ECLI:CZ:US:2017:4.US.1390.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1390/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Valentové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2017 č. j. Nao 57/2017-95, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. května 2017, stěžovatelka navrhla zrušení usnesení uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti namítla podjatost všech soudců Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. března 2017 č. j. Nao 57/2017-95 rozhodl, že soudci šestého senátu nejsou vyloučení z projednávání a rozhodování ve věci stěžovatelky.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že Nejvyšší správní soud o její námitce podjatosti rozhodl před tím, než jí byl jako nemajetné určen advokát. Měla za to, že se řádně nevypořádal s její námitkou podjatosti, zejména s tím, že stěžovatelka je ve sporu s institucí Nejvyššího správního soudu, pro niž soudci vykonávají svoji činnost. Soudci Nejvyššího správního soudu mohou být také podjatí ve vztahu k žalovanému správnímu orgánu, který funguje jako orgán sociálně-právní ochrany dětí i pro děti soudců. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka brojila proti způsobu ustanovování advokátů Českou advokátní komorou pro řízení o ústavní stížnosti a proti postupu orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který shromažďuje osobní údaje o nezletilých dětech a dalších subjektech bez jejich vědomí. Požádala o spojení svých obdobných věcí vedených před Ústavním soudem, vznesla námitku podjatosti soudce Jana Musila a navrhla zrušení §55 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen "zákon o sociálně-právní ochraně dětí"), a §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
6. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 22. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, usnesení ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či usnesení ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13].
7. V předložené věci stěžovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí o námitce podjatosti, tedy nikoli rozhodnutí konečné ve věci samé. Případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou soudy napravit v průběhu řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé neskončilo a stěžovatelce jsou i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá i z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců (viz např. usnesení ze dne 19. března 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 16. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, ze dne 28. července 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 15. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16 či ze dne 8. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16).
8. Stěžovatelka tedy před podáním této ústavní stížnosti nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, proto je její ústavní stížnost nepřípustná. Nic jí však nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co je řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů, které by mohlo mít vliv na výsledek řízení. Tohoto postupu stěžovatelka ostatně i využila (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 1352/17).
9. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v předložené věci neshledal.
10. Ústavní soud nepřehlédl, že dne 11. prosince 2017 mu bylo doručeno oznámení o ukončení právního zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost i její doplnění však byly dříve podány Ústavnímu soudu za řádného zastoupení stěžovatelky a již z těchto podání nepřípustnost ústavní stížnosti jednoznačně vyplývala. Proto Ústavní soud netrval na odstranění nově vzniklého nedostatku zastoupení, neboť by zastoupení advokátem v dalším řízení nemohlo nic změnit na jeho závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti.
11. O námitce podjatosti soudce Jana Musila Ústavní soud z důvodu hospodárnosti samostatně nerozhodoval, neboť tento soudce se rozhodování v posuzované věci neúčastnil. Taktéž nerozhodoval o spojení věcí stěžovatelky, neboť její žádost byla podána v době, kdy většina z věcí navrhovaných ke spojení byla již samostatně rozhodnuta.
12. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na zrušení §55 zákona o sociálně-právní ochraně dětí a §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2017
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj