ECLI:CZ:US:2012:4.US.2331.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2331/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně č. j. 174571/01/303912/2629 ze dne 30. 8. 2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. 7168/2001/FŘ/130 ze dne 31. 1. 2003, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 428/2003-46 ze dne 27. 9. 2005, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 84/2006-90 ze dne 18. 1. 2007, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 47/2007-43 ze dne 3. 7. 2008, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 114/2008-92 ze dne 12. 6. 2009, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 47/2007-112 ze dne 11. 12. 2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 62/2010-172 ze dne 29. 4. 2011, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti se v části, ve které směřovala proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 428/2003-46 ze dne 27. 9. 2005 a č. j. 29 Ca 47/2007-43 ze dne 3. 7. 2008, zastavuje.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí finančních orgánů a správních soudů Ústavním soudem, a to pro porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále také jen "NSS") bylo zjištěno, že dne 29. 6. 1999 byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola zaměřená mimo jiné i na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 1998. Po jejím skončení následně Finanční úřad ve Zlíně dne 30. 8. 2001 vydal dodatečný platební výměr č. j. 174571/01/303912/2629, doměřující stěžovateli na dani z přidané hodnoty za uvedené zdaňovací období částku 154.319,- Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále jen "finanční ředitelství") č. j. 7168/2001/FŘ/130 ze dne 31. 1. 2003, které stěžovatel posléze napadl žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Rozsudkem krajského soudu č. j. 29 Ca 428/2003-46 ze dne 27. 9. 2005 byla žaloba zamítnuta, avšak toto rozhodnutí bylo později zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 84/2006-90 ze dne 18. 1. 2007, a to pro jeho nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatku odůvodnění. Nový zamítavý rozsudek krajského soudu č. j. 29 Ca 47/2007-43 ze dne 3. 7. 2008 byl rovněž zrušen Nejvyšším správním soudem, a to jeho rozsudkem č. j. 7 Afs 114/2008-92 ze dne 12. 6. 2009, tentokrát pro neposouzení otázky prekluze práva na vyměření (doměření) daně. Krajský soud pak svým posledním rozhodnutím ve věci č. j. 29 Ca 47/2007-112 ze dne 11. 12. 2009 žalobu stěžovatele opět zamítl, přičemž následná kasační stížnost stěžovatele již byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 62/2010-172 ze dne 29. 4. 2011 zamítnuta.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval ve třech okolnostech předcházejícího řízení před finančními orgány a správními soudy: v protiústavním zahájení daňové kontroly, v nesprávném posouzení správních soudů co do přetržení prekluzivní lhůty pro vyměření daně v odvolacím daňovém řízení a ve vadách provedení, respektive neprovedení výslechů některých svědků v daňovém řízení. Daňová kontrola představovala protiústavní zásah do stěžovatelových základních lidských práv a svobod s ohledem na to, že při jejím zahájení mu nebyly správcem daně sděleny žádné konkrétní důvody pro její zahájení; tyto nejsou obsaženy ani v protokolu o ústním jednání při zahájení daňové kontroly. Uvedený závěr, tedy protiústavnost zahájení daňové kontroly při neexistenci, respektive nesdělení konkrétních důvodů pro takový postup dotčenému daňovému subjektu, přitom stěžovatel dovodil s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, jímž argumentoval již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy však závěry obsažené v citovaném nálezu Ústavního soudu náležitě nerespektovaly, Nejvyšší správní soud se od nich dokonce výslovně odchýlil, a to aniž by se s nimi dostatečně vypořádal. Tímto postupem obecné soudy porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Protiústavní zahájení daňové kontroly pak mělo za následek, že takto získané důkazní prostředky byly získány nezákonně, a jejich shromážděním a použitím v řízení před finančními orgány a správními soudy tedy došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Protiústavně zahájená daňová kontrola dále nemohla vést ani k zákonnému přetržení prekluzivní lhůty, tudíž k vyměření daně došlo až po jejím marném uplynutí, čímž bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.
Otázka prekluze, respektive přetržení běhu prekluzivní lhůty podle §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, však v řízení před obecnými soudy nebyla řešena jen ve vztahu k zahájení daňové kontroly, ale také ve vztahu k úkonům finančního ředitelství v odvolacím řízení. Konkrétně se jednalo o výzvu správce daně ze dne 18. 4. 2002, která podle názoru Nejvyššího správního soudu byla úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty s ohledem na to, že nebyla provedena výlučně ani převážně za účelem přerušení běhu této lhůty (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 Afs 36/2008-134 ze dne 16. 12. 2009, publ. pod č. 2026/2010 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud tak zde podle stěžovatele použil extenzivního výkladu, s čímž se ovšem tento nemohl ztotožnit. Předmětná výzva správce daně v odvolacím řízení totiž vyplývala z nedostatečného prošetření všech rozhodných skutečností v rámci daňové kontroly, přičemž stěžovateli přeci nemůže být na újmu pochybení správce daně v prvním stupni řízení. Naopak stěžovatel, mimo jiné s odkazem na usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 2 Afs 52/2005-94 ze dne 16. 5. 2006 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 69/2004-52 ze dne 21. 4. 2005 (publ. pod č. 634/2005 Sb. NSS), prosazoval názor, že úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty by mohlo být jen samotné zahájení daňové kontroly jakožto aktivita ústící ve vyměření daně; nikoli ovšem úkony v rámci následného odvolacího řízení, které měly (a mohly) být správně provedeny již při daňové kontrole, ke kterým tedy došlo již po vyměření daně a pomocí nichž se toliko přezkoumávala zákonnost rozhodnutí o vyměření daně, tedy samy přímo neústily ve vyměření daně. Při hodnocení úkonů odvolacího řízení z hlediska běhu prekluzivní lhůty tak mělo být použito restriktivního výkladu směřujícího ve prospěch dotčeného jednotlivce (tj. stěžovatele), nikoliv v jeho neprospěch. Správní soudy tudíž pochybily, když opomenuly aplikovat zásadu in dubio mitius, a svými rozhodnutími porušily stěžovatelovo právo podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.
Konečně postupem finančních orgánů došlo i k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to s ohledem na neprovedení výslechů některých svědků, které stěžovatel navrhoval k prokázání svých tvrzení, a naopak na uskutečnění výslechů některých svědků bez návrhu, či dokonce bez vědomí stěžovatele. Tímto postupem bylo stěžovateli v daňovém řízení fakticky znemožněno prokázat svá tvrzení a vyvrátit pochybnosti správce daně. Tyto pochybnosti vyvstaly ze stěžovatelovy praxe, kdy v rámci své podnikatelské činnosti prováděl opravy forem na výrobu pneumatik pro společnost Barum Continental, s. r. o., prostřednictvím několika subdodavatelů, přičemž pak uplatňoval odpočty daně z přidané hodnoty na vstupu odpovídající fakturám těchto subdodavatelů (v předmětném zdaňovacím období se jednalo o faktury společnosti LEVAP, s. r. o.). V rámci prověřování uvedených daňových odpočtů správce daně nevyhověl návrhu stěžovatele na výslech zaměstnance společnosti Barum Continental, s. r. o., pana H., který měl mít v této společnosti největší povědomí o stěžovatelově činnosti, a místo něj z vlastního popudu a bez uvedení důvodů pro takový postup provedl výslech jiného zaměstnance společnosti, pana H. Dále stěžovatel brojil také proti výslechu svědka K., který byl proveden toliko formou místního šetření (při vlastním daňovém řízení pana K.), nedostatečným způsobem, a dokonce bez vědomí stěžovatele, přitom jeho pomocí tento mohl prokázat svá tvrzení. Postup finančních orgánů při dokazování v daňovém řízení byl navíc posléze aprobován i správními soudy, které ani s ohledem na uvedená pochybení nezrušily žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství. S ohledem na všechny výše zmíněné námitky tak stěžovatel závěrem navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak shora uvedeno.
II.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřovala proti všem meritorním rozhodnutím, která byla vydána jak v daňovém, tak v soudním řízení. Přitom však rozsudky krajského soudu č. j. 29 Ca 428/2003-46 ze dne 27. 9. 2005 a č. j. 29 Ca 47/2007-43 ze dne 3. 7. 2008 již byly v průběhu soudního řízení zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 84/2006-90 ze dne 18. 1. 2007 a č. j. 7 Afs 114/2008-92 ze dne 12. 6. 2009, tudíž tato rozhodnutí již nadále právně neexistují. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a řízení o ústavní stížnosti v části směřující proti zmíněným již zrušeným rozsudkům krajského soudu zastavit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 126/96, či usnesení ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 793/06; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Ve zbylé části byla ústavní stížnosti posouzena jako splňující všechny zákonné podmínky a náležitosti, a proto mohl Ústavní soud přistoupit k jejímu meritornímu přezkumu. Poté, co tak učinil, shledal, že ústavní stížnost v této části není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud rovněž úvodem zdůrazňuje, že téměř totožnými námitkami, jaké stěžovatel uplatňuje v posuzovaném případě, se již zabýval jak v řízení o jiné jeho ústavní stížnosti, ukončeném usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3692/10, tak v řízení o obdobných ústavních stížnostech jeho bratra R. M., ukončeném usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 3690/10. Jelikož Ústavní soud nevidí důvodu k odchýlení se od svých názorů vyslovených v citovaných rozhodnutích, tak na ně v bližších podrobnostech odkazuje a dále shrnuje pouze stěžejní body své argumentace.
Stěžovatel ve své stížnosti napadl rozhodnutí finančních orgánů i správních soudů s ohledem na tři hlavní skutečnosti: nezákonné zahájení daňové kontroly, nesprávné posouzení běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daně v odvolacím daňovém řízení a vady při provádění výslechů některých svědků v daňovém řízení. K první zmíněné námitce Ústavní soud plně odkazuje na své usnesení v obdobné stěžovatelově věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3692/10, kde se neztotožnil s názorem stěžovatele, a to zejména s ohledem na odklon od svých závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, provedený v mezidobí plenárním stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 ze dne 8. 11. 2011 (publikováno pod č. 368/2011 Sb.). Ve světle citovaného stanoviska se pak samotné provedení daňové kontroly bez uvedení (či existence) konkrétních důvodů k takovému postupu nejeví nezákonným. Tudíž takto nedošlo k porušení stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.
Pokud jde o druhou námitku, směřující vůči možnosti přetržení prekluzivní lhůty v odvolacím daňovém řízení, tato část stěžovatelovy argumentace představovala pouze polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřenými v rozsudku č. j. 7 Afs 62/2010-172 ze dne 29. 4. 2011. Sporná otázka, tj. účinky úkonů finančních orgánů v odvolacím řízení vzhledem k běhu prekluzivní lhůty pro vyměření (doměření) daně, je otázkou práva podústavního a Nejvyšší správní soud její rozřešení v konkrétním případě odůvodnil přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem, vycházeje ze sjednocujícího usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 Afs 36/2008-134 ze dne 16. 12. 2009 a reaguje na všechny námitky stěžovatele prezentované i v jeho ústavní stížnosti. Ústavní soud tak z ústavněprávního pohledu nemá řešení Nejvyššího správního soudu co vytknout, neboť toto se nachází v mezích stanovených ústavním pořádkem České republiky, není svévolné ani excesivní, ba naopak. Ústavní soud tak uzavírá, že ani tímto postupem finančních orgánů a správních soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, včetně práva podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.
Posledním okruhem svých výtek pak stěžovatel brojil proti způsobu provádění výslechů některých svědků, respektive neprovedení výslechu jiných navržených svědků v daňovém řízení. Avšak ani zde se s ním Ústavní soud nemohl ztotožnit. I tato část stěžovatelovy kritiky již totiž byla předmětem rozhodování, respektive přezkumu obecných soudů; přičemž rozhodnutí krajského soudu v tomto rozsahu bylo potvrzeno zejména rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 114/2008-92 ze dne 12. 6. 2009, jenž se náležitě vypořádal s argumenty stěžovatele, posléze zopakovanými v ústavní stížnosti. Ze strany Ústavního soudu tedy na tomto místě plně postačí odkázat v podrobnostech na relevantní část odůvodnění citovaného rozsudku a toliko uzavřít, že ani tímto postupem finančních orgánů a správních soudů nedošlo k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jelikož tak Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost v části meritorně přezkoumávané odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu