ECLI:CZ:US:1994:4.US.149.94
sp. zn. IV. ÚS 149/94
Usnesení
IV. ÚS 149/94
ČESKÁ REPUBLIKA
Usnesení Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. listopadu 1994 ve věci ústavní stížnosti 1) B.K., 2) A.P., 3) H.V., všech zastoupených advokátem JUDr. T.Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1994, čj. 11 Co 319/94-89, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a města D., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu Praze, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 11. 1993, čj. 10 C 310/91-69, jímž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku k uzavření dohody o vydání věci, opírající se o tvrzení, že stěžovatelky uzavřely kupní smlouvu z 20. 1. 1977 s vedlejším účastníkem v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, vytýkají stěžovatelky Krajskému soudu v Praze nesprávný výklad jedné z podmínek restitučního nároku podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, totiž podmínku existence nápadně nevýhodných podmínek, a v důsledku toho i porušení základních lidských práv, obsažených v Listině základních práv a svobod, a to v článku 11 odst. 1, 3, 4 a článku 36 odst. 1, resp. článku 37 odst. 3. V tomto směru poukazují na to, že stěžovatelkám společný pobyt v předmětné nemovitosti vyhovoval a pokud v tísni ji byly nuceny prodat, stalo se tak bez možnosti uplatnit již v této době spontánně vzniklý režim nabídky a poptávky, projevující se v tom, že nemovitosti byly ve skutečnosti prodávány za vyšší ceny, než jak bylo uváděno ve smlouvě. Z uvedených důvodů navrhly proto zrušení citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např. III. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94, viz také usnesení bývalého Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. 11. 1992, sp. zn. I. ÚS 205/92, uveřejněné pod č. 13/1992 Sbírky usnesení a nálezů) vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (článek 81, článek 90 Ústavy ČR) a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stěžovatelek došlo nepochybně v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek. Přihlédl přitom k tomu, že dohodnutá
kupní cena v podstatě odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, že stěžovatelka B.K. se z domu odstěhovala již v červenci 1974 do vlastního domu postaveného na přidělené stavební parcele, stěžovatelka H.V. opustila dosavadní bydliště v roce 1976 po přidělení náhradního bytu a stěžovatelka A.P. zůstala v domě bydlet až do 1. 4. 1982, kdy se přestěhovala k matce.
Aby bylo možno vůbec uvažovat otázku, zda napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního lidského práva obsaženého v článku 11 Listiny základních práv a svobod, totiž práva na majetek, muselo by se i v projednávané věci ukázat nepochybným, že zde byl porušen ekvivalent smluvených vzájemných plnění, popř. že poskytnuté plnění stěžovatelky ve svých důsledcích, v porovnání s předsmluvním stavem, významně a zjevně znevýhodňovalo (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5. 3. 1993, 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jen z toho, že kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření smlouvy, nelze totiž bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy, a tím i na existenci nápadně nevýhodné podmínky. Oba soudy se právě otázkou ekvivalence smluvených vzájemných plnění zabývaly a v tomto směru poukázaly i na tu skutečnost, že dům s pěti obytnými místnostmi byl již sotva vhodný pro společné bydlení, byť příbuzensky spřízněných, rodin a navíc, že stěžovatelky B.K. a H.V. uzavřely smlouvu v době, kdy již neměly vlastní bytovou potřebu dům obývat.
Lze tedy mít zato, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními §§120, 132 o. s. ř., upravujícími průběh dokazování i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených, a respektovaly tím i zásadu rovnosti účastníků v řízení (článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jakož i další, vyplývající z ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny. Z důvodů, jež již byly konstatovány, nedošlo proto ani k porušení jejich práva zakotveného v článku 11 odst. 1, 3, 4 Listiny.
Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. listopadu 1994
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj