ECLI:CZ:US:2019:1.US.2421.18.1
sp. zn. I. ÚS 2421/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem se sídlem Kobližná 47/19, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1251/2017-231 ze dne 28. 3. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 62/2015 ze dne 23. 9. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 43 T 8/2013-8765 ze dne 18. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 43 T 8/2013-8765 ze dne 18. 3. 2015 uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku [skutek pod bodem XX. A) rozsudku] a přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku [skutek pod bodem XX. B) rozsudku]. Za uvedené přečiny mu byl podle §240 odst. 1 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a podle §81 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 150 000 Kč; pro případ, že by stěžovatel ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších dvaceti obviněných. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu bylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze zamítnuto. Dovolání stěžovatele pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá vady dokazování, především to, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy (výslech znalce), když znalecký posudek neprovedl způsobem předpokládaným trestním řádem; přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí tento znalecký posudek zmiňuje pouze okrajově. Stejnou námitku pak vznáší proti postupu Nejvyššího soudu, který existenci znaleckého posudku zmiňuje ve svém odmítavém usnesení rovněž pouze marginálně a v obecné rovině.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud primárně konstatuje, že z provedeného lustra vyplývá, že se na Ústavní soud se svými ústavními stížnostmi obrátili i někteří další z původních 21 odsouzených; tyto věci byly vedeny pod sp. zn. IV. 2312/18, sp. zn. III. ÚS 2374/18, sp. zn. IV. ÚS 2407/18 a sp. zn. I. ÚS 2421/18. Ústavní stížnosti ostatních stěžovatelů (odsouzených) směřující proti identickým rozhodnutím obecných soudů však Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2312/18, usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2407/18, usnesení ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2374/18 a usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2212/18; dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud dále připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitce stěžovatele, že bylo zapotřebí provést výslech znalce, když nalézací i odvolací soud v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu všechny důkazy (tedy i znalecký posudek) hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a plausibilně vysvětlily, proč předmětnou fakturaci považovaly za fiktivní. Z tohoto pohledu pak nelze shledávat ústavněprávní deficit ani v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 23).
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu