ECLI:CZ:US:2012:4.US.1541.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1541/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, AK se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2009 č. j. 22 C 119/2008-62, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010 č. j. 35 Co 120/2010-87, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 č. j. 30 Cdo 4411/2010-108 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012 č. j. 35 Co 120/2010-115 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. 4. 2012, doplněnou návrhem ze dne 24. 8. 2012 podaným téhož dne k poštovní přepravě, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 202 330 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady škody ve výši 42 330 Kč a nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil, za správný označil závěr obvodního soudu, podle kterého stěžovateli nevznikl nárok na náhradu škody představující ušlý zisk v podobě ztráty na výdělku za 249 dnů strávených ve vazbě (v situaci, kdy byl posléze v trestním řízení zproštěn obžaloby), neboť neprokázal, že by mu konkrétní zisk či výdělek v důsledku výkonu vazby skutečně ušel; stěžovatel nebyl v době vzetí do vazby v pracovním poměru a neměl ani sjednanou žádnou konkrétní budoucí možnost výdělku, o který by v důsledku vzetí do vazby přišel. Ve vztahu k nemajetkové újmě Městský soud v Praze shodně se soudem I. stupně považoval za dostačující, aby zadostiučinění bylo poskytnuto konstatováním porušení práva.
Rozsudky soudů I. a II. stupně stěžovatel napadl dovoláním. Řízení o dovolání proti rozsudku nalézacího soudu Nejvyšší soud zastavil (výrok I.) a rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 160 000 Kč, a dále ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl (výrok II.). Nejvyšší soud rozlišil, že v řízení šlo o uplatnění nároků se samostatným skutkovým základem, a proto dovolání proti rozsudku v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu zamítající žalobu na zaplacení částky 42 330 Kč s příslušenstvím, odmítl jako nepřípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu zamítající žalobu na zaplacení částky 160 000 Kč, shledal Nejvyšší soud přípustným pro posouzení otázky, zda samotné konstatování porušení práva uvedené toliko v odůvodnění rozsudku je ve stěžovatelově případě dostatečným zadostiučiněním, a zároveň důvodným; podle dovolacího soudu bylo třeba porušení práv poškozeného konstatovat ve výroku rozsudku. Městský soud v Praze vázán právním názorem dovolacího soudu rozsudkem ze dne 29. 5. 2012 rozhodl, že "rozsudek soudu I. stupně se v napadeném zamítavém výroku o věci samé co do částky 160 000 Kč, představující nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé vazebním stíháním mění jen tak, že ohledně tohoto nároku konstatuje porušení práva způsobené žalobci vazebním stíháním v období od 10. 2. 2004 do 15. 10. 2004 nařízeným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 2. 2004 sp. zn. Nt 509/2004, jinak se v tomto výroku potvrzuje" (výrok I.). Městský soud dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy ověřuje, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda je ústavní stížnost přípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odst. 4 téhož ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
II.
V projednávané věci stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2009, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010 v části, ve které nebyl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu v části, v níž bylo odmítnuto dovolání; shrnutě vyjádřeno, byla napadena rozhodnutí obecných soudů co do výroků týkajících se náhrady škody. Ústavní soud ověřil, že rozsudek Nejvyššího soudu byl doručen stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, dne 26. 3. 2012, ústavní stížnost proti němu směřující byla tedy podána včas. S ohledem na rozlišení nároků stěžovatele Nejvyšším soudem a jejich odlišný procesní režim při posouzení dovolání musel se Ústavní soud vypořádat též s otázkou, zda závěr o včasném podání ústavní stížnosti lze vztáhnout i na rozhodnutí, která rozsudku Nejvyššího soudu předcházela; tj. nejprve bylo třeba zhodnotit, zda při rozhodování o dovolání nedošlo k nepřípustnému štěpení nároků uplatněných stěžovatelem a tím i k nesprávnému odmítnutí dovolání. Ačkoliv v tomto směru stěžovatel žádnou argumentaci vůči postupu Nejvyššího soudu nepředložil, Ústavní soud věnoval této otázce primární pozornost již s ohledem k zavazujícím nálezům Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005, N 37/36 SbNU 413, nález sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006, N 136/42 SbNU 91).
Závěry vyložené v citovaných nálezech nejsou však v projednávané věci použitelné. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadených rozhodnutí obecných soudů bylo zcela zřetelné, že ke štěpení nároku nepřijatelným procesním postupem soudu nedošlo. Naopak již v žalobě stěžovatel uplatnil zcela zjevně jednak nárok na náhradu škody a jednak nárok na zaplacení zadostiučinění; oba tyto nároky se opírají nejen o jiná zákonná ustanovení, ale i o jiná skutková tvrzení. První z nich, nárok na náhradu škody spočívající v náhradě ušlé mzdy, stěžovatel dovozoval ze samotného faktu vazby, jež mu znemožnila jakéhokoliv výdělku dosáhnout, druhý pak z tvrzené újmy způsobené mu omezením osobní svobody vazbou. Nejvyšší soud proto nepochybil, když stěžovatelovo dovolání zčásti odmítl jakožto nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodoval - pokud jde o náhradu škody - o částce nedosahující částky 50 000 Kč (srov. "dovolání ... není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč ... k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží"). Ostatně i stěžovatel sám - jak již rozvedeno - štěpení nároku nenamítal, naopak i v ústavní stížnosti zřetelně formuloval námitky zpochybňující nikoliv procesní postup Nejvyššího soudu, nýbrž že - z důvodů jím vyložených - mělo být o jeho návrhu na náhradu škody rozhodnuto výrokem žalobě vyhovujícím. Pro uvedené tak lze považovat úvahy Nejvyššího soudu a závěry z nich vyplývající za ústavně zcela souladné.
Dovolací soud, jenž jako orgán veřejné (státní) moci je povinen ctít ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny, je vázán kogentními ustanoveními občanského soudního řádu, a proto způsob, jakým posoudil naplnění podmínek pro připuštění dovolání proti rozsudku soudu I. stupně a proti rozsudku soudu II. stupně o nároku, jehož výše nedosahovala limitu stanoveného zákonem, jakož i právní závěry z něho vyplývající, Ústavní soud respektoval. V řadě svých rozhodnutí již dříve vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní; tohoto práva je možno se domáhat jen za zákonem stanovených podmínek. Takovými jsou např. i omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí), a proto zákonodárcem zakotvené vyloučení některých věcí z přezkumu soudu dovolacího Ústavní soud nepovažuje v obecné rovině za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007, N 93/45 SbNU 335).
Verifikace právních závěrů Nejvyššího soudu byla rozhodující pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010 v části, ve které nebyl dotčen kasačním výrokem Nejvyššího soudu.
Z ustanovení §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu je možné odvíjet od doručení rozhodnutí, jímž by Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání, pouze za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu. Případem, kdy je přípustnost dovolání závislá na uvážení dovolacího soudu, je dovolání podané podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy dovolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Typicky je to tehdy, kdy účastník řízení předestře dovolacímu soudu otázku (argumentaci), kterou považuje za otázku (argumentaci) po právní stránce zásadního významu a Nejvyšší soud tuto otázku co do její kvality posoudí opačně; tehdy vyslovená nepřípustnost dovolání závisí na uvážení Nejvyššího soudu upínajícímu se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního.
O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, neboť dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 42 330 Kč s příslušenstvím, bylo odmítnuto nikoliv na základě uvážení Nejvyššího soudu, ale na základě zákonem stanoveného hodnotového omezení jeho přípustnosti. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě škody se tedy uplatnit nemohlo.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Ústavní soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010 č. j. 35 Co 120/2010-87 byl stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, doručen dne 24. 6. 2010. Ústavní stížnost proti němu směřující byla podána až dne 24. 4. 2012, což za okolností daného případu nemohlo vést k jinému závěru, než že šlo v uvedeném rozsahu o návrh podaný opožděně.
Ústavní soud chápe, že právní otázky spojené s problematikou přípustnosti dovolání a včasného podání ústavní stížnosti, byť již byly stabilizovanou judikaturou Ústavního soudu dávno vyřešeny, nemohou být samotnému stěžovateli, který nemá právnické vzdělání, srozumitelné. Leč právě proto, aby byla v řízeních o ústavních stížnostech řádně chráněna práva stěžovatelů, zakotvuje zákon o Ústavním soudu povinné zastoupení stěžovatelů advokátem. V posuzované věci byl stěžovatel po celé řízení před obecnými soudy, ale i v řízení před Ústavním soudem, zastoupen týmž advokátem, na kterém bylo, aby rozpoznal subtilní zákoutí občanského soudního řádu i zákona o Ústavním soudu a uvážil, zda a jakým způsobem formulovat dovolání či v jaké lhůtě podat ústavní stížnost.
III.
Včas podaným návrhem, označeným jako ústavní stížnost ze dne 24. 8. 2012, stěžovatel napadl shora označené rozsudky obecných soudů co do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Pokud šlo o rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu ohledně zamítnutí žaloby na poskytnutí relutárního plnění, Ústavní soud je přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010, N 110/57 SbNU 403 a další). Ve své rozhodovací praxi respektuje, že stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010).
V podrobnostech k nyní řešené věci Ústavní soud pouze dodává, že nalézací i odvolací soud svůj závěr o dostatečnosti samotného konstatování porušení práva přiměřeným způsobem odůvodnily. Z pohledu skutečností, které byly zjištěny provedeným dokazováním, soudy obou stupňů přihlédly k okolnostem, za nichž došlo k újmě spojené s uvalenou vazbou. Chování stěžovatele před rozhodnutím o uvalení vazby a po podání návrhu na vzetí do vazby, stejně jako jeho postoj k trestnímu řízení po propuštění z vazby, hodnotily v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Městský soud v Praze podrobně rozvedl, jaký význam přikládal konkrétnímu počínání stěžovatele. Na základě jím vyložených důvodů dospěl k závěru, že postačí samotné konstatování porušení práva stěžovatele jako adekvátní zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou omezením osobní svobody vazbou a vázán právním názorem Nejvyššího soudu toto konstatování vtělil do výroku rozsudku. Právní závěry Městského soudu v Praze nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska proto obstojí. Ústavní soud pouze dodává, že mu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění skutkových závěrů, ani hodnotit celkovou důkazní situaci. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud identifikoval, která pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mohou mít ústavněprávní relevanci (případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu), ty však v postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 a na něj navazujícího postupu a rozhodnutí Městského soudu v Praze nezaznamenal.
IV.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne též tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle §75 odst. 1 je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu, tedy i v měnícím výroku, tj. výroku, jímž odvolací soud změnil zamítavý výrok o věci samé co do částky 160 000 Kč tak, že ohledně tohoto nároku konstatoval porušení práva. V tomto rozsahu posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, přípustné dovolání. Za daného stavu věci tak bylo třeba vycházet ze závěru, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, nevyčerpal, a to ačkoliv byl o přípustnosti dovolání odvolacím soudem řádně poučen.
Zbývá toliko dodat, že shodný závěr o nepřípustnosti stihl i ústavní stížnost, jíž stěžovatel napadl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 v jeho kasačním výroku.
Procesní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu nižšího stupně a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, Ústavní soud považuje za nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu, neboť nejde o rozhodnutí, jež by bylo schopné bezprostředně a v dalším řízení nezhojitelným způsobem zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, nález sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, a další); výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. nálezy Pl. ÚS 29/11 a II. ÚS 2371/11 - dostup. na http://nalus.usoud.cz) se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.
V.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a písm. e) zákona o Ústavním soudu a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Učinil tak jediným, a to senátním rozhodnutím.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu