ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.108.2006.1
sp. zn. 4 Tz 108/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 4. října 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 9 To 64/1999, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 1 T 18/98, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 6. 6. 1991 ve večerních hodinách v katastru obce M., okres T., po vzájemné domluvě s obviněnými S. J. a H. H. u rybníka R. v úmyslu získat rodinný dům poškozeného J. H., mu opakovanými údery lopatou a tyčí do hlavy přivodili smrt, poté mu oddělili hlavu od trupu a tělo zahrabali na místě, kde dne 27. 4. 1997 byly nalezeny kosterní zůstatky poškozeného. Za výše uvedené jednání byl obviněnému R. P. uložen podle §219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněných S. J. a H. H.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 1 T 18/98, podali obvinění R. P., S. J. a H. H. v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného R. P. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný R. P. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 6. 6. 1991 ve večerních hodinách v katastru obce M., okres T., po vzájemné domluvě s H. H. a S. J. a společně s nimi u rybníka R. opakovanými údery lopatou a tyčí do hlavy přivodili smrt poškozeného J. H., poté mu oddělili hlavu od trupu a tělo zahrabali na místě, kde dne 27. 4. 1997 byly nalezeny jeho kosterní pozůstatky. Za to byl obviněný R. P. odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Praze dále výše uvedená odvolání obviněných S. J. a H. H. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. V odůvodnění rozsudku Vrchní soud v Praze uvedl, že soud prvního stupně provedl veškeré dosažitelné důkazy, které se nabízely, a důsledně tak postupoval podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Se stejnou pečlivostí objasňoval skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněných. Provedené důkazy soud prvního stupně řádně hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a vyvodil z nich ve vztahu k obviněným S. J. a H. H. odpovídající skutková zjištění, která logickým způsobem, podrobně a přiléhavě rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. Ve vztahu k obviněnému R. P. učinil soud prvního stupně rovněž v zásadě správná skutková zjištění, nevypořádal se však se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí, což mělo za následek částečně nesprávný skutkový závěr, a to v tom, že i obviněný R. P. měl v úmyslu získat rodinný dům poškozeného J. H. Proto Vrchní soud v Praze postupoval podle §258 tr. ř., napadený rozsudek ohledně obviněného R. P. zrušil v celém rozsahu a znovu ve věci rozhodl. V odůvodnění rozsudku se dále odvolací soud důsledně zabýval námitkami všech obviněných.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 9 To 64/1999, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. P. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §219 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky namítá, že obviněný R. P. vinu na trestném činu nikdy nedoznal a z trestného činu je usvědčován pouze spoluobviněnou H. H., která se ve své výpovědi ze dne 9. 9. 1997 ke spáchání trestného činu vraždy poškozeného J. H. plně doznala a z účasti na této vraždě usvědčovala rovněž obviněného R. P. Usvědčující výpověď spoluobviněná H. H. učinila dne 9. 9. 1997 od 9.55 hod. do 11.15 hod., přičemž obviněnému R. P. v této době ještě nebylo sděleno obvinění pro uvedený trestný čin. Z výše uvedeného ministr spravedlnosti dovozuje, že výpověď spoluobviněné H. H. je z procesního hlediska nepoužitelná a nemůže na tom nic změnit ani skutečnost, že obviněná H. H. později (dne 16. 12. 1997) uvedla, že její výpověď ze dne 9. 9. 1997 je pravdivá. Obviněná H. H. ve své další výpovědi předchozí doznání k vraždě poškozeného odvolala a popřela i účast obviněného R. P. na trestném činu. Obdobně vypovídala i při své další výpovědi. Teprve v další (v pořadí čtvrté) výpovědi odvolala předchozí výpovědi a potvrdila správnost původní výpovědi ze dne 9. 9. 1997, avšak poté opět své doznání odvolala a po zbytek trestního řízení setrvala na verzi, že s vraždou poškozeného nemá nic společného a neví nic ani o případné účasti obviněného R. P. na ní. Stěžovatel namítá, že usvědčující výpověď spoluobviněné H. H. ze dne 9. 9. 1997 je z procesního hlediska nepoužitelná a jiný důkaz vůči obviněnému R. P. nebyl opatřen, proto za daného důkazního stavu nebyla vina obviněnému R. P. na trestném činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. spolehlivě prokázána.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 9 To 64/1999, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Obviněný R. P. navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět, neboť se uvedeného trestného činu nedopustil, byl odsouzen neoprávněně na základě křivého svědectví obviněné H. H.
Obhájce obviněného ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že celý skutek stojí na výpovědi spolupachatelky H. H. a jiný důkaz o účasti obviněného R. P. neexistuje. Zásadní výpověď učinila H. H. dne 9. 9. 1997 v době, kdy obviněný R. P. ještě nebyl obviněn, neměl obhájce, ale byl již policií zadržen. Dále uvedl, že důkaz provedený výslechem spoluobviněného před zahájením trestního stíhání jiného obviněného je vůči tomuto nepoužitelný a totéž platí i o důkazech provedených po sdělení obvinění, avšak bez reálné možnosti zúčastnit se a klást otázky. Proto samotná existence výpovědi H. H. z 10. 9. 1997 nevypovídá nic o použitelnosti tohoto důkazu a tento závěr v plné míře platí i na prověrku výpovědi, která byla učiněna dne 9. 9. 1997 kolem 11.30 hod. Podle obhájce také chybí důkaz, že na místě byl skutečně švagr R. P. Dále je ve vyjádření konstatováno, že krajský soud nesprávně hodnotil důkazy, zejména se zřetelem na nevěrohodnost výpovědi obviněné H. H., neboť tato je oslabena znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Vzhledem k uvedeným důvodům se obhájce obviněného R. P. připojil k závěrečnému návrhu stížnosti pro porušení zákona.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl zamítnout stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Výše citovaná stížnost pro porušení zákona byla usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 16/2005, podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Obviněný R. P. podal dne 4. 4. 2005 ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 16/2005, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona. Obviněný tvrdil, že jím došlo k porušení jeho základních práv a svobod plynoucích z čl. 8 odst. 2, 36, 37 odst. 2, 38 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. P. nálezem ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 202/05, tak, že zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 16/2005. V odůvodnění Ústavní soud uvedl následující.
Za zcela oprávněnou považuje Ústavní soud námitku stěžovatele spočívající v tvrzení, že mu nebyl poskytnut dostatečný čas k přípravě obhajoby. Ústavní soud poznamenává, že byť neexistuje ústavně zaručené právo na řízení o stížnosti pro porušení zákona, pak, je–li tento institut v právním řádu obsažen, vztahují se na něj všechny kautely spravedlivého procesu. Podobnou úvahu vyslovil Ústavní soud již dříve ve vztahu k dovolání v trestním řízení (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 55/04, publikovaný pod č. 114 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), kde uvedl, že při existenci takového přímo ústavně nezaručeného opravného prostředku nelze tento posuzovat, jako by stál mimo rámec spravedlivého procesu nebo se rozhodování o něm nacházelo v ústavně právním vakuu, z čehož plyne povinnost ústavně konformní interpretace i části trestního řádu vztahující se k dovolání. Tento princip je pak aplikovatelný i na řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Dle názoru Ústavního soudu obhajoba sice nemůže měnit rozsah a důvody podané stížnosti pro porušení zákona, ale musí mít šanci rozvinout argumentaci ministra spravedlnosti, tedy předložit k jeho argumentům další právní názory, jakož např. též odkazy na jurisprudenci či judikaturu zdůrazňující to, co považuje obhajoba za klíčové pro vyhovění podané stížnosti pro porušení zákona. Byla-li by taková šance obhajobě v řízení o stížnosti pro porušení zákona upřena, ztrácelo by připuštění možnosti obhajoby (a v některých případech i nutnosti obhajoby) v řízení o podané stížnosti pro porušení zákona zcela smysl.
Uvedenému pak odpovídá povinnost Nejvyššího soudu na takto předložené vývody obhajoby adekvátně reagovat. Je vyloučeno, aby se Nejvyšší soud této povinnosti zbavil např. tím, že obhajobě právo předložit svůj názor na věc fakticky upře.
Ze spisu Nejvyššího soudu je patrno, že v projednávané věci přípisem, jenž byl stěžovateli doručen dne 1. 2. 2005, Nejvyšší soud stěžovatele upozornil, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona musí být zastoupen obhájcem s tím, že má nejpozději do 8. 2. 2005 sdělit Nejvyššímu soudu jméno a adresu zvoleného obhájce a zaslat podepsanou plnou moc, s připomenutím, že pokud tak neučiní, bude mu obhájce ustanoven. Podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 7. 2. 2005 se stěžovatel vyjádřil tak, že se žádného trestného činu nedopustil a se stížností pro porušení zákona se ztotožňuje. V příloze zaslal rukou psanou plnou moc udělenou obhájci, avšak obhájcem nepodepsanou. Nejvyšší soud dopisem ze dne 10. 2. 2005 upozornil obhájce stěžovatele, že se může ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřit a zároveň mu zaslal kopii plné moci zaslané stěžovatelem. Pro nezastižení adresáta byl dopis dne 15. 2. 2005 uložen na poště a dne 17. 2. 2005 převzat obhájcem. Obhájce své vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona podal k poštovní přepravě dne 22. 2. 2005 a doručeno bylo Nejvyššímu soudu dne 23. 2. 2005, tedy následující den po vydání rozhodnutí. Z uvedeného je patrno, že v žádném případě nelze stěžovateli ani zvolenému obhájci vytýkat nečinnost či liknavé uplatňování práv obhajoby. Vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona zaslal obhájce Nejvyššímu soudu prakticky obratem, přičemž v tomto vyjádření obhajoba předložila právní argumentaci rozvíjející odůvodnění stížnosti pro porušení zákona.
Z uvedeného též vyplývá, že v době, kdy stěžovatel zaslal Nejvyššímu soudu rukou psanou plnou moc, obhájcem neakceptovanou, nemohlo být Nejvyššímu soudu zřejmé, zda obhájce plnou moc akceptoval nebo akceptuje. Skutečnosti, že bylo nejasné, zda volba obhájce byla obhájcem přijata, si byl zřejmě vědom i Nejvyšší soud, když kopii plné moci obhájci zaslal. To by jistě nebylo nutné, kdyby byl přesvědčen, že obhájce plnou moc již přijal. Ze spisu je též nepochybné, že Nejvyšší soud neměl a nemohl mít v den přijetí svého rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch stěžovatele (22. 2. 2005) povědomí o tom, zda je stěžovatel skutečně zvoleným obhájcem zastoupen, čili neměl na jisto postaveno, zda nebude povinen stěžovateli obhájce ustanovit. V projednávané věci je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud pochybil tím, že dostatečně nerespektoval práva na obhajobu; byť není povinností obviněného (jeho obhájce) vyjádřit se ke stížnosti pro porušení zákona a není ani povinností Nejvyššího soudu k takovému vyjádření obhajobu vyzvat, není tím zbaven Nejvyšší soud povinnosti poskytnout obhajobě dostatečný čas k případné reakci na podanou stížnost pro porušení zákona.
Nejvyšší soud v projednávaném případě aplikoval relevantní ustanovení trestního řádu vztahující se k zabezpečení všech obhajovacích práv i v řízení o stížnosti pro porušení zákona způsobem, který fakticky neposkytl stěžovateli dostatečný čas k přípravě obhajoby prostřednictvím obhájce a vyloučil obhajobu z možnosti předložit k ministrem podané stížnosti pro porušení zákona vlastní argumenty; tím porušil Nejvyšší soud, nadaný dle ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. i pravomocí rozhodnout přímo o vině a trestu obviněného, ústavní kautely vážící se k principům spravedlivého procesu vyplývajícím zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a zvláště pak ústavně zaručené právo stěžovatele na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, resp. právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému pak Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání znovu přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že skutkové zjištění popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, týkající se obviněného R. P. vyplývá pouze z výpovědi obviněné H. H. ze dne 9. 9. 1997, kdy hovoří o spáchání trestného činu vraždy na poškozeném J. H., ke spáchání uvedeného trestného činu se plně doznala a z účasti na této vraždě usvědčovala rovněž obviněného R. P. Dále stěžovatel namítá, že usvědčující výpověď spoluobviněná H. H. učinila dne 9. 9. 1997 od 9.55 hod. do 11.15 hod., tedy v době, kdy obviněnému R. P. ještě nebylo sděleno obvinění pro uvedený trestný čin, a proto je výpověď spoluobviněné H. H. z procesního hlediska nepoužitelná.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněná H. H. byla podruhé ve věci vyslechnuta dne 10. 9. 1997 soudkyní Okresního soudu v Ústí nad Labem, která rozhodovala o návrhu státního zastupitelství na vzetí obviněné H. H. do vazby. V této výpovědi potvrdila svou předchozí výpověď ze dne 9. 9. 1997 a znovu potvrdila účast obviněného R. P. na vraždě poškozeného J. H. Ve svých dalších výpovědích ze dne 17. 9. 1997 a 2. 12. 1997 předchozí doznání týkající se vraždy poškozeného J. H. odvolala a popřela, že by měla jakoukoli povědomost o výše uvedeném trestném činu. Dále popřela také účast obviněného R. P. na trestném činu vraždy. Dne 16. 12. 1997 obviněná H. H. svoji výpověď opět změnila a uvedla, že její výpověď ze dne 9. 9. 1997, tj. první výpověď ve věci, kde se doznala a jako spolupachatele označila obviněné S. J. a R. P., je pravdivá až na některé detaily. Při konfrontaci s obviněným R. P. konané dne 14. 1. 1998 však obviněná H. H. svoji výpověď opět pozměnila a mimo jiné uvedla, že neví, jak se čin udál a co s tím má společného obviněný R. P. Stejně tak v hlavním líčení konaném ve dnech 5. - 20. 10. 1998 uvedla, že se činu neúčastnila, neví, kdo jej spáchal, neví o účasti obviněného R. P. na trestném činu.
K námitce ministra spravedlnosti o procesní nepoužitelnosti výpovědi obviněné H. H. ze dne 9. 9. 1997 Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná H. H. byla dne 10. 9. 1997 v 10.40 hod. vyslechnuta soudkyní Okresního soudu v Ústí nad Labem a ve své výpovědi se opětovně doznala k trestnému činu vraždy s odvoláním na předchozí výpověď ze dne 9. 9. 1997 (č. l. 446). Výše uvedený výslech obviněné H. H. byl proveden po sdělení obvinění obviněnému R. P. a po jeho prvním výslechu s obhájcem ze dne 10. 9. 1997, 8.15 hod. (č. l. 529). Nejvyšší soud považuje dále za nutné uvést, že i v případě, kdy by měl soud k dispozici pouze výpověď obviněné H. H. ze dne 9. 9. 1997, nešlo by o výpověď z procesního hlediska nepoužitelnou. Pro použití výslechu obviněné H. H. ve vztahu k obviněnému R. P. je klíčové zjištění, zda tento výslech byl neodkladným nebo neopakovatelným úkonem ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Neodkladným úkonem je podle §160 odst. 4 tr. ř. takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možné před soudem provést. V uvedeném případě u výpovědi obviněné H. H. ve vztahu k obviněnému R. P. je zřejmé, že nemůže jít o neopakovatelný úkon, neboť výslech bylo možno opakovat před soudem.
Výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle §160 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, jimž do té doby nemohlo být sděleno obvinění pro objektivní překážky (např. nebyli známi, byli na útěku apod.), za podmínky, že v takovém výslechu obviněný vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími takovými pozdějšími spoluobviněnými, nebo byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti takových pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu.
Podle názoru Nejvyššího soudu byl výslech obviněné H. H. proveden za podmínek §160 odst. 4 tr. ř. jako neodkladný úkon a bylo ho tedy možno v dalším řízení použít i ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, tedy i k obviněnému R. P. V době výslechu obviněné H. H. nebyly známy takové okolnosti, které by odůvodňovaly sdělení obvinění vůči obviněnému R. P., neboť tyto okolnosti vyplynuly právě až z výslechu obviněné H. H. Obviněný R. P. byl zadržen dne 9. 9. 1997 v 16.45 hod. poté, kdy téhož dne od 9.55 do 11.15 hod. byla vyslechnuta obviněná H. H. a byla provedena do 13.30 hod. prověrka její výpovědi.
Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že přes existenci rozdílných výpovědí obviněné H. H. nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí nebyla správná, neboť nalézací soud i soud odvolací logicky a dostatečně odůvodnily své závěry. Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaných skutků ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy Krajský soud v Ústí nad Labem náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V §2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také okresní soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného R. P. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obviněný R. P. popíral spáchání trestného činu vraždy. Za této důkazní situace, která ovšem v praxi soudů při rozhodování o trestných činech vraždy není neobvyklá, protože zde v případě odlišných výpovědí spoluobviněných často chybí přímý důkaz, pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného R. P., které soud z důkazů vyvodil, v podstatě odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Výše uvedené drobné pochybení soudu prvního stupně bylo napraveno odvolacím soudem, který dále svou argumentací upřesnil a doplnil odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který – na rozdíl od Nejvyššího soudu – přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 - 8/1992). V daném případě soud prvního stupně hodnotil důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění ve vztahu k obviněným S. J. a H. H. Ve vztahu k obviněnému R. P. učinil soud prvního stupně rovněž v zásadě správná skutková zjištění, nevypořádal se však se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí, což mělo za následek částečně nesprávný skutkový závěr, a to v tom, že obviněný R. P. měl v úmyslu získat rodinný dům poškozeného J. H., resp. věděl o tomto úmyslu ostatních obviněných. Tento závěr neměl oporu v provedeném dokazování. Pochybení ve skutkovém závěru týkajícím se obviněného R. P. vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného R. P. v celém rozsahu zrušil. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně jednání obviněného R. P. byla v zásadě správná, mohl odvolací soud následně podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodnout. Podle odvolacího soudu v ostatním soud prvního stupně vyvodil z provedených důkazů skutková zjištění, která jsou úplná a správná a proto ve svém odůvodnění plně odkazuje na úvahy a závěry soudu prvního stupně.
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy, soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Praze, který podle §258 tr. ř., v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 1 T 18/98, ohledně obviněného R. P., znovu ve věci rozhodl a odsoudil obviněného R. P. za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků, nepochybil. Nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí velmi podrobně a výstižně zdůvodnil.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 9 To 64/1999, tak, že není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.