ECLI:CZ:US:2016:4.US.258.16.1
sp. zn. IV. ÚS 258/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vavřince Turčína, zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2015 č. j. 25 Cdo 4433/2014-304 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2014 č. j. 17 Co 670/2012-257, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti A) Okresního soudu v Břeclavi a B) Nemocnice Břeclav, příspěvkové organizace, se sídlem U Nemocnice 3066/1, Břeclav, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2016, napadá Vavřinec Turčín (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, uvádějícího, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces), článku 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (je možné provést jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas) a článku 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Břeclavi (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 10 C 43/2007 občanskoprávní spor mezi žalobcem a žalovanou Nemocnicí Břeclav, příspěvkovou organizací (dále jen "žalovaná"). V řízení se žalobce domáhal zaplacení částky 2 000 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění. Uplatněný nárok je podle tvrzení stěžovatele škodou na zdraví, vzniklou v souvislosti s operačním zákrokem, jemuž se žalobce podrobil dne 7. 3. 2003 ve specializovaném oddělení žalované nemocnice.
Nalézací soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 10 C 43/2007-184 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 540 000,- Kč s úrokem z prodlení. Soud dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá ve smyslu §420 obč. zák. za škodu na zdraví žalobce vzniklou v souvislosti s operačním zákrokem, neboť žalobce nedal k operačnímu zákroku předem informovaný souhlas; žalovaná tak porušila čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Za přiměřené odškodnění pokládal nalézací soud částku 540 000,- Kč, ve zbývající části žalobu na náhradu škody zamítl.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací na základě odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupě tak, že žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.
Odvolací soud konstatoval, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobce dne 3. 3. 2003 v souvislosti s přijetím k hospitalizaci u žalované podepsal "souhlas pacienta s hospitalizací", v něm uvedl, že byl obeznámen se svým zdravotním stavem, charakterem onemocnění a s účelem a povahou plánovaných vyšetřovacích a léčebných výkonů i možnými alternativami léčení, jakož i s možnými následky a riziky těchto výkonů i případnými komplikacemi, které mohou během léčení nastat. Žalobce dále podepsal, že poté, co měl možnost se zeptat na vše, co pokládal za podstatné, považuje poučení za dostatečné a na základě své svobodné vůle a poskytnutých informací souhlasí s provedením plánovaných a dalších potřebných vyšetřovacích a léčebných úkonů. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná neporušila článek V Úmluvy o lidských právech a biomedicíně ani ustanovení §23 zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu a nedopustila se žádného pochybení, které by zakládalo její odpovědnost za předmětnou škodu na zdraví žalobce; žalovaná tak za tvrzenou škodu na zdraví žalobce podle ust. §420 obč. zák., neodpovídá, neboť nebyl splněn jeden z předpokladů k této jeho odpovědnosti, jímž je porušení právní povinnosti.
Podle zjištění odvolacího soudu, vycházejícího ze znaleckého posudku, uskutečněný lékařský zákrok byl nezbytný a byl, stejně jako pooperační péče, zcela standardní, adekvátní tehdejšímu zdravotnímu stavu žalobce. Při operaci a dále v pooperační péči nezjistil odvolací soud žádné pochybení žalované. K poškození zdraví žalobce tak podle názoru odvolacího soudu došlo v rámci "přípustného rizika", které může i při zachování postupu lege artis při každé operaci nastat. Odvolací soud navíc dodal, že předmětná škoda na zdraví žalobce nemá původ ani v povaze použitého přístroje resektoskopu (§421a obč. zák.).
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Dovolací soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo v dané věci na vyřešení otázek hmotného práva, předložených odvolatelem s tvrzením, že se ohledně nich odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na závěru, že žalovaná při poskytnutí zdravotní služby žalobci neporušila žádnou svoji povinnost, operační zákrok byl proveden lege artis, a žalobce byl předem řádně informován o povaze plánovaných léčebných výkonů a jejich důsledcích a rizicích. Dovolání se proto neopíralo o přípustné dovolací důvody.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěry obecných soudů, zejména soudu odvolacího a dovolacího.
Konkrétně namítá, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí formuloval nepřípustně tzv. "souhrnné skutkové zjištění", totiž, že "žalobce byl řádně a podrobně informován ... o všech ... případných důsledcích, rizicích a komplikacích, které mohou během léčení nastat", aniž by podrobně rozvedl, o jakých důsledcích a komplikacích byl žalobce informován. Nepřípustnost formulování tzv. souhrnných skutkových zjištění má podle stěžovatele vyplývat z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3902/11 (všechny citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel zpochybňuje argumentaci dovolacího soudu ohledně možného odlišného hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem a ohledně nutnosti jejich zopakování. Tuto argumentaci pokládá stěžovatel za vadnou, protože prý odporuje ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a závěrům, vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12.
IV.
Ústavní soud se nejprve zabýval ověřením, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti a předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je po formální stránce schopná projednání.
Ústavní soud poté zvážil obsah napadených rozhodnutí i argumentaci stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu v souvislosti s tvrzenými vadami dokazování. Ústavní soud však namítaná pochybení v procesním postupu a napadených rozhodnutích obou soudů neshledal.
Ve své judikatuře Ústavní soud trvale připomíná, že postup při dokazování v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, je zásadně záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených i nenavržených důkazů provede, případně kdy a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba atd.
Ústavní soud do procesu dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, pokud zjistí, že postup obecných soudů byl extrémně vadný a zasáhl do ústavně chráněných základních práv. Důvodem k zásahu ze strany Ústavního soudu by byl až stav, v němž hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve poté dosáhne porušení ústavněprávní roviny (viz např. usnesení ze dne 31. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 144/06; usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3371/10; usnesení ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3175/11) . V projednávané věci však Ústavní soud žádná taková ústavněprávně relevantní pochybení neshledal.
Nad rámec řečeného lze dodat:
V projednávané věci odvolací soud vyložil, jaká skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná a z jakého důvodu se s nimi ztotožnil. Za spornou označil krajský soud pouze "existenci informovaného souhlasu stěžovatele s provedeným operačním zákrokem". Zabýval se proto obsahem listiny obsahující tento souhlas, kterou stěžovatel podepsal při své hospitalizaci dne 3. 3. 2003. Tento listinný důkaz (jeho věrohodnost či úplnost) stěžovatel v průběhu řízení nezpochybnil. Nebylo proto ani nezbytné provedení tohoto důkazu v odvolacím řízení opakovat. Zopakováním tohoto důkazu v odvolacím řízení by se nepochybně procesní postavení stěžovatele nijak nezměnilo.
I kdyby Ústavní soud připustil, že odvolací soud se nezopakováním dopustil určitého pochybení, nemohl by přesto dospět k závěru, že taková vada by byla na újmu zásadě přímosti a ústnosti soudního řízení a v konečném důsledku by byla způsobilá porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ne každá vada řízení, jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, má v celkovém kontextu všech ve věci relevantních okolností ústavně právní rozměr.
V soudním řízení v předmětné věci bylo vyvráceno tvrzení stěžovatele, že nebyl dostatečným způsobem informován před provedením operačního zásahu o možných důsledcích a rizicích, spojených s tímto léčebným zákrokem. Jeho vědomost o těchto aspektech spojených se operativním zákrokem mu byla známa i z jiných okolností průběhu léčení (byl dlouhodobým pacientem urologického oddělení Polikliniky v Břeclavi a věděl o tom, že konzervativní léčba jeho potíží selhávala, a proto také byl s příslušnými vyšetřeními odeslán do zařízení žalované). Závěr odvolacího soudu, že před provedením lékařského resp. operačního zákroku byl stěžovatel poučen v dostatečném rozsahu, odpovídá i jiným důkazům provedeným v řízení před soudem prvního stupně.
Ústavní soud neshledal žádná relevantní pochybení ani v rozhodnutí dovolacího soudu.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu