ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.309.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 309/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 o dovolání, která podali obvinění J. D. a P. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 170/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. D. a P. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 T 170/2012 , byli obvinění J. D. a P. V. uznáni vinnými zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 19. 08. 2011 v době od 11:30 do 11:35 hodin, na cele oddělení „B1“ Věznice P., po předchozí slovní rozepři začal J. D. strkat do pošk. J. P., k němu se ihned přidal P. V., který poškozeného levou rukou chytil pod krkem do tzv. kravaty, stáhl jej na sebe a povalil na zem, pěstí pravé ruky udeřil poškozeného asi 15 silnými údery do obličejové části hlavy; J. D. během těchto úderů držel ležícího poškozeného za obě dolní končetiny a poté i on udeřil poškozeného dvakrát pěstí do hlavy, v dalším napadání jim zabránili až ostatní spoluodsouzení, přičemž po prvotním ošetření ve Věznici P. byl J. P. převezen do P. krajské nemocnice a.s. a následně na oddělení chirurgie Vězeňské nemocnice P. – P., kde bylo zjištěno, že poškozený utrpěl zlomeninu prvního bederního obratle L1, zlomeninu nosních kůstek a otřes mozku, s tímto zraněním byl poškozený hospitalizován od 19. 08. 2011 do 15. 11. 2011 a po celou tuto dobu byl omezen na běžném způsobu života spočívající zejména v nutnosti pobytu na lůžku a chůzí v omezeném rozsahu a pomocí berlí “.
Za to byl obviněný P. V. odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, a J. D. podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jejichž výkon byli oba obvinění podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P., bytem Ř., K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici P. – P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 T 170/2012, podali oba obvinění J. D. a P. V. odvolání zaměřená do výroků o vině i výroků o trestu. Odvolání podal též poškozený J. P., a to do výroku o náhradě škody. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných a poškozeného J. P. zamítl jako nedůvodná.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, podali obvinění prostřednictvím svých advokátů dovolání.
Obviněný J. D. v rámci podaného dovolání (č. l. 437 – 441) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř ., maje za to, že okresní soud se nedostatečně zabýval jednou ze základních zásad trestního řízení, a to zásadou „ne bis in idem“, i zásadou překážky „rei iudicatae“, tedy, že nikdo nesmí být dvakrát za stejný čin nejen odsouzen a potrestán, ale ani trestně stíhán, a i když navrhoval s ohledem na uvedenou zásadu zproštění obžaloby, resp. zastavení trestního stíhání, k nápravě nedošlo ani v odvolacím řízení rozhodnutím o odvolání, když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl přitom dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (pravděpodobně nedopatřením uvedeno i písm. h/). Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že za skutek, jímž měl naplnit znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, byl ve věznici již kázeňsky potrestán, a to nejpřísnějším možným způsobem, jak bylo v řízení prokázáno záznamem o kázeňském přestupku a rozhodnutím o uložení kázeňského trestu, konkrétně 20 dny celodenního umístění do uzavřeného oddělení, přičemž byl i přemístěn do jiné věznice přísnějšího typu a byl přeřazen z první skupiny vnitřní diferenciace (PSVD) do třetí, což znemožní podmíněné propuštění z výkonu trestu či přeřazení do mírnějšího typu věznice. Důsledkem tohoto potrestání jsou i další zákazy a omezení, to vše za situace, kdy nebyl dříve po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody kázeňsky trestán, ale naopak byl 12x kázeňsky odměněn. Byl tedy uznán vinným a odsouzen za tentýž skutek, který již byl dříve projednán, a o jeho potrestání bylo rozhodnuto ředitelem Věznice P., neboť se jedná o činy se stejnými rozhodnými znaky skutkové podstaty a trestní stíhání tak bylo nepřípustné. Totožnost skutku, ohledně něhož bylo rozhodnuto ve věznici a skutku, o němž bylo rozhodováno v trestním řízení, tedy byla zachována. Zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je pak namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi správní delikty, tj. i na přestupky, neboť řízení o nich mají ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod charakter řízení o trestních obviněních. Proto i osobu, jejíž přestupkové (disciplinární) řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek. K závěru, že řízení o kázeňském přestupku je řízením o trestním obvinění, zejména, jde-li o další omezení osobní svobody, dospěl Ústavní soud ČR v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/08. Obviněný v souvislosti s výkladem zásady „ne bis in idem“ poukazuje na aktuální judikaturu českých soudů i Evropského soudu pro lidská práva. Dovolací důvod podle písm. g) spatřuje pak obviněný i v nedostatcích skutkového charakteru, kdy uvádí, že soudy zjištěný skutkový stav věci není žádným trestným činem, neboť učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu. Doposud učiněná skutková zjištění nedosahují rozsahu, ale ani obsahu, který by vůbec umožnil bez pochybností zjištěný skutkový stav také právně posoudit, a doposud shromážděné důkazy neumožnily soudům dospět ke skutkovým zjištěním, k nimž nakonec dospěly a přijmout závěry tak, jak byly v napadeném rozhodnutí obsaženy. Obviněný dále namítl, že orgány činnými v trestním řízení nebyly shromážděny takové důkazy, které by jej nepochybně a jednoznačně usvědčovaly ze spáchání předmětného skutku.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a aby z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 T 170/2012, ve všech výrocích zrušil, a nerozhodne-li sám, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný P. V. v rámci podaného dovolání (č. l. 449 - 453) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř ., maje za to, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Namítl, že trestní stíhání nemělo být vůbec vedeno, když za totožný skutek byl již kázeňsky potrestán, a to nejpřísnějším možným způsobem, kterými bylo jeho umístění na dobu 20 dní do uzavřeného oddělení. Při tomto kázeňském trestu odsouzený nepracuje, neúčastní se programu zacházení, není mu dovoleno kouřit, číst denní tisk, knihy nebo jiné publikace, kromě právnické, vzdělávací nebo náboženské literatury, a nakupovat potraviny a věci osobní potřeby s výjimkou hygienických potřeb. Není mu dovoleno odpočívat na lůžku mimo dobu k tomu vnitřním řádem určenou a současně je povinen vykonávat úklidové práce a práce nezbytné k zajištění běžného provozu ve věznici (ust. §49 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „ zákon č. 169/1999 Sb.“/). Obviněný nesouhlasí s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se uložením kázeňského trestu nevylučuje trestní stíhání, je-li skutek trestným činem. Důvodem nesouhlasu s touto judikaturou je skutečnost, že je dle jeho názoru v rozporu s judikaturou Evropského soudu po lidská práva a článkem č. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy je na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi správní delikty (přestupky, disciplinární delikty a jiné správní delikty), neboť řízení o nich mají ve smyslu Úmluvy charakter řízení o trestních obviněních. To, že řízení o kázeňském přestupku odsouzeného je řízením o trestním obvinění ve smyslu Úmluvy, zejména je-li ve hře další omezení osobní svobody (jako v jeho případě), konstatoval jednoznačně Ústavní soud v odůvodnění plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/08. Obviněný dále předkládá výklad a vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k otázce totožnosti skutku, kdy uvedl, že pokud odvolací soud argumentoval rozsudkem ze dne 30. 7. 1998 ve věci O. proti P., kterýžto se přiklonil k definici „totožnosti“ prostřednictvím totožnosti právní kvalifikace a tímto se odklonil od doposud chápané totožnosti založené na totožnosti jednání, pak se jedná o rozhodnutí, které bylo již překonáno, neboť tento rozpor ve vymezení totožnosti jednání byl odstraněn rozsudkem velkého senátu ze dne 10. 2. 2009 ve věci Z. proti R., v němž soud odmítl přístup vycházející z právní kvalifikace deliktu s odůvodněním, že tento přístup je příliš restriktivní k právům jednotlivce. Dle názoru Evropského soudu pro lidská práva článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý na totožném, či v podstatných rysech totožném, skutku, kdy skutek je totožný, pokud se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Na základě výše uvedených námitek obviněný P. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 2T 170/2012, a současně aby Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že ve vztahu k dovolání obviněného J. D. neshledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný prostřednictvím uplatněných námitek nenamítl nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Oba dovolatelé pak uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že jejich potrestáním za kázeňský přestupek byla vytvořena překážka věci pravomocně rozsouzené, a jejich odvozením v rámci trestního řízení byla porušena zásada ne bis in idem. Uvedená námitka je sto naplnit předmětný dovolací důvod, nicméně státní zástupce ji shledal neopodstatněnou. Uvedl však, že se ztotožňuje s argumentací obviněných v tom smyslu, že v předmětné věci se jednalo o totožný skutek kvalifikovaný nejprve ředitelem věznice jako kázeňský přestupek a posléze soudem jako zločin ublížení na zdraví. Stejně tak, že za „skutek“ je třeba považovat pouze jednání popisované ve skutkové větě rozhodnutí a nikoliv právní kvalifikaci či zasažené objekty trestného činu či přestupku. Na straně druhé ale v uvedeném závěru nespatřuje podstatu věci, ta dle jeho názoru tkví v tom, zda kázeňské řízení vedené proti obviněným ředitelem věznice bylo či nebylo trestním řízením ve smyslu článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě. Ve vztahu k obviněnými poukazovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/08 ze dne 29. 9. 2010, uvedl, že se v rámci tohoto nálezu Ústavní soud nezabýval otázkou, zda řízení vedené proti obviněným ředitelem věznice bylo či nebylo trestním řízením ve smyslu citovaného článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, ale „trestní obvinění“ zde bylo zmíněno toliko v obecné rovině, kdy Ústavní soud deklaroval, že rozhodnutí ředitele věznice, resp. jím udělený kázeňský trest ve formě celodenního umístění do uzavřeného oddělení se dotýká základních práv a svobod odsouzeného a z takovéhoto důvodu nemůže být takové rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud následně na tento nález navázal, ale ve své argumentaci nepřinesl nic nového. V rozhodnutí Z. proti R. se stírá odlišnost mezi pojmy „trestní řízení“ a „trestní obvinění“, kdy se v uvedené věci jednalo o situaci, kdy osoba poškozeného byla omezena na osobní svobodě výkonem sankce spočívající v tom, že mu ve správním řízení byly uloženy tři dny správního zajištění za to, že se v opilosti choval hrubě na policejní stanici, kam byl předvolán pro své předchozí protiprávní jednání. Osobní svoboda Z. byla uvedenou sankcí nově omezena – není zřejmé, že by se jednalo o osobu v době činu již vězněnou. Oproti tomu osobní svoboda dovolatelů nově omezena nebyla, neboť tito se v době činu již nacházeli ve výkonu trestu odnětí svobody. Po předmětných 20 dnů byl jen změněn (zpřísněn) způsob výkonu jejich trestu. Toto zpřísnění pak zejména nemělo přímý vliv na celkovou délku jejich trestu, neboť ředitel české věznice není oprávněn původně uložený trest jakkoliv prodloužit. Vliv kázeňského trestu na celkovou délku trestu tak mohl být jen nepřímý. Existence kázeňského trestu zhoršila pověst obviněných a tím snížila jejich šanci na podmínečné propuštění. Míra tohoto zhoršení však nebyla obsažena v rozhodnutí ředitele o kázeňském trestu. Nebylo tak možno určit žádnou alespoň minimální dobu, o kterou se případné podmíněné propuštění oddálilo a zejména nebylo vyloučeno ani, že by se vůbec neoddálilo. Tím se předmětná věc dovolatelů liší od věci E. a C. proti S. k., na kterou odkazuje obviněný P. V., v níž ESLP ohledně kritéria stran „povahy obvinění“ v zásadě nepovažoval za dostatečné pro pouze disciplinární charakter činu, že se tyto činy týkaly vězňů, tedy skupiny osob se specifickým statusem a nikoliv všech občanů. Stran „povahy a stupně přísnosti sankce“ zde pak ESLP shledal, že v uvedené věci byli odsouzení drženi ve výkonu trestu i po datu, kdy měli být za normálních okolností propuštěni na svobodu, a to v důsledku odděleného disciplinárního řízení, které nemělo žádnou spojitost s jejich původním odsouzením, tedy se jednalo o zcela odlišnou situaci. K žádnému takovému konkrétnímu prodloužení trestu však u dovolatelů nedošlo a podle českých právních předpisů dojít ani nemohlo. Nebylo tak možno označit žádnou konkrétní délku trestu, kterou by vykonali jen z důvodu svého kázeňského přestupku, neboť kázeňský trest jen zpřísnil výkon trestu již uloženého, v zásadě zachoval stávající omezení osobní svobody, a tedy nezpůsobil dovolatelům podstatnou újmu. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 62/07, státní zástupce uzavřel, že má za to, že oba obvinění byli postiženi za totožný skutek v řízení kázeňském i trestním, avšak rozhodnutí o uložení kázeňského trestu 20 dnů na uzavřeném oddělení nemá trestněprávní charakter.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. a obviněného P. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. , neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými J. D. a P. V. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který uplatnil obviněný J. D., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích odvolání obviněných i poškozeného J. P. projednal a rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy lze dle obsahu dovolání obviněného J. D. dovodit odkaz na dovolací důvody uvedené pod písm. e), g). Současně je v textu dovolání uvedeno i písm. h), nicméně k tomuto dovolacímu důvodu se neváží žádné konkrétní námitky, obviněný J. D. jej nadále v žádných souvislostech nezmiňuje, a proto Nejvyšší soud usuzuje, že se jedná s největší pravděpodobností o písařskou chybu. Z uvedeného důvodu se tedy nebude k uvedenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyjadřovat.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil obviněný J. D., je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Z tohoto důvodu nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit námitky obviněného J. D., jimiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (kdy poukazuje na výpovědi poškozeného a svědků) a vadná skutková zjištění (námitky stran toho, jak se celý incident odehrál, kdy obviněný popírá, že by poškozeného fyzicky napadl), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají,) a i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že on poškozeného nenapadl, ale agresorem zde byl obviněný P. V.).
Námitky obviněného J. D. takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného, a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Námitky obviněného proto shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř., přičemž obvinění se dovolávají ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., tedy, že byla porušena zásada „ne bis in idem“.
Obvinění namítli, že jejich potrestáním spočívajícím v uložení kázeňského trestu, celodenním umístěním na uzavřeném oddělení na dobu 20 dnů, byla vytvořena překážka věci rozsouzené. Obvinění tuto okolnost považují za porušení zásady „ne bis in idem“. Zásada „ne bis in idem“ v doslovném překladu znamená „ne dvakrát v téže věci“. Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva . Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě ( Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992) má v českém překladu název „ Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“ . Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. “
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady „ne bis in idem“ v podobě vymezené Úmluvou se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin;
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin;
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě;
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).
V projednávané věci se obvinění odvolávají jak na judikaturu Ústavního soudu, tak na judikaturu ESLP. Nález ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, uveřejněný pod č. 204/2010 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, bylo rozhodováno o neústavnosti §76 odst. 6 v uvedené době platného znění zákona č. 169/1999 Sb., které, ve zkratce řečeno, neumožňovalo soudní přezkum rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Ústavní soud se v této souvislosti nijak nezabýval otázkou, zda je kázeňský trest trestem ve smyslu trestněprávním, resp. zda se jedná o rozhodnutí vydané v rámci trestního řízení ve smyslu článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Obviněnými zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 9 As 2/2008, toliko použil uvedený nález Ústavního soudu a na tento navázal, kdy uvedl, že „ rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, která se týkají základních lidských práv a svobod, tj. nejméně rozhodnutí o uložení trestů dle §46 odst. 3 písm. f), g), h) tohoto zákona, podléhají soudnímu přezkumu “. Nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, zrušil celou část pátou o. s. ř. a konstatoval, že „trestním obviněním“ ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou podle judikatury ESLP řízení o veškerých sankcích, ukládaných správními úřady fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt, jakož i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo kárném (státním zaměstnancům, vojákům, policistům), nebo ukládaných v obdobných řízeních členům komor s nuceným členstvím. Na tento nález pak navázal Ústavní soud v rámci svého rozhodnutí ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 181/01, které se vztahovalo k rozhodnutím vydaným zejména v oblasti tzv. zájmové samosprávy, kdy se zde vyjadřoval k otázce soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v rámci zájmové samosprávy. V této souvislosti je vhodné poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09, publikovaným pod č. 205/2010 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, kde se Ústavní soud vyjadřoval k povaze kárných řízení soudců, kdy uvedl, že „ jde o řízení disciplinární jak z hlediska systematiky právního řádu, tak z hlediska jeho povahy “, tedy že takovéto řízení nelze kvalifikovat jako řízení o trestním obvinění , jak bylo vyloženo ve smyslu výše uvedených nálezů, tedy konstatoval, že ne všechna řízení kárné povahy lze označit za řízení o „trestním obvinění“.
Nejvyšší soud považuje za nutné předně uvést, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“) ve věci Z. proti R. – rozhodnutí ve věci Z. proti R. - číslo stížnosti 14939/03 (viz publikace Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112, ze které dovolací soud v tomto usnesení vychází). Toto rozhodnutí je potřebné považovat za sjednocující dosud v některých směrech vnitřně rozporné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která se týká článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V daném rozsudku velký senát Soudu dospěl k několika podstatným závěrům. „ V projednávané věci vyvstaly před velkým senátem Soudu tři klíčové otázky, a to zdali:1. první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, 2. delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem), 3. šlo o dvě řízení (bis) .“
ESLP především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy , je nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V opačném směru by totiž aplikovatelnost tohoto článku byla ponechána na diskreci smluvních stran do té míry, že by to mohlo ohrozit předmět a účel Úmluvy. Velký senát Soudu podotkl, že pojem „trestní řízení“ v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu „trestní obvinění“ zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu „trestný čin“ obsaženému v čl. 7 Úmluvy. Dále se vyjádřil k samotné totožnosti skutku a uvedl, že judikatura Soudu ohledně definice prvku idem je vnitřně rozporná, a proto se rozhodl výklad prvku idem sjednotit. Po prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl k závěru, že článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý „trestný čin“ založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku. Objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata . Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních . Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě .
Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ je zapotřebí připomenout, že podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dovolatelé „ dne 19. 08. 2011 v době od 11:30 do 11:35 hodin, na cele oddělení „B1“ Věznice P., po předchozí slovní rozepři začal J. D. strkat do pošk. J. P., k němu se ihned přidal P. V., který poškozeného levou rukou chytil pod krkem do tzv. kravaty, stáhl jej na sebe a povalil na zem, pěstí pravé ruky udeřil poškozeného asi 15 silnými údery do obličejové části hlavy; J. D. během těchto úderů držel ležícího poškozeného za obě dolní končetiny a poté i on udeřil poškozeného dvakrát pěstí do hlavy, v dalším napadání jim zabránili až ostatní spoluodsouzení, přičemž po prvotním ošetření ve Věznici P. byl J. P. převezen do P. krajské nemocnice a.s. a následně na oddělení chirurgie Vězeňské nemocnice P. – P., kde bylo zjištěno, že poškozený utrpěl zlomeninu prvního bederního obratle L1, zlomeninu nosních kůstek a otřes mozku, s tímto zraněním byl poškozený hospitalizován od 19. 08. 2011 do 15. 11. 2011 a po celou tuto dobu byl omezen na běžném způsobu života spočívající zejména v nutnosti pobytu na lůžku a chůzí v omezeném rozsahu a pomocí berlí “. V rozhodnutí o uložení kázeňského trestu je pak skutek popsán tak, že „dne 19. 8. 2011 v 10,55 hod. oznámil ods. P. J. i. k. vychovateli OVT Mgr. L., že byl dne 19. 8. 2011, cca v 10,45 hodin napaden odsouzenými D. J. i. k. a V. P. i. k. na oddělení B1, ložnice a to údery pěstmi do obličeje, levého oka a byl rovněž škrcen chvatem „kravata“ (č. l. 133 spisu).
Z komparace obou uvedených skutků je zřejmé, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, je tentýž skutkem, jak byl tento vymezen v rámci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, resp. jedná se o detailnější popis téhož skutku. Lze učinit dílčí závěr, že výše popsané jednání obviněného, které vedlo k uložení kázeňského trestu podle §46 odst. 2 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb., za kázeňský přestupek (hrubé porušení ustanovení §28 odst. 1 citovaného zákona) tvoří nedílnou součást jednání významného z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Totožnost skutku je zde zachována především proto, že jednání i následek jsou alespoň částečně shodné.
Při posouzení otázky, zda první sankce v projednávané trestní věci (tj. kázeňský trest spočívající v uložení 20 dnů na uzavřeném oddělení) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy , však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoli. Uložený kázeňský trest byl trestem uloženým v rámci výkonu trestu, resp. byl důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu trestu a v obecné rovině tedy pravidel, kterými se osoby ve výkonu trestů odnětí svobody mají povinnost řídit. V rámci kázeňského trestu uvedené povahy se nejedná o trest, jímž by se navyšoval trest odnětí svobody, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu povinna se řídit . Obvinění dle rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odsouzenému (č. l. 140) ze dne 30. 8. 2011 porušili ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. , které zní: „ Odsouzený je ve výkonu trestu povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice “. Kázeňské řízení tak bylo vedeno nikoli ve smyslu řízení trestního, neboť nebylo, a ani z povahy věci nelze usuzovat, že takovýto postup by byl možný, vzneseno obvinění, na jehož podkladě by proběhlo řízení, jehož výsledkem by bylo uložení kázeňského trestu. Kázeňský trest zde nepostihoval obviněné za následek jejich jednání, tj. způsobené ublížení na zdraví poškozeného J. P., neboť takováto pravomoc není vložena do rukou ředitele věznice, ale postih v prvé řadě směřoval proti jejich jednání, jímž obvinění porušili předpisy výkonu trestu odnětí svobody, tedy zejména za vyvolání situace narušují řádný průběh výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Uložením uvedeného kázeňského trestu nebyl prodloužen jejich výkon trestu odnětí svobody uložený jim v rámci soudních rozhodnutí, kdy nelze s takovouto možností ani hypoteticky počítat, neboť není v pravomoci ředitele věznice jakkoli prodlužovat trest odnětí svobody. Tímto kázeňským trestem byl toliko upraven výkon trestu odnětí svobody obviněných, resp. byl zpřísněn jeho výkon, a to na podkladě rozhodnutí, které je zcela v pravomoci ředitele věznice, tj. takového, které bylo vydáno v souvislosti s porušením předpisů o řádném výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že uvedený kázeňský trest je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli však sankcí trestněprávního charakteru. K tomu je třeba dodat, že trestní postih dovolatele byl přípustný i s ohledem na ustanovení §55 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., podle něhož „ uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem “. Ostatně i Ústavní soud v rámci svého usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 62/07, uvedl, že výše uvedené zásady vyslovené v judikatuře ESLP nelze chápat tak, že „ trestněprávní charakter má automaticky každé rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu. Nadto i v případě, že by kázeňský postih dle hlavy III. zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů tento charakter měl, nejde o porušení zásady ne bis in idem, pokud jde o situaci, kdy jeden čin naplňuje odlišné skutkové podstaty více deliktů (O. proti Š. - 84/1997/868/1080) “. Přestože závěry stran totožnosti skutku byly později v rámci novější judikatury ESLP překonány (viz Z. proti R. ), na závěr, že kázeňský trest spočívající v uložení 20 dnů na uzavřeném oddělení nezakládá překážku věci rozsouzené, lze nadále odkázat.
Nejvyšší soud tedy na podkladě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že k porušení výše citovaných ustanovení namítaných dovolateli nedošlo.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných J. D. a P. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a