ECLI:CZ:US:2011:4.US.1435.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1435/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele P. R., právně zastoupeného Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem Jánská 25, Kroměříž, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1310/2010 ze dne 16. 11. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 6 To 175/2010-596 ze dne 11. 5. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 5. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1310/2010 ze dne 16. 11. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), č. j. 6 To 175/2010-596 ze dne 11. 5. 2010, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") č. j. 1 T 164/2008-564 ze dne 28. 1. 2010 uznán vinným trestným činem zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), úvěrového podvodu ve smyslu §250b odst. 1 trestního zákona, neoprávněného držení platební karty ve smyslu §249b trestního zákona a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru ve smyslu §249a odst. 2 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného stanovení dohledu. Okresní soud rovněž v rozsudku rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody, přičemž proti tomuto výroku podal odvolání jeden z poškozených - KLAS, opravárensko-výrobní družstvo Kroměříž. Krajský soud následně rozsudkem č. j. 6 To 175/2010-596 ze dne 11. 5. 2010 zrušil výrok o náhradě škody, kterým byl poškozený odkázán s celým svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, a nově rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá povinnost zaplatit tomuto poškozenému na náhradě škody částku 432.895,- Kč; ve zbytku krajský soud poškozeného odkázal na občanskoprávní řízení. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, přičemž Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tdo 1310/2010 ze dne 16. 11. 2010 jeho dovolání odmítl jako nepřípustné dle §265i odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), s odůvodněním, že napadeným rozsudkem nebylo rozhodováno ve věci samé.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že krajský soud své rozhodnutí ve věci náhrady škody nedostatečně odůvodnil, což jej činilo nepřezkoumatelným, dále že nařídil veřejné zasedání na denní dobu, která stěžovateli vzhledem k jeho zdravotnímu stavu znemožnila se projednávání věci účastnit, kromě toho u prvního veřejného zasedání nařízeného na 20. 4. 2010 nebyla dodržena lhůta stanovená pro přípravu stěžovatele k jednání. K postupu Nejvyššího soudu pak stěžovatel uvedl, že jím byl zkrácen ve svém právu na přezkum rozhodnutí druhou instancí, čímž byl porušen rovněž princip rovnosti účastníků řízení. Dle stěžovatele krajský soud nepochybně rozhodoval ve věci samé a dovolání tedy mělo být posouzeno jako přípustné. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl jak uvedeno výše.
IIa.
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1310/2010 ze dne 16. 11. 2010, byla ústavní stížnost podána včas a byly splněny i veškeré další formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu tohoto rozhodnutí.
Poté, co se Ústavní soud s obsahem napadeného rozhodnutí seznámil, shledal, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 489/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením T 899), z níž plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým je k odvolání poškozeného zrušen výrok o náhradě škody, přičemž odvolací soud sám následně ve věci náhrady škody rozhodne, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 trestního řádu, a proto není proti takovému rozhodnutí dovolání přípustné. Stěžovatel považoval předmětný výklad za nepřiměřeně restriktivní a porušující zásadu dvojinstančnosti řízení, této jeho námitce nicméně nebylo možno přisvědčit.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému obecného soudnictví, nepřísluší mu proto provádět výklad jiných než ústavních norem. V této souvislosti je třeba předeslat, že Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů nezakotvuje "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") upravuje výslovně toliko právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vině či trestu (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání je procesním prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je třeba chápat výlučně jako projev svobodné volby zákonodárce a nikoli jako projekci "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. S tím souvisí rovněž výlučné právo zákonodárce stanovit podmínky přípustnosti takového opravného prostředku, a oprávnění dovolacího soudu příslušná ustanovení v rámci své aplikační praxe vykládat. Nevykazuje-li takový výklad znaky svévole a splňuje-li rozhodnutí dovolacího soudu i další požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nepřísluší Ústavnímu soudu právní názor Nejvyššího soudu jakkoliv přehodnocovat. Jelikož Ústavní soud v projednávané věci žádné pochybení Nejvyššího soudu, mající dopady do sféry ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, nezbylo mu, než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval plně v mezích své kompetence, když dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
Pokud jde o rozsudek krajského soudu č. j. 6 To 175/2010-596 ze dne 11. 5. 2010, Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla ve vztahu k němu ústavní stížnost podána včas, neboť usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1310/2010 ze dne 16. 11. 2010 nebylo možno považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval, resp. nejednalo se o mimořádný opravný prostředek, jehož přípustnost by v tomto případě závisela na uvážení dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nicméně zohlednil skutečnost, že stěžovatel byl krajským soudem v rozsudku č. j. 6 To 175/2010-596 ze dne 11. 5. 2010 nesprávně poučen v tom smyslu, že proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné. Ústavní soud proto odvozoval běh lhůty k podání ústavní stížnosti i ve vztahu k rozsudku krajského soudu ode dne, kdy bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, doručeno usnesení Nejvyššího soudu.
Podmínky věcného přezkumu byly tedy splněny i u rozsudku krajského soudu č. j. 6 To 175/2010-596 ze dne 11. 5. 2010, nicméně ani v této části neshledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 1 T 164/2008 se podává, že krajský soud stanovil původně termín konání veřejného zasedání na 20. 4. 2010. Na základě námitky stěžovatele, že nebyla dodržena zákonná pětidenní lhůta k přípravě, odročil krajský soud veřejné zasedání na 11. 5. 2010, 8:30 hod., o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dne 23. 4. 2010. Na toto vyrozumění již stěžovatel nikterak nereagoval a ani jeho obhájce, který se veřejného zasedání účastnil, žádnou námitku stran nepřítomnosti stěžovatele nevznesl. Stěžovateli je možno přisvědčit, že již ve své žádosti o odročení veřejného zasedání, které se mělo konat dne 20. 4. 2010, žádal, aby se zasedání konalo nejdříve ve 12 hod. Tuto svou žádost stěžovatel odůvodnil zdravotními obtížemi, pro něž nemohl užít k přepravě osobní automobil, přičemž přeprava prostředky hromadné dopravy byla dle jeho názoru natolik časově náročná, že by mu neumožnila dostavit se k soudu dříve než právě v uvedenou hodinu. V této souvislosti je však třeba podotknout, že stěžovatel jím tvrzené skutečnosti soudu nedoložil a dále, jak již bylo uvedeno výše, proti nově stanovenému termínu veřejného zasedání žádnou námitku nevznesl. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by se stěžovatel z jednání soudu řádně omluvil (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 648/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 37, str. 311 a násl.), krajský soud tedy nepochybil, když za daných okolností rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti, resp. práva na obhajobu, tedy nedošlo. Námitka, že odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu bylo nepřezkoumatelné, rovněž nemohla obstát, neboť krajský soud řádně, logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů poškozenému nárok na náhradu škody přiznal. Ani v tomto ohledu tedy nebylo možno krajskému soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu