ECLI:CZ:US:2018:4.US.110.18.1
sp. zn. IV. ÚS 110/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hrnčiříka, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. 30 Cdo 433/2017-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2016 č. j. 28 Co 201/2016-113 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2016 č. j. 18 C 36/2013-75, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá též porušení jeho práv dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal náhrady škody ve výši 54 923 185,06 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Tato škoda měla být stěžovateli způsobena správcem daně při doměřování důchodové daně za rok 1992 dodatečnými platebními výměry, a to výměrem ze dne 22. 6. 1994 č. 174/94, výměrem ze dne 12. 9. 1996 č. 7500 a výměrem ze dne 1. 4. 1998 č. 57568, které byly jako nezákonné zrušeny, a dne 17. 1. 2011 bylo rozhodnuto o zastavení doměřovacího řízení zahájeného finanční revizí dne 15. 11. 1993. Stěžovatel tvrdil, že daňová povinnost přesahovala jeho možnosti, a proto byl nucen prodat určité nemovitosti. Škoda, jejíž náhrady se stěžovatel v soudním řízení domáhal, měla představovat rozdíl mezi současnou tržní hodnotou nemovitostí a kupní cenou, za kterou byly tyto skutečně prodány (s připočtením zaplacené daně z převodu nemovitostí a po odečtení úroku z neoprávněného jednání správce daně, který byl stěžovateli správcem daně uhrazen spolu s přeplatkem vzniklým na základě zrušených dodatečných platebních výměrů).
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení výše uvedené částky a dále rozhodl o nákladech řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud zejména uvedl, že v posuzované věci je třeba přisvědčit názoru obvodního soudu a městského soudu, že v době prodeje předmětných nemovitostí nedošlo ke snížení majetku stěžovatele, neboť mu byla zaplacena kupní cena, kterou si smluvně dojednal. Stěžovatel přistoupil k přeměně jednoho svého aktiva (nemovitosti) na aktivum jiné (finanční prostředky, peníze). Neutrpěl tedy škodu spočívající např. v tom, že přišel o část svého aktiva, resp. musel prodat své aktivum pod cenou. Je zřejmé, že je třeba odlišovat inflaci, jakožto vzrůst celkové hladiny cen v ekonomice, resp. procentuální změnu cenové hladiny oproti minulému období, od nárůstu tržní ceny určitého statku z důvodu např. působení poptávky na určitém trhu. V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 96/2012, z nějž plyne, že "Skutečnost, že hodnota nemovitostí je v současné době násobně vyšší, než v době prodeje, je výsledkem procesu inflace, ztráty hodnoty peněz, za který však žalovaná odpovědnost nenese." Ať již došlo ke změně ceny aktiva z důvodu inflace či z důvodu jiného, odpovědnost za škodu nemůže být dána. Takový závěr lze dovodit např. za použití argumentum a simili např. ve vztahu k ceně zničeného obrazu - dojde-li ke zničení vzácného obrazu, rovněž se hradí jeho obvyklá cena v době poškození, bez ohledu na to, že následně mohlo dojít k růstu jeho ceny (výjimku by mohl představovat např. ušlý zisk, měl-li poškozený v době zničení obrazu již smluvně domluvený jeho prodej za cenu vyšší, než byla jeho cena obvyklá); rovněž u motorového vozidla se nepřihlíží k tomu, že se jeho cena v průběhu doby snižuje. Obdobně nelze přihlížet k tomu, že cena akcie či cizí měny, kterou byl poškozený v souvislosti se škodní událostí nucen prodat, aby si opatřil finanční prostředky, následně měnila svoji výši (směrem nahoru či dolů). Tyto změny ceny totiž nejsou v příčinné souvislosti se škodní událostí. V posuzované věci je podstatné, že v době škodní události za prodané nemovitosti stěžovatel obdržel adekvátní náhradu v penězích (kupní cenu). Nejvyšší soud též připomenul další právní závěr plynoucí z již uvedeného usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 96/2012, a to, že: "Hypotetické úvahy o tom, že za stejnou nominální hodnotu bylo možno při zajištění peněz pořídit větší objem hmotných prostředků, než v době jejich vrácení, k závěru o vzniku škody vést nemohou." Dále Nejvyšší soud uvedl, že aplikace stěžovatelem popsaného pravidla (vycházejícího z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 96/2012, ze kterého mimo jiné plyne, že "za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu") na posuzovanou věc je za stávajícího skutkového stavu vyloučena již z toho důvodu, že stěžovatel nebyl nucen zpeněžit předmětné nemovitosti, jak na podkladě závěrů z provedeného dokazování konstatoval městský soud. I kdyby však stěžovatel - nastala-li by taková skutková (soudy zjištěná) eventualita - v inkriminovaném období přistoupil k dané majetkoprávní dispozici s odůvodněním, že jinou možnost splnění peněžité povinnosti podle tehdy vykonatelných dodatečných platebních výměrů neměl, pak je třeba uvést, že z obsahu spisu nevyplývá, respektive stěžovatel (v žádném ze svých podání) netvrdil, že by předmětný prodej tohoto majetku byl (tehdy) učiněn pod cenou. Škodnou událostí nepochybně bylo zaplacení částky na nezákonně vyměřenou daňovou povinnost. Tuto škodu ovšem dovolatel neuplatňuje, jelikož mu byla již samostatně kompenzována. Dovolateli mohla vzniknout i další škoda, a to právě v souvislosti s opatřením peněžních prostředků na splnění nezákonně uložené daňové povinnosti. Takovouto škodou mohou být např. náklady na prodej věcí (např. daň z nabytí nemovitostí), ale i prodej věcí v časové tísni pod cenou, úroky z úvěru, který by si poškozený vzal, atd. To vše samozřejmě za předpokladu existence adekvátní příčinné souvislosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4274/2014). S výjimkou nákladů na daň z nabytí nemovitostí (v tehdejší terminologii "daň z převodu nemovitostí") stěžovatel žádnou takovou škodu neuplatnil. Škoda ve výši daně z nabytí nemovitostí však již byla kompenzována v rámci úroku z neoprávněného jednání správce daně podle §254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že mu rozhodnutím obecných soudů nebyla kompenzována újma, která mu prokazatelně vznikla nezákonným doměřením daně, resp. následným exekučním vymáháním její úhrady. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení sice připomíná imperativ ústavně konformního výkladu pojmu škoda, avšak sám se tímto imperativem neřídí, když aprobuje právní názor městského soudu, dle něhož škoda tvrzená stěžovatelem byla toliko hypotetická. Uvedené závěry Nejvyššího soudu (tak jak jsou shrnuty sub 5 tohoto usnesení) nejsou dle stěžovatele ústavně konformní, neboť jsou přísně formalistické, odhlíží od skutkového kontextu, jak byl zjištěn, a právní hodnocení věci (co je příčinou tvrzené škody) vydávají za skutková zjištění, která jsou v dovolacím řízení nezměnitelná. Náhled Nejvyššího soudu (a ve shodě s ním i obvodního soudu a městského soudu) tak ostře kontrastuje s tím, jak na totožnou skutkovou situaci nahlížel Nejvyšší správní soud rozhodující o právu stěžovatele na sankční úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu §254 daňového řádu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 Afs 299/2015-61 v odst. 40 explicitně uzavírá, že "pokud by správní orgán nezahájil předmětnou exekuci, nezřídil na nemovitostech zástavní práva a nečinil další kroky směřující k vymočení dané povinnosti, lze pochybovat o tom, že by stěžovatel dobrovolné své nemovitosti prodával. K prodeji došlo pod bezprostředním tlakem probíhající exekuce a v jejím rámci. Ostatně, správce daně výtěžek z tohoto prodeje použil na úhradu exekučních nákladů neoprávněně vedené exekuce, tedy na úhradu nákladů, které by, pokud by nebylo zahájeno vymáhání vzniklé daňové povinnosti, vůbec nevznikly." Stěžovatel má za to, že citované závěry Nejvyššího správního soudu jsou přiléhavé - stěžovatel v žádném případě nepozbyl vlastnické právo k nemovitému majetku dobrovolně, nýbrž výhradně pod tlakem protiprávního a vykonatelného rozhodnutí správce daně, které byl povinen plnit. V důsledku této skutečnosti pak stěžovatel pozbyl možnosti profitovat na růstu cen nemovitostí v lukrativních lokalitách a byla mu tedy způsobena škoda ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, které se domáhá, pročež navrhuje zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu (srov. zejména usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 96/2012) a Ústavní soud považuje výklad provedený Nejvyšším soudem, tak jak je ostatně shrnut sub 5 tohoto usnesení, za ústavně konformní a srozumitelný. Na výkladu provedeném Nejvyšším soudem, ani předtím obvodním soudem a městským soudem, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stran odkazu stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu (vydaný v jeho věci) ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 Afs 299/2015-61 a jeho tvrzeného rozporu s právními závěry obecných soudů v nyní přezkoumávané věci, Ústavní soud konstatuje, že závěry Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu nejsou v rozporu. Stěžovatel totiž přehlíží zásadní fakt, že Nejvyšší správní soud v odkazované věci posuzoval jeho právo na sankční úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu §254 daňového řádu - tedy kompenzaci stěžovatele za postup správce daně, který byl rozporný s veřejnoprávními předpisy - přičemž dospěl k závěru, že stěžovateli toto právo náleží, avšak v nyní posuzované věci se stěžovatel domáhal náhrady škody (ve smyslu předmětných ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci), která měla představovat rozdíl mezi současnou tržní hodnotou nemovitostí a kupní cenou, za kterou byly tyto skutečně prodány, a to z důvodu (tvrzeného) nuceného prodeje nemovitostí. Jak však uvedl Nejvyšší soud, tak z ničeho nevyplývá, že by předmětný prodej tohoto majetku byl (v době jeho prodeje) učiněn pod cenou. Na přesvědčivě odůvodněném stěžejním závěru Nejvyššího soudu, že v posuzované věci je podstatné, že v době škodní události za prodané nemovitosti stěžovatel obdržel adekvátní náhradu v penězích (kupní cenu) a že případné změny ceny nemovitostí způsobené plynutím času nejsou v příčinné souvislosti se škodní událostí (přičemž touto nepochybně bylo zaplacení částky na nezákonně vyměřenou daňovou povinnost, avšak tato škoda byla stěžovateli již samostatně kompenzována - viz právě výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu), nelze shledat nic protiústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
12. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že postup obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci (zvláště v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu), považuje za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. S ohledem na tyto důvody proto byla podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu