ECLI:CZ:US:2019:4.US.2312.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2312/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem v Brně, Dlážděná 704/12c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, č. j. 6 Tdo 1251/2017-231, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, a Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2015, č. j. 43 T 8/2013-8765, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem uznal Městský soud v Praze stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody na dva roky, podmíněně odloženému na zkušební dobu 4 roků, a dále mu uložil peněžitý trest ve výši 200 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Odvolání stěžovatele a některých dalších spoluodsouzených citovaným rozsudkem Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodná; dovolání stěžovatele a některých dalších osob Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vedeno příliš restriktivním výkladem platné právní úpravy postihu porušení daňových povinností. Podle stěžovatele odporují napadená rozhodnutí zásadám formální logiky a spravedlivého procesu. Stěžovatel uvádí, že opakovaně poukazoval na předchozí dobré obchodní vztahy se spoluobviněným, jednatelem a vlastníkem spolupracující obchodní společnosti, jehož prostřednictvím chtěl prezentovat svoji vlastní společnost, a proto s ním uzavřel smlouvy na služby, za které řádně a v plném rozsahu zaplatil. Smlouvy a platby nebyly fiktivní. Když se stěžovatel od policejního orgánu dozvěděl, že reklama nebyla realizována, sám podal trestní oznámení pro podvod a uvádí, že daň nekrátil. Dále stěžovatel namítá porušení zásady ne bis in idem, k němuž mělo dojít tím, že soudy v řízení o opravných prostředcích nepřihlédly dostatečně k rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 210/2014, podle kterého má penále povahu trestu, "a je proto třeba na ně aplikovat čl. 6 a 7 Úmluvy, jakož i čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se pro posouzení trestnosti činu a uložení trestu použije pozdější zákonná úprava, jestliže je to pro pachatele příznivější". Byla-li společnost stěžovatele potrestána v rámci daňového řízení, je potrestání stěžovatele v trestním řízením porušením této zásady. Odvolací i dovolací soud však k této argumentaci nepřihlédly s odkazem na rozdílnost trestaných subjektů.
Ze všech těchto důvodů spatřuje stěžovatel v napadených rozhodnutích zásah do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podle lustra se na Ústavní soud obrátili se svými ústavními stížnostmi i někteří další z původních 21 odsouzených; věci jsou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 2212/18, III. ÚS 2374/18, IV. ÚS 2407/18 a I. ÚS 2421/18. Prozatím bylo rozhodnuto pouze o věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2407/18 - usnesením ze dne 27. listopadu 2018 byla stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Podle napadených rozhodnutí byla krácena daň tím, že obchodním společnostem (obchodní společnosti stěžovatele) byly vystaveny faktury za reklamní služby, přefakturované na konečného poskytovatele (společnost sídlící na Britských Panenských ostrovech), který měl zajistit zahraniční reklamu. Šetřením bylo zjištěno, že za vystavené faktury, zahrnuté do účetnictví obchodních společností, a tedy vykázané jako položka snižující základ pro daň z příjmu, nebyla poskytnuta příslušná služba - i bezhotovostní platba byla realizována pouze pro zastření trestné činnosti a byla vrácena (snížená o "provizi" a v hotovosti) původnímu plátci. V řízení bylo rovněž prokázáno, že smlouvy byly antidatovány a služby tak nemohly být reálně provedeny (viz časový popis například na str. 76 rozsudku nalézacího soudu). Za daného stavu věci bylo úkolem soudů prověřit, zda existuje dostatek důkazů, že jednání stěžovatele (a dalších stíhaných osob) proběhlo tak, jak bylo popsáno v rozsudku, případně, zda provedené důkazy prokazují nevinu stěžovatele a vylučují jeho (vědomé) zapojení do řetězce pachatelů.
Podle článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto "hodnocení znovu hodnotit", a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Jinými slovy řečeno, úkolem Ústavního soudu při kontrole dodržení práva na spravedlivý proces není prověřovat a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, ale "jen" ověřit, zda řízení před nimi splnilo zákonné požadavky (trestní řád a trestní zákoník), které jsou realizací příslušných ustanovení ústavního pořádku (čl. 112 Ústavy).
V řízení rozhodovaly příslušné soudy (čl. 90 a násl. Ústavy), stěžovatel měl možnost uplatnit příslušné procesní nástroje (čl. 36 Listiny) a byl mu za jednání stanovené zákonem jako trestný čin uložen odpovídající trest (čl. 39 Listiny). Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě), představuje jeho argumentace jen nesouhlas s rozhodnutím - s tím, že soudy na základě provedených důkazy vyvodily své právní závěry odlišné od představ stěžovatele. Ústavní soud nezjistil ani, že by přístup Nejvyššího soudu byl nepřiměřeně restriktivní při výkladu zákona.
Námitku ohledně porušení zásady in dubio pro reo stěžovatel uplatnil teprve v odvolacím a dovolacím řízení; jak je z rozhodnutí o těchto opravných prostředcích patrné, soudy se jí zabývaly a opět ji vyhodnotily způsobem, který stěžovatel nesdílí. Účelem vytvoření právnických osob je oddělení obchodní korporace od konkrétního člověka, za účelem snížení rizika a zajištění větší samostatnosti a flexibility. Přestože v mnoha případech (i v případě stěžovatele) existuje zjevné propojení mezi obchodní společností (právnickou osobou) a stěžovatelem (fyzickou osobou) z právního hlediska jde o dva samostatné a neslučitelné subjekty.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o porušení jeho práv postupem obecných soudů. Z napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu