ECLI:CZ:US:2008:4.US.1546.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1546/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti společnosti DETAX, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 802/56, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Růžová 17/1416, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 465/2006-2355 ze dne 30. 3. 2007 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 38 K 8/2001-2297 ze dne 5. 9. 2006, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze, Letenská 15, jako vedlejšího účastníka, zastoupeného Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vejvodova 6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, obsahu napadených usnesení a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 38 K 8/2001 byl dne 9. 5. 2001 k návrhu věřitele Charouz Holding a. s prohlášen konkurs na majetek stěžovatele. V průběhu řízení vzala většina věřitelů, kteří se přihlásili se svými přihláškami do konkursního řízení, své přihlášky zpět a došlo tak k situaci, kdy předmětného konkursního řízení se účastní jediný věřitel a to Česká konsolidační agentura, nyní po jejím zániku její právní nástupce Česká republika - Ministerstvo financí. Za této situace stěžovatel podal návrh na přezkoumání podmínek řízení podle §103 a násl. o. s. ř. a s oznámením o překonání úpadku podal návrh na vydání rozhodnutí o zrušení konkursu podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV). Na to Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 7. 2005 č. j. 38 K 8/2001-2105 konkurs na majetek stěžovatele zrušil a vrchní soud jeho rozhodnutí svým usnesením ze dne 21. 12. 2005 č. j. 2 Ko 57/2005-2169 potvrdil. V souladu s názorem soudu I. stupně dovodil, že došlo k naplnění podmínek pro zrušení konkursu, když se řízení účastní pouze jediný konkursní věřitel, a to Česká konsolidační agentura, a chybí tak pluralita věřitelů dle ustanovení §1 odst. 2 a 3 ZKV. Právě tento zbývající konkursní věřitel však podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, jemuž Nejvyšší soud ČR vyhověl. Svým usnesením č. j. 29 Odo 551/2006-2271 ze dne 27. 4. 2006 obě usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, výrokem pod bodem II. svého rozhodnutí zrušil také další usnesení obou soudů ve výroku označená a všechna další rozhodnutí soudů ve sporech vyvolaných konkursem, v nichž bylo řízení zastaveno nebo jinak skončeno jen na základě toho, že byl konkurs v dané věci zrušen. Nařídil zároveň, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát. Učinil tak v podstatě s odkazem na bod XXXIX. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpj 19/98 (dále jen "stanovisko"), uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval závěr, podle kterého soud zruší konkurs podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV, jestliže po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nepřihlásil u soudu ve stanovené lhůtě alespoň jeden věřitel své nároky a jestliže tu nejsou ani jiné pohledávky, které by mohly být uspokojeny při rozvrhu částky získané zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty (pohledávky, které není potřebné v konkursu přihlásit a které tudíž nepodléhají přezkumu). Podle dovolacího soudu sice neobstojí argumentace dovolatele, podle níž mělo být, při úvaze, zda nadále jsou předpoklady pro konkurs, přihlédnuto i k pohledávkám konkursních věřitelů, které nebyly uspokojeny, ale jejichž přihlášky vzali konkursní věřitelé zpět, nicméně z citovaného stanoviska plyne, že dovolatel má pravdu, tvrdí-li, že důvod ke zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV pro absenci věřitelů není dán, jestliže po prohlášení konkursu přihlásil svou pohledávku do konkursu alespoň jeden věřitel (který v konkursním řízení přihlášenou pohledávku nadále uplatňuje a jímž je v posuzované věci odvolatel). Od uvedeného závěru dovolací soud neviděl důvodu se odchylovat ani v posuzované věci a odvolacímu soudu zároveň vytkl, že se též nevypořádal s námitkou, kterou dovolatel opakoval v dovolání, totiž s tvrzením, že zde ke dni, kdy bylo rozhodnuto o zrušení konkursu, byly neuspokojené pohledávky za podstatou a pracovní nároky. Z citovaného stanoviska přitom v daném ohledu plyne, že důvod ke zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV pro absenci věřitelů není dán ani tehdy, jsou-li tu jiné pohledávky, které by mohly být uspokojeny při rozvrhu částky získané zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty coby pohledávky, které není potřebné v konkursu přihlásit a které tudíž nepodléhají přezkumu. Pracovní nároky podle §31 odst. 3 a 4 ZKV do kategorie nároků, které nepodléhají přezkumu (a v případě pracovních nároků vzniklých po prohlášení konkursu ani přihlašovacímu režimu), patří. Ve stanovisku je také řečeno, že ke zrušení konkursu pro absenci věřitelů lze přistoupit, jen jsou-li uspokojeny také pohledávky za podstatou. Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů, pro rozpor se svou judikaturou, dovolání vyhověl a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu I. stupně. Zároveň uvedl, že obecně platí, že právní mocí usnesení o zrušení konkursu odpadá důvod k dalšímu vedení sporů vyvolaných konkursem; přitom z obsahu spisu se podává, že nejméně v 5 případech již byla jen proto pravomocně zastavena řízení o vylučovacích žalobách a zrušením konkursu bylo odůvodněno i usnesení ze dne 21. 2. 2006, jímž byl správce konkursní podstaty zproštěn výkonu funkce. Všechna tato rozhodnutí jsou podle dovolacího soudu závislá na existenci dovoláním napadeného usnesení a po jeho zrušení musí být, s přihlédnutím k §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zrušena rovněž. Vzhledem k tomu, že nejsou vyloučeny i jiné spory vyvolané konkursem, o jejichž existenci Nejvyšší soud ani s přihlédnutím k dalšímu obsahu konkursního spisu povědomost nemá, přijal ohledně těchto mezitímní usnesení, kterým je zrušil, s tím, že konkrétně budou označena v samostatném rozhodnutí dovolacího soudu (jakmile jejich existence vyjde najevo). Jiný postup by podle dovolacího soudu mohl účastníkům těchto incidenčních sporů způsobit nereparovatelnou újmu.
Soud I. stupně na to, vázán právním názorem dovolacího soudu, po zjištění učiněném z vyjádření správce konkursní podstaty, že v dané věci jsou věřitelé pohledávek za podstatou a věřitelé z pracovněprávních vztahů, jejichž pohledávky dosud nebyly uspokojeny pro nedostatek finančních prostředků, se kterými správce mohl disponovat, návrh úpadce - stěžovatele na zrušení konkursu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné, ústavní stížností napadeným rozhodnutím, potvrdil.
Proti těmto dvěma rozhodnutím soudů obou stupňů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, s ohledem na skutečnost, že tato rozhodnutí v odůvodnění zcela odkazují na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, se zaměřil a vypořádává se zejména s argumentací Nejvyššího soudu. Nejprve zdůrazňuje veřejnoprávní povahu konkursního řízení a dovozuje, že státní moc prezentovaná konkursním soudem, jež je uplatňována vůči dlužníkovi, jehož subjektivní práva jsou zákonem omezena, by měla postupovat velmi citlivě a dbát, aby základní práva byla v maximální míře šetřena. Porušení článku 2 odst. 2 Listiny odůvodňuje v podstatě tím, že vést konkursní řízení za situace, kdy jeho účastníkem je jediný věřitel, jehož pohledávku by bylo možné v rozvrhu uspokojovat, neumožňuje dosáhnout cíle řízení dle §2 odst. 3 ZKV a je tedy uplatněním státní moci mimo meze stanovené zákonem. Omezení a povinnosti, které dlužníkovi (úpadci) za probíhajícího řízení vznikají, jsou mu pak uloženy v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny a dochází tak k založení nerovnosti před zákonem v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny a to ve smyslu "negativním" pro dlužníka (úpadce), který je nucen nést břímě konkursu, ačkoli jiní dlužníci s jediným věřitelem totéž snášet nemusí a ve smyslu "pozitivním" pro jediného zbylého věřitele, který se ocitá v postavení "primi inter pares", ačkoliv jiní věřitelé jiných dlužníků této výhody požívat nemohou. Vedení konkursního řízení v rozporu se zákonem za účelem uspokojení jediného věřitele by tak znamenalo postup v příkrém rozporu se zásadou stanovenou v čl. 11 odst. 1 Listiny, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Usnesení dovolacího soudu podle stěžovatele také narušuje ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na ochranu tohoto majetku u třetích osob, které se zúčastnily sporů vyvolaných konkursem. Tyto osoby byly navíc uvedeny do stavu nejistoty naprosto neurčitým výrokem dovolacího soudu, navíc byly dotčeny i na svém právu na soudní ochranu, neboť o jejich majetku, pravomocně nabytých právech či zaniklých povinnostech, bylo rozhodováno v řízení, kterého nebyly účastny. Uvádí dále, že připuštěním vedení konkursního řízení k uspokojení pohledávky jediného věřitele, v daném případě dokonce nezjištěné, tj. sporné, se stěžovatel jako dlužník dokonce ocitá v procesně horším postavení, než by mu příslušelo jako povinnému v případě vedení výkonu rozhodnutí, neboť ani jako povinný není zbaven opravných prostředků proti téměř každému rozhodnutí v řízení vykonávacím, kteréžto právo mu v řízení konkursním nesvědčí. K porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny došlo i tím, že se vrchní soud odmítl zabývat tvrzením stěžovatele o zpochybnění existence pohledávky jediného zbylého konkursního věřitele a odkázal stěžovatele na výsledek incidenčního řízení, jehož však stěžovatel není účastníkem a rozhodnutí v incidenčním sporu není vůči úpadci účinné. Stěžovatel se tak ocitl, jak uvádí, v situaci, kdy je vůči němu vedeno konkursní řízení pro údajnou pohledávku jediného věřitele, nemá však k dispozici nástroj, kterým by mohl dosáhnout přezkoumání této skutečnosti a soud mu napadeným rozhodnutím tuto možnost odepřel.
Dále se stěžovatel podrobně vyjadřuje k nutnosti splnění požadavku plurality konkursních věřitelů, jejíž význam a funkci rozvádí. Je také přesvědčen, že v daném řízení došlo k chybné interpretaci bodu XXXIX. stanoviska a že i toto stanovisko je již překonáno novější judikaturou i legislativou. Rozebírá dále právní úpravu konkursního řízení s tím, že právní mocí usnesení o prohlášení konkursu ztrácí dlužník reálnou šanci průběh řízení ovlivňovat a poukazuje na důsledky z toho plynoucí. Provádí další rozbor ustanovení ZKV s poukazem na vyloučení možnosti obnovy řízení v konkursním řízení, resp. vyloučení přezkumu pravomocného rozhodnutí o uvalení konkursu, z čehož dále vyvozuje nutnost neustálého střežení soudem, zda jsou podmínky pro vedení konkursu naplněny a zda se toto řízení nedostává do rozporu s právem úpadce na spravedlivý proces s tím, že právě ustanovení §44 odst. 1 písm. a) ZKV tak umožňuje soudu řešit zvláštní situace, které sebou právní praxe přináší. Dále stěžovatel rozebírá stanovisko Nejvyššího soudu a vyslovuje názor, že toto popisuje pouze jeden z možných důvodů pro aplikaci ustanovení §44 odst. 1 písm. a) ZKV. Právě pro tento případ, který ve stížnosti popisuje a který zákonodárce pominul, stanovil Nejvyšší soud svým stanoviskem jednotný postup. Tento speciální případ, vyřešený stanoviskem, však dovolací soud označil za jedinou možnost, kdy lze při absenci plurality věřitelů zrušit konkurs postupem podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV a výslovně připustit možnost vést konkursní řízení pro uspokojení věřitele jediného. Tímto způsobem však Nejvyšší soud podle stěžovatele extenzivním až excesivním způsobem vyložil zákon, a to až do té míry, že výkladem zákona popřel jeho smysl i úmysly zákonodárce. V této souvislosti se stěžovatel dovolává i judikatury Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 666/02) podle níž v případech, kdy povinnosti povinných osob vůči státní moci nejsou konstituovány jednoznačně zákonem a dotýkají se základních práv a svobod a je třeba je dovozovat výkladem, nutno se přidržet takového výkladu zákona, který je pro povinné osoby nejpříznivější a nejméně je zatěžuje. Nejvyšší soud však v daném případě postupoval přesně opačně a pochybil pak i v té části, kdy odkázal na stanovisko i v otázce pohledávek za podstatou. Shrnuje pak, že Nejvyšší soud dogmatickým a extenzivním výkladem zákona a aplikací do značné míry překonaného stanoviska svého kolegia, bez přihlédnutí k vývoji judikatury i okolnostem daného případu, vytvořil takový výklad zákona, jehož mechanickou a formální aplikací soudy I. a II. stupně porušily ústavní práva stěžovatele.
V další části ústavní stížnosti zdůrazňuje stěžovatel své tvrzení, že není pravdou, že by měl věřitele za podstatou včetně pracovních nároků i to, že jeho jediný zbylý věřitel byl po právu jeho věřitelem v daném konkursním řízení či vůbec, když vychází z toho, že řízení o pohledávce tohoto věřitele bylo pravomocně zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006. Vrchní soud tento jeho odvolací důvod zčásti pominul, zčásti odmítl odkazem na výrok II. rozhodnutí dovolacího soudu, a dílem je odmítl s tím, že o existenci pohledávky je vedeno jiné incidenční řízení, které jediné může sloužit k osvědčení pravosti pohledávky. Právě v této části odůvodnění napadeného rozhodnutí se dle stěžovatele nejnázorněji ukazuje zásadní rozpor mezi vnímáním konkursního řízení soudy všech stupňů a tím, jak je vidí stěžovatel. V této souvislosti pak také podrobuje kritice výrok usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena pravomocná rozhodnutí soudů v jiných věcech, podmíněná právní mocí rozhodnutí o zrušení konkursu na majetek stěžovatele. Tento výrok podle něj je zjevně nezákonný pro zřejmý rozpor s ustanovením §243d odst. 2 o. s. ř. Dále se stěžovatel podrobně vyjadřuje ke specifikům konkursního řízení s tím, že tato nedovolují jednoduchou aplikaci procesních předpisů o mimořádných opravných prostředcích. Úmyslem zákonodárce nepochybně bylo omezit jejich použití v konkursním řízení pouze na případy, kdy je to nezbytně nutné pro kultivaci práva a sjednocení soudní praxe. Vyjadřuje se pak k důsledkům zrušení rozhodnutí o zrušení konkursu, kdy jsou bona fide nabytá práva stěžovatele i třetích osob narušena a vzniká jim obtížně či vůbec nereparovatelná újma, kterou jsou zkráceni mimo jiné na ústavním právu dle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny, což dále rozvádí uvedením příkladu. I v této souvislosti pak dovozuje neústavnost výroku Nejvyššího soudu o zrušení pravomocných rozhodnutí ve věcech jiných osob, než jsou účastníci konkursního (dovolacího) řízení, a konstatuje tak, že ani vlastnické právo třetích osob není dostatečně chráněno a v rozporu s čl. 11 Listiny a ohroženo. Nejmarkantněji se pak rozpor s ústavním pořádkem podle stěžovatele ukazuje u věřitelů dlužníka, jejichž pohledávky za stěžovatelem by vznikly v mezidobí mezi právní mocí usnesení o zrušení konkursu a jeho "reinkarnací" v dovolacím řízení, neboť tito by se ocitli v podstatě v bezprávném postavení (nebyli by věřiteli za podstatou) a jejich vlastnické právo by rozhodně nebylo šetřeno. Stěžovatel má tedy za to, že Nejvyšší soud připustil dovolání v této konkrétní věci, aniž zcela komplexně posoudil veřejnoprávní aspekty daného řízení a dopad rozhodnutí ve věci zrušení konkursu na majetek stěžovatele nejen na účastníky řízení, ale i na široký okruh třetích osob a tím v rozporu s čl. 11 Listiny zkrátil nejen stěžovatele ale i třetí osoby na právu na ochranu majetku, jakož i na právu na spravedlivý proces a vůbec se nevypořádal s tím, zda v dané konkrétní věci je vůbec dovolání přípustné. Svým rozhodnutím ochránil právo dovolatele uplatňovat svou pohledávku v konkursním řízení ve větším rozsahu než právo stěžovatele i třetích osob. V daném řízení stěžovatel v průběhu řízení obecné soudy upozorňoval na to, že aplikací právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem může dojít k ukrácení jeho základních práv, přesto obecné soudy rozhodly tak, jak rozhodly, aniž využily ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. U rozhodnutí kasačního soudu se automaticky vyslovuje vázanost právním názorem, aniž by soudu obecnému, zavázanému, příslušela povinnost zkoumat, zda aplikací právního názoru soudu nadřízeného nedošlo k narušení základních práv a svobod. Stěžovatel je toho názoru, že takto pojatý výkon soudní pravomoci je v rozporu s duchem zákona, jak je vtělen do ustanovení §1 až 3 o. s. ř., a že je pouze věcí nedostatku soudcovské a občanské odvahy soudů obecných, že při výkonu své činnosti aplikují právní názory soudů nadřízených, které nejsou ústavně konformní, aniž by využily možnosti se s nimi argumentačně vypořádat a nesoulad s předpisem vyšší právní síly konstatovat a odstranit. Z těchto a dalších, v ústavní stížnosti blíže rozvedených, důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Hradci Králové.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zdůrazňuje, že dlužník, vůči němuž návrh na prohlášení konkursu směřuje, má využít všech zákonných prostředků ke své obraně především ve fázi prohlášení konkursu předcházející, přičemž by si měl být vědom toho, že poté je již jeho pozice jiná, a to výrazně ztížená, což mimo jiné znamená i to, že jeho postoj k pohledávkám věřitelů je pro konkurs irelevantní (§23). Zásadní je, že podmínka plurality věřitelů byla splněna ke dni, kdy soud konkurs prohlásil. Poukazuje také na to, že důvodů, pro které se tito věřitelé následně nestali věřiteli konkursními či jimi v průběhu konkursu být přestali, může být velmi mnoho a tyto příkladmo zmiňuje. Zastává názor, že přihlásí-li pohledávku alespoň jeden věřitel, má být nařízeno přezkumné jednání, aby mohla být tato pohledávka přezkoumána a aby zároveň mohla uplynout lhůta (§22 ZKV), v níž se ještě mohou dodatečně přihlásit i jiní věřitelé. Neučiní-li tak ani v této lhůtě, není přesto nutné důvodně prohlášený konkurs rušit a nutit již přihlášeného věřitele, aby se úhrady svého nároku domáhal cestou exekuce. Nejde přitom o žádné jeho neústavní zvýhodnění, neboť své nároky mohli uplatnit i další věřitelé, a netřeba tedy rušit důvodně prohlášený konkurs jenom proto, že tito zůstali pasivní. Dopustil-li dlužník, že konkurs byl pravomocně prohlášen, musí strpět též to, že pro vlastní konkurs relevantní popírání konkursních pohledávek je svěřeno toliko jiným subjektům (správci a dalším věřitelům). Dlužník pak může trvat na tom, aby soud na činnost správce skutečně dohlížel, popř. požadovat jeho odvolání z funkce, nevykonává-li ji řádně. Zákon rovněž umožňuje dlužníku žádat po správci úhradu škody vzniklé tím, že ten své povinnosti neplnil. To ale nemění nic na tom, že není svévolí soudu, pokud se v rámci konkursního řízení odmítá zabývat námitkami dlužníka vůči pohledávce přihlášeného věřitele, neboť to skutečně přísluší až soudům "incidenčním". Soud shrnuje, že takto nastavil zákon pravidla, odvolací soud je v předmětné věci respektoval a nic protiústavního na tom neshledává. V tomto směru také vrchní soud ve vyjádření odkazuje i na konstantní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 208/2003, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 95/2006).
Na žádost Ústavního soudu podal ve věci podrobné vyjádření i Nejvyšší soud ČR. K argumentaci o porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, vycházející z ustanovení §2 odst. 3 ZKV, uvádí, že jde o prostou polemiku s výkladem "jednoduchého" práva, přitom dikce uvedeného ustanovení dovoluje výklad podaný v napadeném rozhodnutí a nevylučuje závěr, že v konkursu může být poměrně uspokojen i věřitel jediný. Tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 Listiny nemůže samostatně obstát, předpokladem je závěr o opodstatněnosti argumentace, týkající se porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Povinnosti, které stěžovatele coby úpadce zatěžují v průběhu konkursu, jsou v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání ukládány právě proto, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro zrušení konkursu. Také argument o údajném porušení čl. 4 odst. 3 Listiny považuje Nejvyšší soud za věcně neopodstatněný. Srovnává-li stěžovatel postavení dlužníka s jediným věřitelem, který v konkursu není, s postavením dlužníka-úpadce s jediným věřitelem za trvání konkursu, jde o příměr nevhodný. K porušení uvedeného článku Listiny Nejvyšším soudem by mohlo dojít jen tehdy, kdyby stěžovatel prokázal, že soud s jinými dlužníky, na jejichž majetek byl prohlášen konkurs, jednal při posuzování důvodů zrušení konkursu dle §44 odst. 1 písm. a) ZKV bez zákonného důvodu jinak (lépe), než se stěžovatelem, taková skutečnost však nenastala ani není tvrzena. Závěr, proti kterému stěžovatel brojí, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uplatňován standardně a stěžovatel v tomto ohledu podléhá stejnému režimu jako kterýkoli jiný úpadce (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 264/2004, 29 Odo 1273/2004, 29 Odo 827/2005, R 29/2006, R 95/2006).
Dále se ve vyjádření rozvádí důvody přijetí výroku rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud "odklidil" i závislá rozhodnutí. Byl vydán právě za účelem ochrany třetích osob a byl reakcí na skutečnost, že i podle obsahu konkursního spisu již soud ve sporech vyvolaných konkursem na majetek stěžovatele (v řízení o vylučovacích žalobách) reagoval na zrušení konkursu pravomocným zastavením řízení. Kdyby Nejvyšší soud ponechal otázku, jak bylo v mezidobí naloženo se spory vyvolanými konkursem, stranou svého rozhodování, nutně by tím byla způsobena stěží reparovatelná újma právě účastníkům incidenčních sporů. Zrušením rozhodnutí o zrušení konkursu se totiž obnovují účinky konkursu a bylo by nutno se ptát, odkdy, případně zda vůbec, začínají běžet nové propadné lhůty k uplatnění incidenčních žalob. Došlo by tím rovněž ke zmaření dosavadních výsledků všech těchto řízení. Proto pokládá Nejvyšší soud rozhodnutí, kterým přisoudil rozhodnutím o ukončení těchto sporů povahu závislých výroků, za ústavně konformní.
K údajnému porušení čl. 36 Listiny Nejvyšší soud uvádí, že při této argumentaci stěžovatel pomíjí skutečnost, že na rozdíl od jiných "povinných" osob on je osobou, jejíž úpadek byl dříve osvědčen pravomocným soudním rozhodnutím. K argumentaci stěžovatele pluralitou věřitelů se ve vyjádření uvádí, že stěžovatel směšuje předpoklady, za kterých lze konkurs prohlásit, s předpoklady, za kterých může být zrušen, a v této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. 29 Odo 963/2003 s tím, že nešlo o názor jednoho senátu, o čemž svědčí skutečnost, že uvedené usnesení bylo uveřejněno po odsouhlasení občanskoprávním a obchodním kolegiem pod č. 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na toto rozhodnutí navazuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 208/2003, jež bylo uveřejněno pod č. 95/2006 téže Sbírky. V tomto ohledu je pak poukazováno i na text ustanovení §308 zákona č. 308/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (Insolvenčního zákona), ve znění zákonů č. 312/2006 a č. 108/2007 Sb., jímž je s účinností od 1. 1. 2008 nahrazen právě ZKV. Uvedené ustanovení (o zrušení konkursu) vychází právě z těch zásad, na nichž spočívá výklad stávajícího zákona.
K tvrzenému chybnému výkladu stanoviska Nejvyššího soudu se ve vyjádření uvádí, že argumentace stěžovatele je z obsahového hlediska opět jen polemikou s výkladem jednoduchého práva. Z výše označeného usnesení Nejvyššího soudu i z jeho stanoviska ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je přitom zjevné, že Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů na základě odkazu na jednoznačné závěry, jež o předpokladech pro zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV učinil ve stanovisku a které soudy nižších stupňů zjevně nerespektovaly. Názor Nejvyššího soudu na řešení této otázky byl v době přijetí uvedeného ustanovení ustálen a žádná osoba znalá výše označené judikatury nemohla pochybovat o tom, jaké řešení v daném ohledu Nejvyšší soud přijme. Výklad Nejvyššího soudu k uvedenému ustanovení podaný pod bodem XXXIX. stanoviska co do závěru o možném jediném věřiteli, se kterým lze konkurs provést, reaguje adekvátně na problematiku účelové manipulace úpadců s uspokojováním pohledávek, dále na tendenci "skupování" pohledávek konkursních věřitelů, obecně v praxi podporovanou i za trvání konkursu a vedoucí k vyšší operativnosti konkursního řízení, jakož i na obecný (právní teorií rozdílně vnímaný) problém, zda postup podle uvedeného ustanovení je možný, je-li pokles počtu konkursních věřitelů výsledkem opatření přijatých správcem konkursní podstaty a konkursním soudem za účelem uspokojení konkursních věřitelů (např. částečný rozvrh, po jehož splnění zanikne účast řady nebo téměř všech věřitelů). U stěžovatele přitom o úpadku signalizovaném mnohostí konkursních věřitelů v době bezprostředně následující po prohlášení konkursu pochyb nebylo (podle zjištění soudů nižších stupňů měl tehdy 40 věřitelů). Úvahy, jimiž stěžovatel podrobuje kritice závěry Nejvyššího soudu - přejaté ze stanoviska - o pohledávkách za podstatou, nejsou pro výsledek řízení o ústavní stížnosti rozhodné, jelikož ani stěžovatel nezpochybňuje, že má jednoho konkursního věřitele, jehož pohledávku není schopen uspokojit. Spekulace o praktické nemožnosti aplikace pravidla o nutnosti úhrady pohledávek za podstatou pak nejsou na místě, když ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř.) jednoznačně vymezuje okamžik, ke kterému soudu náleží posouzení všech rozhodných skutečností. Naopak snaha stěžovatele o to, aby k uspokojení pohledávek za podstatou při aplikaci ustanovení §44 odst. 1 písm. a) ZKV přihlíženo nebylo, by v jeho i v jiných případech vedla k přijímání zbytečných soudních rozhodnutí, jak se dále ve vyjádření rozvádí. Takový výklad zákona o konkursu a vyrovnání obecně vede ke zneužívání procesních pravidel a v rozhodování soudů obecných i soudu Ústavního by neměl mít místo.
K otázce přípustnosti dovolání v daném případě pak Nejvyšší soud uvádí, že by bylo učebnicovým příkladem jeho selhání nepřipuštění dovolání v dané věci za situace, kdy závěry soudů nižších soudů jsou ve flagrantním rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud zde dále uvádí, že úvahy stěžovatele o nutnosti chránit práva třetích osob jsou v tomto ohledu nemístné a při výkladu jednotlivých ustanovení ZKV v řadě ohledů nesprávné. Zárukou toho, že nedojde k ohrožení práv nabytých třetími osobami v dobré víře v době, kdy trvaly účinky zrušení konkursu, je ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř. Na závěr pak Nejvyšší soud k principu vázanosti soudu nižšího stupně názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozhodnutí soudu vyššího stupně uvádí, že stěžovateli lze obecně dát za pravdu v tom, že neústavním pokynem soudu vyššího stupně nižší soud vázán není, v posuzované věci však takového neústavního pokynu nebylo.
K obsahu vyjádření Nejvyššího soudu podal stěžovatel repliku, v níž kriticky reaguje na vyjádření Nejvyššího soudu, jemuž vytýká nepochopení účelu úpadkového řízení. Rozvíjí dále argumenty a úvahy, uváděné již v ústavní stížnosti, obhajující jím zastávaný výklad aplikovaného ustanovení. Nejvyššímu soudu také vytýká nepravdivost tvrzení, že ani stěžovatel nezpochybňuje, že má jednoho konkursního věřitele, jehož pohledávku není schopen uhradit. V této souvislosti zdůrazňuje, že jádro sporu tkví v tom, že stěžovatel onu jedinou pohledávku, vůči němu nyní uplatňovanou, nikdy neuznal - zůstala spornou i v řízení konkursním - a nedomáhá se po celou dobu ničeho jiného, než aby tato pohledávka byla zjištěna v řádném nalézacím řízení, kterého by se mohl zúčastnit a své námitky přednést a uplatnit. Navíc jde podle něj o zřejmé porušení zásady rovnosti práv účastníků řízení, protože tvrzení poslední pozůstalé "věřitelky" o existenci jejího práva je z nějakých důvodů bráno za nesporné. Stěžovatel se dále podrobně vyjadřuje i k vyjádření Vrchního soudu v Praze, z něhož lze podle něj vycítit, že tento soud se vnitřně neztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu a aplikoval jej na danou situaci pouze z důvodu vázanosti názorem nadřízeného soudu, ač o jeho ústavní konformnosti měl zásadní pochybnosti, což je podle stěžovatele dáno tím, že právní názor Nejvyššího soudu je v extrémním rozporu s rozhodovací praxí jmenovaného vrchního soudu v minulosti i s právní teorií (srov. Zelenka-Maršíková, Zákon o konkursu a vyrovnání, komentář, 2. přepracované a doplněné vydání, Linde 2002, str. 871-872). Pojem úpadku je podle stěžovatele spíše než kategorií právní, kategorií ekonomickou a řízení o úpadku je pouze řešením ekonomické situace dlužníka (úpadce) právní formou a v návaznosti na to předkládá obecné zamyšlení nad právními a věcnými následky praktické aplikace výkladu zákona prezentovaného Nejvyšším soudem a soudy podřízenými.
K obsahu ústavní stížnosti podal vyjádření také vedlejší účastník, resp. jeho právní nástupce, jímž se ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 239/2001 Sb. stal stát, zastoupený Ministerstvem financí, který se nejprve vyjadřuje ke skutkovém stavu věci. Shrnuje, že do konkursního řízení přihlásil svou nevykonatelnou pohledávku za úpadcem - stěžovatelem, tato byla podle jeho tvrzení ze strany správce konkursní podstaty uznána, jediným, kdo danou pohledávku popřel, byly osoby se stěžovatelem personálně propojené - společnosti Senador s. r. o. a Detax Plus, a. s. - dnes CZ PSB Reality a. s. Podle vedlejšího účastníka smysl a účel konkursního řízení mohl být naplněn v co možná nejkratším čase, nebýt neustálých obstrukcí stěžovatele, jak je zřejmé z obsahu konkursního spisu, neboť stěžovatel, resp. osoby vykonávající funkci jeho statutárního orgánu, neplnily základní povinnosti kladené na ně zákonem a nepředaly správci konkursní podstaty účetnictví úpadce, takže správce konkursní podstaty nemohl řádně zjistit majetek a závazky úpadce. Ten také v krátkém časovém období před podáním návrhu na prohlášení konkursu se zbavoval majetku sloužícího k podnikání. V této souvislosti se ve vyjádření odkazuje i na trestní řízení proti osobám vykonávajícím funkci statutárních orgánů úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 6/2006, a pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 11/2008 ze dne 18. 3. 2008, jímž vedlejší účastník dokládá, jakým způsobem plnily osoby vykonávající funkci statutárního orgánu stěžovatele své povinnosti a jak nakládaly s majetkem úpadce. Následkem jednání uvedených osob je podle vedlejšího účastníka mj. i to, že nebyla zodpovězena otázka, kde a jakým způsobem zmizely z majetku stěžovatele prostředky, které obdržel od třetích osob. Je podle něj nepochybné, že v případě zrušení konkursu (kdyby se musel po stěžovateli, který nedisponuje žádným majetkem, domáhat uspokojení své pohledávky v nalézacím soudním řízení) by na něj, přestože po celou dobu postupoval v souladu s právními předpisy, tvrdě dopadl stěžovatelem zastávaný výklad zákona, naopak stěžovatel, který záhadně překonal po více jak 4 letech úpadek a který byl ke dni prohlášení konkursu téměř bez jakéhokoliv majetku, by byl postaven do role toho, jehož práva byla porušena a rozhodnutím ve prospěch stěžovatele by tak byla narušena důvěra ve spravedlnost rozhodování. Vedlejší účastník dále ve vyjádření rozvíjí své úvahy o povaze rozhodnutí podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a) ZKV se závěrem, že pokud soud dojde k závěru, že podmínky vedení řízení jsou splněny, není třeba vydávat o tom samostatné rozhodnutí. K samotné aplikaci tohoto ustanovení v dané věci odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení shora označených článků Listiny se vedlejší účastník vyjadřuje v zásadě obdobně jako Nejvyšší i vrchní soud, navíc, kromě argumentů ve vyjádřeních jmenovaných soudů uvedených, zastává dále - v souvislosti s otázkou plurality věřitelů - názor, že i ty subjekty, které v daném konkursním řízení vzaly své přihlášky zpět, zůstávají i nadále věřiteli úpadce. V návaznosti na to také uvádí, že konkursní soud nepřezkoumal, zda zpětvzetím podaných přihlášek nedošlo k obcházení zákona o konkursu a vyrovnání, kdy jednotliví konkursní věřitelé byli uspokojováni mimo konkursní řízení či s nimi patrně byly uzavírány dohody za účelem ukončení jejich účasti v konkursním řízení na majetek úpadce. V závěru vyjadřuje přesvědčení o tom, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručovaných práv a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, případně její zamítnutí.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska ústavně mu daných kompetencí, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti, obsahem napadených rozhodnutí i jim předcházejícím rozhodnutím dovolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Věcí se nejprve zabýval z pohledu dodržení práv zaručovaných čl. 36 a násl. Listiny, neboť teprve v případě, že by obecné soudy, které jsou především Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, uvedené právo porušily, bylo by možno uvažovat o porušení dalších stěžovatelem označených článků Listiny. Porušení práva na soudní ochranu však Ústavní soud v daném případě neshledal.
Ústavní stížnost je převážně vystavěna na polemice s právními závěry doposud zastávanými obecnými soudy, vycházejícími z názoru Nejvyššího soudu, rozvedeného v jeho rozhodnutí o dovolání, dříve podaném právním předchůdcem vedlejšího účastníka. Zde třeba připomenout judikaturu Ústavního soudu, podle níž, pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Třeba také uvést, že z hlediska již zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Ústavní stížností je zpochybňován výklad ustanovení §44 odst. 1 písm. a) ZKV, podaný v posuzované věci Nejvyšším soudem, který se však opírá a vychází z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. K tomu Ústavní soud připomíná, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 596/02). Jinými slovy, vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv nebo svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, takže ji objektivně není možné akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 126/04). Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na soudní ochranu pak dále dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.
Jak již uvedeno, právo učinit příslušný výklad podústavního práva zásadně přísluší soudům obecným. Ústavní soud je oprávněn - při přezkoumávání jejich rozhodnutí - posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými právními normami. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tak i z ústavněprávního hlediska přijatelná.
Shodně s vyjádřením vrchního soudu má v daném případě i Ústavní soud za to, že postoji a názorům stěžovatele lze jistě v rámci teoretické diskuze přiznat relevanci. Nicméně výklad ustanovení §44 odst. 1 písm. a) ZKV, zastávaný Nejvyšším soudem v rozhodnutí o dovolání právního předchůdce vedlejšího účastníka a jako závazný přejatý obecnými soudy v napadených rozhodnutích, nepovažuje Ústavní soud za ústavně nekonformní, a to v podstatě z důvodů shrnutých již vrchním soudem v jeho vyjádření (a rozvedených i ve vyjádření Nejvyššího soudu), na která možno pro stručnost odkázat. Základ argumentace stěžovatele, jíž odůvodňuje ústavní nekonformnost závěrů obecných soudů, je v podstatě vystavěn na srovnávání postavení stěžovatele, coby dlužníka - úpadce v konkursním řízení, vedeném nyní již jen s jedním konkursním věřitelem, s postavením dlužníka (neúpadce) s jediným věřitelem, resp. s porovnáváním práv obou těchto subjektů, nacházejících se v postavení dlužníků při vymáhání dluhů. Postavení obou subjektů skutečně, pokud jde o jejich oprávnění, je nestejné. Podle názoru Ústavního soudu se však nejedná o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž právě fakt, na který poukazují obecné soudy ve svých vyjádřeních, totiž fakt, že u stěžovatele došlo za splnění zákonných podmínek k pravomocnému prohlášení konkursu na jeho majetek, když byl při mnohosti věřitelů osvědčen jeho úpadek a právě v důsledku toho došlo k zákonnému omezení jeho oprávnění [§14 odst. 1 písm. a) ZKV]. Rozdílnost postavení, vyplývající z odlišné právní úpravy při vymáhání dluhu v poměru k oběma uvedeným subjektům dlužníků, tak nelze považovat za neodůvodněnou, ani za diskriminující jednoho z nich jako vlastníka či nepřiměřeně jeho práva omezující. V této souvislosti nutno připomenout funkci správce konkursní podstaty, k jehož základním povinnostem patří postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí, takto se chovat i při profesionální správě majetku konkursní podstaty a to nejen v konkursním řízení samém, ale i v incidenčních sporech, tedy i ve sporu o předmětnou pohledávku. K opakovaným námitkám stěžovatele, vztahujícím se ke spornosti pohledávky vedlejšího účastníka, třeba uvést, že k obecnými soudy přijatým právním závěrům postačoval fakt ze spisu plynoucí, totiž že Česká konsolidační agentura, resp. její právní předchůdce, svou pohledávku v předmětném řízení řádně přihlásila a na jejím zaplacení trvá. Skutečnost, že předchozí incidenční spor o této pohledávce byl zastaven, na uvedeném ničeho nemění, neboť i na usnesení o zastavení uvedeného řízení dopadá zrušující výrok II. rozhodnutí dovolacího soudu.
Jak již shora uvedeno, Ústavní soud nepovažuje názor dovolacího soudu v dané věci v jeho rozhodnutí prezentovaný za ústavně nekonformní a tudíž nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatele adresovaným soudům I. a II. stupně, týkajícím se vázanosti uvedeným názorem dovolacího soudu. Z téhož důvodu, tj. z důvodu ústavní akceptovatelnosti výkladu ustanovení §44 odst. 1 písm. a) ZKV v dané věci dovolacím soudem, odpovídajícího jeho ustálené a zveřejněné judikatuře, nepovažuje Ústavní soud ani závěr dovolacího soudu o přípustnosti dovolání v této věci za protiústavní, nehledě k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu by Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, ani zrušit nemohl. Nezabýval se proto také, ani již neposuzoval širší obecné úvahy stěžovatele o přípustnosti dovolání ve věcech zrušení konkursu vůbec, ani jeho námitkami směřujícími do výroku uvedeného pod bodem II. rozhodnutí dovolacího soudu, týkajícími se ostatně převážně práv třetích osob ve sporech dalších, konkursem vyvolaných.
Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ani porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 11 odst. 1, 4 Listiny. Z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu