ECLI:CZ:US:2005:4.US.17.05
sp. zn. IV. ÚS 17/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem Na Poříčí 1199, Frýdek - Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 1 To 938/2004 a proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 6. 11. 2004, sp. zn. 0 Nt 573/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 1. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými byl jako osoba stíhaná ve stádiu přípravného řízení pro trestný čin podvodu ve formě organizátorství (ust. §250 odst. 1 a 3, písm. b) tr. zák.) vzat do vazby z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a) a b) tr. řádu, a tvrdil, že došlo k omezení jeho osobní svobody v rozporu s ust. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně shrnuto namítal, že u obou vazebních důvodů absentuje poukaz na konkrétní skutečnosti dokládající ve smyslu tr. ř. jednotlivé důvody vazby.
Z usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 6. 11. 2004, sp. zn. 0 Nt 573/2004 Ústavní soud zjistil, že tímto usnesením byl stěžovatel v procesním postavení obviněného vzat do vazby z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a) a b) tr. ř. Toto rozhodnutí obsahuje popis stíhaného jednání, s poněkud nepřehledným předestřením výpovědi stěžovatele. Útěková vazba je odůvodněna pouze tím, že stěžovatel je ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let, přičemž se rozsáhlé trestné činnosti měl podle přesvědčení orgánů činných v trestním řízení dopouštět po delší dobu a způsobená škoda značně převyšuje hranici škody značného rozsahu. Proto lze podle soudu důvodně předpokládat, že mu bude uložen, bude-li uznán vinným, trest "nikoli při dolní hranici trestní sazby". U koluzní vazby je pouze konstatováno, že existuje důvodná obava z ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků, dalších neustanovených osob, jakož i poškozených.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 1 To 938/2004, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu, jímž byl vzat do vazby, Ústavní soud zjistil, že krajský soud neshledal v postupu okresního soudu žádné pochybení. Krajský soud doplnil, že stěžovatel je též stíhán pro pokus jiného trestného činu podvodu (§8 odst. 1 k §250 odst. 1 a 4 tr. zák.) a nachází se tak v situaci, která zesiluje obavy, že by se mohl skrývat či uprchnout. U důvodů koluzní vazby se uvádí, že osoby, jenž mají být vyslechnuty, jsou stěžovateli známé a nebezpečí z jejich ovlivňování je reálné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález ze dne 23. 10. 2001 ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 303/01 a v něm uvedenou judikaturu in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení "Sb. n. u.", svazek 24, str. 149 nebo jeho el. verzi veřejně dostupnou pod touto sp.zn. na www.judikatura.cz). Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění útěkové vazby v podání okresního soudu je v dané podobě nepřezkoumatelné a tato vada nebyla zcela zhojena ani rozhodnutím krajského soudu, což je z ústavního hlediska nepřípustné a pokud by omezení osobní svobody stálo jen na takto odůvodněné útěkové vazbě, muselo by být zrušeno. Avšak u stěžovatele byly shledány i důvody vazby koluzní, které nelze přehlížet, přestože i zde by bylo namístě odůvodnění doplnit.
Napadená usnesení Ústavní soud neruší jen proto, že zrušení vazby pro nedostatečně konkrétní doložení důvodu dle ust. §67 písm. a) tr. ř. by pro stěžovatele postrádalo z hlediska ústavních garancí osobní svobody smysl, neboť je velmi pravděpodobně dán vazební důvod dle ust. §67 písm. b) tr. ř.
Obecné soudy, v souladu s ústavními požadavky, jakož i v souladu s příkazy jednoduchého práva (ust. §72 odst. 1 tr. ř.), budou muset průběžně zkoumat, zda důvody vazby nepominuly, resp. zda nelze účelu sledovaného vazbou dosáhnout jinak. Nejpozději při skončení zákonné lhůty omezující koluzní vazbu (§71 odst. 2 tr. ř.) tak bude muset být útěková vazba odůvodněna s náležitou konkrétností nebo omezení stěžovatelovy osobní svobody skončí. V opačném případě by velmi pravděpodobně byly porušeny ústavní záruky stěžovatelovy svobody. Avšak nelze rovněž vyloučit, že ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu budou s dalším postupem řízení vazební důvody dále a blížeji specifikovány, kdy navíc nelze vyloučit, že ve světle provedených důkazů některé zeslábnou a jiné naopak posílí.
Ústavní soud na okraj poznamenává, že taktéž nález ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (srov. www. judikatura.cz), jímž argumentoval i stěžovatel, výslovně podtrhuje (u útěkové vazby obviněného ohroženého vysokým trestem), že nelze akceptovat odůvodnění vazby pouze typovou hrozbou vysokého trestu, protože jakkoli by takový postup snad mohl vyplývat z jazykového a logického výkladu ust. §67 písm. a) tr. ř., požadavek ústavně konformní interpretace trestního řádu vyžaduje, aby hrozba vysokého trestu byla konkrétní a individualizovaná. Citovaný nález neodpoutává formální důvody vazby od jejich materiálního podkladu, byť připouští, že konkretizace může mít ve vztahu k osobě pachatele výjimečně podklad (pouze) v určité konkrétní objektivní konstelaci (srov. cit. nález, resp. nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 in Sb. n. u., sv. 6, str. 27).
Ústavní soud neshledal porušení ústavních záruk osobní svobody stěžovatele, ani jeho práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu