ECLI:CZ:US:2015:3.US.1267.15.1
sp. zn. III. ÚS 1267/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Habartov, adresa: nám. Přátelství 112, 357 09 Habartov, zastoupeného starostou Ivo Zemkem, právně zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 1343/2, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2015 č. j. 12 Co 81/2015-38 a proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 12 C 419/2014-28, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů a poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2015, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení výše označeného práva spatřuje stěžovatel v postupu a následném rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově, který v občanskoprávním sporu při rozhodování o náhradě nákladů sice stěžovateli (dále rovněž "žalobce") jako ve sporu úspěšnému účastníkovi přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva; odměnu advokátovi však určil podle ustanovení §14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), ačkoli v případě předmětné žaloby prý nešlo o žalobu podanou podle ustáleného vzoru, podávanou stěžovatelem opakovaně. Protože stěžovatel podaný návrh, který je jako územně samosprávný celek nepochybně "nepodnikatelským subjektem", směřoval k uplatnění pohledávky vzniklé z nezaplaceného nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním pronajatého bytu, je podle názoru stěžovatele "neformulářovou žalobou", jejímž účelem nebylo "generování zisku" z nákladů řízení. Za této situace obecné soudy neměly o nákladech řízení rozhodovat za použití ustanovení §14b advokátního tarifu, a pokud tak učinily, porušily ústavně zaručený princip rovnosti účastníků řízení.
Stěžovatel dále argumentuje přístupem, který by obecné soudy zaujaly v případě hypotetického rozhodování o náhradě nákladů případně procesně úspěšné žalované. Ve vztahu k aplikovanému ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu, je prý toto ustanovení v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 odst. 1 a §270 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, proto podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhuje jeho zrušení.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že ve věci žalobce Města Habartov proti žalované Lucii Dokulíkové o zaplacení částky 19 620,- Kč s příslušenstvím vydal Okresní soud v Sokolově platební rozkaz ze dne 27. 11. 2014 č. j. 12 C 419/2014-28, jímž uložil žalované žalovanou částku ve stanovené lhůtě zaplatit, včetně příslušného poplatku z prodlení a zaplatit i náhradu nákladů řízení ve výši 1 968,- Kč.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 2. 2015 č. j. 12 Co 81/2015-38 potvrdil platební rozkaz soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem Ib) o nákladech řízení (výrok pod bodem I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel se sice petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení obou rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak jeho argumentace je namířena pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud dále pokládá za potřebné opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně pokud shledá, že takový výrok je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp., že z hlediska intenzity zásahu do základního práva představuje závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí nemají.
Dále je nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 1 968,- Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj. vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací své rozhodnutí řádně zdůvodnil (§157 občanského soudního řádu), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Tím spíše se pak taková ústavní stížnost, v níž jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v odvolání, nejeví být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení vyhlášky (advokátního tarifu).
Jak Okresní soud v Sokolově, tak i Krajský soud v Plzni shodně konstatovaly, že v řízení byly splněny podmínky stanovené v ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž předmětem řízení bylo peněžité plnění a tarifní hodnota, která nepřevyšovala částku 50 000,- Kč. Okresní soud v Sokolově konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel uplatnil více žalob s obdobnými nároky, tj na obdobném skutkovém základu.
Aplikace ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., která dopadá na řízení shodného typu, jež byla zahájena po 1. 7. 2014 (žaloba došla soudu dne 13. 10. 2014) byla v otázce náhrady nákladů řízení správná, neboť v projednávané věci šlo o uplatnění nároku ve výši do 50 000,- Kč, který byl žalován podle ustáleného vzoru ve sporech vedených stěžovatelem opakovaně proti dlužníkům nájemného.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože návrh na zrušení ustanovení právního předpisu bylo možné podat pouze spolu s ústavní stížností [§64 odst. 2 písm. d), §74 zákona o Ústavním soudu] má předmětný návrh ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. V tomto kontextu také musí být posuzován a sdílí její osud. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu