ECLI:CZ:US:2008:4.US.282.08.1
sp. zn. IV. ÚS 282/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Smetanovo nám. 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2007, č. j. 3 To 692/2007-307, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2007, č. j. 74 T 118/2006-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2007 (dále jen "okresní soud"), č. j. 74 T 118/2006-214, byla stěžovatelka v souladu s §226 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zproštěna obžaloby z trestného činu pomluvy dle §206 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měla dopustit tím, že dne 27. 6. 2005 v 21.00 hodin v Moravské Ostravě, v televizním studiu Ostrava, se sídlem Dvořákova ulice č. 2892/18, v televizním pořadu "Za zdí" vysílaném Českou televizí na celoplošném programu ČT 2, reprízovaném dne 29. 6. 2005 v 0.30 hod. na stejném programu a dne 4. 7. 2005 ve 3.45 hod. na programu ČT 1, který byl věnován problematice týraných manželek policistů, uvedla nepravdivé údaje ze svého manželského soužití s policistou I. K., policejním inspektorem Policie ČR, dále skutečnosti, týkající se zneužívání jeho funkce v řízení před státními orgány, což bylo způsobilé ohrozit jeho postavení v zaměstnání u Policie ČR. Z podnětu odvolání stěžovatelky byl rozsudek okresního soudu zrušen a Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 10. 2007, č. j. 3 To 692/2007-307, nově rozhodl tak, že se stěžovatelka zprošťuje obžaloby dle §226 písm. b) trestního řádu, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pochybení obecných soudů dle stěžovatelky spočívalo v nesprávně zjištěném skutkovém stavu, a to pokud šlo o její psychický stav v době spáchání údajného trestného činu a taktéž o povahu jejích tvrzení, v nichž bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy. Stěžovatelka uvedla, že informace, které sdělovala v televizním vysílání, nebyly nepravdivé a rovněž že v době údajného spáchání trestného činu netrpěla duševní poruchou, jak mylně dovodil znalec MUDr. P, o jehož závěry opřely obecné soudy svá rozhodnutí. Stěžovatelka navrhla za účelem prokázání svého duševního stavu v rozhodné době, jakož i za účelem prokázání dalších tvrzení, řadu důkazů, včetně revizního znaleckého posudku, tyto návrhy však nebyly obecnými soudy akceptovány, čímž mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ty důkazy, které provedeny byly, byly obecnými soudy nesprávně vyhodnoceny. Stěžovatelka dále konstatovala, že v důsledku vadného postupu orgánů činných v trestním řízení nebyla po celou dobu trvání přípravného řízení právně zastoupena, čímž byla výrazně zkrácena ve svém ústavně zaručeném právu na obhajobu. Stěžovatelka uvedla, že nepodala ve věci dovolání, neboť toto by s ohledem na charakter jejích námitek bylo s největší pravděpodobností odmítnuto. V jejím případě tedy nelze považovat dovolání za efektivní opravný prostředek. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu ze dne 8. 10. 2007, č. j. 3 To 692/2007-307, a rozsudek okresního soudu ze dne 15. 6. 2007, č. j. 74 T 118/2006-214, svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud v prvé řadě zvažoval, zda byly splněny všechny podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti, tzn. zda byla podána včas, oprávněnou osobou, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatelka brojila v konečné instanci proti rozsudku krajského soudu, jímž byla zproštěna obžaloby dle §226 písm. b) trestního řádu. Tato skutečnost sama o sobě nezakládá důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka se může domáhat, aby byla zproštěna obžaloby z důvodu pro ni příznivějšího, tedy z důvodu uvedeného v §226 písm. a) trestního řádu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, R 37/1989, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, str. 247 a násl.). Nicméně v řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje zásada subsidiarity, z níž vyplývá povinnost stěžovatelky před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatelka tuto povinnost z formálního hlediska splnila, když jí lze přisvědčit v tom, že její námitky směřující vůči správnosti a úplnosti skutkových zjištění, nejsou způsobilým dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Povinnost vyčerpání všech procesních prostředků ovšem neznamená pouze formální podání opravného prostředku jako takového, nýbrž je rovněž třeba v tomto opravném prostředku porušení ústavních práv namítat. V projednávané věci se stěžovatelka poté, co byla okresním soudem zproštěna obžaloby dle §226 písm. d) trestního řádu, v odvolání domáhala toho, aby byla zproštěna obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) téhož předpisu, přičemž krajský soud jí v plném rozsahu vyhověl, byť své rozhodnutí odůvodnil jinými argumenty než těmi, které stěžovatelka uvedla ve svém odvolání. Bylo tedy třeba posoudit, zda je ústavní stížnost stěžovatelky za těchto okolností přípustná. Ústavní soud dospěl po přezkoumání námitek stěžovatelky, které uplatnila v průběhu řízení před obecnými soudy a v obdobném rozsahu i v ústavní stížnosti k závěru, že stěžovatelka se fakticky domáhala zproštění obžaloby dle §226 písm. a) trestního řádu, byť ve svém odvolání formálně uvedla důvod dle §226 písm. b) trestního řádu. Stěžovatelka například namítala, že údaje, které sdělila v televizním vysílání, byly pravdivé, tzn. jednoznačně zpochybňovala, že se udál skutek, pro nějž byla souzena. Ústavní soud proto považoval ústavní stížnost stěžovatelky za přípustnou a způsobilou věcného přezkumu, k němuž bylo následně přistoupeno. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ve vztahu k části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizovala s hodnocením důkazů obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). O takový případ se však v uvedené věci nejednalo. Z rozhodnutí obecných soudů bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. Existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, resp. skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, majícího dopady v rovině ústavněprávní, Ústavní soud neshledal a nepříslušelo mu proto závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
Pokud jde o stěžovatelkou navrhované, nicméně obecnými soudy neprovedené důkazy, ani v tomto ohledu se nebylo možno ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že došlo k neoprávněnému zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud zastává ve vztahu k případům tzv. opomenutých důkazů názor, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Jak patrno z odůvodnění rozsudku krajského soudu, tento se návrhy na doplnění dokazování zabýval, přičemž vzhledem k důkazní situaci konstatoval nadbytečnost provádění dalšího dokazování. Krajský soud se tak ústavně konformním způsobem s návrhy stěžovatelky vypořádal. Stejně tak se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyrovnaly s tvrzenými vadami přípravného řízení.
Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu proto, než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu