ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.947.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 947/2020
8
9
sp. zn. 4 Tdo 947/2020- 533
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2020 o dovolání obviněného F. Č. , nar. XY v XY, hlášen k trvalému pobytu XY, naposledy fakticky bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 7 To 34/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 43 T 6/2019, byl obviněný F. Č. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 24.07.2019 v přesně nezjištěné době od 16.00 hod. do 16.30 hod., v XY, na ubytovně XY., krátce po slovní rozepři s poškozeným Z. T. D., nar. XY, k níž došlo na pokoji č. 15 proto, že poškozený oznámil správci ubytovny, že obžalovaný na ubytovně kouřil marihuanu, jej nejprve napadl na pokoji č. 15 tak, že do něj strčil, a poté, co je spolubydlící vykázal na chodbu, pokračoval v konfliktu s poškozeným na chodbě ubytovny vedle dveří do pokoje č. 15, a v úmyslu ho usmrtit, ho nožem červené barvy celkové délky 240 mm s nápisem „Tescoma“, na čepeli délky 135 mm, kdy největší šířka čepele u rukojeti je 33 mm, třikrát bodl do oblasti hrudníku a břicha, čímž mu způsobil bodnou ránu vpravo vpředu na hrudníku ve výši 142 cm od chodidla, délky 2,9 cm s průbodem třetího mezižebří s natětím čtvrtého žebra a pronikající do pravé hrudní dutiny s průbodem horního laloku pravé plíce, plicní tepny a osrdečníku, bodnou ránu vpravo vpředu na hrudníku v místě dolního okraje žeber ve výši 130 cm od chodidla, délky 2,7 cm pronikající do břišní dutiny s průbodem pravého jaterního laloku a bodnou ránu vpředu na břiše v levém nadbřišku ve výši 122 cm od chodidla, délky 2,4 cm pronikající do dutiny břišní s průbodem žaludku a břišní srdečnice, následkem čehož došlo u poškozeného k zakrvácení osrdečníku, pravé hrudní dutiny, břišní dutiny a zapobřišnicového prostoru, nedokrevnosti orgánů, otoku mozku a vdechnutí krve do plic menšího rozsahu, a i přes poskytnutou okamžitou lékařskou pomoc poškozený na místě zemřel.
2. Městský soud v Praze za uvedený trestný čin uložil obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále obviněnému uložil podle §99 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku ochranné psychiatrické, protitoxikomanické a protialkoholní léčení v ambulantní formě.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 43 T 6/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 7 To 34/2020, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítnul.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 7 To 34/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
5. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu obviněný následně spatřuje v tom, že v době páchání trestného činu byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti částečně sníženy, a to měrou podstatnou z důvodu kombinované intoxikace a prostého afektu u poruchy osobnosti na bázi encefalopatie při mentální retardaci. Zdůrazňuje, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že byl mírně opilý a neprokázalo se, že by byl pod vlivem jiných návykových látek. Znalec rovněž vypověděl, že jeho intoxikace měla na jeho jednání minimální význam. Z uvedeného dovolatel vyvozuje závěr, že si zmenšenou příčetnost nezpůsobil vlivem návykové látky. Soud prvního a druhého stupně tak nevzaly jeho sníženou ovládací a rozpoznávací schopnost při rozhodování o trestu v potaz. Podle dovolatele mu měly soudy uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §40 odst. 2 trestního zákona ( pozn. myšleno trestního zákoníku ) za současného uložení ochranného léčení. Jelikož takto soudy nepostupovaly, dovozuje, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
6. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 7 To 34/2020, a současně aby zrušil i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 43 T 6/2019 ve výroku o trestu, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 676/2020, nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení a obsah dovolání obviněného, a následně se vyjádřila k uplatněným námitkám dovolatele.
8. Stran výhrady dovolatele týkající se jeho snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti uvádí státní zástupkyně následující. Připouští, že obviněný má sice sníženou inteligenci, když ovšem zároveň zdůrazňuje, že mentální záležitosti lidského života jsou mu známy a ví, co se smí a nesmí. Konstatuje, že usmrcení jiné osoby je natolik protiprávní, že si toho musel být obviněný vědom. Poukazuje i na vlastní zkušenosti obviněného, který byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro jednání, při kterém používal nůž jako zbraň či výhrůžku. Skutečnost, že nůž větší velikosti může člověka usmrtit, obzvláště při opakovaném bodnutí poškozeného do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, musela být obviněnému známa. S ohledem na tuto vědomost a úmyslné bodání poškozeného do oblasti hrudníku a břicha tak musel být dovolatel minimálně srozuměn s tím, že poškozeného usmrtí. Státní zástupkyně dodává, že skutečnost, že poškozeného usmrtil, obviněného nevyvedla z míry, po činu ubytovnu v poklidu opustil, a byl zcela orientován, když na následné pokyny Policie ČR reagoval adekvátně. Státní zástupkyně má proto za to, že právní kvalifikace jeho jednání je přiléhavá a postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází v posuzovaném případě v úvahu.
9. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhuje Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnul, protože je zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovuje souhlas s rozhodnutím o podaném dovolání v neveřejném zasedání. Současně uvádí, že pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon pro jejich uložení předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
14. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitku, jež není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.
15. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze sice v dovolání uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pouze za situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pro naplnění zvoleného dovolacího důvodu lze úspěšně namítat nezákonné prolomení horní či dolní hranice zákonné trestní sazby, tedy nesprávné použití ustanovení umožňujících mimořádné snížení či zvýšení trestu, tj. §58, §59 tr. zákoníku, a to včetně §40 odst. 2 tr. zákoníku. Námitka aplikace těchto ustanovení však může daný dovolací důvod naplnit pouze za situace, kdy soudy nižších stupňů některé z těchto ustanovení při ukládání trestu použily. Jiná pochybení soudu týkající se uloženého trestu, jako např. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 a §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže např. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
16. Nadto je nezbytné uvést, že obviněný výslovně namítá, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nikoliv, že mu byl uložen trest mimo stanovenou trestní sazbu. Zde je ovšem nezbytné uvést, že podle §140 odst. 1 tr. zákoníku lze za trestný čin vraždy pachateli uložit trest odnětí svobody v trvání od 10 do 18 let, takže pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, tak vzhledem k dikci §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nemohlo být ani teoreticky uvažováno o naplnění varianty, že byl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští. Protože se obviněný fakticky dovolává aplikace ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, tak ve skutečnosti uplatňuje variantu, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu. Zde je ovšem třeba nezbytné zdůraznit, že jak již bylo naznačeno, otázka aplikace ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, které umožňuje snížit pachateli se zmenšenou příčetností trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, pokud soud toto ustanovení nepoužil a obviněný se jeho aplikace dožaduje, nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť zvolený dovolací důvod může být z tohoto hlediska naplněn pouze v případě, že soud ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku (popřípadě jiné obdobné ustanovení, například §58 tr. zákoníku) nesprávně použil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované pod NS 26/2004-T 617). V souvislosti s tímto citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu je třeba uvést, že byť obviněný na toto rozhodnutí ve svém dovolání odkazuje a dovozuje z něj, že nesprávné použití ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku může naplnit zvolený dovolací důvod, tak odkaz na toto rozhodnutí je nepřiléhavý, neboť v případě dovolatele soudy ustanovení trestního zákoníku umožňující uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nepoužily. Navíc citované rozhodnutí se týkalo aplikace §40 odst. 2 tr. zákona (nyní §58 tr. zákoníku), tedy nikoliv aplikace §40 odst. 2 tr. zákoníku. Lze tedy uzavřít, že jestliže soudy §40 odst. 2 tr. zákoníku nepoužily a nepostupovaly podle tohoto ustanovení umožňujícího snížit trest pod dolní hranici sazby a vyměřily obviněnému trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl dovolateli uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Jinak vyjádřeno, uložení trestu odnětí svobody v rámci příslušné (nesnížené) trestní sazby nemůže založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v žádné jeho variantě.
17. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že byť zvolená argumentace není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., mohla by být za jistých okolností formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který sice výslovně v dovolání obviněný neuplatnil, nicméně z obsahu dovolání lze dovodit, že ho jistým způsobem uplatňuje. Přestože, jak již bylo naznačeno, tato námitka nebyla formálně zařazena pod příslušný dovolací důvod, považoval Nejvyšší soud za vhodné se s touto vypořádat po věcné stránce, neboť takový postup není vyloučen, pokud z písemného vyjádření obviněného je nepochybné, že ho obviněný fakticky uplatňuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015). Lze totiž mít za to, že přestože obviněný svou námitku směřuje proti výroku o trestu, tak fakticky namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, čili ji směřuje proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a proto se nejedná pouze o otázku druhu a výměry trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) [neuplatní se zde názor vyslovený k možnosti aplikace důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, č. T 416].
18. Současně je nezbytné uvést, že vlastní dovolací námitky obviněného jsou velmi kusé. Za takové situace se může Nejvyšší soud s dovolací argumentací vypořádat toliko obecně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci v rámci dovolání zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností obecně upravuje ustanovení §40 tr. zákoníku, přičemž odst. 1 zní tak, že: „ jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry.“ Odst. 2 tohoto ustanovení, jehož se obviněný dovolává, stanoví, že: „Má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§99) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v §58 odst. 3, a uloží zároveň ochranné léčení“. Uvedené ustanovení představuje jeden z nástrojů soudcovské individualizace trestu, který umožňuje soudu uložit pachateli se zmenšenou příčetností nejvhodnější trest.
19. Předně je třeba zdůraznit, že ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku představuje obecný a obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti, vlivem návykové látky (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 537). Jedná se tedy o povinný postup soudu při ukládání trestu za situace, když z provedeného dokazování vyplyne, že trestný čin byl spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti, za podmínky neovlivnění pachatele návykovými látkami.
20. Naproti tomu aplikace odst. 2 tohoto ustanovení závisí na vůli soudu a nelze se jí v žádném případě domáhat. Jde o jeden z fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti (§27 tr. zákoníku), která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové látky. Uplatní se jenom v případě, když je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele, což je závěr, který lze učinit pouze na podkladě znaleckého posouzení duševního stavu pachatele, jehož výsledkem musí být i doporučení nejvhodnějšího druhu a formy ochranného léčení, které se má uložit zároveň s trestem. Pro posouzení, zda při ukládání trestu postupovat podle §40 odst. 2 tr. zákoníku je podstatné kvantitativní a kvalitativní hledisko zmenšené příčetnosti, tzn. jakého charakteru je duševní porucha určující zdravotní stav pachatele a do jaké míry se tím jeho duševní stav přiblížil ke stavu nepříčetnosti (§26). Tím se zároveň vymezí druh a forma ochranného léčení, které soud uloží vedle kratšího trestu odnětí svobody. Stupeň zmenšení pachatelovy příčetnosti a vliv, jaký toto snížení mělo na spáchání trestného činu, budou pak určující pro odpověď na otázku, o kolik kratší trvání trestu postačí uložit. Postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze za splnění všech následujících předpokladů : a) nejde o úplnou nepříčetnost pachatele (§26 a §360), b) není zde důvod k upuštění od potrestání podle §47 a c) nepostačuje ani samotné použití §40 odst. 1. tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 538). Současně je třeba akcentovat, že tento postup je možný uplatnit pouze na pachatele, který v době spáchání trestného činu splňoval podmínky uvedené v §40 odst. 1 tr. zákoníku, tedy byl zmenšeně příčetný, a současně si tuto sníženou příčetnost, byť z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky.
21. V souvislosti s návykovými látkami, je třeba říci, že požití alkoholických nápojů utlumuje činnost psychických funkcí, zejména zábranných a kontrolních mechanismů. Jde tedy o okolnost, která usnadňuje rozhodnutí spáchat trestný čin a která má vliv na vznik pohnutky trestného činu. Je třeba zdůraznit, že v těch případech, kdy pachatel, byť i z nedbalosti, se požitím alkoholických nápojů přivedl do stavu zmenšené příčetnosti, v kterém se dopustil trestného činu, nelze vzhledem k ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku přihlížet k tomuto stavu při výměře trestu (srov. R II/1965).
22. Zde je na místě připomenout, že z protokolu o dechové zkoušce, která byla provedena s obviněným bezprostředně poté, co byl zadržen, je nepochybné, že u něj byla naměřena hladina alkoholu v krvi ve výši 1.35 g.kg 1 . Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Ing. Jaroslav Zikmund, ve znaleckém posudku uvedl, že vypočtená hladina alkoholu v krvi obviněného značí mírnou opilost. Soud prvního stupně provedl dokazování pro účely posouzení duševního stavu obviněného, a to znaleckými posudky MUDr. Vlastimila Tichého a prim. PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. Znalec psychiatr MUDr. Tichý se vyjádřil tak, že v případě obviněného se jedná o těžší smíšenou poruchu osobnosti, přičemž je postižen i jeho intelekt a byla u něj shledána lehká mentální retardace. Osobnost obviněného je simplexní, dissociální, nezdrženlivá, emočně nevyvážená, afektivně dráždivá, sociálně deprivovaná, se sníženou frustrační tolerancí a impulzivní reaktivitou v zátěži a intoxikaci. Znalec proto konstatoval, že u obviněného byly rozpoznávací a ovládací schopnosti v době spáchání trestného činu podstatným způsobem sníženy, a to vlivem intoxikace a prostého afektu u poruchy osobnosti na bázi encefalopatie při mentální retardaci. Ze znaleckého posudku psychologa prim. PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., vyplynulo, že obviněný je nevyvážený, afektivně labilní, se sníženou úrovní frustrační tolerance, v zátěži a při ovlivnění návykovými látkami se zvýšeným sklonem k rozvoji impulzivní reaktivity i s agresivním potenciálem.
23. Z provedeného dokazování je tak zjevné, že rozpoznávací a ovládací schopnosti dovolatele byly sice v době spáchání trestného činu sníženy, ale nebyly zcela vymizelé, přičemž soud prvního stupně tuto skutečnost, že obviněný jednal ve vztahu zmenšené příčetnosti vzal v úvahu při úvahách o trestu, přestože výslovně §40 odst. 1 tr. zákoníku necitoval (viz body 33. – 35. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s jeho rozhodnutím zcela ztotožnil, když současně rozvedl své úvahy ohledně uloženého trestu odnětí svobody a jeho přiměřenosti (viz body 21. – 34. usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud považuje za nezbytné konstatovat, že intelekt obviněného postačuje k tomu, aby si uvědomoval důsledky svého jednání, jeho nezvratnost i hodnotu lidského života. Obviněný si protiprávnosti svého jednání musel být vědom nejenom s ohledem na obecný náhled společnosti na ochranu lidského života, ale i s ohledem na to, že v minulosti byl opakovaně trestán pro násilnou trestnou činnost, při které používal nůž (viz rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. 5 T 142/1997, rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 8 T 22/2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 50 To 234/2010) a přesto opětovně použil proti poškozenému nůž. Je nezbytné zdůraznit, že použití zbraně při páchání trestné činnosti, v případě obviněného nože, je obecně okolností, která zvyšuje společenskou škodlivost daného jednání, což ve svém důsledku může mít za následek použití vyšší trestní sazby nebo se bude jednat o přitěžující okolnost. Důvod je prostý, neboť zbraní je pachatel schopen učinit proti tělu takový útok, který může mít fatální následky. Ostatně tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť obviněný třemi bodnými ranami do těla poškozeného, připravil tohoto o život, když každá z ran byla schopna způsobit smrtelný následek.
24. Dovolací soud nezpochybňuje, stejně jako soudy nižších stupňů, že u obviněného byly v době spáchání trestného činu sníženy rozpoznávací a ovládací schopnosti, avšak k tomuto došlo vlivem kombinované intoxikace a prostého afektu u poruchy osobnosti na bázi encefalopatie při mentální retardaci. Intoxikace tak v posuzovaném případě prokazatelně ovlivnila rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného, byť se nejednalo o skutečnost jedinou, což (jak bylo uvedeno výše) vylučuje možnost použití ustanovení §40 odst. 1, resp. §40 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na uvedené tak v daném případě aplikace ustanovení, jehož se obviněný dovolává, nepřichází v úvahu, když v tomto směru je současně nezbytné odkázat na řadu přitěžujících okolností, na které správně poukazují soudy nižších stupňů při absenci polehčujících okolností.
25. Sluší se rovněž poznamenat, že dovolatel byl za spáchaný trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody od 10 do 18 let. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v délce 15 let, jedná se s ohledem na to, že jeho trestná činnost se stává s postupem času jen závažnější a pro společnost tedy nebezpečnější, a současně s ohledem na závěr znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, že resocializace obviněného je vyloučená, o trest zcela adekvátní. Soud druhého stupně se otázkou trestu a ochranného léčení obviněného náležitě zabýval (viz body 21. – 35. usnesení odvolacího soudu), přičemž zohlednil eskalující závažnost páchané trestné činnosti obviněného, použití nože, osobnost obviněného, jakožto i závěry znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie. Za takové situace je zjevné, že soudy nižších stupňů zohlednily pro úvaze o trestu všechny relevantní skutečnosti, byť lze připustit, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí výslovně nezabývá námitkami obviněného stran nutnosti aplikace ustanovení §40 tr. zákoníku. Uložený trest je tak vzhledem k závažnosti posuzované trestné činnosti přiměřený, když současně bylo obviněnému uloženo ochranné psychiatrické, protitoxikomanické a protialkoholní léčení v ambulantní formě.
26. Nejvyšší soud závěrem s odkazem na rozhodnutí R 41/1976 dodává, že zmenšenou příčetnost nelze považovat za polehčující okolnost , neboť nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících okolností. Spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti proto automaticky neznamená, že pachateli musí soud uložit nižší trest, či dokonce trest pod dolní hranicí trestní sazby. Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti se tím nestává méně závažným nebo škodlivým. Stav zmenšené příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek: na jedné straně snižuje míru zavinění pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele. Z toho vyplývají obtíže při hodnocení škodlivosti a závažnosti činu spáchaného ve stavu zmenšené příčetnosti pachatele. Soudy v některých případech trestných činů vraždy hodnotily stav zmenšené příčetnosti z hlediska ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a spatřovaly v něm důvod k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Šlo vždy o příčetnost zmenšenou v důsledku afektu vyvolaného konfliktní nebo déletrvající stresovou situací. S tímto postupem lze souhlasit, neboť afekt jako příčina zmenšení příčetnosti spácháním činu pomine, takže pachatel již není zpravidla nebezpečný z hlediska zájmů chráněných trestním zákonem. Jinak v případech, kdy stav zmenšené příčetnosti byl důsledkem psychických poruch pachatele, které mají trvalejší ráz a nelze je odstranit ochranným léčením, takže pachatel je nadále potenciálně nebezpečný, soudy správně v zájmu ochrany společnosti ukládaly tresty odnětí svobody v rámci trestní sazby, když takový postup nevylučuje souběžné uložení ochranného léčení. O takovou situaci se v dané věci jedná. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že na jednání obviněného měla vliv i jeho intoxikace alkoholem, byť ne rozhodující.
27. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný. Jak již bylo uvedeno, uplatněné námitky jsou s jistou velkou dávkou tolerance podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
28. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu