněného je prosazována odlišná skutková verze celé události. Navíc se uplatněná skutková polemika v některých částech ani netýká okolností, které by byly rozhodné z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu znásilnění. Každopádně je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se údajného porušení práv dovolatele na spravedlivý proces, konkrétně „opomenutých důkazů“ či „extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a závěry soudu.“ K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně se z pokynu odvolacího soudu opakovaně zabýval důkazní a v důsledku toho i skutkovou stránkou věci, kdy znovu provedl hlavní líčení a zopakoval stěžejní důkazy a provedl i důkazy další potřebné pro rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu lze odkázat na velmi podrobné a obsáhlé odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud soud zamítl provedení některých obviněným navrhovaných důkazů, nejednalo se rozhodně o projev nějaké jeho libovůle, nýbrž o opodstatněný postup soudu, který vysvětluje na str. 19 a 20 svého rozhodnutí. Je třeba poznamenat, že soud není povinen provést jakýkoli důkaz navrhovaný stranou řízení, zde obviněným, ale pouze takový, který je pro rozhodnutí soudu podstatný, přičemž ve svém rozhodnutí musí vysvětlit, proč návrhu nevyhověl, což se v projednávaném případě stalo.
Dále pak je třeba zmínit, že výhrady dovolatele obsažené v dovolání jsou v podstatě jejich opakováním, když v předchozím řízení byly vzneseny již v podaném odvolání a odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí velice podrobně zabýval. Odvolací soud ve veřejném zasedání rovněž doplnil dokazování o obviněným předložené listiny na základě jeho návrhu. V odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud reaguje na jednotlivé výhrady obviněného a v jejich souvislosti se vyjadřuje k jednotlivým důkazům i k celkové důkazní situaci a dospívá k závěru, že soud prvního stupně dospěl zákonným hodnocením provedených důkazů k opodstatněným skutkovým zjištěním, které jsou vyjádřeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jim pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání obviněného v podobě trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost z pozice dovolacího soudu třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci, není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tak o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.
Závěrem je proto možné prohlásit, že obviněný se svým pojetím dovolání v části ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Ve zbývající části dovolání podané z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se na základě shora uvedené argumentace jedná o dovolání nepřípustné. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. Ž. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c