ECLI:CZ:US:2006:4.US.224.04.1
sp. zn. IV. ÚS 224/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky A.S., zastoupené advokátem JUDr. M.H., o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2003, čj. 24 E 483/2003-17, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004, čj. 14 Co 133/2004-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 7. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatelky v postavení povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením obvodního soudu ze dne 20. 5. 2003, čj. 24 E 483/2003-4, a rozhodl o právu účastníků na náhradu nákladů řízení o odklad výkonu rozhodnutí.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým usnesením ze dne 22. 4. 2004 následně k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení soudu I. stupně a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka měla za to, že vydáním jmenovaných rozhodnutí obecnými soudy byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 2, odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tato ustanovení, svou povahou spadající do právního institutu práva na spravedlivý proces, garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo moci se hájit sám či prostřednictvím obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Na těchto se stěžovatelka cítila rovněž zkrácena.
Pochybení, jehož se obecné soudy dle přesvědčení stěžovatelky dopustily především, spatřovala stěžovatelka v jejich postupu, kdy ty jí odňaly možnost osobní účasti při projednávání její věci. Soudy tak jednaly o ní bez ní, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces stěžovatelky. Dále pak stěžovatelka namítala, že napadená usnesení obecných soudů nepřihlížejí k jejímu návrhu na úhradu dlužné částky za nájemné při využití §580 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník). Součást ústavní stížnosti stěžovatelky tvořila taktéž její sdělení, že jí doposud nebyl kompenzován projekt K., ač se tak mělo stát, resp. její oznámení o nerespektování zákona ze strany vedení radnice Mč.P. a rady Mč.P.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 24 E 483/2003. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky konstatoval, že k rozhodnutí soudu o návrhu na odklad provedení výkonu rozhodnutí není ve smyslu §253 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), třeba nařizovat soudní jednání.
Tento právní názor podpořil odkazem na odbornou literaturu a citací z této. Argumentaci stěžovatelky v tom směru, že napadená usnesení obecných soudů nepřihlížejí k jejímu návrhu na úhradu dlužné částky za nájemné při využití §580 odst. 3 občanského zákoníku, označil obvodní soud za irelevantní, neboť v předmětné exekuci nebylo vymáháno peněžité plnění, ale jednalo se o výkon rozhodnutí pro nepeněžité plnění - vyklizení bytu. K tomuto poznamenal, že ani uhrazení dluhu na nájemném nemá vliv na vykonatelnost exekučního titulu ukládajícího povinné povinnost vyklizení bytu. Městský soud v rámci svého vyjádření uvedl, že oba obecné soudy ve věci rozhodovaly před účinností novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 59/2005 Sb., tedy v době, kdy nebylo třeba nařídit jednání ve smyslu §253 odst. 2, §214 odst. 2 písm. c) za použití §254 odst. 1 občanského soudního řádu v tehdy platném znění. Pro úplnost však dodal, že jednání by nebylo v řízení před soudem I. stupně či v řízení před soudem odvolacím nutno nařídit ani nyní, a to podle novelizovaného občanského soudního řádu, jmenovitě jeho ustanovení §254 odst. 6. V podrobnostech pak městský soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 22. 4. 2004, v němž jsou podrobně rozebrány důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení prvostupňového rozhodnutí. Své vyjádření tak městský soud uzavřel návrhem, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou.
Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí, na což ta ve lhůtě, kterou jí Ústavní soud k případné replice určil, nikterak nereagovala.
II.
Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je potřeba odmítnout, a to z dále vymezených důvodů.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí, jímž obvodní soud zamítl návrh stěžovatelky v postavení povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením obvodního soudu ze dne 20. 5. 2003, čj. 24 E 483/2003-4, resp. jímž městský soud potvrdil napadané usnesení soudu I. stupně. V rámci přípisu stěžovatelky adresovaného Ústavnímu soudu, který byl jemu doručen dne 31. 5. 2006, ovšem stěžovatelka zmínila informaci, že výkon rozhodnutí nařízený usnesením obvodního soudu ze dne 20. 5. 2003, čj. 24 E 483/2003-4, byl již v mezidobí od podání ústavní stížnosti proveden. Tuto stěžovatelkou tvrzenou skutečnost ověřil Ústavní soud z vyžádaného spisu obvodního soudu, sp. zn. 24 E 483/2003, který si za tímto účelem obstaral, když z protokolu na jeho čl. 47 a násl. zjistil, že vyklizení bytu k čj. 24 E 483/2003 proběhlo již dne 26. 8. 2004.
Za výše naznačených okolností, kdy výkon rozhodnutí nařízený usnesením obvodního soudu ze dne 20. 5. 2003, čj. 24 E 483/2003-4, byl již v době rozhodování Ústavního soudu plně realizován a ukončen, postrádají úvahy o případném zrušení napadaných rozhodnutí obecných soudů, v nichž bylo rozhodováno o odkladu provedení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením obvodního soud ze dne 20. 5. 2003, čj. 24 E 483/2003-4, za daného stavu věci jakýkoliv smysl. Nastala tedy situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky. Jinak řečeno, je-li namítáno především porušení základního práva na spravedlivý proces, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v posuzované věci dáno není, resp. tento stav již dávno odezněl. Ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu.
Obdobně již ostatně Ústavní soud judikoval ve svých usneseních sp. zn. I. ÚS 690/2000, sp. zn. IV. ÚS 122/99, sp. zn. II. ÚS 137/04 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 690/2000, dosud nepublikováno; usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 137/04, dosud nepublikováno; zejm. pak usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99, publikované pod č. 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 315; dostupné na www.judikatura.cz).
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnul podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaných usnesení obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě těmito výroky, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Pokud stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti mimo jiné žádá, aby Ústavní soud: "doporučil nové projednání ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Městské části Praha 3, proti povinné Mgr. A.S., pro vyklizení bytu, při využití §580 odst. 3 občanského zákoníku s osobní účastí statutárního představitele radnice a osobní účastí povinné", zřejmě přehlíží kompetence Ústavního soudu, které jsou ve vztahu k posuzování ústavních stížností vymezeny v §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. K naznačenému doporučení, jež stěžovatelka ve své ústavní stížnosti po Ústavním soudu žádá, není tento podle Ústavy České republiky ani zákona o Ústavním soudu příslušný. V této části tak Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2006 Vlasta Formánková