ECLI:CZ:US:2019:4.US.1289.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1289/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele: Ch. H., zastoupeného Mgr. Jaromírem Jašou, advokátem se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 1391/4, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2019, č. j. 11 Tvo 7/2019-23, a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2019, sp. zn. 14 To 160/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), shrnuje průběh extradičního řízení a zmiňuje nepravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2018, č. j. Nt 409/2018-601, podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, jež připouští vydání stěžovatele k trestnímu stíhání v Čínské lidové republice. Nyní probíhá řízení o stížnosti proti uvedenému usnesení a Vrchní soud v Praze si vyžádal doplňující informace. Stěžovatel se nachází v předběžné vazbě; Vrchní soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") zamítl jeho návrh na propuštění z vazby, nepřijal jeho písemný slib, nestanovil dohled probačního úředníka, neuložil mu zákaz vycestování a nepřijal nabídku peněžité záruky; Nejvyšší soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl.
Stěžovatel především nesouhlasí s extradičním řízením, přesvědčen, že pro ně neexistují žádné podklady - k tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), nebo nálezy ze dne 11. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501), ze dne 10. července 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185), ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. I. ÚS 1015/14 (N 155/82 SbNU 451), a ze dne 5. září 2017, sp. zn. II. ÚS 1301/17; všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz] a uvádí, že neexistují-li důvody pro jeho vydání, nemohou existovat důvody pro jeho předběžnou vazbu.
Rovněž k rozhodnutí o vazbě odkázal stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu [nálezy ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 2121/10 (N 228/59 SbNU 323), ze dne 9. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 1801/14 (N 222/75 SbNU 499), ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. II. ÚS 1260/17, a usnesení ze dne 22. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 635/16]; namítá, že pro ponechání v předběžné vazbě musí existovat zesílené důvody, což obecné soudy odůvodnily podle něj nedostatečně - pouze tím, že stěžovatel nemá žádné vztahy k České republice. Za důležité považuje i to, že extradiční řízení neprobíhá bez průtahů zaviněných vyžadujícím státem, který přes opakované výzvy nedodal požadované podklady pro rozhodnutí; podle stěžovatele nemůže být ospravedlněním průtahů fakt, že jde o zemi vzdálenou nejen geograficky, jazykově, ale i s odlišnou (právní) kulturou.
Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil, neboť jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl vzat do předběžné vazby usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2018, č. j. Nt 409/2018-13, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018, sp. zn. 14 To 17/2018, a to na základě vyžádání Čínské lidové republiky, na jejímž území je stíhán pro závažnou trestnou činnost, pro kterou mu hrozí až doživotní trest odnětí svobody; do České republiky přicestoval za účelem nákupů a cestování a nemá zde žádné vazby. Jedinou významnější změnou, která nastala od vzetí do vazby, je, mimo ochoty zaplatit vyšší kauci (40 000 €), nepravomocné rozhodnutí o extradici stěžovatele. Žádost o vydání se přitom netýká jen stěžovatele ale i dalších osob, s nimiž se měl trestné činnosti dopouštět v organizované skupině, a proto soud prvního stupně vyčkal s vyžádáním doplňujících informací do doby, než budou napadena extradiční rozhodnutí Městského soudu v Praze týkající se všech zapojených osob. Ministerstvo spravedlnosti tak odeslalo žádost teprve 5. února 2019 (dva dny před vydáním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně).
Za podstatnou okolnost považují obecné soudy fakt, že zadržení stěžovatele proběhlo na základě poznatků z odposlechů telefonních hovorů (provedených českými orgány činnými v trestním řízení na základě žádosti čínské strany o právní pomoc), které spáchání trestné činnosti nasvědčují, a byly by důvodem k zahájení trestního řízení i v tuzemsku.
Soud prvního stupně se zabýval rovněž délkou vazby a s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že existují zesilující důvody, spočívající v existenci (byť nepravomocného) extradičního rozhodnutí; za dané situace proto soud prvního stupně vyhodnotil vazbu jako jediný efektivní nástroj. Rovněž Nejvyšší soud se zabýval argumentací stěžovatele vztahující se k extradiční i vazební judikatuře a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Odkazuje-li proto stěžovatel na relevantní judikaturu, vztahující se k předběžné vazbě, nikoliv k extradici (neboť ta není předmětem napadených usnesení), lze bez dalšího odkázat na způsob, jakým se s touto argumentací vypořádaly obecné soudy.
Úkolem Ústavního soudu není prověřovat správnost závěrů, které obecné soudy v řízení učinily, ale prověřit, nebyl-li jejich postup v rozporu se zaručenými základními právy. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, jimiž argumentoval v předchozím řízení a se kterými se jak soud prvního stupně, tak i Nejvyšší soud, dostatečně vypořádaly; pouhé opakování nespokojenosti stěžovatele není způsobilé založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví - ani nezjistil, že by v řízení byly porušeny ústavní procesní principy (čl. 36 Listiny).
Obecné soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a vypořádaly se s nimi, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Neporušily přitom ani právo na osobní svobodu (čl. 8 Listiny); prověřily a popsaly důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě. Za dané situace proto neexistuje pro zásah Ústavního soudu žádný důvod.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu