ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.94.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 94/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2012 o dovolání obviněného R. H. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 9 To 471/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 102/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 5 T 102/2011 spolu s dalšími dvěma obviněnými uznán vinným tím, že dne 10. 3. 2011 v době mezi 19:00 hod. až 20:00 hod. v K. V. – S. R. v D. ulici, přistoupili ke vstupní brance do zahrady u chatky bez čp. oprávněného uživatele poškozeného L. Z., u níž zazvonili, načež jim poškozený na výzvu obviněného M. S. otevřel a všichni obvinění vstoupili na zahradu, kde obviněný R. H. bez předchozí domluvy se spoluobviněnými na společném postupu nečekaně ihned poškozeného se slovy „chci sedmdesát táců“ fyzicky napadl opakovanými údery pěstí do obličeje a kopy nohou do stehen a – poté, kdy poškozený upadl na zem – i do jiných částí těla, a poté se k poškozenému sehnul a opakovaně jej udeřil pěstí do obličeje, a když poškozený namítl, že žádné peníze nemá, tak poškozenému obviněný M. S. sdělil „nekecej, dostal jsi z bytu 200.000,- Kč“ a obviněný R. H. poškozeného vyzval, aby vstal a šel do chatky, což poškozený učinil a s obviněným R. H. a M. S. došel k chatce, kam je následoval i obviněný P. M., načež obviněný R. H. vykopl neuzamčené vstupní dveře do chatky a poškozený a všichni obvinění postupně bez pozvání a souhlasu poškozeného vstoupili dovnitř a došli k hlavní obytné místnosti poškozeného, kde obvinění M. S. a P. M. zůstali stát mezi vstupními dveřmi do místnosti a obviněný R. H. uvnitř místnosti opět poškozeného napadl opakovanými údery pěstí a porcelánovým hrnkem do obličeje a hlavy a kopy nohou do různých částí těla a současně ke škodě poškozeného poškodil vybavení místnosti – televizor, videopřehrávač, prosklenou vitrínu a fotografie – a po poškozeném požadoval vydání peněz s tím, že je z něj „vymlátí“, že ho „klidně umlátí“ a „podpálí mu chatu“, a když poškozený opět řekl, že žádné peníze nemá, obviněný M. S. poškozenému sdělil, že „má zjištěno, že má 200.000,- Kč z prodeje bytu“, když všichni obvinění od dalšího jednání upustili a odešli pryč až poté, kdy poškozený vůči nim aplikoval slzotvorný sprej, vyběhl z chatky a přivolal pomoc, přičemž v důsledku útoku poškozený utrpěl lehký otřes mozku, tržně-zhmožděné rány hlavy a obličeje, zlomeninu nosních kostí, pravé očnice a pravé horní čelisti a mnohočetná pohmoždění hlavy a krku, což si vyžádalo hospitalizaci poškozeného na chirurgickém oddělení nemocnice K. V. v době od 10.03.2011 do 14.03.2011 a omezení poškozeného na obvyklém způsobu života po dobu nepřesahující 6 týdnů.
V tomto jednání byly ohledně obviněného R. H. spatřovány zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný R. H. odsouzen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech podal taktéž obviněný R. H. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 9 To 471/2011 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí Krajského soudu v Plzni obviněný napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a), aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, resp. v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že si je vědom, že v rámci dovolacího řízení lze napadnout za dané situace pouze nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, což také činí, když je jednoznačně přesvědčen o tom, že posouzení daného skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže absolutně neodpovídá skutečnosti a trestnímu zákoníku, jakož ani judikatuře soudů. Shrnuje však obsah skutkový, na jehož posouzení právní hodnocení závisí. Trvá na tom, že k jednání nedošlo tak, jak je popsáno v obžalobě, resp. v napadených rozhodnutích soudů, zejména pak tedy nesouhlasí s použitou právní kvalifikací, když jednoznačně nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže. Obviněný se k průběhu události velmi podrobným způsobem vyjádřil v přípravném řízení, jakož i v hlavním líčení u okresního soudu, přičemž jeho výpověď se v podstatě plně shoduje s výpovědí spoluobviněného M. S. Zásadní skutečnosti jsou v tomto směru následující: Obviněný H. byl obviněným S. požádán o doprovod, kdy chtěl pouze projednat s poškozeným Z. úhradu jakéhosi dluhu. Obviněný H. neznal žádné podrobnosti a tyto ho ani nezajímaly, když měl být doprovodem pouze z důvodu, aby pan S. nebyl křivě nařčen poškozeným, že mu nějakým způsobem vyhrožoval, napadl jej apod. Dále měl pak obavu ze psa, kterého měl mít poškozený u chatky. Obvinění H. a S. byli do chatky poškozeným pozváni. Pan M. ve věci nefiguroval, do události nezasahoval a do chatky s obviněnými H. a S. nešel. Obviněný S. až v chatce hovořil s poškozeným, že mu zesnulý syn pana Z. dluží 70.000,- Kč, obviněný H. do té doby neměl žádné ponětí o existenci a výši dluhu. Poškozený a obviněný S. úhradu a existenci dluhu projednávali v klidu, když smyslem návštěvy byla dohoda o způsobu jeho úhrady, přičemž obviněný S. souhlasil i se splátkami apod.. Závěry soudů ve směru, že peníze byly požadovány okamžitě a jiná možnost nebyla, neodpovídají obsahu spisu. Pan Z. v průběhu rozhovoru zpanikařil a napadl obviněného H., resp. obviněný H. nabyl z jeho reakce obavu z útoku a následně se strhla rvačka mezi obviněným H. a poškozeným, aniž by však tato měla souvislost s penězi apod. Obviněný však v tomto směru připustil, že jeho obrana byla neadekvátní vůči poškozenému, a že poškozeného inzultoval dost tvrdým způsobem. V průběhu jednání poškozený ukázal obviněným S. a H. peněženku, kterou obviněný H. poškozenému vyrazil z ruky, protože jej žádné peníze nezajímaly, když k poškozenému pro peníze ani pro cokoli jiného nešel. Poškozený v průběhu rozhovoru s obviněným S. opakovaně existenci dluhu připustil. Pan S. poškozenému dále ukazoval doklady prokazující existenci dluhu.
Co se týče výpovědi obviněného S., tento rovněž uvedl, že měl s sebou smlouvu s realitní kanceláří Š. v K. V., kde byl sepsán celkový dluh syna poškozeného, přičemž poškozený a jeho manželka souhlasili s tím, že mají byt v KV, který byl toho času v exekuci, s tím, že po zaplacení závazků dluh syna vypořádají. Po příchodu k poškozenému byl s obviněným H. pozván dovnitř, vešli na pozvání na pozemek poškozeného a v klidu s ním obviněný S. sám hovořil, přičemž obviněný H. do toho nezasahoval. V průběhu rozhovoru poškozený zazátkoval a zvedl ruce nad hlavu s tím, co po něm obvinění chtějí a pan H. ho následně napadl. Obviněný S. potvrdil, že pan M. zůstal venku. Obviněný shodně s obviněným H. uvedl, že poškozenému nevyhrožovali, pouze s ním v klidu řešil úhradu dluhu.
Co se týče výpovědi pana M., pak tento potvrdil, že poškozený sám branku otevřel a obviněný S. se mu představil. Dále uvedl, že nebylo vidět, venku byla tma. Potvrdil rovněž, že obvinění poškozenému nevyhrožovali. Obviněný M. stál stále na silnici, která je min. 6 metrů od branky. Obviněný pak, zřejmě dle dohody s policií, když jediný nebyl zadržen atd., sice popsal jakýsi útok na poškozeného u branky, následně pak připustil, resp. jednoznačně vyplynulo z jeho výpovědi, že incident u branky neviděl, a to z několika důvodů, stál na silnici, která byla vzdálena 6 metrů, byla tma (stál pod světlem, avšak do tmy hleděl), obviněný M. nosí silné brýle na dálku, které v onen den neměl na sobě, přičemž na jedno oko bez nich nevidí a na druhé velmi špatně, branka se otvírala dovnitř a obvinění H. a S. i poškozený Z. byli vevnitř za brankou, přes kterou není vidět, nadto po nějakou dobu stál v brance obviněný S. a nebylo tedy vidět ani přes něj. V tomto směru obviněný navrhoval, aby byly soudem přezkoumány výhledové poměry přímo na místě samém, k čemuž však soudy nepřistoupily.
K výpovědi poškozeného Z. je třeba uvést, že sám připustil, že se projednávala úhradu konkrétního dluhu, tedy konkrétní částky a měl pocit, že obviněné za ním někdo kvůli dluhu poslal, nikoli tedy, že by chtěli peníze obvinění pro sebe apod. Poškozený dále připustil, že za ním již předtím byl někdo z realitní kanceláře za účelem projednání úhrady dluhu na bytu, který užíval jeho syn s družkou ve S. R. Následně pak v této souvislosti hovořil o p. Š. Z jeho výpovědi nevyplynulo, že by se obvinění dopustili násilí v úmyslu zmocnit se jeho věci. Naopak sám připustil, že když chtěl obviněným ukázat peněženku, obviněný H. mu ji shodil a neměl o ni zájem, nevzali pak v chatce ani jiné věci a o tyto rovněž zájem neměli. Výpověď poškozeného pak v tomto směru není protokolována celá, průběh byl však nahráván.
Podle dovolatele je zarážející, že soud se plně ztotožnil s výpovědí poškozeného, ale nikterak nezdůvodnil, za jakého důvodu více důvěřuje jemu než obviněným, dále pak věří částečně panu M., částečně se pak od jeho výpovědi odchyluje, opět bez zdůvodnění. Závěry soudu jsou nepřesvědčivé i co použité právní kvalifikace. Obviněný má za to, že soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, dále pak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, když není zřejmé, z jakých skutečností a důkazů soud prvního stupně, jakož i soud odvolací, dovodil jednotlivé zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže. Nezabýval se pak skutečnostmi, že obvinění neměli zájem o peněženku ani věci, atd., že dluh mohl být uhrazen ve splátkách, že se jednalo o pouhou domluvu o jeho úhradě, apod. Nadto se soud nezabýval nikterak tím, že poškozený mohl mít obavy ze svého trestního stíhání, když to byl on, kdo „rvačku“ zahájil a rovněž použitím spreje ukončil.
Pokud pak měl soud pochybnosti o skutečnosti, zda poškozený dluh syna převzal, resp. na něj přešel, či zda obviněný S. byl oprávněn jednat za pana A. M., resp. pana P. Š., jak uvádí v rozsudku soudu prvního stupně, měl tyto svědky ve věci vyslechnout, přičemž tato vada by měla být zhojena přímo soudem prvního stupně. Soud v tomto směru jednal, jakoby se jednalo o řízení občanskoprávní, což je nepřípustné, i z hlediska občanskoprávního nadto dospěl k chybným závěrům, nezkoumal ani spis ohledně dědictví atd.. Odvolací soud pak tento přístup posvětil.
Z uvedených skutečností je podle dovolatele jednoznačné, že právní kvalifikace jednání dle §173 tr. zákoníku nepřichází v daném případě vůbec v úvahu. Na dané místo obvinění přišli, aby s poškozeným projednali úhradu jeho dluhu vůči panu S., a to v klidném duchu. Nikdo z obviněných by si logicky nic jiného nedovolil, když se pan S. s poškozeným znali, což všichni přítomní dobře věděli, přičemž obviněný H. by si něco podobného nedovolil tím spíše, že byl krátce před událostí propuštěn z VTOS. Nebýt skutečnosti, že byl obviněný H. poškozeným v chatce napaden, nedošlo by k následné potyčce mezi obviněným a poškozeným. Nikdo neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci (sám poškozený připustil, že obvinění neměli o peněženku ani věci zájem), toto ani nevyplývá z odůvodnění rozsudku, ani z provedených důkazů, nikdo se rovněž za tímto účelem nedopustil vůči poškozenému násilí. Potyčka byla důsledkem reakce poškozeného. I kdyby výpověď poškozeného byla částečně pravdivá, pak by přicházela v úvahu max. kvalifikace jako trestný čin vydírání v prvním odstavci (když obv. M. do události nezasáhl), když obvinění jej teoreticky mohli nutit k úhradě dluhu, která však mohla být provedena v případných splátkách apod. Nikdo ani nemohl předpokládat, že by měl poškozený v zahradní chatce finanční prostředky. Ani k tomuto však nedošlo. Nikdo z obviněných neměl v úmyslu použít vůči poškozenému násilí ani v úmyslu, aby tento něco konal. Poškozenému nikdo nevyhrožoval. Nejsou shromážděny žádné podklady a ani není odůvodněno, v čem jsou dle soudu naplněny znaky skutkové podstaty žalovaného zločinu, soud krajský, jakož i soud prvního stupně, použily pouhé zobecnění, aniž by řešily naplnění konkrétních znaků skutkové podstaty trestného činu.
Je rovněž zcela nesprávné posoudit jednání obviněných jako porušování domovní svobody, když na zahrádku poškozeného, jakož i do jeho chatky, byli obvinění pozváni. Byť tedy na zahrádku, jakož i do chatky, poškozeného, vstoupili, nestalo se tak neoprávněně. Právní kvalifikace dle třetího odstavce tohoto ustanovení by pak neměla být použita, když použití násilí soud již použil při kvalifikaci jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže, přičemž obviněným tak je jedna skutečnost přičítána k tíži dvakrát, což je nepřípustné.
U obviněného H. by pak bylo možné uvažovat o kvalifikaci jednání jako ublížení na zdraví, když tento připustil neadekvátnost své obrany vůči útoku poškozeného a připustil, že poškozeného napadl tvrdším způsobem.
Obviněný H. pak nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody, když z odůvodnění není zřejmé, že připojení se s tímto nárokem má náležitosti požadované judikaturou, tj. bylo provedeno řádně a včas, zejména pak vůči konkrétním obviněným.
Pouze na okraj obviněný uvádí, že považuje za nepřiměřený též výrok o trestu, a to i kdyby výrok o vině byl správný, když soud přihlédl pouze k přitěžujícím okolnostem, neshledal žádné polehčující okolnosti, atd. Řádně se pak nezabýval kritérii pro uložení trestu, když nezvážil konkrétní okolnosti případu, zprávu věznice ohledně výkonu vazby, obsáhlou omluvu obviněného vůči poškozenému, poruchu osobnosti obviněného dle závěrů znaleckého posudku (deprese, apod.) atd. Minimálně je polehčující okolností upřímná lítost obviněného, kterou projevil při jednání soudu, jakož i při omluvě poškozenému, dále pak spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Přihlédnuto by mělo být též k tomu, že z výkonu vazby je obviněný řádně hodnocen, když nebyly shledány žádné negativní poznatky. Není proto třeba na něho působit trestem nepřiměřeného trvání, když již vazby plní svůj účel.
V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Karlových Varech.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k věci se písemně vyjádřila. Poukázala, že obviněný dovolání uplatnil z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jak již obviněný sám ve svém dovolání inzeroval, je možné v intencích tohoto dovolacího důvodu namítat, že soudy zrekonstruovaný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Skutková zjištění jsou tedy konstantou, od které se odvíjí samotné právní posouzení skutku. Přesto však obviněný v dovolání prezentoval vlastní verzi skutkového děje, od které odvozoval nesprávnost právního posouzení. Uvedenými námitkami však není možné naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vyvolat tak přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolací soud sice může vstoupit do skutkového základu rozhodnutí, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právní kvalifikací. O uvedenou situaci se však v posuzované trestní věci zcela zřejmě nejedná, neboť soudy nehodnotily důkazy ve věci pořízené libovolně, ale v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. tak, jak jim ukládá zásada volného hodnocení důkazů. Z rozhodnutí soudů obou stupňů zřetelně vyplývá, že se věnovaly hodnocení výpovědi obviněného, spoluobviněných i poškozeného a tyto výpovědi hodnotily v souladu s dalšími provedenými důkazy. Svévoli při hodnocení důkazů je tedy možné vyloučit, neboť odůvodnění obou soudních rozhodnutí je jasné, logické a přesvědčivé.
Obviněný však v dovolání v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitku, že jeho jednání nemělo být právně posouzeno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 tr. zákoníku, ale jako zločin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za námitku právní je třeba označit i tu, v níž obviněný vytýká soudům, že k jedné kvalifikační okolnosti spočívající v použití násilí přihlédly dvakrát. Pokud by soud podle představ obviněného akceptoval právní kvalifikaci trestným činem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zák., mohl podle názoru obviněného skutečnost, že jinému ublížil na zdraví, zohlednit aplikací právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku.
Námitky obviněného proti právní kvalifikaci skutku jsou zjevně neopodstatněné. Pokud jde o obviněným zmiňovanou konkurenci mezi právním posouzením skutku jako trestným činem vydírání podle §175 tr. zákoníku a trestným činem loupeže podle §173 tr. zákoníku, je třeba uvést, že trestný čin loupeže je vzhledem k trestnému činu vydírání ustanovením speciálním. O trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jde tehdy, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci i v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnu, jde o trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Nezávisí přitom na skutečnosti zda poškozený má či nemá věc, které se chce pachatel zmocnit, přímo u sebe.
Úmysl obviněných zmocnit se finanční hotovosti ve výši sedmdesát tisíc na poškozeném L. Z. je naprosto zřetelný, přičemž ze žádných okolností případu nevyplynulo, že by obvinění počítali s tím, že by peníze měli dostat v budoucnu. Konkrétně obviněný R. H. přímo vyzýval poškozeného, aby okamžitě vydal požadovanou finanční hotovost, přičemž uvedený požadavek umocňoval přímo použitým násilím. To, že obvinění předpokládali, že poškozený má peníze, je možné dovodit z toho, že k jeho námitce, že peníze nemá, uvedli, že takové tvrzení není pravdivé, neboť dostal 200.000,- Kč za prodej bytu. Obvinění tedy zcela zřetelně projevili vůli zmocnit se okamžitě finanční hotovosti poškozeného minimálně ve výši 70.000,- Kč. Nebylo proto namístě právně kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku. K tomu je třeba dodat, že pokud by jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku bylo by nutné jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, který je speciálním ustanovením k §145 tr. zákoníku o těžkém ublížení na zdraví i k §147 tr. zákoníku o těžkém ublížení na zdraví z nedbalosti.
Rovněž námitka obviněného o tom, že k jedné okolnosti bylo při právní kvalifikaci jeho trestního jednání přihlédnuto dvakrát, je zjevně neopodstatněná. Obviněný se domnívá, že vedle sebe nemohou obstát právní kvalifikace zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť obě právní kvalifikace zohledňují jednu skutečnost, to, že užil při činu násilí a pohrůžky bezprostředního násilí.
K tomu je třeba uvést, že základním smyslem institutu jednočinného souběhu trestných činů je vystihnout povahu a závažnost jednání pachatele pro společnost. Obviněný svým jednáním způsobil více následků, dotknul se osobní svobody poškozeného ve snaze zmocnit se jeho majetku, přičemž zasáhl i do domovní svobody, a to vždy velmi razantním způsobem. Z popisu skutku je zřetelné, že všechny následky byly způsobeny jedním jednáním. Násilí obviněného směřovalo jak přímo vůči osobě poškozeného, tak i vůči jeho příbytku. To, že obviněný užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému ve snaze zmocnit se cizí věci bylo zohledněno v právní kvalifikaci zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a to, že vnikl do obydlí jiného a neoprávněně tam setrval a při činu užil násilí i vůči objektu, ve kterém neoprávněně setrval, bylo zohledněno v právní kvalifikaci přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V žádném případě tedy nelze přijmout verzi obviněného o tom, že by k jedné skutečnosti bylo v rámci právní kvalifikace přihlíženo dvakrát.
Pro úplnost je třeba dodat, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky obviněného směřující proti výroku o náhradě škody, stejně tak jako námitky proti nepřiměřenosti ukládaného trestu. Trest obviněnému ukládaný není zcela zřejmě nepřiměřeně přísný, a to s ohledem na trestní minulost obviněného. Odvolací soud dokonce zhodnotil obviněnému ukládaný trest jako nepřiměřeně mírný, s tím, že bylo namístě přihlédnout ke speciální recidivě obviněného, která zakládala důvody pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody.
Jako další obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který v posuzované trestní věci přicházel v úvahu pouze ve variantě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k)“. Tato alternativa dovolacího důvodu je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a jen ve spojení s ním se může uplatnit. Z toho je pak zřejmé, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a že pokud část námitek obviněného obsahově neodpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídala ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na skutečnost, že výhradám obviněného k právní kvalifikaci nebylo možno přisvědčit, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se tak zabýval předmětnou otázkou, tedy souladností v dovolání uvedené argumentace s uplatněnými dovolacími důvody. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí tedy dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání v převážné části opakuje svoji obhajobu z předchozího řízení včetně námitek, které uplatnil v rámci podaného odvolání. Tedy nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy v předchozím řízení a zejména pak se skutkovým zjištěním, které vedlo k jeho uznání vinným žalovanými trestnými činy. Místo toho nabízí vlastní hodnocení provedených důkazů a odlišný skutkový stav, oproti tomu, jenž byl zjištěn soudy nižších stupňů a vyjádřen v jejich rozhodnutích. Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že v této části sice bylo dovolání označeno jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti v něm však není namítána nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněného skutkového zjištění, když tyto nesprávně hodnotily provedené důkazy. Pokud se tedy výhrady dovolatele soustředily proti správnosti zjištění, že se trestné činnosti, za níž byl uznán vinným, dopustil, případně proti jiným skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, resp. proti jejich procesnímu postupu, nelze než konstatovat, že tyto výhrady mají povahu vad skutkových, případně procesních, kterými se dovolatel snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou však z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud se jimi není oprávněn zabývat.
Za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit pouze námitky, že jednání obviněného mělo být právně posouzeno jako trestný čin vydírání, že soudy neměla být užita právní kvalifikace podle odst. 3 u trestného činu porušování domovní svobody, jelikož použití násilí bylo užito při kvalifikaci jako zvlášť závažného zločinu loupeže, takže tato skutečnost byla obviněnému přičtena dvakrát, což je podle dovolatele nepřípustné. U obviněného mělo být uvažováno o kvalifikaci jednání jako ublížení na zdraví, neboť tento připustil neadekvátnost své obrany, když poškozeného napadl tvrdším způsobem.
K tomu je třeba uvést následující. Ze skutkové věty ve výroku odsuzujícího rozsudku jasně vyplývá, že to byl obviněný R. H., kdo poškozeného fyzicky napadl údery pěstí do obličeje a kopanci do jiných částí těla, přičemž po něm současně požadoval 70 000,- Kč. Posléze tento požadavek na vyplacení peněz vůči poškozenému opakoval a zároveň mu vyhrožoval, že je z něj vymlátí, podpálí mu chatu apod. Je tedy nanejvýš evidentní, že obviněný užil proti poškozenému, tedy jinému, násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného, tedy cizí věci. Posouzení takového jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku bylo proto zcela namístě. Tentýž konečný závěr lze říci o aplikaci ustanovení o přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Z popisu skutku je zřejmé, že též obviněný R. H. vstoupil bez souhlasu poškozeného na pozemek a poté do zahradní chatky, kterou poškozený obýval, když před tím vykopl neuzamčené dveře. Uvnitř se pak dopustil dalších projevů násilí vůči osobě poškozeného (údery pěstí a hrnkem do obličeje a hlavy, kopy nohou do dalších částí těla), pohrůžek bezprostředního násilí, ale též násilí na zařízení chatky (poškodil televizor, videopřehrávač atd.). Tudíž neoprávněně vnikl do obydlí jiného, kde neoprávněně setrval a užil přitom násilí a pohrůžky bezprostředního násilí a čin spáchal se dvěma osobami (spoluobvinění M. S. a P. M.). Dovolatelem nabízená právní kvalifikace, jako trestných činů vydírání a ublížení na zdraví, by neodpovídala zákonným znakům, které byly spáchaným jednáním obviněného naplněny.
Pokud pak dovolatel brojí proti soudy uplatněné právní kvalifikaci poukazem na dvojí přičítání téhož znaku „užití násilí“, nelze s takovýmto výkladem v konkrétním případě souhlasit. Jde o to, že obě aplikovaná zákonná ustanovení chrání odlišné objekty trestných činů. Ustanovení o trestném činu loupeže postihuje společenský zájem na ochraně osobní svobody a majetku, kdežto ustanovení o trestném činu porušování domovní svobody chrání domovní svobodu občanů. Obviněný R. H. tím, že užil v rámci svého jednání násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému, aby jej přiměl k vydání peněžní částky a současně se toho dopouštěl v prostoru (na pozemku a v obytné chatce poškozeného) kam si zjednal přístup bez souhlasu poškozeného a násilí směřoval rovněž proti zařízení chatky poškozeného, naplnil předmětný zákonem předpokládaný znak ve vztahu k oběma citovaným ustanovením trestního zákoníku, takže uvedenou námitku nebylo možné označit za opodstatněně uplatněnou.
Jestliže dovolatel v dovolání taktéž zpochybnil správnost výroku o trestu s poukazem na soudem nedostatečné zhodnocení rozhodných zákonných kriterií pro jeho výměru, zejména okolností případu, jakož i zákonnost výroku o náhradě škody z procesních důvodů, Nejvyššímu soudu nezbylo než konstatovat, že takovéto námitky nejsou způsobilé vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu, neboť je nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, ale ani pod jakýkoli další dovolací důvod vymezený trestním řádem (viz ustanovení §265b).
Pouze pro úplnost je třeba zdůraznit, že v přezkoumávaném případě mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily a právním posouzením věci, není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a nelze proto rozhodně říci, že předchozí řízení včetně konečného rozhodnutí není založeno na provedených důkazech. Z obsahu spisu je naopak zřejmé, že soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech byly poznamenány v něm vytýkanými vadami, které by naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud pak dovolatel v dovolání označil i dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že uvedený dovolací důvod byl užit v jeho druhé alternativě, neboť současně bylo dovolání vzneseno i ohledně důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud neshledal tento dovolací důvod za opodstatněně uplatněný. Proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §256b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovení zákona tak bylo dovolání obviněného R. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c