ECLI:CZ:US:2017:4.US.2754.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2754/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky ORCO PROPERTY GROUP S. A. se sídlem v Lucemburském velkovévodství, L-2661 Lucemburk, rue de la Valée 40, zastoupené Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, č. j. 102 VSPH 614/2016-227, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Společnost L88 Investments Prague 1, s. r. o., se jako žalobkyně domáhá incidenční žalobou podanou u Městského soudu v Praze vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka - společnosti HAGIBOR OFFICE BUILDING, a. s. Stěžovatelka podáním ze dne 4. 7. 2016 oznámila, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalovaného insolvenčního správce AS ZIZLAVSKY, v. o. s.; uvedla, že dlužník je její dceřiná společnost a výsledek incidenčního sporu má přímý dopad na míru uspokojení její pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou MSPH 99 INS 2391/2015.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2017, č. j. 102 VSPH 614/2016-227, nepřipustil vstup stěžovatelky do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalovaného (§93 odst. 2 o. s. ř.); dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá na vstupu do řízení zájem právní, nýbrž pouze ekonomický.
Proti usnesení vrchního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 30. 8. 2017 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil, namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zásah spatřuje v tom, že vrchní soud nepřipustil její vstup jako vedlejší účastnice do incidenčního řízení na základě nesprávného závěru, že u ní není dán právní zájem na výsledku řízení; odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 363/13. Vrchní soud neuvedl, proč se od zmíněné judikatury odchýlil. Stěžovatelka navrhla zrušit napadené usnesení a podáním ze dne 5. 9. 2017 navrhla rovněž odklad jeho vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ústavním soudu").
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení však v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud neshledává nic protiústavního na interpretaci pozitivního (procesního) práva, jak byla provedena v dané věci. Vrchní soud obsáhle a srozumitelně odůvodnil své závěry o absenci právního zájmu stěžovatelky na výsledku incidenčního řízení, odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zejména pak na nálezy ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, a ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, které nebyly doposud překonány.
Usnesení sp. zn. II. ÚS 363/13, na které stěžovatelka odkazuje, se týkalo skutkově odlišné situace - Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv žalovaných tím, že obecné soudy připustily vstup vedlejších účastnic do incidenčního řízení. Závěr, že míra uspokojení pohledávek představuje "právní" zájem věřitelů, je v judikatuře Ústavního soudu ojedinělý. Navíc senáty Ústavního soudu nejsou vázány obsahem usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (viz např. nález ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, N 142/46 SbNU 373).
Ústavní soud v nyní posuzované věci sdílí ustálený závěr, že zájem na co nejvyšším uspokojení pohledávek věřitelů v návaznosti na výsledku incidenčního sporu není zájmem právním, neboť se jejich právní postavení v rámci insolvenčního řízení nemění (k tomu blíže viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 229/13, a ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2530/11). V nyní projednávané věci je zřejmé, že se stěžovatelka domáhá vedlejšího účastenství v incidenčním řízení proto, aby ochránila svojí dceřinou společnost a zároveň výši uspokojení své pohledávky. Jde tedy čistě o zájem majetkový, který však není důvodem pro připuštění stěžovatelky do incidenčního řízení.
Postupem Vrchního soudu v Praze nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ani právo na ochranu vlastnictví; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Domáhá-li se stěžovatelka odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, byl by takový postup možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost "přijal"; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu