ECLI:CZ:US:2006:4.US.254.04
sp. zn. IV. ÚS 254/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelů 1) P. D., a 2) V. N., zastoupených Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2004, č.j. 11 Co 244/2004-222, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 2. 2004, č.j. 14 C 137/99-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 7. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") v právní věci stěžovatelů v postavení žalobců proti Mysliveckému sdružení DRUŽBA Lubina v postavení žalovaného zamítl návrh stěžovatelů, aby bylo určeno, že usnesení z mimořádné schůze Mysliveckého sdružení DRUŽBA Lubina ze dne 4. 4. 1999 konané na chatě Zátiší, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení stěžovatele 1) z Mysliveckého sdružení DRUŽBA Lubina, o potrestání stěžovatele 2) nevydáním povolenky k lovu a chození se zbraní do honitby po dobu jednoho roku, o schválení za předsedu sdružení L. R. a o schválení za místopředsedu V. B., je v rozporu se zákonem a stanovami, a vymezil právo účastníků, právního zástupce stěžovatelů a České republiky na náhradu nákladů řízení, resp. na odměnu za zastupování. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 30. 4. 2004 odmítl odvolání stěžovatelů směřující vůči napadanému rozsudku okresního soudu a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
2. Stěžovatelé měli za to, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí porušily jejich ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces, zakotvená v ustanoveních čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé přednesli řadu námitek, na jejichž základě prokazovali, že napadaná rozhodnutí obecných soudů zasahují do jejich ústavně zaručených práv. Předně tak odporovali závěru okresního a krajského soudu, že přezkumné řízení podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sdružování občanů"), je řízením jednoinstančním. Na podporu svého názoru o dvouinstančnosti přezkumného řízení podle §15 zákona o sdružování občanů stěžovatelé odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") ze dne 17. 2. 1998, č.j. 3 Cdon 1177/96, když rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2002, č.j. 30 Cdo 275/2002, jež bylo citováno okresním soudem v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí ze dne 3. 2. 2004, označili za nesprávné v tom rozsahu, kde se vyjadřuje o jednoinstančnosti řízení podle §15 zákona o sdružování občanů. Dále stěžovatelé tvrdili, že napadané rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť pokud okresní soud konstatoval, že neexistuje naléhavý právní zájem na určení rozpornosti rozhodnutí Mysliveckého sdružení DRUŽBA Lubina se zákonem a stanovami, pak zřejmě opomněl, že naléhavý právní zájem je určen samotným ustanovením §15 zákona o sdružování občanů ve znění účinném od 1. 1. 2003. Okresní soud rovněž pochybil v tom, že stěžovatele vůbec nepoučil o tom, že věc je možno po právní stránce vyhodnotit jinak, což ovšem vyžadují ustanovení §5 a §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Dne 16. 4. 2003 byl ze strany stěžovatelů upřesněn žalobní petit jejich žaloby s tím, že se jedná o žalobu určovací. Okresní soud připustil změnu žalobního petitu při jednání dne 3. 2. 2004. Byl-li však okresní soud přesvědčen o tom, že žalobní petit ve znění ze dne 16. 4. 2003 je nesprávný a v řízení neobstojí, bylo povinností soudu podle §5, §118a odst. 2 občanského soudního řádu stěžovatele poučit o tom, že věc je možno po právní stránce posoudit jinak, tedy že je nutno žalovat nikoliv žalobou určovací, nýbrž žalobou kasační, což okresní soud ovšem neučinil. Okresní soud měl případně postupovat v souladu s ustanovením §95 odst. 2 občanského soudního řádu, rozhodně však nikoliv tak, jak postupoval. Nakonec pak stěžovatelé okresnímu soudu vytýkali, že ten neodročil jednání nařízené na 3. 2. 2004, ač o to řádně a včas omluvený stěžovatel 1), jež se tohoto soudního jednání pro své závažné onemocnění nemohl účastnit, výslovně žádal a současně sděloval okresnímu soudu, že disponuje novými skutečnostmi a důkazy, které neměl možnost oznámit či předat svému právnímu zástupci.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti pro úplnost doplnili, že již jednou podali ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 2. 2004, č.j. 14 C 137/99-200. Ta byla Ústavním soudem dne 19. 5. 2004 pod sp. zn. I. ÚS 242/04 odmítnuta pro předčasnost.
5. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 14 C 137/99. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelů z jejich ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na napadaný rozsudek tohoto orgánu a zopakoval, že v předmětné věci nebyl dán naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě. Dále připojil, že při jednání dne 3. 2. 2004 připustil změnu žaloby na žalobu určovací v souladu s podáním stěžovatelů. Věc hodnotil dle §95 odst. 2 občanského soudního řádu, když výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změně návrhu, neboť ke změně žaloby došlo krátce po zahájení jednání a žádné dokazování ještě nebylo provedeno. Změněný petit byl určitý a srozumitelný, nevykazoval v tomto směru žádné vady. Na daný případ dle názoru okresního soudu nelze aplikovat ustanovení §5 či §118a odst. 2 občanského soudního řádu a soud neměl povinnost poučit stěžovatele o tom, že je nutno žalovat žalobou kasační a ne určovací. U jednání dne 3. 2. 2004 byl stěžovatel 1) právně zastoupen, jeho advokát byl přítomen, a v této fázi řízení nebylo třeba osobní účasti stěžovatele 1) u jednání k úkonu, který by musel učinit osobně. Soud tak neměl důvod jednání odročovat kvůli pracovní neschopnosti stěžovatele 1). Krajský soud v rámci svého vyjádření rovněž odkázal na jím vydané rozhodnutí ze dne 30. 4. 2004, také pak na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 9/98, ve kterém bylo přímo rozhodováno o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku, aniž proběhlo odvolací řízení. Krajský soud tak navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů zamítl. Myslivecké sdružení DRUŽBA Lubina (dále jen "vedlejší účastník") se k jemu zaslané ústavní stížnosti nikterak nevyjádřilo.
7. Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelům na vědomí, na což ti ve lhůtě, kterou jim Ústavní soud k případné replice určil, věcně nikterak nereagovali.
II.
8. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatelů byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti, jež jsou vyžadovány zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ve vztahu k ústavní stížnosti proti napadanému usnesení krajského soudu tomu tak není.
9. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Výjimkou je pouze mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle druhého odstavce téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy k rozhodné skutečnosti došlo, anebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
11. Z napadaného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2004, č.j. 11 Co 244/2004-222, Ústavní soud zjistil, že označený obecný soud odvolání stěžovatelů směřující proti rozsudku soudu I. stupně odmítl, když své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení §218 písm. c) občanského soudního řádu.
12. Z ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu plyne, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 14 C 137/99, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů obstaral, je však zřejmé, že stěžovatelé pravomocné usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, žalobou pro zmatečnost nenapadli, ač jim tento prostředek k ochraně jejich práv poskytuje výše citované ustanovení občanského soudního řádu. Za těchto okolností je pak nutno považovat projednávanou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 30. 4. 2004 za nepřípustnou.
13. Ústavní soud musí v řízení o ústavní stížnosti dbát zásady subsidiarity, přičemž výjimku z této zásady může učinit jen při naplnění mimořádných, v zákoně o Ústavním soudu vypočtených předpokladů. V dané věci nemohl Ústavní soud ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu aplikovat, neboť stížnost nepřesahuje individuální zájmy stěžovatelů a stěžovatelé ani nevedou žádné řízení o opravném prostředku, v němž by docházelo k průtahům.
14. Ve vztahu k ústavní stížnosti proti rozsudku okresního soudu ze dne 3. 2. 2004 se Ústavní soud musel nejprve zabývat otázkou, zda tato byla podána včas, tedy ve lhůtě šedesáti dnů ode dne, kdy bylo stěžovatelům doručeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. V posuzované věci byl tímto rozhodnutím o posledním prostředku, pokud by Ústavní soud respektoval závěr okresního soudu, resp. části obecných soudů o jednoinstančnosti přezkumného řízení podle §15 zákona o sdružování občanů, právě rozsudek okresního soudu ze dne 3. 2. 2004, č.j. 14 C 137/99-200. Toto rozhodnutí okresního soudu bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 27. 2. 2004, projednávanou ústavní stížnost však stěžovatelé podali až dne 30. 7. 2004, tedy po uplynutí lhůty k tomu stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud ovšem nemohl přehlédnout, že k překročení zákonné lhůty došlo proto, že předchozí ústavní stížnost stěžovatelů, směřující vůči rozhodnutí okresního soudu ze dne 3. 2. 2004, č.j. 14 C 137/99-200, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 242/04, odmítnuta jako předčasná. V daném případě by se tak podle mínění Ústavního soudu odmítnutí ústavní stížnosti v části směřující proti napadanému rozsudku okresního soudu pro opožděnost jevilo vůči stěžovatelům jako nepřiměřeně tvrdé a mohlo by představovat ze strany Ústavního soudu tzv. denegatio iustitie, neboli odepření spravedlnosti.
15. Ústavní soud tak přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí okresního soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a učinil zjištění, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
16. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti napadají postup okresního soudu při rozhodování jejich věci, resp. právní závěry, které okresní soud ve svém rozhodnutí ze dne 3. 2. 2004 vyslovil. Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu ovšem vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá dle názoru Ústavního soudu v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný pod č. 98 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 17; dostupný na www.judikatura.cz).
17. Mají-li stěžovatelé za to, že vyslovením závěru o jednoinstančnosti přezkumného řízení podle §15 zákona o sdružování občanů okresním soudem byla porušena jejich základní práva, pak s tímto hodnocením se Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť okresní soud ke svému stanovisku o nemožnosti podat odvolání proti jeho rozsudku ze dne 3. 2. 2004 dospěl na základě výkladu příslušných zákonných ustanovení, jež nelze označit za interpretační exces vybočující z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny či za svévolnou interpretaci práva. Okresní soud se při svém rozhodování přiklonil k názorům Nejvyššího soudu ČR, které ten vyjevil ve svém rozhodnutí ze dne 24. 4. 2002, č.j. 30 Cdo 275/2002, v němž Nejvyšší soud ČR zcela jednoznačně uzavřel, že přezkumné řízení podle §15 zákona o sdružování občanů je řízením jednoinstančním. Na takto naznačeném postupu okresního soudu neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.
18. Obdobně přistupuje Ústavní soud rovněž k námitce stěžovatelů, že napadané rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud okresní soud naznal, že neexistuje naléhavý právní zájem na určení rozpornosti rozhodnutí vedlejšího účastníka se zákonem a stanovami, pak tak učinil na základě interpretace a aplikace ustanovení zákona o sdružování občanů a občanského soudního řádu, jež nevykazují prvek protiústavnosti, když se okresní soud při interpretaci a aplikaci příslušných zákonných ustanovení pohyboval v ústavněprávním rámci. Povinností Ústavního soudu v reakci na námitky stěžovatelů stran interpretace a aplikace jednotlivých zákonných ustanovení je zvažovat nikoliv to, zda a do jaké míry jsou výklad a aplikace zákonných ustanovení provedené obecnými soudy pro účastníky sporu optimální, nýbrž posoudit pouze případný exces takovéto interpretace a aplikace, které již vybočují z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, a z tohoto důvodu by je bylo možno kvalifikovat jako svévolnou interpretaci, resp. aplikaci práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, publikované pod č. 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, str. 383; dostupné na www.judikatura.cz).
19. Nelze přisvědčit ani té výhradě stěžovatelů, že okresní soud postupoval při rozhodování v jejich věci v rozporu s ustanoveními §5, §95 odst. 2, §118a odst. 2 občanského soudního řádu, čímž zasáhl do jejich ústavně zaručených práv. Podle zjištění Ústavního soudu dbal okresní soud svých povinností uložených mu v §5 a §118a odst. 2 občanského soudního řádu a připuštěním změny petitu žaloby stěžovatelů nepoškodil je na jejich základních právech. Je-li přesvědčení stěžovatelů opačné, pak zřejmě přehlížejí, že poučovací (vyzývací) povinnost soudu ve smyslu §5 a §118a odst. 2 občanského soudního řádu není zákonem koncipována natolik široce, jak ji oni subjektivně chápou, resp. že k nepřipuštění změny návrhu ve smyslu §95 odst. 2 občanského soudního řádu je potřeba naplnění zákonem stanovených předpokladů, k posouzení čehož je oprávněn právě obecný soud.
20. Nakonec vytýkají-li stěžovatelé okresnímu soudu, že ten neodročil jednání nařízené na 3. 2. 2004, ač o to řádně a včas omluvený stěžovatel 1), jež se tohoto soudního jednání pro své závažné onemocnění nemohl účastnit, výslovně žádal a současně sděloval okresnímu soudu, že disponuje novými skutečnostmi a důkazy, které neměl možnost oznámit či předat svému právnímu zástupci, z čehož dovozují porušení práva stěžovatele 1) dle čl. 38 odst. 2 Listiny, ani tuto námitku stěžovatelů nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. V této souvislosti je totiž nutno zdůraznit, že stěžovatel 1) byl v řízení zastoupen právním zástupcem. Za situace, kdy okresní soud dospěl k závěru, že osobní účasti stěžovatele 1) není třeba, neboť je zastoupen, není jednání bez jeho přítomnosti zásahem do práv stěžovatele 1), neboť nadále platí, že právě jeho právní zástupce byl osobou, která měla hájit práva a zájmy stěžovatele 1). Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, zcela shodně jako ve svém usnesení ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 329/04, že: "práva účastníka v řízení nejsou bezbřehá, ani v jejich zákonném ani faktickém rámci, a bezpodmínečné oprávnění účastníka být přítomen při jednání, lze-li předpokládat ochranu jeho procesních práv jinak, v nich obsaženo není" (citováno usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 329/04; dosud nepublikováno). Pro úplnost pak Ústavní soud doplňuje, že ač stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zmiňují, že stěžovatel 1) v době konání jednání ze dne 3. 2. 2004 disponoval novými skutečnostmi a důkazy, které neměl možnost předat ani oznámit svému právnímu zástupci, jejich ústavní stížnost neobsahuje vymezení či jen pouhý náznak, o jaké skutečnosti a důkazy se mělo jednat.
21. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost v části směřující proti napadanému usnesení krajského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný. Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů způsobeného napadaným rozsudkem okresního soudu, projednávanou ústavní stížnost v části směřující proti výroku I. napadaného rozsudku okresního soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
22. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči výroku II. napadaného rozsudku okresního soudu nutno tuto označit za návrh nepřípustný. Proti tomuto výroku rozsudku okresního soudu bylo přípustné podat odvolání, kteréžto možnosti stěžovatelé využili. V ostatním Ústavní soud odkazuje na to, co již uvedl výše v odstavcích 9 až 13 tohoto rozhodnutí. V části směřující proti výroku II. napadaného rozsudku okresního soudu tak Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný.
23. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči výrokům III. a IV. napadaného rozsudku okresního soudu nutno stěžovatele považovat za osoby neoprávněné, neboť citované výroky nejsou svou podstatou způsobilé zasáhnout do jejich ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu