ECLI:CZ:US:1999:4.US.221.98
sp. zn. IV. ÚS 221/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. G., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem se sídlem v K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č.j. 13 Co 1137/97-30, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 9. 1997, č.j. 17 C 156/97-22, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č.j.
13 Co 1137/97-30, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9.
9. 1997, č.j. 17 C 156/97-22, se zrušují.
Odůvodnění:
Dne 14. 5.1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č.j.
13 Co 1137/97-30, ve spojení s usnesením Okresního soudu
v Karviné ze dne 9. 9. 1997, č.j. 17 C 156/97-22. Uvedenými
rozhodnutími bylo pravomocně zastaveno řízení, kterým se
stěžovatel domáhal vůči žalované Vězeňské službě ČR, Vazební
věznici Ostrava 1, náhrady škody ve výši 254.500,- Kč
s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaná nemá právní
subjektivitu a tudíž není způsobilá být účastníkem soudního
řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných
soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
("Listina"), zaručující právo domáhat se stanoveným způsobem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedl, že soudy obou
stupňů shodně dospěly k právnímu názoru, že Vězeňská služba ČR
nemá právní subjektivitu a není tedy způsobilá být účastníkem
řízení před soudem. Na rozdíl od obecných soudů je toho názoru, že
Vězeňská služba ČR je právnickou osobou a má způsobilost k právům
a povinnostem, jakož i procesní způsobilost. Odkázal na zákon č.
555/92, podle něhož Vězeňská služba ČR je rozpočtovou organizací,
přičemž jako organizace se obecně označují právnické osoby,
a poukázal na skutečnost, že např. občanští pracovníci jsou
k uvedené organizaci v pracovním poměru. Dále uvedl, že obecné
soudy s Vězeňskou službou ČR jako s právnickou osobou v několika
soudních řízeních jednaly, stejně jako Ústavní soud ČR ve věci
III. ÚS 213/97. Pokud soudy obou stupňů zastavily řízení o jeho
žalobě, pak jej zbavily jeho shora uvedeného ústavně zaručeného
práva. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.
Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel
včas dovolání, neboť krajský soud výslovně dovolání připustil.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. září 1998, č.j. 20 Cdo
1373/98-41 dovolání odmítl s odůvodněním, že dovolání je
nepřípustné. Usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci
samé, přičemž přípustnost dovolání proti usnesení, kterým odvolací
soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení,
nemůže být založena úvahou odvolacího soudu ve smyslu §239
odst. 2 o.s.ř., ani rozhodnutím odvolacího soudu podle §239
odst. 1 o.s.ř.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení
a dále uvedl, že setrvává na svém stanovisku, podle něhož Vězeňská
služba ČR (obdobně jako Policie ČR) není způsobilou být účastníkem
řízení pro absenci těch vlastností, jimiž se právnické osoby
charakterizují, a k nimž patří i v případě Vězeňské služby ČR
absence vlastního sídla, vymezení orgánu, který je oprávněn
za právnickou osobu jednat jejím jménem v právních vztazích
(statutární orgán), vymezení vlastního majetku sloužícího
k plnění jejích úkolů a absence vlastní odpovědnosti
za majetkovou újmu způsobenou jinému. Závěrem vyslovil
přesvědčení, že jeho postupem nedošlo k zásahu do práv
navrhovatele zajištěných Ústavou či Listinou.
Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
mj. uvedl, že okolnosti, které vedly k vydání napadeného usnesení,
jsou podrobně rozvedeny v jeho odůvodnění. Dále odkázal na
odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu a navrhl, aby
Ústavní soud, pokud neshledá důvody pro odmítnutí ústavní
stížnosti, vydal nález, kterým se ústavní stížnost zamítá.
Vězeňská služba České republiky, jako vedlejší účastník, ve
svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právními
závěry obecných soudů, podle nichž není právnickou osobou a tudíž
nemá právní subjektivitu, a proto účastníkem způsobilým řízení
před soudem ve věcech Vězeňské služby České republiky může být
pouze stát, tj. Česká republika. Vyjádřila přesvědčení, že právní
subjektivitu má, protože je rozpočtovou organizací a jiným
správním úřadem ve smyslu čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky
("Ústava"), neboť byla zřízena zvláštním zákonem ČNR č. 555/1992
Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky.
K námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti pak uvedla, že
stěžovatel opakovaně nesprávně označoval odpůrce jako "Vězeňská
služba ČR, Vazební věznice, se sídlem na adrese: Ostrava 1,
Kratochvílova 4" a tedy nešlo o chybné označení odpůrce
z hlediska §79 odst. 1 o.s.ř., s možným postupem soudu podle §43 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel označil za odpůrce útvar bez právní
subjektivity, jež není způsobilý být účastníkem občanského
soudního řízení, čímž byla způsobena procesní situace, kdy řízení
od svého počátku trpělo vadou, tj. nedostatkem procesní podmínky
řízení, která nemohla být odstraněna ani poučením navrhovatele dle
§5 o.s.ř. o tom, koho má podle hmotného práva stěžovatel žalovat
a kde má tato osoba sídlo, neboť by tím obecné soudy překročily
rámec poučení o procesních právech a povinnostech, a tím i zásadu
rovnosti účastníků řízení. Řízení u okresního soudu, popř.
u krajského soudu měla být zastavena dle §104 o.s.ř., anebo
zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace odpůrce. Vedlejší
účastník dále předložil ověřenou kopii výpisu z registrace
ekonomických subjektů Českého statistického úřadu ze dne 3. 2.
1998, z něhož vyplývá, že Vězeňská služba České republiky je
statisticky vedena jako ekonomický subjekt s vlastním
identifikačním číslem, sídlem a právní formou rozpočtové
organizace.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Karviné,
sp. zn. 17 C 156/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných
soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za
předpokladu, že napadenými rozhodnutím nebylo porušeno základní
právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
uplatnil námitky spočívající právě v porušení základních práv
a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než napadené rozhodnutí a řízení
mu předcházející přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem
bylo tedy namítané porušení práva na soudní ochranu zaručeného
v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 90 Ústavy. Právo na soudní
(a jinou) právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (právo
na spravedlivý proces) je výrazem jedné ze stěžejních zásad, na
nichž spočívá demokratický právní stát (čl. 1 Ústavy České
republiky, dále jen "Ústava"), ctící jako všelidské hodnoty práva
a svobody člověka a občana. Ochrana těchto práv je ústavně svěřena
především obecným soudům (čl. 90 Ústavy), které při výkonu své
jurisdikční pravomoci jsou vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy),
a to jak v oblasti hmotného, tak i procesního práva, jehož
předpisy (pro úsilí o ochranu práva) vymezují stanovený postup
(čl. 36 odst. 1 Listiny), jímž je vázán nejen účastník soudního
řízení, ale i obecný soud sám. Aplikace těchto procesních předpisů
obecnými soudy, případně jejich výklad jako formální (procesní)
předpoklad zákonnosti jejich rozhodnutí, musí proto být vždy
s ústavními principy ve shodě.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem
řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (právní
subjektivitu). Ve smyslu §103 o.s.ř. soud je povinen kdykoliv za
řízení zkoumat, zda ten, kdo v řízení vystupuje jako účastník
řízení, má způsobilost být účastníkem řízení. Nedostatek této
způsobilosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro
který je třeba řízení zastavit (§104 odst. 1 o.s.ř.) Podle
ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. lze ovšem postupovat jen tehdy,
byl-li účastník řádně označen, takže není důvod k postupu podle
§43 o.s.ř., tj. zejména k úpravě nesprávného podání na výzvu
předsedy senátu. Z tohoto pohledu se Ústavní soud nejprve zaměřil
na posouzení otázky, zda Vězeňská služba ČR je právnickou osobou
a tudíž zda má právní subjektivitu, tedy způsobilost být
účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. Právnickými osobami jsou
podle §18 odst. 2 obč. zák. mj. též subjekty, o nichž to stanoví
zákon. Takové stanovení nemusí být výslovné. Postačí, pokud zákon
stanoví, že určitý subjekt má atributy právní subjektivity (viz
Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 52/95). Vězeňská
služba České republiky byla zřízena jako rozpočtová organizace
zákonem č. 555/1992 Sb., s účinností od 1. ledna 1993. V čele
Vězeňské služby ČR je generální ředitel, kterého jmenuje
a odvolává ministr spravedlnosti (§4 odst. 1 cit. zákona).
Příslušníci Vězeňské služby ČR jsou ve služebním poměru a občanští
pracovníci Vězeňské služby ČR v pracovním poměru k Vězeňské službě
ČR (§4 odst. 2 cit. zákona). Základními články organizace
Vězeňské služby jsou vazební věznice a věznice, které zřizuje
a zrušuje ministr spravedlnosti (§4 odst. 3 cit. zákona). Podle
ust. §29 odst. 1 cit. zákona práva a závazky zrušeného Sboru
nápravné výchovy ČR přešly dnem účinnosti tohoto zákona na
Vězeňskou službu. Zřízení Vězeňské služby ČR bylo oznámeno
v částce 1/1997 Ústředního věstníku ČR, včetně názvu organizace,
způsobu zřízení, sídla, statutárního orgánu, IČO, předmětu
činnosti a dalších skutečností. Z uvedeného nezbývá Ústavnímu
soudu než dovodit, že Vězeňská služba ČR je právnickou osobou
ve smyslu §18 odst. 2 písm. d) obč. zák., a tudíž má
i způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. Dále je
nutno konstatovat, že vazební věznice a věznice právní
subjektivitu nemají, neboť jsou pouhými organizačními součástmi
Vězeňské služby ČR.
Ústavní soud současně podotýká, že při řešení otázky právní
subjektivity nelze abstrahovat od toho, zda se jedná o oblast
práva veřejného či soukromého a pouze konstatuje, že z tohoto
hlediska se soudy věcí nezabývaly vůbec.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud proto při
posuzování právní subjektivity Vězeňské služby ČR zastává
stanovisko zcela opačné, než jak je vyslovily obecné soudy
v napadených rozhodnutích.
Dále se Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky, zda
v žalobě uvedené označení odpůrce jako "Vězeňská služba ČR,
Vazební věznice Ostrava 1, Kratochvílova 4, Ostrava 1" je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který bylo třeba
řízení dle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit, či zda v daném případě
bylo na místě postupovat dle §43 odst. 1 o.s.ř., tj. v rámci
poučovací povinnosti soudu podle §5 o.s.ř. vyzvat stěžovatele
(žalobce) k opravě nesprávného podání v tom smyslu, že je třeba
žalovat právní subjekt, nikoliv jeho organizační složku. K otázce
poučovací povinnosti soudů v občanském soudním řízení již existuje
ustálená a četná judikatura Ústavního soudu. Závěr o tom, kdy je
a kdy není poučení na místě, je třeba činit v každém jednotlivém
případě podle konkrétně existujících okolností, zejména
s přihlédnutím k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat a zda je
možno nesprávné označení žalovaného posoudit spíše jako omyl
žalobcův (viz např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 41/95, uveřejněný
pod č. 70 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Podle názoru Ústavního soudu v daném případě však možnost
a povinnost postupovat dle §43 odst. 1 o.s.ř. nepochybně dána
byla. Je ovšem skutečností, jak vyplývá z odůvodnění napadených
rozhodnutí, že jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacímu
nebyla již jasná samotná základní otázka, tj. zda Vězeňská služba
ČR má či nemá právní subjektivitu (tudíž uvažovat o postupu dle
§43 odst. 1 o.s.ř. v daném případě lze jen v rovině teoretické).
Uvedená skutečnost vyplývá i z toho, že v odůvodnění napadeného
rozhodnutí Krajský soud v Ostravě vyslovil, že " . proti jeho
rozhodnutí je dovolání přípustné, neboť rozhodnutí v dané věci,
jež je založeno na názoru, že Vězeňská služba ČR není subjektem
způsobilým mít práva a povinnosti, je rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu.". Stěžovatel v souladu s rozhodnutím
odvolacího soudu dovolání podal, Nejvyšší soud ČR však svým
usnesením ze dne 10. 9. 1998, č.j. 20 Cdo 1373/98-41 dovolání jako
nepřípustné podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. odmítl s odůvodněním, že usnesení o zastavení řízení
není rozhodnutím soudu "ve věci samé" a tudíž "přípustnost
dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení
soudu prvního stupně o zastavení řízení, proto objektivně nemůže
být založena úvahou odvolacího soudu ve smyslu §239 odst. 2
o.s.ř., ani rozhodnutím odvolacího soudu podle §239 odst. 1
o.s.ř.". Takový postup ovšem znamená, že ke sporným otázkám právní
subjektivity nelze dosáhnout zásadního stanoviska vrcholného
orgánu soustavy obecných soudů, a to ani za situace, kdy nižší
soudy o takový judikát de facto žádají, jak tomu bylo i v tomto
případě. Při takové právní úpravě či interpretaci pak Nejvyšší
soud ČR ovšem neplní roli orgánu, který rozhodováním konkrétních
případů sjednocuje judikaturu. Za této situace pak Ústavnímu soudu
nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit a současně vyjádřit
závazný právní názor.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl
k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů, jimiž řízení ve
stěžovatelově věci vedené před Okresním soudem v Karviné pod sp.
zn. 17 C 156/97-22 bylo zastaveno, jsou zásahem orgánu veřejné
moci do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože obě rozhodnutí
obecných soudů trpí v důsledku protiústavního zásahu totožnými
vadami, nezbylo než - též s přihlédnutím k zásadám procesní
ekonomie - je obě zrušit (§82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. března 1999