ECLI:CZ:US:2015:4.US.2474.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2474/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rycheckého a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Sokolov, sídlem Sokolov, Rokycanova 1929, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 7. 2015 sp. zn. 27 EXE 7560/2014 a příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora se sídlem v Praze ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 099 EX 9532/14, spojené s návrhem na zrušení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v jeho exekuční věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na rovnost účastníků v řízení, zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené ustanovení právního předpisu - advokátního tarifu.
Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce bylo rozhodnuto, že povinný je stěžovateli (oprávněnému) povinen nahradit náklady exekuce ve výši 484 Kč. Soudní exekutor vycházel z ustanovení §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000,- Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100,- Kč za každý z těchto úkonů. Rovněž ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Sokolově námitky stěžovatele proti tomuto příkazu zamítl; ztotožnil se s argumentací soudního exekutora a potvrdil, že aplikoval správné ustanovení právního předpisu, a správně je i vyložil.
V ústavní stížnosti stěžovatel - s odkazy na čl. 37 odst. 3 Listiny a ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř. - namítá, že napadená rozhodnutí porušují tam zakotvený princip rovnosti účastníků občanskoprávního řízení, a ignorují rovněž ustanovení §270 odst. 3 o. s. ř., podle kterého má oprávněný nárok na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí. Připomíná též, že v případě náhrady nákladů povinného by advokátní odměna byla výrazně vyšší a dovozuje i další "nesystémovosti" aplikované právní úpravy; podle jeho názoru by obecný soud účelnost vynaložených nákladů měl posuzovat na základě své vlastní úvahy, a nikoliv "direktivně" stanoveným podzákonným právním předpisem, který je nadto ústavně nekonformní.
Stěžovatel ve své argumentaci poukázal též na nařízení vlády č. 204/2014 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy. Z citovaného právního předpisu vyplývá, že v osmé skupině prací činí nejnižší úroveň zaručené mzdy částku 110,- Kč za hodinu a 18.400,- Kč za měsíc. Stanovená odměna advokáta ve výši 100,- Kč za každý úkon právní služby nedosahuje ani nejnižší úroveň zaručené mzdy.
Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály.
To je zde významné potud, že projednávaná ústavní stížnost se v rozhodném smyslu připodobňuje ústavním stížnostem vedeným pod sp. zn. III. ÚS 1267/15, III. ÚS 1417/15, I. ÚS 1537/15 a I. ÚS 1562/15, III. ÚS 1733/15, které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V těchto rozhodnutích Ústavní soud vyložil, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení obecně postupuje velmi zdrženlivě, a zároveň konstatoval, že námitky uplatněné stěžovatelem neoznačují natolik závažný exces v rozhodování obecných soudů, aby musel zasáhnout.
Současně - v dané věci, jakož výše označených - jde o peněžně nízkou částku, která ji identifikuje jako tzv. věc bagatelní, což ústavní stížnost posouvá do roviny, v níž je vyžadován zvláště závažný zásah do právního postavení stěžovatele, aby bylo možno dovodit porušení jeho základních práv a svobod, a tím otevřen prostor pro ingerenci Ústavního soudu. O takovou situaci, však - stejně jako ve věcech odkazovaných - zde nejde. V podrobnostech se na tato rozhodnutí odkazuje.
Poukazuje-li stěžovatel na nařízení vlády o minimální mzdě, tak toto se v případě advokátů, jakožto představitelů tzv. svobodných povolání, neaplikuje. Krom toho stěžovatel srovnává hodinovou mzdu s úkonem právní služby, což jsou jednotky vzájemně nesouměřitelné.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl; vzhledem k tomu musel být odmítnut - coby akcesorický - i návrh na zrušení jí napadeného ustanovení (§43 odst. 2 písm. b) téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu