ECLI:CZ:US:2022:4.US.1702.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1702/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Aleny Prokšové, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 32 Cdo 5718/2017-325, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2015 č. j. 30 Co 116/2015-287 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. srpna 2014 č. j. 12 C 232/2008-259, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, sídlem Záhřebská 154/30, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") se podává, že v posuzované věci se stěžovatelka jako provozovatelka zdravotnického zařízení (poskytovatelka zdravotní péče) v oboru gynekologie - porodnictví domáhala po vedlejší účastnici doplatku úhrady za zdravotní péči, kterou poskytla pojištěncům vedlejší účastnice v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2007. Poté, co vzala žalobu částečně zpět v důsledku úhrad, provedených vedlejší účastnicí v průběhu řízení před obecnými soudy, požadovala doplatek za rok 2006 ve výši 234 725 Kč a za rok 2007 ve výši 217 019 Kč.
3. Obvodní soud poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 29. 4. 2009
č. j. 12 C 232/2008-54, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 1. 2010 č. j. 30 Co 479/2009-89, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3067/2010, rozhodl napadeným rozsudkem, jímž uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 101 048,38 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 350 695,62 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 13 643 Kč (výrok III).
4. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku pod bodem II potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud setrval na výkladu §17 a 40 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), podle něhož zdravotní pojišťovny jsou povinny platit úhrady za poskytnutou zdravotní péči, avšak v rozsahu daném regulačními omezeními. Dovodil dále, že vzhledem k §17 zákona o veřejném zdravotním pojištění je při stanovení výše úhrad třeba vycházet z příslušné úhradové vyhlášky, přičemž není podstatné, zda a jak byl způsob výpočtu úhrady řešen konkrétní smlouvou či jejím dodatkem.
5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem, že se dovolání zamítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud s odkazy na svou rozhodovací praxi a judikaturu Ústavního soudu uzavřel, že úprava limitace výše úhrady obsažená v úhradových vyhláškách pro 1. pololetí 2006 a pro rok 2007 v individuálních poměrech souzené věci aplikovatelná je, kdy na základě individuálního posouzení věci městský soud uzavřel, že žalobou uplatněná částka nepředstavuje úhradu za zdravotní péči nutnou a neodkladnou (která by mohla být hrazena i nad limit daný úhradovou vyhláškou), případně za zdravotní péči, u níž by vzhledem k judikaturním závěrům neměl být aplikován úhradový limit. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, stejně tak se závěrem, že zvýšení bodového ohodnocení zdravotních výkonů nelze posoudit jako skutečnost zakládající právo poskytovatele zdravotní péče na úhradu nad limit stanovený úhradovou vyhláškou. Bodové ohodnocení zdravotních výkonů jako jeden z komponentů mechanismu k určení regulované ceny zdravotních služeb v určitém segmentu zdravotnictví hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění nelze mít za zvláštní, individuální okolnost konkrétního případu, která by mohla právě v onom případě odůvodnit překročení limitu. Nelze též vyhovět požadavku stěžovatelky na přepočítání hodnoty průměrné úhrady na jednoho unikátního pojištěnce v referenčních obdobích, tedy na modifikaci vzorce k zjištění maximální úhrady, stanoveného v posuzovaných úhradových vyhláškách.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Argumentaci v obsáhlé ústavní stížnosti lze shrnout tak, stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila a rovněž dokládala, že poskytuje péči pojištěnkám vedlejší účastnice hluboko pod celostátním průměrem. Tato skutečnost má samozřejmě dopad na činnost stěžovatelky, na provoz ordinace, na úhradu s tím spojených nákladů a vysokou zadluženost stěžovatelky, kdy její činnost je dotována prostřednictvím úvěrů. Stěžovatelka má za to, že regulovaná výše úhrady musí být za určitých okolností prolomena ve prospěch poskytovatele služeb.
7. Samotná regulace je neústavní, a to ve vztahu k úhradám zdravotní péče, zejména za situace, kdy ve vztahu ke stěžovatelce je přistupováno způsobem, který pro ni znamená pokles i tzv. základních měsíčních úhrad od doby zahájení soudního řízení, tj. od roku 2012 do současné doby (sc. doby podání ústavní stížnosti). Tím, že úhrada poskytnutá stěžovatelce je limitována, pak nepokrývá ani nezbytné náklady poskytované zdravotní péče, tj. náklady za provoz ordinace a výplatu sestry. Stěžovatelka tvrdí, že výkladem zaujatým obecnými soudy došlo k její diskriminaci způsobem, který zcela popírá právo stěžovatelky podnikat. V důsledku provedeného výkladu dochází k situaci, kdy nejsou předem známa žádná objektivní a ověřitelná kritéria, podle nichž by bylo možné jednoznačně rozhodnout, jaká péče stěžovatelkou poskytnutá bude uhrazena a jaká nikoli. V daném případě stěžovatelka nemá možnost předvídat, jakým způsobem může poskytovat zdravotní péči. Stěžovatelka se dozvídá o úhradách za svoji péči až s odstupem, a v tomto směru stěžovatelka namítá absolutní nekontrolovatelnost, nemožnost transparentního vyúčtování ze strany vedlejší účastnice, a tudíž porušení práva na soudní ochranu, kdy v podstatě nikdo není schopen v současné době vypočítat, dopočítat a určit, jaká náhrada by měla být stěžovatelce z titulu vykázané péče poskytnuta. Postupem vedlejší účastnice je však stěžovatelka nucena činit to, co zákon neukládá, tedy poskytovat zdravotní péči z vlastních finančních prostředků.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky
8. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je opakující se argumentací dovolání, odkázal na obsah napadeného rozsudku a uvedl, že má za to, že ústavní práva stěžovatelky tímto rozhodnutím porušena nebyla.
10. Městský soud a obvodní soud ve svých vyjádřeních odkázaly na obsah napadených rozhodnutí.
11. Vedlejší účastnice ve svém obsáhlém vyjádření zejména uvedla, že veškerou zdravotní péči, kterou stěžovatelka vykázala k úhradě z veřejného zdravotního pojištění a která byla ze strany vedlejší účastnice k úhradě přijata, byla vedlejší účastnicí zcela uhrazena. Z ústavní stížnosti neplyne žádný důvod, pro který by bylo možné uvažovat o rozporu úhradových vyhlášek pro 1. pololetí roku 2006 a pro rok 2007 s čl. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 28, 31 a 36 Listiny. Stěžovatelka v řízeních před obecnými soudy netvrdila, že by jí výše poskytnuté úhrady nebyla způsobilá pokrývat ani nutně vynaložené náklady na tuto péči, resp. že by znemožňovala dosažení přiměřeného zisku. Ústavní stížností napadená rozhodnutí se dostatečně vypořádala se závěry Ústavního soudu plynoucími z judikatury týkající se regulace úhrad zdravotních služeb hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, pročež vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost zamítnout.
12. Výše rubrikovaná vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice. Ta v ní setrvala na své argumentaci předložené v ústavní stížnosti, když podle jejího názoru obecné soudy právně nesprávně posoudily práva a povinnosti zdravotnického zařízení a zdravotní pojišťovny vyplývající z čl. 31 Listiny a ze zákona o veřejném zdravotním pojištění, která jsou určující pro ústavně konformní zhodnocení posuzovaných skutečností.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, který byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. již nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v její věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
17. Nadto nutno uvést, že podstata stížnostní argumentace stěžovatelky je založena na tvrzené neústavnosti relevantních ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění a tzv. úhradových vyhlášek.
18. K tomuto třeba uvést, že otázkou zákonné úpravy úhradových vyhlášek se v minulosti již Ústavní soud opakovaně zabýval [srov. např. nálezy ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 19/16 (N 237/83 SbNU 677; 8/2017 Sb.), ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 5/15 (N 204/79 SbNU 313; 15/2016 Sb.) či ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.)] a mechanismus jejich přípravy (dohodovací řízení) a fungování akceptoval jako ústavně souladný. V některých případech totiž sice několikrát zrušil jako neústavní konkrétní úhradovou vyhlášku, resp. některou její část, nicméně jejich samotný zákonný mechanismus nijak nezpochybnil.
19. Ústavní soud se touto otázkou zabýval též ve svém recentním nálezu ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 49/18, když dospěl mj. k závěru, že rolí Ústavního soudu "není být tvůrcem zdravotnické politiky státu či ústavně "zakonzervovat" jediné možné řešení ve své podstatě politického sporu z oblasti financování zdravotní péče. Jeho úkolem proto není bránit k tomu příslušným orgánům (Parlament, vláda, Ministerstvo zdravotnictví) v tvorbě zdravotní politiky tím, že jednu z mnoha možných variant řešení povýší na řešení ústavně konformní a jiné odmítne jako ústavně vadné, jestliže žádná z nabízených variant. Posuzování samotné správnosti či vhodnosti zdravotní politiky státu, resp. způsobu úhrady zdravotní péče Ústavnímu soudu nepřísluší, nedojde-li zároveň k porušení ústavních práv. [...] Stávající koncepce, založená na regulaci ceny právním předpisem (úhradovou vyhláškou), včetně např. nástroje historických referencí, je však také legitimní politické řešení a Ústavnímu soudu proto nepřísluší je z pozice orgánu ochrany ústavnosti zpochybňovat."
20. Jak přitom Ústavní soud konstatoval již v nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (N 127/86 SbNU 169), tento může "velmi obtížně suplovat neexistující politickou dohodu zainteresovaných subjektů, resp. politickou vůli Ministerstva zdravotnictví tím, že povýší konkrétní způsob výpočtu úhrad pro dílčí segment zdravotní péče na ústavní princip, čímž odebere možnost zákonodárci či exekutivě o financování v tomto segmentu rozhodovat. Sám technický způsob výpočtu úhrad pro určitý segment zdravotní péče, samotná výše hodnoty bodu či případné limity úhrad nemají samy o sobě ústavní rozměr. Ten může být dán až konkrétní výší částky, kterou je péče hrazena, ať už je tato částka vymezena prováděcím předpisem (úhradovou vyhláškou), nebo stanovena soudem analogickým použitím pravidel v úhradové vyhlášce stanovených. Ústavní hranici, která by připouštěla v posuzovaném případě derogační zásah Ústavního soudu, netvoří samotný technický způsob určení ceny plnění, resp. způsob, jak k ceně plnění obecné soudy dospěly, nýbrž až případný výsledek tohoto určení ceny posuzovaný v kontextu a podmínkách konkrétního případu. Referenčním kritériem pro posouzení ústavnosti či protiústavnosti výše ceny plnění bude čl. 26 odst. 1 Listiny."
21. Z výše uvedených hledisek přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že tato jsou ústavně konformní. Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, ústavně konformně vyložil zákon o veřejném zdravotním pojištění a úpravu tzv. úhradových vyhlášek pro posuzovaná období, kdy tuto právní úpravu ústavně konformně aplikoval na skutkový stav posuzované věci a rozhodl zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou korektně v odůvodnění svého rozsudku odkázal. Řádně a přezkoumatelně se též vypořádal se všemi vznesenými námitkami stěžovatelky.
22. Závěry obecných soudů jsou taktéž souladné s recentním plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 49/18 (sub 16). Na nosných závěrech obecných soudů (sub 4 a 5) tedy nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu, popř. nutnost přerušit řízení a posoudit ústavnost právní úpravy, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti (aniž navrhuje její zrušení) zpochybňuje jejím novým předložením plénu Ústavního soudu podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §64 odst. 1 písm. c) a §64 odst. 2 písm. c) téhož zákona.
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu