ECLI:CZ:US:2020:4.US.1823.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1823/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 2020 č. j. 7 To 171/2020-1374 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. března 2020 č. j. 7 T 46/2018-1350, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že soudce Jaroslav Malchus není vyloučen z projednávání a rozhodování v trestní věci vedené proti stěžovateli. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti v souvislosti s opatřenými nahrávkami, na nichž uvedený soudce (jako předseda senátu) jednak neveřejně označuje stěžovatele před laickými přísedícími za "zmetka", a dále se ještě před skončením dokazování vyjadřuje k budoucímu trestu. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl napadeným usnesením. Uvedené výroky označil za nevhodné, avšak nevyplývá z nich podjatost uvedeného soudce.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že uvedené výroky jsou porušením jeho ústavních práv. Odkazuje přitom na nález sp. zn. III. ÚS 4071/17, který v podobné situaci označil za problematické výroky mírnější.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
6. Z výše uvedeného popisu je zřejmé, že dané trestní řízení nadále pokračuje. Nelze tedy hovořit o konečném rozhodnutí, neboť otázka možné (ne)podjatosti soudců je předmětem rozhodování jak v hlavním líčení, tak zejména v případném odvolacím a dovolacím řízení. Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně zdůrazňuje, že podobné námitky nelze v řízení o ústavní stížnosti zásadně řešit před úplným skončením trestního řízení (srov. např. usnesení ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4005/17, ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18 nebo ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4080/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Sám stěžovatel namítal, že v dané věci jsou splněny podmínky přípustnosti podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť je nehospodárné očekávat nápravu tohoto stavu od dalšího "zbytečného kola" rozhodování. V podobném případě podle stěžovatele byla ústavní stížnost označena za přípustnou u méně závažných výroků (nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17). Uvedený nález byl však vydán v situaci několika doposud neřešených ústavně relevantních otázek a zejména byl v dané věci aplikován §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jak naopak vyplývá z výše uvedeného, následná judikatura při přezkumu rozhodnutí o vyloučení soudce již dále uvedené ustanovení neaplikovala. Pouhá podobnost případu (existence tajné nahrávky) nemůže přípustnost ústavní stížnosti založit. Daný případ rovněž nikterak z této judikatury nevybočuje ani přesahem stěžovatelových zájmů. Napadená rozhodnutí se opírají o skutkové hodnocení daných výroků předsedy senátu, v právních otázkách na uvedený nález dokonce výslovně odkazují.
8. Z výše vyložených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, aniž by se mohl zabývat meritem věci, a aniž by se vyjadřoval k opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, než předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj