ECLI:CZ:US:2018:4.US.2543.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2543/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2018 č. j. 101 Co 141/2018-57 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. dubna 2018 č. j. 42 P 502/2012-M 38, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve věci péče o nezletilého O. P., o změnu rozsahu styku a o nařízení předběžného opatření, jehož matkou je Ž. P.
Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením řízení o návrhu stěžovatele zastavil z důvodu, že ve věci nastala překážka litispendence (stěžovatel podal návrh dne 27. 3. 2018 a totožný návrh dne 5. 4. 2018). Dřívější návrh podaný 27. 3. 2018 okresní soud usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. 42 P 502/2012-M 26 odmítl pro nesrozumitelnost a Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dne 5. 5. 2018 toto rozhodnutí potvrdil jako správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě poukázal na to, že nemohla být uplatněna překážka litispendence, když předchozí řízení již bylo skončeno pro nesrozumitelnost, a tvrdil, že při posouzení obsahu podání musel soud dospět k závěru, že podání soudu je srozumitelné. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že soud se podáním řádně nezabýval, nepřezkoumal obsah podání, jinak by nemohl dospět k extrémně nesouladným závěrům se skutkovým stavem. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro porušení jeho ústavně zaručených práv.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona o Ústavním soudu), a pro řízení před Ústavním soudem nebyl stěžovatel zastoupen advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu). Podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li stěžovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a byl též poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (jen v poslední době byl stěžovatel takto poučen např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 62/18, II. ÚS 63/2018, II. ÚS 64/2018, IV. ÚS 2542/18). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel již byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj