ECLI:CZ:US:2011:4.US.1844.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1844/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011 č. j. 21 Cdo 1492/2010-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. června 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že postupem Nejvyššího soudu jako orgánu veřejné moci došlo k porušení zákazu diskriminace dle čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy a zároveň k porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, stejně jako k porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 9 C 47/2006 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 22. února 2006 domáhal proti žalovanému Ústeckému kraji určení ležící pozůstalosti. Stěžovatel zakládal svůj nárok na tom, že je předním dědicem po zůstavitelce T. H. a že dědické řízení v rámci České republiky neproběhlo, neboť majetek, který do dědictví spadal, uchopil stát, neboť po smrti J. H. nenastala skutečnost, na základě které by došlo k řádnému převodu či přechodu vlastnického páva. V listu vlastnictví vedeném katastrálním úřadem je přitom veden žalovaný s tím, že na požadovaných stavebních parcelách je situována Střední odborná škola technická a zahradnická, Lovosice, příspěvková organizace, která hospodaří i na přilehlé ostatní ploše. K přechodu vlastnického práva na stát mělo dojít dle tvrzení žalovaného na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. října 2006 č. j. 9 C 47/2006-76 žalobu zamítl z důvodu, že: "stěžovatel použil určovací žalobu nikoli jako nástroj prevence, nýbrž jako nástroj, jímž má být nahrazen právní prostředek ochrany ve své době nevyužitý nebo neúspěšný (restituční předpisy) a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů". K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009 č. j. 9 Co 60/2007-125 potvrdil s tím, že stěžovatel není ve věci aktivně legitimován a ani nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud vyšel z tvrzení stěžovatele i ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nezbytných k právnímu posouzení věci, přičemž toto právní posouzení je odlišné od právních závěrů, k nimž dospěl okresní soud. I přesto shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením, napadeným ústavní stížností, pro jeho nepřípustnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud mu neposkytl ochranu jeho právu garantovanému čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Dle názoru stěžovatele jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud, v minulosti jiným osobám, v obdobném postavení jako stěžovatel, realizaci práva dle uvedeného článku umožnily, když i navzdory existenci restitučních předpisů ve skutkově i právně obdobných případech zkoumaly, zda tvrzené a prokazované vlastnické právo (ležící pozůstalost) existuje či nikoliv a samotnou existenci restitučních předpisů nepovažovaly za důvod k zamítnutí takové žaloby. Stěžovatel má rovněž za to, že bylo porušeno jeho právo na nestranného a nezávislého soudce, neboť senát rozhodující o dovolání stěžovatele, byl nesprávně obsazen soudcem s komunistickou minulostí.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 27. července 2011 uvedl, že v posuzované věci vycházel z ustálené judikatury soudů, na niž také v odůvodněné svého rozhodnutí odkázal. Pokud jde o námitku nesprávného obsazení senátu 21 Cdo, který v dané věci rozhodoval, pak tuto nepovažuje za opodstatněnou, a to i s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci ze dne 17. září 2009 sp. zn. IV. ÚS 682/09, neboť nelze z bývalého členství určité osoby v KSČ bez dalšího dovozovat, že by tato osoba nemohla nezaujatě posoudit restituční případy. Navíc stěžovatel měl možnost vznést námitku podjatosti soudce v průběhu dovolacího řízení, tohoto svého práva však nevyužil.
Ústavní soud doručil podané vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli, který ve své replice ze dne 13. září 2011 zejména zdůraznil, že v průběhu dovolacího řízení neměl vědomost o tom, který soudce bude o jeho dovolání rozhodovat a uvedl, že je škoda, že se Nejvyšší soud ve svém vyjádření nevypořádal s otázkou, jak překlenout právní problém, že se pro stěžovatele nepodařilo zajistit spravedlivý proces také z hlediska jevové stránky onoho procesu.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě a srozumitelně odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu.
Pokud jde o námitky vznesené stěžovatelem k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je posouzení otázky zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu podle ustálené judikatury věcí Nejvyššího soudu, do něhož může Ústavní soud zasáhnout jen v případech extrémních. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry dovolacího soudu nepřekročila rámec podústavního práva a zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával Ústavním soudem shledán nebyl. Nejvyšší soud se podaným dovoláním podrobně zabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých ustanovení občanského soudního řádu postupoval. Dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.] a v této souvislosti odkázal na ustálenou judikaturu soudů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud považuje za ústavně konformní, přičemž úvahy tohoto soudu neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
K námitce stěžovatele týkající se nesprávného obsazení senátu Nejvyššího soudu soudcem s komunistickou minulostí, Ústavnímu soudu, shodně s obsahem vyjádření dovolacího soudu, nezbývá než odkázat na závěry uvedené v usnesení ze dne 17. září 2009 sp. zn. IV. ÚS 682/09, kde byla řešena obdobná právní věc stěžovatele. Stěžovatel měl v průběhu dovolacího řízení možnost vznést námitku podjatosti. Pokud tak neučinil, ač měl k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, sp. zn. I. ÚS 2545/08 a sp. zn. II. ÚS 1132/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které dovolací soud v řízení vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. září 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu