ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.976.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 976/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. 8. 2016 dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 14 To 311/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 138/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 T 138/2015, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v období od 24. 6. 2011 do 18. 7. 2015 postupně v P. n. L., okres T., v P., v T., v B. a v ulici P. p. – v místech jejich společného bydliště, pod vlivem alkoholu, soustavně slovně i fyzicky napadal a ponižoval svou manželku M. K., to zejména tak, že ji urážel vulgárními výrazy, osočoval ji z nevěry, neustále ji kontroloval, házel a záměrně rozbíjel věci (např. mrštil jejím mobilním telefonem o zem a dálkovým ovladačem od televizoru o zeď), vyházel jídlo z ledničky na zem a vzteky ho rozšlapal, vyházel nádobí a oblečení poškozené z okna ven, fyzicky poškozenou napadal zejména údery otevřenou dlaní do hlavy, prudkým strkáním a narážením do zařízení bytu a o stěnu, v jednom případě i dupáním na nárty obou nohou, když chtěla přivolat pomoc mobilním telefonem, vykroutil jí ho z ruky a když před ním utekla do jiné místnosti, rozbil dveře; několikráte ji zamkl v bytě a sebral jí klíče a minimálně při posledním útoku dne 18. 7. 2015 kolem 03.00 hod. jí vyhrožoval zabitím, a způsobil tak poškozené opakovaně drobná zranění převážně v podobě hematomů, pohmožděnin a také podvrtnutí krční páteře.
Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody podle §199 odst. 2 tr. zákoníku v trvání 40 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné opatření, a to ochranné protialkoholní ústavní léčení.
Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ˗ pobočka v Táboře ve veřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2016 tak, že je usnesením sp. zn. 14 To 311/2015, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ˗ pobočky v Táboře ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 14 To 311/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu. Zásadním pochybením je skutečnost, že svědkyně M. K. byla v řízení před soudem prvního stupně vyslechnuta, aniž tomuto výslechu byl obviněný přítomen, přičemž nic neodůvodňovalo procesní postup podle §209 odst. 1 tr. řádu. Toto pochybení namítal již ve svém odvolání, avšak Krajský soud v Českých Budějovicích ˗ pobočka v Táboře, bez logického zdůvodnění tomuto nezákonnému procesnímu postupu soudu prvního stupně přisvědčil. Obviněný má za to, že tímto způsobem bylo zkráceno jeho právo na osobní účast u jednání a byla rovněž porušena zásada kontradiktornosti řízení.
Obviněný namítá i existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy navrhoval znalecké vyšetření poškozené znalci z oboru zdravotnictví – klinická a forenzní psychologie pro posouzení, zda poškozená trpí či trpěla tzv. syndromem týrané osoby, avšak tento návrh soudy obou stupňů nevyslyšely. Absence tohoto důkazu vytváří pochybnosti, zda skutečně šlo o domácí násilí či jinou podobu partnerského násilí. Podle dovolatele je třeba pojem domácího násilí vykládat v intencích odborného článku autorů Čírtkové, Ptáčka a Žukova, uveřejněného v časopise ČS Psychiatr (2010) pod názvem „Aktuální otázky domácího násilí“. Chování poškozené, nazíráno v článku vymezenými znaky typickými pro domácí násilí, tyto znaky dle výsledků dokazování nevykazovalo, naopak její chování je typické pro syndrom týrané ženy, a proto bylo požadováno vypracování znaleckého posudku.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ˗ pobočky v Táboře ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 14 To 311/2015, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která především poukázala na skutečnost, že námitky uplatněné v dovolání nejsou původní, jde o shodnou argumentaci vyjádřenou již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. S obhajobou obviněného se řádně vypořádaly soudy obou stupňů způsobem, který nevzbuzuje pochybnost. Státní zástupkyně shodně jako soudy obou stupňů považuje skutková zjištění učiněná ve věci za úplná a z nich vyvozené právní závěry za zcela adekvátní užité právní kvalifikaci skutku. Námitky obviněného neshledává opodstatněnými, neboť zejména odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, proč uvěřil verzi poškozené, stojící v protikladu k obhajobě obviněného, a z jejího svědectví poté důvodně vycházel při konstrukci skutkového děje. Státní zástupkyně zpochybnila i námitku obviněného o existenci tzv. opomenutého důkazu, neboť nalézací soud se jeho důkazním návrhem na doplnění dokazování znaleckým posudkem dostatečně zabýval a přesvědčivě odůvodnil, proč pokládá tento důkaz za nadbytečný. Obdobně námitka obviněného o nezákonnosti procesního postupu podle §209 odst. 1 tr. řádu při výslechu svědkyně, není důvodná, a pro stručnost odkázala státní zástupkyně na důvody, které v tomto směru uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí na str. 6 – 7.
Státní zástupkyně poté, co uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu neshledala opodstatněnými, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Vyslovila souhlas s konáním neveřejného zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, případně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podle §209 odst. 1 tr. řádu předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného či jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu z jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§55 odst. 2), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.
Smyslem tohoto ustanovení je, aby výpověď svědka a tím i její důkazní hodnota nebyla nepříznivě ovlivněna osobou obviněného nebo hrozbou vážného nebezpečí. Zároveň se obviněnému zachovává právo na obhajobu, byl-li po dobu výslechu svědka vykázán z jednací síně. Podle věty druhé citovaného zákonného ustanovení se v podmínkách hlavního líčení realizuje ochrana svědka, a to i v případě, že svědek dosud vyslechnut nebyl. Opatření tohoto druhu učiní předseda senátu tehdy, jde-li o svědka, u něhož je důvodná obava, že ze strachu z obviněného, jeho msty či možného opakování násilného jednání z jeho strany, nebude schopen vypovídat vůbec či nevypoví pravdu. Takovýto závěr lze učinit jednak z okamžitých a bezprostředních reakcí svědka na osobu obviněného v jednací síni, případně má předseda senátu takovýto poznatek již ze samotné povahy konkrétní projednávané věci.
V posuzovaném případě pak s ohledem na aktuální psychický stav poškozené, bezprostřední reakci obviněného na její příchod do jednací síně, také již výše zmíněnou znalost povahy konkrétní projednávané věci charakterizovanou stálým fyzickým a psychickým násilím vůči poškozené, jakož i jasně znaleckým posudkem definovanou psychickou poruchu osobnosti obviněného, předseda senátu důvodně aplikoval ustanovení §209 odst. 1 tr. řádu a výslech svědkyně proběhl v nepřítomnosti obviněného, který byl na tuto dobu z jednací síně vykázán. Vzhledem k tomu, že jde o zákonem předvídaný a upravený procesní postup, je námitka obviněného o nezákonnosti či dokonce svévolnosti aplikace tohoto ustanovení irelevantní. Není podstatné, zda obviněný s touto procesní situací souhlasí či nikoli, podstatné je, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro vykázání obviněného z jednací síně na nezbytnou dobu výslechu svědkyně. Předseda senátu v posuzované věci své opatření řádně odůvodnil již v průběhu hlavního líčení, jak je zřejmé jednak z obsahu protokolu o hlavním líčení (čl. 223 verte), jednak z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (čl. 273). Rovněž odvolací soud, k němuž byla obviněným směrována totožná námitka o nezákonném užití §209 odst. 1 tr. řádu, shledal postup předsedy senátu v konkrétním případě v souladu se zákonem, a své závěry k této procesní problematice podrobně rozvedl v písemném odůvodnění svého rozhodnutí (čl. 315, 316 spisu). Na těchto jasně a pregnantně formulovaných právních závěrech nehodlá Nejvyšší soud pro jejich správnost ničeho měnit.
Obviněný nebyl zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť jednak v průběhu výslechu svědkyně mohl jeho obhájce svědkyni klást dotazy, což činil, jeho dotazy a odpovědi poškozené byly rovněž řádně zaprotokolovány, jednak po skončení výslechu byl obviněný s obsahem výpovědi svědkyně K. řádně seznámen, mohl se k tomuto důkazu vyjádřit a mohl také prostřednictvím předsedy senátu svědkyni klást dotazy, kteréžto možnosti nevyužil, jak je zřejmé z obsahu protokolu o hlavním líčení. Pokud obhájce obviněného upozorňoval v dovolání, že svědkyně při výslechu působila klidně, nepochybně tento její vyrovnaný psychický stav byl podmíněn právě skutečností, že nevypovídala v přítomnosti obviněného, což také několikráte v průběhu svého výslechu také zdůraznila.
Z výše uvedené argumentace je zřejmé, že dovolací důvod specifikovaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, nebyl obviněným uplatněn opodstatněně.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný poukazoval na nevěrohodnost svědkyně a napadl správnost výkladu pojmu „domácí násilí“.
Hodnocení důkazů je výsostnou pravomocí ve věci rozhodujících soudů, a okolnost, že zvolený způsob hodnocení důkazů obviněný nehodlá respektovat, nesouhlasí s ním, prosazuje svou verzi skutkového děje a nabízí vlastní hodnocení důkazů, které vychází z jím uváděné konstrukce skutkového děje, se zcela míjí s užitým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V případě existence dvou rozdílných popisů týkajících se stejného skutku je na soudu, aby s ohledem na další důkazy stanovil, kterou z podaných verzí pokládá za věrohodný popis posuzované události a proč. Této povinnosti plně dostály soudy obou stupňů, které se hodnocení důkazů pečlivě věnovaly a tento svůj myšlenkový postup podrobně a způsobem konvenujícím požadavkům §2 odst. 6 tr. řádu v odůvodněních svých rozhodnutí vyhodnotily. Nejvyšší soud na tato rozhodnutí beze zbytku odkazuje, neboť rozvádění úvah v naznačeném směru by bylo již jen opakováním řečeného.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že rozhodnutí obou soudů je zatíženo vadou tzv. opomenutého důkazu, jímž byl návrh obviněného na znalecké zkoumání poškozené znalci psychiatry a psychology a vyhotovení příslušného znaleckého posudku na posouzení osobnosti manželky obviněného. V této souvislosti je třeba připomenout, že soud prvního stupně prováděl pečlivá skutková zjištění a s ohledem na již provedené důkazy, skýtající podklad pro meritorní rozhodnutí, pokládal doplnění dokazování obviněným navrhovaným způsobem za nadbytečné. Toto své negativní stanovisko také adekvátním způsobem vysvětlil a odůvodnil, přičemž i odvolací soud tomuto závěru plně přisvědčil. Smyslem dokazování je přesvědčivě zjistit a stabilizovat skutkový stav a nalézací soud v tomto případě plně dostál povinnosti stanovené §2 odst. 5 tr. řádu. Vršení dalších důkazů, v daném případě již zcela nadbytečných, není popřením práva obviněného na obhajobu, ani popřením principu spravedlivého procesu. Soud prvního stupně zde naopak odpovědně prokázal, že průběžně sledoval a vyhodnocoval jednotlivé důkazy tak, aby byl schopen stanovit, že dosud opatřené důkazy již skýtají spolehlivý podklad pro rozhodnutí ve věci samé.
Námitka obviněného spočívající ve zpochybnění existence znaku „týrání“ byla uplatněna právně relevantně, Nejvyšší soud ji však neshledal opodstatněnou.
Týráním je třeba rozumět zlé nakládání s osobou blízkou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Zpravidla jde o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Při pokračování v páchání takového činu „po delší dobu“ se musí jednat o časový úsek řádově v měsících a ve vztahu k této okolnosti z hlediska zavinění postačí nedbalost (§16 odst. 1 tr. zákoníku). Pro tzv. domácí násilí je typické, že k němu dochází v soukromí, mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se v průběhu doby zpravidla stupňuje a u oběti vede ke ztrátě schopností včas zastavit násilné incidenty a efektivně vyřešit narušený vztah. Naopak o domácí násilí zjevně nepůjde v případě, že se jedná pouze o jednorázový incident nebo vzájemné partnerské potyčky.
Z obsahu provedeného dokazování, které provedl soud prvního stupně, je zřejmé, že období, po které byla manželka obviněného vystavena jeho ponižujícímu jednání, vyznačujícím se slovním urážením, zastrašováním, kontrolováním jejího mobilního telefonu, kontrolováním její osoby, ničením jejích osobních věcí, omezováním osobní svobody, hrubým nadávkám, fyzickému násilí a hrubým vyhrůžkám zabitím, trvalo po dobu čtyř let, bylo hrubé a despotické a lze v něm vysledovat vzrůstající tendenci. Veškeré jednotlivé výše specifikované útoky obviněného proti manželce (osobě blízké) vzhledem k jejich opakovanosti a dlouhodobosti je nutno podřadit pod právní pojem „týrání“, jak je ostatně v souladu s výkladovými pravidly pro tento zákonný znak, majícími oporu v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Ostatně i obviněným zmiňovaný článek autorů Čírtkové, Ptáčka a Žukova k „Aktuálním otázkám domácího násilí“, který není a nemůže být pramenem práva, charakterizuje toto násilí výkladově obdobně jak je charakterizován zákonný pojem skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, jímž je pojem „týrání“. I tito autoři charakterizují domácí násilí jeho přítomností mezi blízkými osobami ve společném obydlí, trvalou diferenciací rolí na ohroženou osobu a násilnou osobu a cyklickým opakováním incidentů. V daném případě nevznikly pochybnosti o tom, že agresivní chování obviněného vycházelo výlučně z jeho strany a roli tzv. oběti po celou dobu zastávala poškozená. Nebylo prokázáno a oporu v důkazech nemá tvrzení obviněného, že se tyto role střídaly, což jej vedlo k právnímu závěru, že takto jím popsaný stav vylučuje existenci domácího násilí, a tudíž týrání jako zákonného znaku trestného činu. Nejvyšší soud považuje za nutné v podrobnostech odkázat na podrobné, pečlivé a logické hodnocení důkazů v rozsahu provedených soudem prvního stupně a právní závěry, které z toho vyvodil, jak je patrno z odůvodnění rozsudku tohoto soudu. Odvolacímu soudu pak nelze vytýkat, že těmto jednoznačným a právně pregnantním závěrům okresního soudu plně přisvědčil.
Na základě všech výše uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, že obviněný jednáním specifikovaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, jimiž byla vina obviněného jednoznačně prokázána, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry, jakož i závěry hmotněprávními, a dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a z tohoto důvodu dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu