ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1251.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1251/2017-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovoláních, která podali obvinění J. D. , V. H. , D. J. , M. M. , J. M. , K. M. , M. O. , M. P. , a J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 8/2013, takto:
Dovolání obviněných M. O., M. P., J. P. a M. M. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítají .
Dovolání obviněných J. D., J. M., K. M. a V. H. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají .
Dovolání obviněné D. J. se podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný J. D. (dále jen “obviněný D.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině citovaného rozsudku. Pod body II. až VI. rozsudku prvého stupně byl uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému D. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 200.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
2. Obviněný V. H. (dále jen “obviněný H.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem X. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §240 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému H. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 200.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
3. Obviněná D. J. (dále jen “obviněná J.”) byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznána vinnou pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem XIV. a pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pod bodem XV. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §240 odst. 2 tr. zákoníku byla za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné J. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 200.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
4. Obviněná M. M. (dále jen “obviněná M.”) byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznána vinnou pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem VI. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §240 odst. 2 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné M. uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výměře 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
5. Obviněný J. M. (dále jen “obviněný M.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem IV. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §240 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému M. uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výměře 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
6. Obviněný K. M. (dále jen “obviněný M.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznám vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem VII. výroku o vině citovaného rozsudku a dále byl uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body VIII. až XIII. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému M. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2.500 Kč, tj. v celkové výměře 500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců.
7. Obviněný M. O. (dále jen “obviněný O.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem XIX. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §240 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému O. uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 100.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.
8. Obviněný J. P. (dále jen “obviněný P.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem XX. A) a dále přečinem zkrácení daně a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku pod bodem XX. B) výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §240 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 750 Kč, tj. v celkové výměře 150.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
9. Obviněný M. P. (dále jen “obviněný P.”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznám vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body I. až XXVIII. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §240 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 10.000 Kč, tj. v celkové výměře 3.000.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí vyjmenovaných ve výroku o vině shora uvedeného rozsudku.
10. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali všichni dovolatelé (rovněž i další obvinění, kteří již dovolání nepodali) odvolání, o kterých odvolací soud rozhodl následovně. Ohledně odvolání obviněných M. a P. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, ve výroku pod bodem I. tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně uvedených obviněných celý výrok o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, č. j. 43 T 8/2013-8765, odsoudil obviněného P. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 10.000 Kč, tj. v celkové výměře 3.000.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí vyjmenovaných ve výroku o vině shora uvedeného rozsudku.
11. Vrchní soud v Praze shora uvedeným rozsudkem dále podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, č. j. 43 T 8/2013-8765, uložil obviněnému M. podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za užití §67 odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku samostatný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výměře 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému M. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
12. Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala odvolání také obviněná J., o němž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, ve výroku pod bodem II. rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. s odkazem na ustanovení §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. částečně zrušil ohledně uvedené obviněné rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem XIV. rozsudku, dále v celém výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem XV. rozsudku soudu prvého stupně obviněné J. uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku samostatný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 100.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. per analogiam soud druhého stupně zastavil trestní stíhání obviněné J. pro skutek popsaný pod bodem II. – 1) rozsudku soudu druhého stupně, v němž byl spatřován pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
13. Vrchní soud v Praze týmž rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, ve výroku pod bodem V. tohoto rozsudku zamítl podle §256 tr. ř. mj. odvolání obviněných D., H., M., M., O. a P.
Dovolání a vyjádření se k němu
14. Obviněný D. podal proti rozhodnutí soudů obou stupňů dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžejním argumentem, podporujícím tvrzení obviněného o nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání je podle mínění dovolatele absence subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, neboť při jednání, které činil jako jednatel společnosti MORAVIA-MANIPUL, s. r. o., nebyl veden úmyslem zkrátit daň. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že smlouvy mezi společností MORAVIA-MANIPUL, s. r. o. a PROTOTYPE TEAM LTD. byly uzavírané výhradně za účelem poskytování reklamních služeb společnosti MORAVIA-MANIPUL, s. r. o., přičemž o jejich reálném plnění ze strany obou dotčených společností nemůže být pochyb, neboť společnost MORAVIA-MANIPUL, s. r. o. obdržela zprávu auditora a fotografie, kdy ze zprávy a fotografií vyplývalo, v jakém rozsahu byla reklama provedena. Obviněný rovněž zdůraznil dobu uzavírání předmětných smluv, tedy období zahájení motoristické sez ό ny, jakož i dlouholetý přátelský vztah mezi ním a spoluobviněným P., odůvodňující výběr společnosti PROTOTYPE TEAM LTD. Ve vztahu k dalšímu trestnému činu, kterým byl obviněný D. uznán vinným, a sice trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, uvedl, že i v tomto případě absentuje jeho úmysl umožnit nebo usnadnit spáchání předmětného trestného činu dalším spoluobviněným. Stěžejním důvodem pro zprostředkování reklamních služeb společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., byla výhradně pomoc jeho dlouholetému příteli, spoluobviněnému P. V této souvislosti obviněný D. má rovněž za to, že pouhým zprostředkováním služeb společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., či předáváním souvisejících dokladů a informací nemohl být tento trestný čin spáchán. V této souvislosti rovněž namítl neuvedení konkrétního (v rozsudcích) jednání jeho osoby, v kterém ono zprostředkování reklamních služeb společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., spočívalo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Obviněný H. uplatnil ve svém dovolání proti rozhodnutí soudů nižších stupňů rovněž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na podporu zvoleného dovolacího důvodu obviněný rozsáhle rozvedl skutkové okolnosti, které podle jeho mínění vyvrací závěr soudů nižších stupňů o jeho vině. V dovolání nejprve zdůraznil existenci dlouholeté přátelské i profesní vazby na spoluobviněného M. a společnost D-SYSTEM, s. r. o., a naopak absolutní neznalost osoby spoluobviněného P. včetně společností PROTOTYPE TEAM LTD., či P. a partner s. r. o., což bylo důvodem, že obchodním partnerem společnosti 5 P Agency s. r. o. v oblasti poskytování reklamy byla společnost D-SYSTEM, s. r. o. a nikoliv společnost PROTOTYPE TEAM LTD., či P. a partner s. r. o., a což bylo také důvodem, proč obviněný H. reálné plnění smlouvy o poskytování reklamy nikterak nekontroloval. Obviněný rovněž nesouhlasí s tvrzením (uvedeným v odůvodnění rozsudku), že reklamní plnění objednané společností 5 P Agency s. r. o. na rok 2009 bylo pouze fiktivního charakteru, neboť logo společnosti 5 P Agency s. r. o. bylo obviněným H. na výrobu reklamních polepů posláno a následně přeposláno spoluobviněným M. až zhruba v polovině roku 2010. Skutečnost, že předmětné logo měla společnost D-SYSTEM, s. r. o. k dispozici již při uzavření smlouvy na konci roku 2008, prokazuje protokol o předání CD nosiče s logem společnosti 5 P Agency s. r. o. Ve vztahu k existenci subjektivní stránky předmětného trestného činu obviněný argumentoval tím, že s ohledem na skutečnost, že nebyly provedeny žádné důkazy prokazující zpětnou výplatu finančních prostředků zaplacených společností 5 P Agency s. r. o. za poskytnuté reklamní plnění a dále nelogičností za vinu mu kladeného jednání, a sice že zaplacení téměř třímiliónové částky za reklamu za účelem získání slevy na dani v hodnotě pěti set tisíc, jakož i sjednaní provize pro spoluobviněného M., se jeví úvahy o jeho vině jako zcela postrádající smysl. Obviněný H. rovněž odmítl argument soudů nižších stupňů vztahující se k faktické nepotřebnosti reklamy typu a rozsahu, jaká měla být poskytnuta v konkrétním případě. Z výše uvedených důvodů zpochybnil postup soudů nižších stupňů v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Z obsahu dovolání dále podle něj vyplynulo, že společnost 5 P Agency s. r. o. na základě šetření finančního úřadu zaplatila částku, o kterou měla zkrátit daň a to včetně penále. Obviněný H. je proto přesvědčen, že uznáním jeho osoby vinným byla porušena zásada „ne bis in idem“. Závěrem svého dovolání obviněný H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, v částech které se týkají jeho osoby a aby dále postupoval podle §265 l tr. ř.
16. Obviněná J. napadla rozhodnutí soudů nižších stupňů prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněné, uplatněné dovolací důvody jsou podle ní naplněny především absencí subjektivní a objektivní stránky pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku či jiné podobné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou (dovolání podala do odsuzujícího výroku – viz bod XV. rozsudku nalézacího soudu), jakož i existencí extrémního nesouladu, neboť skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu postrádají obsahovou spojitost s důkazy v tomto trestním řízení provedenými. Ve vztahu k subjektivní stránce konkrétního trestného činu obviněná zdůraznila především absenci důkazů prokazujících její vědomí a údajné fiktivnosti plnění a zpětnou výplatu finančních prostředků, kdy má za to, že s ohledem na uzavírání smluv v ústní formě a až jejich následnou transformaci do písemné podoby, jakož i její neznalost jakékoliv protiprávní činnosti spoluobviněného P. ve spojení s dalšími osobami a z toho plynoucí její důvěru v řádný výkon smluvených plnění tímto spoluobviněným, pak o neexistenci subjektivní stránky nemůže být pochyb. Obviněná v tomto směru dále doplnila svoje úvahy ohledně jejího odsouzení pouze na podkladě tzv. kolektivní viny, kdy má za to, že byla soudy uznána vinou pouze na základě skutkových zjištění vztahujících se k jiným spoluobviněným, kteří fiktivnost plnění doznali. Ohledně objektivní stránky předmětného trestného činu uvedla, že z provedeného dokazování nevyplynulo, jak konkrétně měla ona zprostředkovat prvotní kontakt mezi spoluobviněným M. a P., či jak měla domluvit vystavení fiktivních faktur, včetně jejich přebírání a předávání spoluobviněnému M., když z provedeného dokazování, konkrétně přímo z její výpovědi a výpovědí spoluobviněného M. a P. vyplývá skutečnost zcela opačná, a to, že spoluobviněný M. a P. spolu vzájemně spolupracovali bez soudy uvedeného přispění obviněné J., a dokonce již předtím, než se o jejich spolupráci dověděla samotná obviněná. V tomto kontextu je pak podle obviněné rovněž zpochybněno uskutečnění předmětného trestného činu formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná sice připustila odeslání jednoho emailu spoluobviněnému P., který se týkal spoluobviněného M., nicméně s ohledem na výše uvedené skutečnosti, jakož i na skutečnost, že konečné znění smlouvy uzavřené mezi těmito spoluobviněnými bylo od toho emailu navrhovaného obviněnou odlišné v částce, na které se obviněný P. s obviněným M. domluvili sami, nemůže být v takovém jednání u ní spatřována forma pomoci. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že podle názoru obviněné jsou odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů podle §125 tr. ř. nedostatečná, jakož i poukazuje na skutečnost týkající se deformace důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 zrušil, a dále podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rozhodl o zrušení i všech rozhodnutí, které na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud by vzhledem ke změně, k niž došlo zrušením pozbyla podkladu, a sám rozhodl tak, že podle §265m odst. 1 věta prvá tr. ř. se z důvodu podle 226 písm. b) tr. ř. obviněná J. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1 KZV 160/2012, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem. Pro případ, že by k takovému rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal všechny předpoklady, navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 zrušil, a aby podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Obviněná M. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Stěžejním argumentem obviněné vztahujícím se k uplatněným dovolacím důvodům je absolutní neúčinnost některých důkazů. V tomto směru obviněná zpochybnila zejména použitelnost emailové komunikace, která byla zajištěna na základě příkazu k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1 tr. ř., který byl vydán soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 14. 11. 2011, sp. zn. Nt 5604/2011. Obviněná vyjádřila svůj nesouhlas s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, kdy tento výše zmíněnou vadu považoval pouze za vadu formálního charakteru, nezakládající nepřípustnost takto opatřeného důkazu. Dále upozornila na absenci protokolu podle §88 odst. 6 tr. ř. Dalšími argumenty, které mají podporovat tvrzení obviněné o nepřípustnosti předmětného důkazu bylo zejména získání obsahu emailových zpráv od společnosti Seznam nikoliv vlastní činností policejního orgánu. Poukázala na rozdílnost charakteru údajů získávaných na základě příkazu podle §88 odst. 1 tr. ř. a §88a tr. ř., [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 63/2012], jakož i poskytnutí provozních a lokalizačních údajů ve smyslu ustanovení §2 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněných k jejich využívání ze strany konkrétní společnosti, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna. Obviněná rovněž zpochybnila zákonnost domovní prohlídky u spoluobviněného P. provedené na základě příkazů soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. Nt 3107/2011, neboť v nich nebylo specifikováno, který orgán měl předmětné domovní prohlídky provést. Obviněná proto z uvedeného důvodu považuje důkazy získané na základě takto provedené domovní prohlídky za absolutně neúčinné. Dále poukázala i na další pochybení soudů nižších stupňů, a sice nedostatečnou aplikaci zásady in dubio pro reo. Závěrem svého dovolání označila za nezákonný také ten postup soudu prvního stupně, kdy byl nejprve vyhlášen odsuzující rozsudek proti obviněným, přičemž v bodech XVI., XVIII. a XXI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že trestní stíhání spoluobviněných H., H. a R. bylo zastaveno, a to ačkoli usnesení o zastavení trestního stíhání těchto spoluobviněných bylo vyhlášeno až po odsuzujícím výroku. Obviněná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015 ve výroku o vině pod bodem V., jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 zrušil, a aby podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na svých závěrech (shora uvedených) setrvala i ve své replice k vyjádření státní zástupkyně.
18. Obviněný M. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž těžiště jeho dovolací argumentace spočívá v tvrzení, že skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, nebyl prokázán a dále v námitce porušení zásady in dubio pro reo. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl nepřípustnost jeho trestního stíhání s ohledem na zásadu ne bis in idem, neboť podle jeho názoru díky doměření daňového penále ve správním řízení, již nemůže být dále sankcionován v rámci trestního stíhání. Po vydání pravomocného rozhodnutí v daňovém řízení je tedy nutno zastavit případně souběžně nebo následně vedené trestní řízení. Poukazuje mj. také na to, že ani Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, se nezabýval otázkou zásady ne bis in idem z pohledu, že tentýž trestný čin byl spáchaný právnickou osobou v systému pravé trestní odpovědnosti a osobou fyzickou, jednající v rámci této právnické osoby v její prospěch nebo jejím jménem. Vzhledem k tomu, že právnická osoba byla již za tentýž skutek potrestána, nemůže být v předmětném trestním stíhání odsouzen také obviněný jako fyzická osoba. V další části svého dovolání poukazuje na to, že jeho trestní stíhání mělo být shodně jako v případě jiných pachatelů podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 2 tr. ř. zastaveno. Podle mínění obviněného rovněž při rozhodování o trestu nebylo dostatečně přihlédnuto k polehčujícím okolnostem. Závěrem svého dovolání obviněný M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015 a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na svých závěrech (výše uvedených ve svém dovolání) setrval obviněný i ve své replice k vyjádření státní zástupkyně.
19. Obviněný M. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že “krácení daně z příjmu v daných případech nebylo prokázáno”. Toto své tvrzení obviněný blíže rozvedl ve vztahu k jednotlivým bodům obžaloby (jak sám uvádí v podaném dovolání), jimiž byl uznán vinným soudem prvního stupně. Konkrétně k bodu VII. obžaloby uvedl, že faktury, které on osobně vkládal do účetnictví společnosti D-SYSTEM s. r. o. byly faktury související s konkrétními zakázkami, které byly vystavovány v celém průběhu zdaňovacího období, a to vždy v reakci na služby objednané před jejich samotným započetím, jak ostatně vyplývá z emailové komunikace. Rovněž zdůraznil, že pro realizaci uvedených služeb nebyl v dané době na území České republiky žádný jiný poskytovatel, který by mohl být smluvním zadavatelem pro Českou poštu, a proto je i nadále v přesvědčení, že se jednalo o služby poskytované ze zahraničí. Soudům nižších stupňů rovněž vytkl nedostatečné respektování závěrů finančních šetření, která reálnou existenci poskytovaných plnění prokázala. Obviněný M. rovněž poměrně rozsáhle vyjádřil svůj nesouhlas stran argumentace soudů nižších stupňů, že plnění bylo poskytováno ze strany samotných obviněných či s nimi spojených společností, a to již se zmiňovaným odkazem na Českou poštu jako jediného možného poskytovatele předmětných plnění. V každém případě se podle obviněného jednalo o plnění, které sebou nese určité náklady a je tak lichý závěr soudů nižších stupňů o jeho fiktivnosti. V této souvislosti rovněž zpochybnil prokázání porušení daňové povinnosti a v návaznosti na to, tímto jednáním způsobení škody. Ve vztahu k jednáním vymezeným pod body VIII., IX., XI., XII., XIII. „obžaloby“ namítl, že hodnocení důkazů odporuje zásadě in dubio pro reo, neboť s ohledem na prokázané skutečnosti nemohl být vytvořen závěr o jeho postavení coby zprostředkovatele. I v tomto případě na základě podrobného zdůvodnění dospěl obviněný k názoru, že se na krácení DPH nikterak nepodílel. Ve vztahu k výše uvedenému poukázal na existenci „evropských judikátů“ týkajících se nemožnosti zahájení trestního stíhání v případě, kdy bylo v téže věci pravomocně ukončeno daňové řízení (bez odkazu na konkrétní rozhodnutí). Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek týkající se výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, rovněž požádal o odklad vykonatelnosti pravomocného rozsudku.
20. Obviněný O. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. zákoníku v jeho druhé variantě. Uplatněné dovolací důvody podpořil argumentací absence subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a poukázal přitom na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť nebylo nikterak prokázáno povědomí obviněného o fiktivnosti plnění poskytovaného spoluobviněným P.. Obviněný následně rozsáhle zdůvodnil svoji nevědomost o jakékoliv možné fiktivnosti předmětného plnění a rovněž odmítl argumentaci soudů nižších stupňů týkající se ekonomické nelogičnosti údajně existujícího obchodního závazku. Neexistující důkazy obviněný O. zmínil také ve vztahu k zpětnému vyplacení peněžních prostředků spoluobviněným P. Rovněž odmítl existenci tzv. kolektivní vinny, kdy na základě viny ostatních spoluobviněných je také odvozena vina jeho. Rovněž zdůraznil dezinterpretaci obsahu emailové komunikace mezi ním a spoluobviněným P.. V této souvislosti dále poukázal na to, že v praxi je zcela obvyklé, že plnění probíhá na základě předem uzavřené ústní dohody a až následně je uzavřena písemná smlouva na tuto ústní dohodu, což v předmětné trestní věci je mj. potvrzováno i výpovědí spoluobviněného P.. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 a dále podle §265k odst. 2 tr. ř. věta druhá zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265m odst. 1 tr. ř. věta prvá rozhodl, že se obviněný O. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1 KZV 160/2012, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem. Pro případ, že by Nejvyšší soud nerozhodl výše uvedeným způsobem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, a aby podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. Obviněný P. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítl, že skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku ve vztahu k jeho osobě neměl být podřazen pod ustanovení §240 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť obdobnými skutky se zabývaly i jiné soudy v trestním řízení, přičemž v těchto věcech nebyl ani obžalován, ani obviněn z jakéhokoliv trestného činu, a proto měly soudy rozhodující o jeho vině v předmětné trestní věci respektovat zásadu in dubio pro reo. Podle jeho názoru nebyl v předmětné trestní věci předložen žádný relevantní důkaz o tom, že by kterákoliv jím vyhotovená faktura jménem mandátní společnosti PROTYPE TEAM LTD., byla ponechána ze strany tohoto mandanta bez dodávky obchodního plnění v adekvátní hodnotě, neboť na fotografiích některých závodních vozidel byla reklama zachycena, přičemž i kdyby se tak stalo, jednalo by se z hlediska zákona o nesplnění vlastních jejích existujících obchodních závazků, za něž však on osobně nenese žádnou trestněprávní odpovědnost. Dále poukázal na to, že existovala celá řada svědků, kteří potvrdili, že sjednaná plnění proběhla, a skutečnost, že neovládal mandátní společnost byla prokázána výpovědí svědka G. K.. Obdobné námitky uplatnil také v doplňku svého dovolání, kde mj. také konstatoval, že také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství připustila zjevnou disproporci mezi předmětnou trestní věcí a jimi zmiňovanými trestními věcmi, kde nebyl trestně stíhán. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015 a v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že v plném rozsahu zprošťuje obviněného obžaloby, případně podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil podnět k tomu, „aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na obsah tohoto podání před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. vydal usnesení, kterým přeruší výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody..“ Tento svůj podnět v několika navazujících podáních urgoval mj. s argumentací, že nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá i z vyjádření, které bylo zasláno Nejvyšším státním zastupitelstvím.
22. Obviněný P. napadl rozhodnutí soudů nižších stupňů prostřednictvím dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že právní kvalifikace jednání, kterým byl uznán vinným je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že za nelogický považuje závěr soudů nižších stupňů o zpětném uzavření smlouvy se spoluobviněným P. učiněný na základě emailové komunikace mezi ním a spoluobviněným P., jakož i skutečnost, že nesoulad v účetní evidenci společnosti GASTROFROM, s. r. o., ve které obviněný P. vystupoval na pozici jednatele, byl dán, jak prokazuje znalecký posudek předložený obviněným Prostředním, systémovou chybou v účetnictví a nikoliv jakýmkoliv trestněprávním jednáním. Rovněž podle jeho mínění nebylo prokázáno, že by on jakkoliv do účetnictví společnosti GASTROFROM, s. r. o. zasahoval. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, v části týkající se jeho osoby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013 a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak má (podle obviněného) Nejvyšší soud přikázat Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
23. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněných se písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření nejprve shrnula obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i obsah dovolání uplatněných konkrétními obviněnými. Po stručném shrnutí obsahového vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se státní zástupkyně vyjádřila k uplatněné námitce extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy obviněné J., M. a obviněného M., O. a P., a to tak, že ačkoliv tito obvinění vznesli výše uvedenou námitku, neuvedli žádnou skutečnost, která by takový závěr mohla odůvodnit. Vyjma obviněného D. a obviněné J., má státní zástupkyně za to, že nebyla uplatněna žádná námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ať už samostatně nebo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Konkrétní obvinění tak vznesli námitky skutkové či procesní, které pod uvedený dovolací důvod nespadají. Státní zástupkyně blíže uvedla, že stěžejní námitkou všech obviněných, je námitka skutkového charakteru týkající se reálného plnění smluv souvisejících s poskytováním reklamy uzavíraných se společností PROTOTYPE TEAM LTD., v zastoupení mandatářem P. a partner s. r. o. Uvedené tvrzení obviněných je však podle státní zástupkyně spolehlivě vyvráceno, a to zejména na základě svědeckých výpovědí, které prokazují absenci realizace smluveného reklamního plnění, stejně tak jako z účelového číslování faktur vystavených společností P. a partner s. r. o., umožňujících zpětné vystavení faktur na základě požadavku konkrétního klienta či z emailové komunikace svědčící o zájmu konkrétních klientů o poskytování reklamy, jakož i o zpětném uzavírání předmětných smluv. Na tomto závěru nemůže nic zvrátit ani tvrzení o legálnosti předmětného jednání v případě, kdy deklarované plnění vykonala jiná společnost, než jaká k tomu byla na základě smluvního ujednání povinna, a to za předpokladu, že toto plnění bylo realizováno jiným subjektem, neboť v konkrétním případě nebyla realizace jiným subjektem jakkoliv prokázána. Ve vztahu k dovolání obviněného D. státní zástupkyně uvedla, [který uplatnil také námitku absence subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], že o existenci přímého úmyslu v konkrétním případě svědčí emailová komunikace obviněného se spoluobviněným M. P., jakož i povaha faktur, na jejichž základě byla daň zkrácena. K námitce obviněné J. týkající se nenaplnění zákonných znaků pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že spoluobviněný M. byl partnerem obviněné J., přičemž ze zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že obviněná J. poradila spoluobviněnému M. způsob, jakým je možné snížit daňový základ, což prokazuje předmětná emailová komunikace mezi ní a spoluobviněným P.. Uvedeným jednáním proto byly naplněny znaky pomoci tak, jak jsou formulovány v příslušném zákonném ustanovení. Ve vztahu k námitce obviněné M. týkající se procesní použitelnosti emailové komunikace stání zástupkyně uvedla, že použití emailové komunikace na základě souhlasu soudu uděleného podle §88a odst. 1 tr. ř. a nikoliv podle §158d odst. 3 tr. ř. je toliko procesním pochybením, které není způsobilé založit nepoužitelnost takto získaných důkazů. Obdobně se vyjádřila také ve vztahu k namítané neurčitosti příkazů k domovním prohlídkám, neboť, jak vyplývá ze soudem vydaných příkazů, domovní prohlídky vykonal k tomu určený policejní orgán. K dovolací námitce obviněného H. týkající se porušení zásady ne bis in idem uvedla, že tuto námitku měl uplatnit v rámci jiného dovolacího důvodu, a to důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž i přesto tato námitka není důvodná. Penále v rámci daňového řízení bylo uloženo společnosti 5P Agency, s. r. o., jako sankce spojená s doměřením daně související s kontrolními mechanismy správce daně. Oproti tomu trestní sankcí byl postižen obviněný H. jako jednatel uvedené obchodní společnosti, který jednal se záměrem neoprávněného snížení daňové povinnosti u daně z příjmu právnických osob. Tato rozdílnost subjektů vylučuje možnost uplatnění okolností stanovených v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Se stejným odůvodněním se státní zástupkyně vypořádala s totožnou námitkou obviněného M. týkající nepřípustnosti trestního stíhání vůči jeho osobě s ohledem na zásadu ne bis in idem. Dále uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevznesl žádnou právně relevantní námitku. K námitce obviněného M., že se nemohl dopustit trestné činnosti především s ohledem na závěry daňové kontroly, poukázala na to, že rozhodnutím finančního orgánu nejsou vázány soudy obou stupňů, přičemž tyto závěry hodnotily stejně jako každý jiný důkaz a dospěly k závěru, že k poskytnutí žádného inzerovaného plnění nedošlo, a že předmětné fiktivní plnění bylo takového charakteru, aby výsledek předmětného plnění nemohl být správcem daně přezkoumatelný, přičemž pokud bylo takové plnění realizováno, je důležité, že jej mohla realizovat sama společnost D-SYSTEM, s. r. o., kdy právě obviněný M. předstíral, že takto činila prostřednictvím subdodávek od společnosti PROTOTYE TEAM LTD. K námitkám obviněných O. a P. uvedla, že žádný z nich neuplatnil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitky. K námitce obviněného P. ohledně porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí uvedla, že tato problematika nezapadá do zákonného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále poukázala na to, že veškeré provedené důkazy poskytují komplexní pohled na trestnou činnost obviněného, který za úplatu umožňoval snížení daňové povinnosti jak právnickým, tak podnikajícím fyzickým osobám. Z komunikace mezi spolupachateli a účastníky trestné činnosti, avšak i z dalších důkazů, vyplynula zřejmá účelovost jednání všech zúčastněných. S ohledem na shora uvedené státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P., M., O. a P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných D., H., J., M. a M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (až na dovolání obviněné J. viz níže bod 60) a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
26. Všichni obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obvinění J., M., O. a P. prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě). Obviněný M. uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
27. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné jsou uvedeny v §11 tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodnost dovolání
29. S ohledem na námitky obviněných M., O., P., jakož i obviněné M., byť nepřímo prostřednictvím námitky týkající se absolutní neúčinnosti vybraných důkazů, týkající se existence tzv. extrémního rozporu, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve v rámci teoretických úvah uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
30. Vzhledem k tomu, že v dovolání obvinění uplatňují námitky obsahově shodné s námitkami, které již se staly předmětem přezkumu soudy nižších stupňů, což je např. patrno z argumentace obviněného P. ve vztahu k nerespektování zásady in dubio pro reo, tvrzení, že neovládal zahraniční společnost, že nebylo prokázáno, že plnění ze smluv neproběhla a byla fiktivní atd., považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obsahově shodné námitky zazněly již před soudem prvního stupně (viz str. 53-43), případně v rámci řízení o řádném opravném prostředku (viz str. 38-44 rozsudku soudu druhého stupně) a zmíněné soudy se s těmito námitkami vypořádaly (viz např. str. 61 rozsudku soudu prvního stupně, kdy se vyjadřovali někteří ze svědků k tomu, že smlouvy byly uzavírány s obviněným P. zpětně s daty, aby je bylo možno vložit do účetnictví za předchozí zdaňovací období, str. 58 - kde svědek H. uvedl, že na závodech na vozidlech reklamní loga nebyla, tyto lepil na vozidla v objektu obviněného P. v R., atd.), případně z rozsudku soudu druhého stupně (viz např. str. 67, kde soud druhého stupně zmiňuje nejen výpověď již zmíněného svědka H., ale rovněž výpověď svědka P.). Obsahová shoda námitek uplatněných obviněnými v mimořádném opravném prostředku s námitkami uplatněnými před soudem prvního či druhého stupně je zřejmá nejen z rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale také jimi (obviněnými) podaných opravných prostředků. Obviněný D. v odvolání mj. poukazoval na to, že i on se stal obětí podvodného jednání ze strany společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., že nebyl zprostředkovatelem služeb, neexistuje důkaz o jeho vědomé účasti na páchané trestné činnosti (viz str. 44-45 rozsudku soudu druhého stupně). Obviněný H. např. v odvolání namítal nesprávná skutková zjištění, nesouhlasí s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně ohledně zpětnosti uzavření kontraktu, nejednalo se o fiktivní plnění (neměl tušení, že logo k výrobě reklamy je zasíláno až dodatečně atd. (viz str. 47-48 rozsudku odvolacího soudu). Obviněná M. v odvolání zpochybnila relevantnost důkazů získaných na základě domovní prohlídky u obviněného P., stejně jako relevantnost důkazů získaných z emailové korespondence (viz str. 54-55 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný M. namítal nezákonnost a neúplnost skutkových zjištění, vybudování závěrů o jeho vině na procesně nepoužitelných důkazech, nepřihlédnutí soudu prvního stupně k důkazu o ústním jednání se správcem daně z roku 2012, poukázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k otázce daňového penále a porušení zásady ne bis in idem (např. str. 56 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný M. namítal nepřesvědčivost rozhodnutí, neexistenci logické provázanosti mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, poukázal na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohledně povahy penále – jako sankce bránící trestnímu stíhání, dále např. vytýkal soudu prvního stupně, že nebral v úvahu závěry správce daně (str. 58-59 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný O. uváděl, že soudem prvního stupně byly ignorovány důkazy svědčící v jeho prospěch, smlouvy nebyly uzavírány zpětně, nebyly mu vráceny poskytnuté finanční prostředky, nebyla mu prokázána vědomost o fiktivnosti uzavíraných reklamních smluv (str. 61 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný P. v odvolání argumentoval tím, že s obviněným P. nejednal, jediným důkazem o jeho vině měla být emailová komunikace, neměl důvod primitivním způsobem krátit daň a získat zanedbatelnou částku (str. 62 rozsudku odvolacího soudu). Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Je však dále nutno uvést, že odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, pokud obviněnými uplatněné námitky lze z pohledu jimi zvoleného dovolacího důvodu označit za právně relevantní. V případě, že námitky směřují pouze proti hodnocení důkazů a zpochybnění zjištěného skutkového stavu na základě jimi tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, či neprovedení všech navržených důkazů, pak jde o námitky irelevantní a je nutno taková dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
31. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky všech obviněných týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nepravdivosti provedených důkazů, nesprávného způsobu prokázání výše škody, nerespektování procesních zásad stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., porušení zásady presumpce nevinny, nedodržení principu in dubio pro reo, nesprávného postupu soudu prvního stupně při vyhlašování jeho rozhodnutí, nerespektování nebo nesprávného vycházení ze závěrů provedených správních řízení, jakož i nesprávného skutkové zjištění a hmotněprávního posouzení, zejména ve vztahu subjektivní stránce předmětných trestných činů či k hodnocení fiktivního charakteru předmětných plnění atd., lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněných. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a to i za předpokladu jeho uplatnění prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].
32. V souvislosti s odkazem obviněných na nerespektování principu in dubio pro reo (na který poukazují např. obvinění P., M., M.) je potřebné uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
33. K otázce skutkového stavu věci musí Nejvyšší soud uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ pro orgán činný v trestním řízení ] , a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Jak již bylo Nejvyšším soudem zmíněno shora (k otázce extrémního nesouladu-práva na spravedlivý proces), odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle.
34. Vzhledem k tomu, že primární podstatou námitek obviněných [M., O., P., P.] jsou výhrady procesní, výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují hodnocení provedených důkazů, případně neprovedení jimi navržených důkazů, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Na tomto místě je proto možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Na situaci, kdy je v dovolání odkazováno na naplnění podmínek dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože pravou podstatou takových námitek je pouze zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci, lze aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde mj. Ústavní soud uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
35. Zcela nad rámec své přezkumné činnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se ke skutkovým námitkám obviněných týkajících se nedostatečného prokázání jejich viny a z toho plynoucí neexistenci zdanitelných plnění. V předmětné trestní věci bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný P. byl vůdčí osobou v předmětné trestné činnosti, která spočívala v inscenování poskytnutí vyfakturovaného plnění, které bylo vedeno jediným účelem, a to snížením daňové povinnosti u jednotlivých subjektů. Předmětem sjednaného plnění bylo především poskytování reklamních služeb v rámci automobilových závodů. Absenci realizace předmětných plnění prokazují výpovědi svědků jako již zmíněného svědka H., který závodní vozidla obviněného P. připravoval, svědka P.– výrobce reklamních polepů, stejně jako svědka G. K., který přestože byl ředitelem společnosti PROTOTYPE TEAM LTD. uvedl, že neměl žádné informace o předmětu podnikání zmíněné společnosti, jeho pozice ve společnosti mu předem byla oznámena jako formální. Stejně tak je závěr o fiktivnosti plnění dovozován z obsahu listinných důkazů, zejména bankovních výpisů či číslování faktur umožňujících jejich zpětné vystavení podle případného pokynu daňového subjektu. Skutečností podporující uvedený závěr je dále i fakt, že společnost PROTOTYPE TEAM LTD., zastoupená mandatářem P. a parter, s. r. o., nebyla s ohledem na své sídlo a předmět činnosti schopna sjednané plnění poskytnout. Vědomost obviněných o výše uvedených skutečnostech a v návaznosti s nimi spojenou existenci subjektivní stránky předmětných skutkových podstat trestných činů lze pak nepochybně dovodit mj. také z obsahu emailové komunikace mezi jednotlivými obviněnými, stejného způsobu jednání těchto obviněných (kteří svoji vinu popírají) s jednáním dalších osob, které v předmětné trestní věci vystupovaly v postavení svědků, kteří právě popsali uvedený způsob jednání jako prostředek, jímž na základě fiktivních faktur si snižovali v daňových přiznáních daňový základ. Pro závěr o vině obviněných svědčí také ekonomická výhodnost, resp. nevýhodnost poskytovaných reklamních služeb, s ohledem na jejich rozsah, četnost nebo místo údajného výkonu takto poskytnutých služeb v poměru k ceně, za kterou měly být tyto služby údajně dotčeným subjektům údajně poskytovány. Investovaná zaplacená částka za reklamní plnění tak mohla být odečtena jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů, ale navíc tyto finanční prostředky, po odečtení určité provize, bylo možné vyvést z účetnictví, případně z podnikání, aniž by musely být zdaněny např. jako příjem fyzických osob, popř. jako provize poskytnutá obviněným, kteří působili jako zprostředkovatelé mezi obviněným P. a ostatními obviněnými.
36. Nejvyšší soud rovněž považuje za vhodné podrobněji se vyjádřit k námitce obviněné M., (tato námitka byla rovněž zmíněna např. obviněným P.) týkající se procesní nepoužitelnosti důkazů získaných z emailové komunikace, neboť tato komunikace nebyla údajně zjištěna v souladu se zákonem. Nejvyšší soud k této dovolací námitce zdůrazňuje, že rozsah zajištěných údajů o telekomunikačním provozu a tedy i rozsah a závažnost zásahu do práva obviněné M. na soukromí, je v předmětné trestní věci třeba z níže v podrobnostech rozvedených důvodů považovat za přiměřený.
37. Emailová komunikace je v souladu s §2 písm. b) zákona č. 480/2003 Sb., o některých službách informačních společností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tzv. elektronickou poštou. Stejně jako zprávy SMS nebo MMS jsou i emailové zprávy mezi odesílatelem a pr ̌ íjemcem pr ̌ enás ̌ eny v sítích elektronických komunikací a s ohledem na jejich obdobný charakter jim musí prospi ́vat ústavní ochrana v souladu s c ̌ lánkem 7 odst. 1, c ̌ lánkem 10 odst. 1, 2, 3 a c ̌ lánkem 13 Listiny základních práv a svobod a c ̌ lánkem 8 odst. 1 Úmluvy ochrane ̌ lidských práv a základních svobod, prolomitelná jen na základe ̌ zákona. V emailove ́ schra ́ nce se př itom mohou nacházet zprávy uz ̌ ivatelem odeslané, rozepsané a doruc ̌ ené, a to jiz ̌ přeč tené, ale i nepr ̌eč tené, vc ̌etně jejich př íloh. Rovne ̌ž i zprávy odstrane ̌ né do tzv. koše, ale neodstraně né trvale. Obsah emailové schra ́nky uz ̌ivatele je př itom odvislý vý lučně od vůle uživatele. Sama emailova ́ schra ́nka má fakticky charakter virtuálního soukromého prostoru a její provoz je realizován v souladu se smluvními podmínkami mezi uz ̌ivatelem a poskytovatelem této sluz ̌ by (viz výkladové stanovisko poř. č. 1/2015 Sb. v. s. Nejvyšš ího státního zastupitelství).
38. Další skutečností, kterou je třeba v souvislosti s rozebíranou problematikou uvést, je rozdíl mezi příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného na základě §88 tr. ř. a o zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a tr. ř. ve vztahu k okamžiku uskutečnění předmětnými příkazy zjišťovaných informací, a to ve skutečnosti, že příkaz vydaný na základě §88 tr. ř. směřuje do budoucna, zatímco příkaz podle §88a tr. ř. se týká telekomunikačního provozu již uskutečněného. Pokud tedy bude orga ́ n č inný v trestním r ̌ ízení pr ̌ edpoklá dat, že by se v době po zajiště ní ur čitého technicke ́ho zar ̌ ízení, kter ým se rozumí v konkrétním případě i emailová schránka, uskutečnila pro objasně ní ve ̌ci důkazně významná elektronická komunikace, se kterou ale nebude mít pr ̌ íjemce moz ̌ nost se sezná mit, bude pro její zajištění muset by ́t vydán soudní pr ̌ íkaz k odposlechu a záznamu telekomunikac ̌ ního provozu podle §88 tr. r ̌.
39. V konkrétní věci bylo zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1 tr. ř., nařízeno na základě příkazu, který byl vydán soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 14. 11. 2011, sp. zn. Nt 5604/2011. Z obsahu tohoto nařízení je zřejmé, že na jeho základě měl být mimo jiné zjištěn obsah elektronické pošty z emailové schránky od nejzazšího možného termínu, až do okamžiku vydání tohoto příkazu. Jinými slovy řečeno na základě výše zmíněného příkazu měl být zjištěn obsah zpráv v emailové schránce již uložených. Naproti tomu, k zjištění obsahu zpráv, které se elektronickou poštou měly stát až v budoucnosti byl vydán soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 11. 11. 2011 podle §88 odst. 1 a 2 tr. ř. příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
40. S ohledem na shora uvedené informace tak nelze přisvědčit argumentaci obviněné M. vztahující se ke skutečnosti, že zjištění obsahu v emailové schránce již uložené komunikace mělo být uskutečněno prostřednictvím příkazu podle §88 tr. ř.
41. Nejvyšší soud ovšem pro úplnost dále doplňuje, že zjištění předmětných informací nelze zajistit ani pomocí příkazu podle §88a tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení zjistitelne ́ údaje o telekomunikac ̌ ním provozu, které jsou pr ̌edmětem telekomunikač ního tajemství anebo na ne ̌ž se vztahuje ochrana osobních a zprostr ̌ edkovací ch dat, se týkají jen provo zních a lokalizač ních údaj ů podle za ́kona c ̌. 127/2005 Sb., o elektronicky ́ch komunikacích a o změně ně kterých souvisejících zákonu ̊, ve zně ní pozde ̌jš í ch předpisů. Uvedený závěr ve svém usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 3812/2 012 podpořil také Ústavní soud. V předmětném usnesení Ústavní soud uvedl, že pokud jde o data na sledovaných počítačích již uložená, lze poř ízení otisku elektronických dat povolit postupem podle §158d odst. 3 tr. r ̌. Ústavní soud tak připustil mož nost povolení sledování osob a vě cí soudem podle §158d odst. 1, 3 tr. r ̌. ke zjiště ní aktuálního stavu emailové schra ́nky, tj. v ní uloz ̌ ených dat v rozsahu specifikovaném v soudním rozhodnutí.
42. K uvedenému je ovšem nutné doplnit, že výše specifikované závěry byly judikatorně formulovány vyhlášením předmětného usnesení Ústavního soudu, a tedy až po vydání sporných příkazů v projednávané trestní věci. Soudní praxe byla až do vyhlášení tohoto usnesení značně rozkolísaná, kdy zjišťování obsahu emailové komunikace probíhalo jak na základě příkazu podle §88a tr. ř., tak na základě příkazu podle §158d tr. ř., jak ostatně vyplývá např. z vy ́kladového stanoviska por ̌. č. 4/2005 Sb. v. s. Nejvyšš ího státního zastupitelství, kde je post up zjišťování obsahu emailových schránek podle §88a tr. ř. doporučován.
43. Sledování osob a věcí, jakožto operativně pátrací prostředek, může být podle §158b tr. ř. použit v trestním řízení o jakémkoliv úmyslném trestném činu , nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené , přičemž tento institut je s ohledem na jeho charakter, jakož i systematické zařazení v trestním řádu využíván zpravidla již ve fázi před zahájením trestního stíhání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, 1992 s). V §158d tr. ř. se výslovně stanoví (stejně jako v době, kdy povolení bylo vydáno), že pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Z dikce ustanovení §88a tr. ř., jakož i ustanovení §158d tr. ř. je pak zřejmé, že oba příkazy jsou zásahem do ústavně zaručeného práva na soukromí, a to za účelem zjištění skutečností významných pro účely trestního řízení. Ustanovení §158d tr. ř. ovšem neobsahuje žádné další zvláštní požadavky týkající se nároku na odůvodnění, jakož i žádnou pojistku pro zachování proporčnosti mezi zásahem do tajemství přepravované zprávy a závažností šetřené věci. Naproti tomu v případně získávání údajů podle §88a tr. ř., jsou v předmětném ustanovení přesně vymezeny podmínky odůvodnění příkazu vydaného na základě tohoto ustanovení, jakož i vymezení okruhu trestných činů, v souvislosti s kterými je možné uvedený příkaz vydat. Toto ustanovení tak v sobě obsahuje i proporčnost průlomu do soukromí ve vztahu k závažnosti údajného trestného činu. Z uvedeného tak vyplývá, že ustanovení §88a tr. ř. představuje speciální případ sledování osob ve smyslu §158d tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 876/2015).
44. V kontextu všech skutečností uvedených shora pak lze mít za to, že získání informací o obsahu emailové komunikace na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 podle §88a tr. ř., [tedy příkazu, který totožně jako příkaz podle §158d tr. ř.], představuje průlom do soukromí osob jichž se dotýká a k jehož vydání je třeba splnění ještě přísnějších podmínek, než jaké zákon vyžaduje ve vztahu k ustanovení §158d tr. ř. Nelze, rovněž při zohlednění okamžiku jeho vydání (příkazu) a tehdejší právní praxe, považovat způsob získání informací o obsahu emailové komunikace za vadu, která by mohla mít za následek absolutní neúčinnost v této souvislosti provedených důkazů, jak se obsáhle domáhala obviněná [obsahově shodná námitka byla uplatněna obviněnou již v řízení před soudem prvního stupně, následně také v řízení o odvolání (shodně např. obviněný P.), přičemž na ni bylo reagováno odvolacím soudem na str. 74-75 jeho rozsudku].
45. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že nelze přisvědčit ani další procesní námitce obviněné M., vztahující se k nedostatečné specifikaci orgánu oprávněného provést domovní prohlídku na základě příkazů soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. Nt 3107/2011, neboť z jeho záhlaví jednoznačně vyplývá, který policejní orgán byl k provedení prohlídky ustanoven [rovněž v tomto případě jde o námitku již dříve uplatněnou (procesní), se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly (viz str. 92 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž s výše uvedenými závěry se Nejvyšší soud ztotožnil]. V souvislosti s touto námitkou považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu [které sice může obviněná(í) zpochybňovat argumentací, že na uvedený případ nedopadá, Nejvyšší soud však upozorňuje na to, že závěry z tohoto nálezu plynoucí jsou zcela aplikovatelné i na námitky obviněné] ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (publikovaném pod č. 76 ve sv. 73 Sb. nál. a usn.), a v něm zmiňované použití testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud) vedoucí k závěru, že v posuzovaném případě podal policejní orgán řádně věcně i formálně odůvodněný návrh státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce ani protokol o prohlídce sice formálně neobsahovaly pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost byla ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky této fáze řízení zřejmá. V předmětné trestní věci bylo prokázáno, že to byla Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, která se pod č. j. KRPA-1429-178/TČ-2011-000093, obrátila na Městské státní zastupitelství v Praze s podnětem k podání návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce, dále vedenému u uvedeného státního zastupitelství pod č. j. 1 KZN 221/2011, aby následně Městské státní zastupitelství v Praze pod č. j. 1 KZN 221/2011 [ve věci vedené u Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy č. j. KRPA-1429-178/TČ-2011-000093] podalo u Obvodního soudu pro Prahu 3 návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce (viz zejména strana 2-3 uvedeného návrhu). Obvodní soud pro Prahu 3 vydal příkaz k domovní prohlídce, kde přímo v záhlaví uvádí, pro který orgán a v jaké věci, pro které prostory příkaz k domovní prohlídce vydal a rovněž vymezil dobu platnosti zmíněného příkazu (Nejvyšší soud pouze ve stručnosti poukázal na základní charakteristiky podnětu-návrhu-příkazu k domovní prohlídce, aby bylo zřejmé, že v předmětné trestní věci ohledně testu účinnosti trojí kontroly byl realizován postup, který byl zmíněn ve shora uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu).
46. Nejvyšší soud k námitce obviněného M. týkající se posuzování uznatelnosti daňového základu, kdy je podle jeho názoru nerozhodné, zda deklarované plnění bylo poskytnuto skutečně subjektem uvedeným jako dodavatel na účetních dokladech a zda právě tento subjekt přijal úplatu za poskytnuté plnění, pro úplnost uvádí (byť jde o námitku skutkovou), že stěžejní otázkou v konkrétním případě je, navzdory přesvědčení obviněného M., především otázka faktického vynaložení deklarovaného nákladu. Provedeným dokazováním tak nebylo zjištěno, že by předmětné plnění bylo ve skutečnosti obviněným uvedenými společnostmi realizováno. (viz např. str. 72 rozsudku soudu druhého stupně). V další části odůvodnění svého rozsudku odvolací soud reagoval na obdobné, ale i další námitky obviněného (např. k argumentaci nenaplnění znaku pomoci) a jak vyplývá z jeho odůvodnění (viz str. 92-93), na základě provedených důkazů nevznikly ani v případě odvolacího soudu pochybnosti o vině obviněného. Pokud je obviněným rovněž v dovolacím řízení zpochybňována právní kvalifikace jeho jednání (v bodech VIII. až XIII. jako pomoci k trestnému činu) pak je nutno uvést, že odvolací soud konstatoval (na základě provedeného dokazování v souladu se soudem prvního stupně), že „míra účasti obviněného M. v těchto bodech nepředstavuje pouze doručování písemností mezi obv. P. a odběrateli reklamy (jak uvádí obviněný), nýbrž z obsahu této komunikace vyplývá aktivní účast obviněného M. nejenom na získávání zájemců o fiktivní plnění, které jeho odběratelům umožní u jednotlivých daňových subjektů krácení daně z příjmu, ale i na vytváření legendy o tom, jaké plnění bylo údajně těmto odběratelům poskytnuto i v jakém finančním objemu..“ (viz blíže str. 94 rozsudku soudu druhého stupně).
47. Rovněž považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k námitce obviněného M., týkající se skutečnosti, že na základě daňové kontroly nebyl zjištěn žádný závěr o údajném fiktivním charakteru uskutečněného plnění, a proto není možné v trestním řízení dojít k závěru opačnému. Nejvyšší soud však s vyjádřeným názorem obviněného nesouhlasí. Jak vyplývá z §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jinými slovy řečeno, žádný ze soudů činných v trestním řízení není vázán pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správního orgánu, je však povinen se jím zabývat a vypořádat jako s důkazem, a to postupem uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. V konkrétním případě tak lze konstatovat, že soudy nižších stupňů hodnotily rozhodnutí příslušného správního orgánu přesně podle výše uvedených pravidel §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §9 odst. 1 tr. ř., kdy vedeny tímto postupem dospěly k závěru o fiktivnosti předmětných plnění, a to i navzdory závěrům správního orgánu, neboť odhalení zmiňované fiktivnosti předmětných plnění bylo s ohledem na jeho charakter správcem daně jen velmi těžko realizovatelné. Odvolací soud pak logicky uzavřel, že i za předpokladu, že by plnění pro společnost D-SYSTEM, s. r. o. zajišťoval další subjekt, pak by nedošlo k uhrazení daně z příjmu tohoto dalšího subjektu, jakož i skutečnost, že by tak bylo konáno za odměnu zřejmě výrazně nižší, než jaká byla fakturována společnosti D-SYSTEM, s. r. o. Současně je vhodné také zmínit, že pokud byla u společnosti D-SYSTEM, s. r. o. provedena kontrola zaměřená na faktury společností Pavlík a partner s.r.o. za roky 2009-2010, aniž by byla zjištěna jakákoliv pochybení a tudíž by měla být prokázána pravdivost tvrzení obviněného, jak tento argumentuje mj. také v dovolání, pak je nutno uvést, že z protokolu sepsaného dne 19. 8. 2013 Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj je zřejmé pouze to, že určité marketingové služby v roce 2009 a 2010 sice byly poskytnuty, není však zřejmé, jakým subjektem. Soud prvního stupně pak v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 71) poukázal na skutečnosti – důkazy, které jej vedly k závěru o fiktivně vystavených fakturách na poskytnuté služby.
48. Ve vztahu k dovolání obviněného P. rovněž nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud uvádí, že není pochyb o právní kvalifikaci jednání tohoto obviněného jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to jakkoliv se obviněný P. domáhá posouzení jeho jednání v souladu s některými dalšími soudními rozhodnutími. Nejvyšší soud podotýká, že v konkrétním trestním řízení byl obviněný P. usvědčen celou řadou důkazů jako např. využíváním bankovního účtu společností PROTOTYPE TEAM LTD., kde vystupoval jako jeho jediný disponent, a na který byly poukazovány veškeré fakturované platby, a který obviněný P. využíval k soukromým účelům a platbám, dále také nevědomostí obviněného P. o vnitřní struktuře, fungovaní či údajném plnění závazků společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., a v neposlední řadě také výpovědí svědků a obsahem emailové komunikace mezi obviněným P. a ostatními spoluobviněnými.
49. Právní relevanci nebylo možno přiznat ani námitkám obviněného P., pokud poukazoval na to, že po vyhlášení rozsudku Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T 8/2013 ze dne 18. 3. 2015, bylo vydáno několik rozhodnutí, kde byla skutkově shodná situace jako v předmětné trestní věci a přesto nebyl v těchto věcech obviněn, obžalován ani odsouzen a z uvedeného dovozuje porušení zásady in dubio pro reo v řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T 8/2013. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že si v kontextu námitky tohoto obviněného vyžádal rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 T 160/2015, dále rozsudek ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 5 T 77/2016 a rozsudek ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 2 T 145/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2016, sp. zn. 7 To 271/2016, dále rozsudek ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 To 344/2017 a rozsudek ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 To 326/2015 a trestní příkaz Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 101 T 33/2013. Obsah všech těchto rozhodnutí jen potvrzuje výše uvedené závěry Nejvyššího soudu. Lze rovněž poukázat na skutečnost, že již odvolací soud se s obdobnou námitkou obviněného vypořádal, kdy uvedl, že obviněný ve vztahu k těmto odběratelům, kde obviněný nebyl stíhán, bylo „tomu tak proto, že v těchto trestních věcech nebyl osobou stíhanou, proto jeho účast při těchto krácení daně z příjmu nebyla v centru pozornosti orgánů činných v trestním řízení“ (viz str. 68 rozsudku). Z výše uvedeného vyplývá, že odkaz obviněného na porušení zásady in dubio pro reo je nepřípadný.
50. Shodně jako obviněný M. také obviněný D. ve svém dovolání [vedle skutkových námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) nepodřaditelných], uplatnil právní námitku zpochybňující závěr, že jeho jednání (viz bod II. - VI.) vykazuje znaky pomoci. K uvedené námitce je vhodné uvést, že postavení pomocníka je založeno na tom, že pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí tr. zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků (kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně apod.), odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.), vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu či odvoz na místo činu. Za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. tipu spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. č 45/1963 Sb. rozh. tr.). Pomoc může být spáchána i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž byl ve smyslu §112 tr. zákoníku pomocník podle okolností a svých osobních poměrů povinen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1226/2016). Z předmětné skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jakož i z jejího odůvodnění ve vztahu k obviněnému M. vyplynulo, že „míra jeho účasti nepředstavovala pouze doručování písemností mezi obv. P. a odběrateli reklamy, nýbrž z obsahu komunikace vyplynula aktivní účast obviněného M. nejenom na získávání zájemců o fiktivní plnění, které jeho odběratelům umožní u jednotlivých daňových subjektů krácení daně z příjmu, ale i na vytváření legendy o tom, jaké plnění bylo údajně těmto odběratelům poskytnuto i v jakém finančním objemu..“(viz blíže bod 46). Ve vztahu k obviněnému D. z dokazování vyplynulo, že obviněný jednak zprostředkoval kontakt obviněných Z., H., M., Z. a M. s obviněným P. a domluvil vystavení faktur v úmyslu zkrátit daň z příjmů fyzických/právnických osob, přičemž jeho aktivní účast na zmíněném jednání vyplynula z důkazů, které soud prvního stupně rozvádí v odůvodnění svého rozsudku na str. 66-70, kde mj. poukazuje na to, že obviněný D. „zastával roli vědomého zprostředkovatele služeb poskytovaných obviněným Pavlíkem dalším osobám, přičemž mu byla známa účelovost zpětně uzavíraných smluv o nájmu reklamní ploch a tedy i skutečný charakter této činnosti“.
51. Pokud jde o dovolání obviněných O. a P. považuje Nejvyšší soud za potřebné nad rámec úvah vyjádřených obecně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést pouze následující skutečnosti. Pokud obviněný O. v dovolání poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, stejně jako otázku nevědomosti fiktivního plnění, pak je nutno uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 81-82) rozvádí své úvahy k subjektivní stránce trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, když konstatuje, proč považoval plnění z reklamy, které mělo být poskytnuto obviněnému O. obviněným P. za fiktivní. Je pochopitelné, že právě informace plynoucí z emailové komunikace (na jejímž základě mj. byla soudy nižších stupňů dovozena fiktivnost plnění) mezi obviněnými (myšleno ve vztahu ke všem obviněným) se staly předmětem zpochybňující argumentace, která byla obviněnými uplatněna. Nelze přehlédnout, že také soud druhého stupně se s obsahově shodnými námitkami vypořádal (viz str. 94-95 jeho rozsudku). Obdobně také obviněný P. poukázal v dovolání na extrémní nesoulad [také v případě tohoto obviněného je potřebné odkázat na obecná východiska k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výkladu pojmu extrémní nesoulad – viz bod 29], či skutečnost, že nesoulad mezi účetní evidenci společnosti, ve které vystupoval jako jednatel, byl dán podle znaleckého posudku, který obhajoba předložila, systémovou chybou v účetnictví, nikoliv trestněprávním jednáním obviněného. Také v tomto případě jde o námitky skutkové, neboť obviněný popírá správnost skutkových zjištění, které učinily nižší soudy. Pokud jde o důkazy (tedy i znalecký posudek) tyto soudy hodnotí jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (viz §2 odst. 6 tr. ř.) a právě z rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 82-83) vyplývá, proč považovaly soudy nižších stupňů fakturaci za fiktivní (viz podrobněji k uvedené námitce též soud druhého stupně – str. 95).
52. Okruh námitek podřaditelných pod uplatněný dovolací důvod tvoří námitky obviněného M. a obviněného H. o porušení zásady ne bis in idem ve vztahu k předmětnému trestnímu stíhání a řízení provedenému správním orgánem. Dovolacím důvodem, v rámci kterého je možné uvedenou námitku uplatnit je formulován v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a sice že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř. Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že ačkoliv je uvedená námitka v případě obviněného H. sice uplatněna pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nikoli správně pod §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (jak shora uvedeno), nepovažoval Nejvyšší soud toto pochybení za zásadní, pro které by nebylo možno i v případě tohoto obviněného zmíněnou námitku jako právně relevantní (s ohledem na její obsah) akceptovat.
53. Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
54. Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 (dále jen “Úmluva”) má v českém překladu název “Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát”. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
55. Zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady ne bis in idem v podobě vymezené Úmluvou se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin;
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin;
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě;
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 309/2014).
56. To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).
57. V případě obviněného H. a M. je shodně namítáno, že jimi deklarované uložené penále ze strany správního orgánu představuje v uvedené trestní věci překážku věci rozhodnuté, a proto trestní stíhání těchto obviněných není přípustné. Nejvyšší soud s předmětným závěrem obviněných H. a M. ovšem vyjadřuje svůj nesouhlas a hodnotí ho jako zjevně neopodstatněný. Uvedené pravomocné správní rozhodnutí totiž nemůže představovat překážku ne bis in idem, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, předmětné penále nebylo ve správním řízení uloženo přímo těmto obviněným, ale právnickým osobám, v nichž uvedení obvinění uplatňovali svůj vliv. Z uvedených důvodů tak nemohlo jít o dvojí postih ve smyslu zásady ne bis in idem. V kontextů shora uvedených skutečností je tak zřejmé, že rozdílnost subjektů, tedy absence jedné ze základních podmínek pro možnost aplikace předmětné zásady v konkrétním případě nemůže založit postup podle §11 tr. ř., a tedy ani odůvodňovat závěr o porušení zásady ne bis in idem [ Doměření daně včetně uložení povinnosti zaplatit penále právnické osobě, tedy nevylučuje možnost trestního postihu obviněného. Nelze mít tedy za to, že by byl obviněný dvakrát potrestán za tentýž skutek. Nejvyšší soud proto uzavírá, že se v trestní věci obviněného nejedná o porušení principu ne bis in idem, a proto je i tato jeho námitka nedůvodná. Navíc u obou těchto činů není dána ani totožnost obviněného (srov. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn 5 Tdo 749/2014) ] . Soud druhého stupně velmi podrobně se k uvedené námitce vyjadřoval rovněž v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 75-84).
58. Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy nižších stupňů hodnotily shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
59. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že vina obviněných byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, a to včetně výpovědí svědků či listinných důkazů, a to tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že vzdor tvrzení obviněným, jsou odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat.
60. Ve vztahu k dovolání obviněné J. musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze spisu zjistil, že rozsudek soudu druhého stupně byl obviněné doručen dne 5. 4. 2017, obhájci obviněné JUDr. Jiřímu Novákovi dne 23. 3. 2017. Z ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. vyplývá, že dovolání je nutno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Bylo-li dovolání doručeno jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (viz §265e odst. 2 tr. ř.). Nejpozději bylo doručeno obviněné, a to 5. 4. 2017. Posledním dnem, kdy bylo možno dovolání podat, bylo 5. 6. 2017 (což bylo pondělí). Ze spisu však vyplývá, že opis dovolání byl Městskému soudu v Praze doručen dne 8. 6. 2017 (čtvrtek) [ze spisu rovněž vyplývá, že dovolání bylo doručováno prostřednictvím pošty, avšak k přepravě bylo předáno až dne 7. 6. 2017. Již z vyhotovení dovolání vyplývá, že vyhotoveno bylo rovněž po lhůtě, neboť v záhlaví je uvedeno 6. 6. 2017]. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání, muselo být podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnuto.
61. V rámci dovolání zazněly rovněž výhrady k přísnosti uloženého trestu (např. obviněný M.), kdy podle jeho mínění nebylo dostatečně přihlédnuto k polehčujícím okolnostem. Obecně k otázce restu je potřebné uvést, že nepřiměřenost trestu nespadá pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g), což mj. vyplývá z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze subsumovat pouze námitky, které naplňují zmíněný dovolací důvod spočívající v argumentaci, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V předmětné trestní věci byl obviněný M. uznán vinným trestným činem podle §240 odst. 2 tr. zákoníku, za který je možno pachateli uložit vedle trestu odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let, také podle §67 tr. zákoníku (snažil-li se pachatel získat nebo získal-li úmyslným trestným činem majetkový prospěch) peněžitý trest, přičemž peněžitý trest se ukládá v denních sazbách (nejméně 20 a nejvíce 730 denních sazeb), kdy denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Byl-li tedy obviněnému uložen peněžitý trest v počtu sto denních sazeb, při stanovení denní sazby 300 Kč, pak nelze hovořit o tom, že by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin podle §240 odst. 2 tr. zákoníku.
62. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných M. M., M. O., M. P. a J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání obviněných J. D., V. H., K. M. a J. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněné D. J. Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc těchto obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu dále také poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“ .
63. Pokud obvinění (M., P.) v podaných dovoláních požádali o odklad výkonu trestu, ev. přerušení trestu, pak k uvedeným podnětům Nejvyšší soud pouze uvádí, že s ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních se stalo bezpředmětným rozhodovat o daných podnětech. Povinnost Nejvyššího soudu rozhodnout do 14 dnů přichází v úvahu pouze v případě, že příslušný předseda senátu soudu prvního stupně dospěje na podkladě dovolání a obsahu spisu k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí a takový návrh Nejvyššímu soudu předloží (viz §265h odst. 3 tr. ř.), což se však v předmětné trestní věci nestalo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu