ECLI:CZ:US:2018:4.US.1586.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1586/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Dr. Stanislava Přibila M.B.A., zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem, sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 č. j. 29 Cdo 4484/2016-92, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016 č. j. 7 Cmo 508/2015-73 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2015 č. j. 13 Cm 680/2015-63 ve znění opravných usnesení ze dne 16. 2. 2016 č. j. 13 Cm 680/2015-71 a ze dne 23. 3. 2016 č. j. 13 Cm 680/2015-75, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ENVI, a. s., sídlem v Třeboni, Dukelská 145, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o doplacení vypořádacího podílu.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud"), sp. zn. 13 Cm 680/2015, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel byl v době od 1. 2. 2001 společníkem obchodní společnosti ENVI, s. r. o., (dále též "společnost") s obchodním podílem 35 %. Od roku 2005 mu společnost začala odepírat přístup do účetnictví a obchodních knih, a proto se žalobou proti jednatelům společnosti domáhal splnění informační povinnosti (ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 Cmo 131/2008). V průběhu řízení, ke dni 4. 4. 2011, byl jeho obchodní podíl postižen nařízenou exekucí, v důsledku čehož byla jeho účast ve společnosti zrušena (§148 odst. 2 tehdy platného a účinného obchodního zákoníku), a proto soud žalobu zamítl s odůvodněním, že zánikem společnictví zaniklo i právo podílet se na řízení společnosti, kontrole její činnosti a právo nahlížet do dokladů společnosti. Stěžovatel se však domníval, že společnost podhodnotila vlastní kapitál, čímž zkrátila výši jeho vypořádacího podílu, a proto se žalobou proti žalované domáhal jeho doplacení. Konkrétní částku neuvedl, ale požadoval, aby byly přezkoumány transakce společnosti v období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2007 (řádově několik tisíc), a pokud by bylo zjištěno, že některé z nich nebyly po právu a vedly ke snížení vlastního kapitálu, žádal, aby soud žalované uložil doplatit mu vypořádací podíl o poměrnou část takové transakce (35 %), včetně úroku z prodlení. Krajský soud považoval návrh za neurčitý a vyzval stěžovatele, aby ho doplnil a upřesnil. Poučil ho, jak má vypadat petit žaloby na plnění a upozornil na následky neodstranění vytknutých nedostatků (č. l. 41-42). Stěžovatel následně zaslal krajskému soudu podání nazvané jako vyjádření, které mělo stejnou konstrukci jako původní návrh, pokud šlo o konkretizaci žalobního žádání, uvedl, že "se po žalované společnosti domáhá, aby mu zaplatila částku ... Kč, včetně úroků z prodlení, a to ve lhůtě určené soudem". Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením (ve znění obou opravných usneseních) návrh stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") rozhodnutí krajského soudu potvrdil s tím, že žalobní petit bez uvedení konkrétní částky je materiálně nevykonatelný. K odvolacím námitkám uvedl, že i když stěžovatel nemá reálnou možnost získat potřebné informace od žalované a hrozí-li mu proto informační deficit, nezbavuje ho to povinnosti, aby v žalobním petitu stanovil určitou, konkrétní, částku, kterou by v průběhu řízení na základě tzv. vysvětlovací povinnosti strany nezatížené břemenem důkazním a břemenem tvrzení mohl korigovat změnou žaloby. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť závěr odvolacího soudu, podle něhož žaloba trpí vadami, které brání dalšímu pokračování v řízení a které nebyly ani přes výzvu a poučení soudu prvního stupně odstraněny, byl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel s rozhodnutími soudů všech tří stupňů nesouhlasil a jejich právním závěrům oponoval s tvrzením, že se dostal do procesní pasti - na informace společnosti nemá přímý nárok, ale bez nich nemůže zahájit soudní řízení. Namítl, že v podání adresovaném krajskému soudu popsal dvě skupiny transakcí a navrhl způsob jak je zjistit a jak vypočítat doplatek jeho vypořádacího podílu. Zopakoval, že jde jednak o transakce, o kterých nemá žádné informace a ani neví, o jaké se jedná a jednak o transakce, jejichž hodnotu znal a soudu uvedl; transakce z první skupiny mohly být zjištěny z hlavní knihy společnosti, a pokud by žalovaná neprokázala, že byly po právu, soud by uložil žalované, aby poměrnou část jejich hodnoty doplatila stěžovateli. Podle stěžovatele nebylo třeba obávat se materiální nevykonatelnosti soudního rozhodnutí, neboť by vždy znělo na konkrétní částku. Požadavek obecných soudů, aby výše částky byla konkretizována v žalobním petitu, stěžovatel označil za formalistický, nemající oporu v procesních předpisech či judikatuře Ústavního soudu, neboť neví-li stěžovatel, jaké transakce byly uskutečněny, nemůže znát jejich hodnotu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel reagoval na názor obecných soudů, že návrhem lze v průběhu řízení disponovat za pomoci změny žaloby, výčtem pro něho nepříznivých dopadů, pokud by částku představující výši jeho nároku nadhodnotil nebo naopak podhodnotil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel namítl prvotně porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Aby však mohl soud o návrhu jednat, musí návrh obsahovat náležitosti požadované v ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), zejména musí obsahovat údaje nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout.
Právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Podstatou námitek vznesených v projednávané ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho návrhu z hlediska určitosti petitu, což po obsahové stránce představovalo zkoumání, zda krajský soud interpretoval a aplikoval normy o. s. ř. ústavně souladným způsobem.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek přesahuje nesprávná aplikace a interpretace norem podústavního práva do sféry základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) a dal opakovaně najevo, že ryze formalistická interpretace právní normy je v rozporu s právem na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010, N 75/57 SbNU 23, nález sp. zn. I. ÚS 1883/12 ze dne 12. 2. 2013, N 29/68 SbNU 325). Takové pochybení však v posuzované věci neshledal. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy všech tří stupňů interpretovaly příslušná ustanovení o. s. ř. v souladu s názorem, jak byl v judikatuře obecných soudů ustálen - tj. je-li žalováno na peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno, jakou částku, resp. alespoň v přibližné výši má žalovaný zaplatit. Požadavek zákonodárce vyjádřený v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., že ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby, nicméně vyčíslení (byť orientační) peněžité částky požadované z titulu konkrétního nároku považuje i Ústavní soud za běžný a předvídatelný požadavek na kvalitu žaloby.
S ohledem na takto formulované obecné principy dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy neporušily právo stěžovatele na přístup k soudu. Jejich závěr, že petit žaloby byl neurčitý, nelze považovat za svévolný či ryze formalistický, neboť stěžovatel žádnou konkrétní částku, kterou žádal po žalované, nenavrhl, a to ani z transakcí, jež označil a jejichž hodnotu znal, a o kterých se domníval, že mohly v jeho neprospěch ovlivnit hospodářský výsledek společnosti. Obecný vzorec výpočtu konečné částky [transakce 1 + transakce 2 + transakce n) x 35 % = požadovaná částka] nelze považovat za návrh, který by v řízení o žalobě na plnění bylo možné označit za úplný a určitý. Je třeba mít na paměti, že soud má ve sporu rozhodnout o žalovaném nároku, nikoliv nárok tvořit či definovat.
K argumentaci stěžovatele informačním deficitem a návrhem uložit žalované povinnost prokázat na základě hlavní knihy výši a důvod všech jí provedených transakcí v období let 2004 - 2007, Ústavní soud uvádí, že vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem není bezbřehá; z Ústavy České republiky ani z procesních předpisů nelze dovodit obecnou vysvětlovací povinnost procesních stran. Kdyby soud ve sporném řízení mohl volně uložit straně nezatížené důkazním břemenem povinnost vysvětlit všechny rozhodné skutkové okolnosti, ztratila by zcela smysl ta ustanovení o. s. ř., která jsou založená na kontradiktornosti civilního soudního řízení a na uplatnění zásady projednací, která předpokládá jednoznačné vymezení procesních rolí jednotlivých stran a přísné stanovení povahy a rozsahu jejich účasti na vysvětlování a dokazování skutkového stavu (srov. Macur J., Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: MU, 2000, s. 114, s. 138). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a soudu Ústavního vyplývá, že vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem nastupuje za situace, kdy strana zatížená důkazním břemenem (v posuzované věci stěžovatel) přednese alespoň opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. Lze souhlasit s krajským soudem, že stěžovatel tak učinil pouze ve vztahu k transakcím blíže popsaným a (částečně) kvantifikovaným v doplnění žaloby ze dne 31. 8. 2015, avšak ani ve vztahu k nim neuvedl, jakou částku po žalované požaduje, ač tak nepochybně učinit mohl. Tím ovšem znemožnil, aby soud přistoupil k věcnému projednání žaloby a k aktivování vysvětlovací povinnosti žalované.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat přepjatý formalismus a požadavky obecných soudů na určitost žaloby za nepřiměřené, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu