ECLI:CZ:US:2019:4.US.2821.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2821/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudce Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech u Prahy, 17. listopadu 230, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 548/2019-2026 ze dne 29. května 2019 a sp. zn. 5 Tdo 979/2018 ze dne 15. srpna 2018, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 32/2017-1860 ze dne 17. prosince 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 62 T 2/2016-1614 ze dne 22. února 2017 stěžovatele vinným ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s dozorem, a dále mu uložil trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti či družstvu na dobu pěti let; poškozená byla odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obžalovaných i státního zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem sp. zn. 6 To 32/2017 ze dne 23. dubna 2018 zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, rozhodl znovu a oba obviněné obžaloby zprostil; poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce a poškozené odvolací soud zamítl. K dovolání státního zástupce Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 5 Tdo 979/2018 zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
2. Napadeným rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu, rozhodl znovu, uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou, dále mu uložil trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti či v družstvu na dobu pěti let. Současně oběma obžalovaným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené škodu ve výši 472 091 Kč; následné odvolání obžalovaných odvolací soud zamítl. Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 548/2019-2026 odmítl dovolání obžalovaných jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
3. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podrobně popisuje své působení v obchodní společnosti, která dlouhodobě odebírala suroviny od poškozené, takže poškozená z toho důvodu věděla, jaká je finanční situace ve společnosti spravované stěžovatelem, a měla z toho důvodu dostatek informací pro rozhodnutí o pokračování ve spolupráci. Poté, co jednatel poškozené podal trestní oznámení na stěžovatele a jeho společníka proto, že pohledávky poškozené se dlouhodobě blížily částce 20 milionů korun, vyhodnotily orgány činné v trestním řízení vzájemný vztah jako trestný čin, ačkoliv podle stěžovatele tím byl porušen princip ultima ratio, neboť obecné soudy nevzaly v úvahu (s výjimkou prvního rozhodnutí odvolacího soudu), že trestněprávní represe nemůže předbíhat civilněprávní aspekt případu. K tomu stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2 2014 (N 21/72 SbNU 253) nebo sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001 (N 169/24 SbNU 255)]. Vzájemná obchodní spolupráce znamenala pro poškozenou obrat 286 998 293 Kč, z čehož jí bylo uhrazeno 271 702 840 Kč (neuhrazeno 15 295 453 Kč) - i soudní znalec konstatoval, že v roce 2010 měla dostatek zakázek, a za období, v němž měla být poškozená podvedena, byly uhrazené pohledávky vyšší, než za kolik bylo v té době odebráno zboží. Stěžovatel dále namítá, že v řízení nebyla správně posouzena subjektivní stránka trestného činu, protože závěr o nepřímém úmyslu nenachází oporu v konkrétně zjištěných skutečnostech [viz nález sp. zn. III. ÚS 1073/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 130/82 SbNU 137)], neboť míra neuhrazených závazků klesala, a proto považuje za vyloučené, aby současně umořoval dluhy z předchozích let a týmž jednáním se obohacoval.
4. Jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen, se měl dopustit v letech 2010 a 2011, pravomocné rozhodnutí vydaly obecné soudy až v roce 2018 a výkon trestu stěžovatel nastoupil až v polovině roku 2019; plynutí času však obecné soudy v rozhodnutí o trestu nezohlednily. Stěžovatel přitom po celou dobu žil spořádaně, společenská nebezpečnost jeho jednání se nepochybně vlivem času snižovala, a proto výši uloženého trestu nepovažuje za adekvátní [viz nález sp. zn. III. ÚS 1250/12 ze dne 13. 11. 2012 (N 187/67 SbNU 249)]. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána mimo jakoukoliv pochybnost - po původním zprošťujícím rozhodnutí byl uznán vinným až v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nadto k věci přistupoval odlišně v případě dovolání státního zástupce a následného dovolání stěžovatele. Za dané situace se proto stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí a je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, z nichž se podává, že stěžovatel, společně s druhým odsouzeným, zastupovali společnost, která od počátku využívala k podnikání jen vlastní zdroje, což vedlo ke zpoždění s platbami za dodané zboží a ve vztahu k poškozené také bývali v prodlení s platbami i 300 dnů po splatnosti faktury. I v důsledku hospodářského útlumu po roce 2008 postupně klesaly objednávky, prodlužovalo se prodlení, míra neuhrazených pohledávek dosáhla, a nakonec i převýšila obrat jejich společnosti. Objem neuhrazených závazků se zvyšoval, a poškozená tak nabyla přesvědčení, že úhrady za zboží dodané společnosti zastupované stěžovatelem se nedočká, obrátila se na orgány činné v trestním řízení, které jednání stěžovatele i druhého statutárního zástupce, a později rovněž prokuristy, posoudily jako trestný čin. Ač jimi řízená společnost naplnila zákonné předpoklady pro vyhlášení úpadku a bylo namístě podat insolvenční návrh, nereagovali odsouzení na takové informace, poškozenou o ekonomických potížích neinformovali a nadále pokračovali ve své činnosti. Oba odsouzení si přitom museli být vědomi, že jimi řízená obchodní společnost již nebude způsobilá uhradit poškozené faktury za dodaný materiál; současně neexistovaly (nebyly v řízení prokázány) žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit zlepšení situace a záchranu společnosti.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se pečlivě zabývaly naplněním znaků trestného činu jednáním stěžovatele a druhého odsouzeného; kladly jim za vinu, že věděli o nedobré ekonomické situaci společnosti, přesto se navenek (k poškozené) chovali neměnně, čímž navozovali zdání, že situaci mají pod kontrolou - tím však poškozenou uvedli v omyl, neboť věděli, že může nastat situace, kdy nebudou způsobilí uhradit své závazky. Především Nejvyšší soud se v obou svých usneseních zabýval významem pojmu uvedení v omyl, a v důsledku toho i nepřímým úmyslem stěžovatele, tedy naplněním subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud se rovněž důkladně zabýval subsidiaritou trestní represe a uzavřel, že konkrétní zjištění nevylučují trestní postih jednání stěžovatele. Odběrem zboží v průběhu jednoho a půl roku způsobili odsouzení poškozenému škodu ve výši 19 146 774 Kč; nevyvodit i trestní odpovědnost proto nebylo při naplnění skutkové podstaty trestného činu možné. Závěry Nejvyššího soudu, jehož závazný právní názor (a setrvání na něm) vedl podle stěžovatele k jeho odsouzení, považuje Ústavní soud za správné. Ani námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud přistupoval jinak k jeho dovolání v porovnání s dovoláním státního zástupce, nepovažuje Ústavní soud za namítané porušení základních práv.
7. Obecné soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a zákonným způsobem se s nimi vypořádaly; byl-li stěžovatel zbaven osobní svobody, pak postup soudů splnil požadavky dané v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a jejich rozhodování nepřekročila limity dané zásadou nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny). Stěžovatel měl a nepochybně využil možnost obrátit se na nestranný a nezávislý soud se svými námitkami a opravnými prostředky; právo za přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) neznamená, že účastník řízení má nárok na rozhodnutí, které bude odpovídat jeho představám a interpretaci provedených důkazů, že bude splňovat požadavky na spravedlivé soudní řízení podle předem stanovených pravidel, a těmto požadavkům rozhodnutí obecných soudů dostála. Jsou to především obecné soudy, které rozhodují o vině a o trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny) a které jsou povolány zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). Napadená rozhodnutí splňují uvedené požadavky a skutečnost, že stěžovatel není s jejich výroky spokojen, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel byl odsouzen k trestu na samé spodní hranici příslušné trestní sazby; ani nalézací soud, ani odvolací soud neshledaly důvody pro uložení trestu pod spodní hranicí. Namítá-li proto stěžovatel, že od trestného jednání uplynula delší doba, která by se měla projevit i ve výši trestu, konstatuje Ústavní soud, že odvolací soud zohlednil běh času, nezjistil však další důvody pro snížení trestu, což řádně odůvodnil.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu