ECLI:CZ:US:2013:4.US.238.13.1
sp. zn. IV. ÚS 238/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, AK se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012 č. j. 28 Cdo 387/2012-206, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2011 č. j. 55 Co 22/2011-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2010 č. j. 23 C 606/2007-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení 1) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o určení, že je vlastníkem pozemků v žalobě konkrétně označených parcelními čísly v k. ú. Strašnice, zapsaných na LV X v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, 2) potvrzujícího rozsudku Městského soudu a 3) usnesení, jímž Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné a odmítl je.
Obsah napadených rozhodnutí netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh řízení před obecnými soudy jsou účastníkům řízení známy.
V ústavní stížnosti stěžovatel oponoval právnímu závěru obecných soudů o tom, že žalovaní Emílie Bednářová a Ing. Zdeněk Činčera nepozbyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť dle jeho názoru měli uplatnit svoje nároky restituční cestou. Stěžovatel namítl nedostatky při zjišťování skutkového stavu a vytkl obecným soudům, že vyšly z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509), přestože některé skutečnosti tehdy Ústavní soud nemohl posuzovat, neboť k nim na rozdíl od nynějšího řízení nalézací soud nevedl dokazování.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud dal již ve věci sp. zn. IV. ÚS 42/09 dostatečně najevo, jak je třeba nahlížet na skutečnost, že titíž vedlejší účastníci (či jejich právní předchůdci) byli v rozhodné době zapsáni jako (spolu)vlastníci konkrétních nemovitostí a že o jejich vlastnictví nebylo pochyb. Považoval za nepřípustné, aby jejich vlastnické právo bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno právě odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce. V usnesení ze dne 21. 6. 2009 sp. zn. IV.ÚS 1587/09 (dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) ve věci týkající se týchž vedlejších účastníků (a čtyř pozemků zapsaných na témže listu vlastnictví jako v projednávané věci) Ústavní soud dodal, že za situace, kdy vedlejší účastníci byli zapsáni v katastru nemovitostí jako (spolu)vlastníci, není zcela zřejmý důvod, pro který by se měli potvrzení tohoto zápisu domáhat v rámci restitučního zákonodárství.
V projednávané věci byla rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze založena v podstatě na téže právní otázce. Ústavní soud proto pro účely projednávané věci na napadené rozsudky, jakož i na nosné důvody nálezu Ústavního soudu, o který se opíraly, pro stručnost odkazuje a dodává, že neshledal žádný důvod se od nich jakkoliv odchylovat. Rozhodnutí nalézacího a odvolacího považuje za ústavně konformní, z jejich odůvodnění je seznatelné, jakými úvahami se soudy obou stupňů při svém rozhodování řídily, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost obrátit se s návrhem na soud, předložit tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů tak sám o sobě nemůže přivodit kasaci jejich rozhodnutí a žádný jiný důvod Ústavní soud pro svůj zásah neshledal [srov. nález sp. zn. I. ÚS 157/96 ze dne 12. 3. 1997 (N 26/7 SbNU 165)].
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny a obdobně i čl. 96 odst. 1 Ústavy). Zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení v konkrétním sporu a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu; jinými slovy vyjádřeno, výsledek sporu sám o sobě nemůže rovnost účastníků řízení porušit (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 140/02 ze dne 24. 6. 2002 (N 79/26 SbNU 309).
Článek 38 Listiny zaručuje každému právo na zákonného soudce (odst. 1) a právo na veřejné projednání jeho věci, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka řízení tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (odst. 2). Tvrzené porušení těchto práv stěžovatel nikterak blíže nerozvedl a Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů v tomto směru neshledal.
S kautelami hlavy páté Listiny není v rozporu ani rozhodnutí či postup Nejvyššího soudu. Z jeho usnesení o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud respektoval, neboť účelem tzv. nenárokového dovolání není opakované vznášení požadavků dovolatelů na opětovné přezkoumání skutkového stavu či právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených. Usnesení dovolacího soudu konstatující neexistenci práva, v dané situaci práva podat dovolání, navíc samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997, U 14/8 SbNU 431).
V daných souvislostech pak pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení vlastnických práv stěžovatele (čl. 11 Listiny), jakož i ústavní záruky v článku 95 odst. 1 Ústavy (vázanost soudce zákonem), která sama o sobě nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu