ECLI:CZ:US:2023:4.US.2459.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2459/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), soudce Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Kubizňáka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2023 č. j. 30 Cdo 1892/2023-209, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023 č. j. 69 Co 85, 86/2023-182 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2023 č. j. 30 C 225/2021-131, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. ledna 2023 č. j. 30 C 225/2021-150, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení svých práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatel proti vedlejší účastnici domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Úřadu městské části Praha 2 pod sp. zn. R-18/2018/OSA-OPR/Hawr. Obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 25 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud zjistil, že správní řízení se fakticky skládalo ze dvou řízení, a to jednak o zadržení průkazu řidiče taxislužby, jednak o dvou přestupcích souvisejících se zakázaným provozem vozidla taxislužby. Celková doba správních řízení trvala 3 roky a 2 měsíce. Obvodní soud dospěl k závěru, že doba řízení byla nepřiměřená. Při posouzení délky řízení a konkrétních okolností věci určil postupem podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko") základní částku zadostiučinění 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení, tedy ve stěžovatelově případu 25 000 Kč. Tuto částku z důvodu složitosti řízení snížil o 20 %, a naopak o 20 % zvýšil z důvodu násobného překročení lhůt pro správní rozhodnutí.
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu ve výši částky 19 500 Kč a v částce 5 500 Kč ho změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I). Dále potvrdil II., zamítavý, výrok rozsudku obvodního soudu (výrok II). Městský soud konstatoval, že pro krácení částky zadostiučinění na polovinu za první dva roky řízení není rozhodné, zda jde o řízení správní nebo soudní, neboť je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá, přičemž stanovení lhůt na tuto skutečnost nemá vliv. Městský soud se ztotožnil s posouzením věci obvodním soudem kromě otázky významu řízení pro stěžovatele. S ohledem na nepoctivý úmysl stěžovatele, jenž se dopustil protiprávního jednání, v důsledku kterého bylo správní řízení zahájeno, se jeho nejistota o výsledku řízení omezovala pouze na to, jaká sankce mu bude uložena (k čemuž odkázal např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4387/2015), pročež městský soud zhodnotil význam řízení pro stěžovatele jako velmi nízký. Současně městský soud posoudil provázanost řízení o přestupcích s řízením o zadržení průkazu řidiče taxislužby. Základní částku zadostiučinění vypočetl na 32 500 Kč. Tuto částku zvýšil o 20 % pro složitost řízení, nicméně z důvodu postupu daných orgánů (zejména významného překročení lhůt) zvýšil částku o 30 %. Následně ji z důvodu nízkého významu řízení pro stěžovatele krátil o 50 % (blíže viz bod 11 odůvodnění rozsudku městského soudu).
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Kromě otázek, v nichž považoval dovolání za vadné (neboť neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti), seznal, že je rozhodnutí městského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod se od jejich řešení odchýlit. V otázce valorizace výše základní částky zadostiučinění podle stanoviska se městský soud od dané praxe Nejvyššího soud neodchýlil a zohlednil specifické okolnosti případu. Ze stanoviska mimo jiné plyne, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva, který považoval tuto hranici 45 % za minimální. Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména namítá, že se Nejvyšší soud neřídil vlastní judikaturou a že obecné soudy nebraly pro určení výše zadostiučinění v potaz průtah způsobující délku odvolacího správního řízení. Nerespektování vlastní judikatury je podle stěžovatele důsledkem obměny členů senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele měla být výše náhrady valorizována vzhledem k turbulentním společenským poměrům a inflaci. Tuto námitku přirovnává k postupně se zvyšujícím platům soudců, což považuje za projev elitářství, a poukazuje na vývoj soudních pří o platy soudců. Dále je podle stěžovatele usnesení Nejvyššího soudu v rozporu zejména s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4239/18 a sp. zn. I. ÚS 1536/11. Konečně podle stěžovatele postrádá základní logiku také snížení náhrady na polovinu za první dva roky řízení, namítal-li průtahy správního řízení, pro které je v zákoně lhůta 60 dnů, resp. 90 dnů včetně řízení odvolacího. Snížení zadostiučinění na polovinu se má týkat toliko soudního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel nebrojí proti těm důvodům napadených rozhodnutí, v jejichž rozsahu bylo dovolání odmítnuto pro vady a v němž by proto nebyly podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) řádně vyčerpány zákonné procesní prostředky k ochraně práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel v rozsahu námitek uplatněných v ústavní stížnosti vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ostatní aspekty rozhodování (vedení řízení, hodnocení důkazů, výklad běžných zákonů apod.) se nacházejí mimo přezkumnou působnost Ústavního soudu, který není další instancí obecné justice, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
8. Určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věci obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci. V rámci volné, ale nikoli libovolné úvahy pak musejí řádně odůvodnit, proč dospěly ke konkrétní formě a výši zadostiučinění. Ačkoli byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle stanoviska z roku 2011, dospěl Ústavní soud k závěru, že to samo o sobě neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Z výše uvedeného je patrné, že se obecné soudy dostatečně zabývaly základními kritérii pro určení výsledné výše zadostiučinění a svůj postup srozumitelně a logicky odůvodnily. Skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměny hospodářských poměrů, nepředstavuje v dané věci natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná. Nadto se z rozsudků obvodního soudu ani městského soudu nepodává, že by stěžovatel tuto argumentaci vůbec uplatnil. Jelikož se jí však Nejvyšší soud alespoň co do posouzení přípustnosti dovolání zabýval, považuje tak za vhodné učinit také Ústavní soud.
9. V usnesení ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 3385/20 Ústavní soud objasnil, že "[s]rovnání výše zadostiučinění přiznaného Evropským soudem pro lidská práva stěžovatelům z České republiky je problematické, jelikož při jeho stanovení hrají roli četné, obtížně srovnatelné faktory - nejen délka průtahů v soudním řízení, ale i druh řízení (civilní, trestní) či závažnost újmy prodlením způsobená, ad.". Nadto je z usnesení Nejvyššího soudu patrné, že se i tímto srovnáním s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší soud zabýval a excesivní vybočení neshledal. V bodu 15 odůvodnění citovaného usnesení Ústavní soud rekapituloval, že ačkoli se určité hospodářské ukazatele v České republice zvýšily, některé naopak nikoli. K tomu shledal, že je "pro posouzení věci významné, že obecné soudy mají možnost k případné zásadní změně ekonomických poměrů ve společnosti přihlédnout - jak Ústavní soud zdůraznil ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10. I když Nejvyšší soud stanovil základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, a to mj. určením tzv. základní částky, resp. základního rozpětí, jedná se o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud. Obecné soudy tak mají možnost individuálně posoudit výši spravedlivého odškodnění v jednotlivých případech, s tím, že není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci (případně i k rostoucí životní úrovni v České republice). [...] Ústavní soud se tak neztotožnil s tvrzením, že právo na spravedlivý proces stěžovatele bylo porušeno tím, že obecné soudy mu přiznaly odškodnění, které přímo ve výpočtu nereflektuje konkrétní změny některých ekonomických faktorů určujících životní úroveň obyvatel."
10. Ústavní soud ani v nynější věci neshledal, že by samotné nezvýšení základní částky zadostiučinění, vycházející ze stanoviska, s ohledem na hospodářské poměry porušovalo právo stěžovatele na soudní ochranu. A to zejména v kontextu důsledného posouzení ostatních faktorů, majících vliv na výslednou výši zadostiučinění. K odkazům stěžovatele na některé nálezy Ústavního soudu hodno toliko uvést, že ani jím uváděné pasáže nepřisvědčují jemu zastávanému názoru, neboť dané věci vycházely z odlišných skutkových okolností. Nejvyšší soud se pak svou judikaturou zjevně řídil, založil-li posouzení přípustnosti dovolání především na sjednocujícím stanovisku jako projevu ustálené rozhodovací praxe.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu