ECLI:CZ:US:2017:4.US.2834.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2834/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. Ž., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 P 50/2002-476 ze dne 5. 3. 2015, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1097/2015-505 ze dne 9. 6. 2015 a o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovné zacházení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 22 P 50/2002-476 ze dne 5. 3. 2015 Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též "okresní soud") zastavil řízení o návrhu otce - stěžovatele na zrušení výživného tehdy nezletilé A. Ž., nebo jeho snížení na částku 600 Kč měsíčně za období od 1. 8. 2012 do 26. 9. 2013 (výrok I.), změnil rozsudek téhož soudu č. j. 22 P 50/2002-73 ze dne 26. 4. 2010 tak, že s účinností od 1. 9. 2014 zrušil vyživovací povinnost, stanovenou v částce 2 800 Kč měsíčně, k již zletilé A. (výrok II.). Současně soud zamítl návrhy stěžovatele na zrušení citovaného rozsudku a na zrušení výživného pro již zletilou dceru za období od 27. 9. 2013 do 31. 8. 2014 (výrok III.), jakož i jeho návrh na stanovení výživného matce pro již zletilou A. s účinností od 1. 2. 2010 ve výši 1 400 Kč měsíčně (výrok IV.) a nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Podle okresního soudu stěžovatel neprokázal kvalifikovanou změnu poměrů, která by odůvodnila zrušení či snížení výživného za období od 27. 9. 2013 do 31. 8. 2014. Soud měl za to, že od poslední úpravy výživného v roce 2010 naopak vzrostly náklady na uspokojování potřeb dnes již zletilé A., a to v souvislosti s jejím věkem a nástupem na střední školu. Na straně stěžovatele došlo pak ke změně poměrů v tom směru, že dříve byl poživatelem částečného invalidního důchodu ve výši 6 500 Kč měsíčně, zatímco nyní mu byl postupně navýšen až na částku 7 000 Kč měsíčně. Tvrzení stěžovatele o významné změně zdravotního stavu shledal nalézací soud nepravdivým, když toto bylo hodnoceno pouze jako mírné. Jelikož však A. ukončila studium, dle jejího vyjádření z finančních důvodů, přistoupil okresní soud po dohodě účastníků ke zrušení povinnosti stěžovatele hradit jí výživné od 1. 9. 2014. Část řízení zaznamenaná ve výroku I. rozsudku byla zastavena z důvodu existence překážky řízení podle §104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy překážky věci pravomocně rozsouzené. Pokud jde o návrhy stěžovatele na zrušení předchozího opatrovnického rozhodnutí a stanovení výživného matce, okresní soud jim nevyhověl, neboť shledal, že požadovaný postup by byl v rozporu s platným právním řádem. Stanovení výživného matce k jejím vlastním rukám za situace, kdy jí byla tehdy nezletilá svěřena do výchovy a matka kromě osobní péče o ni byla nucena hradit veškeré její potřeby, okresní soud navíc označil za neúčelné a bezpředmětné.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 6 Co 1097/2015-505 ze dne 9. 6. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, mimo jiné, o tom, že poměry stěžovatele se od poslední úpravy výživného nezměnily. Byť míra schopnosti stěžovatele pracovat poklesla na 50 %, nebránilo mu to, aby se v omezeném rozsahu do pracovního procesu zapojil. Podle krajského soudu by stěžovatel při částečné invaliditě mohl dosahovat alespoň minimální mzdy, tj. 9 200 Kč hrubého měsíčně.
Stěžovatel s popsaným výsledkem řízení nebyl spokojen, což dal najevo v ústavní stížnosti. Konstatoval, že obecné soudy rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, přičemž vycházely z nepravdivých tvrzení, např. stran údajně předčasného ukončení studia dcery či neplacení výživného na syna. Stěžovatel se krom toho ohradil proti jejich závěru, že opětovně neprokázal "kvalifikovanou, resp. zásadní či podstatnou" změnu poměrů pro rozhodnutí o snížení výživného. Pomine-li se, že ustanovení §99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, hovoří pouze o "změně poměrů", je stěžovatel přesvědčen, že "markantní a nezpochybnitelnou změnu poměrů", spočívající ve snížení jeho jediného příjmu z částky 23 042 Kč na 6 840 Kč měsíčně, při současné nemajetnosti ke dni 9. 7. 2012, kdy mu byla ukončena výplata nemocenských dávek a nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti, dostatečně prokázal listinami přiloženými k návrhu na zahájení řízení. Navzdory navýšení invalidního důchodu není stěžovatel podle svých slov schopen hradit výživné na dvě děti, které do 30. 6. 2013 činilo 6 000 Kč a do 30. 8. 2014 se jednalo o částku 4 300 Kč. Uvedl, že žije dlouhodobě pod úrovní existenčního minima, trpí nevyléčitelnou nemocí a jeho zdravotní stav se neustále zhoršuje. Tyto skutečnosti ovšem obecné soudy ignorovaly. Stejně tak nepřihlédly k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1115/2014 - 73 ze dne 29. 7. 2014, kterým bylo rozhodnuto o snížení vyživovací povinnosti stěžovatele k jeho synovi D., a ze kterého stěžovatel dovozoval oprávněnost svého návrhu na snížení výživného dceři. Ve svém důsledku tentýž soud pak rozhodl ve stejné věci naprosto odlišně, což podle stěžovatele svědčí o nesprávném hodnocení důkazů a o porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na rovné zacházení. Stěžovatel dodal, že obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly ani jím uváděnou judikaturu Ústavního soudu, jejímž prostřednictvím dokladoval opodstatněnost své argumentace o neadekvátní výši výživného vzhledem k jeho tíživé situaci, nutnosti stanovit výživné také matce dítěte, jakož i o z hlediska svobody výkonu povolání nepřijatelném a důkazy nepodloženém tvrzení soudů, že byl schopen si přivydělávat. Názory vyjádřené v nálezech sp. zn. I. ÚS 1076/13, sp. zn. I. ÚS 527/06, sp. zn. I. ÚS 2093/07, sp. zn. Pl. ÚS 1/12 a sp. zn. II. ÚS 979/13 obecné soudy pominuly, aniž by vyložily, proč se od této judikatury odchylují. V napadených rozhodnutích obecných soudů dle mínění stěžovatele absentuje řádné odůvodnění přijatých závěrů, což je činí nepřezkoumatelnými.
V ústavní stížnosti a následně i v jejím doplnění stěžovatel dále namítl podjatost ve věci rozhodujících soudců okresního a krajského soudu. Důvod podjatosti stěžovatel spatřoval v rozdílném přístupu soudců k účastníkům řízení a v jejich rozhodování v předchozím řízení vedeném u okresního soudu ve věci určení jeho styku s dcerou, který byl naprosto bezdůvodně zamítnut a porušeno tak jeho právo dle čl. 32 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených soudních rozhodnutí, přičemž shledal, že podaný návrh není důvodný.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V předloženém stížnostním návrhu stěžovatel uplatňuje námitky týkající se převážně způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z nich vyvozovaných skutkových zjištění stran jeho majetkových poměrů, životní úrovně a schopnosti plnit vyživovací povinnost ke zletilé dceři v původně stanovené výši. I přes namítaný ústavněprávní rozměr se jedná toliko o polemiku se závěry obecných soudů, která staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, jak již výše naznačil, v zásadě nepřísluší. Ústavní soud stojí na stanovisku, že určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v §913 a §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, resp. v §85 odst. 2, 3, §96 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013), či posouzení, zda se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání výživného ve smyslu §923 občanského zákoníku (či §99 zákona o rodině), a v tom rámci zhodnocení zjištěných skutečností je věcí obecné justice. Ke kasaci soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v projednávané věci ovšem nezjistil. Z napadených rozsudků obecných soudů je zřejmé, že tyto vzaly v úvahu všechny relevantní skutečnosti, přičemž jejich závěry nelze považovat za zcela neodůvodněné, ani extrémní, ať již z hlediska interpretace a aplikace shora citovaných ustanovení zákona, nebo z hlediska provedeného dokazování. Obecné soudy při řešení otázky podstatné změny poměrů, která je určující pro rozhodování o návrhu na snížení výživného, řádně přihlédly nejen k odůvodněným potřebám již zletilé A., ale i majetkovým poměrům obou rodičů. Mínění obecných soudů, že od poslední úpravy vyživovací povinnosti vzrostly odůvodněné potřeby A., stěžovatel přitom nijak nezpochybnil, stejně jako nerozporoval fakt, že již v době přijetí předchozího rozhodnutí o výživném trpěl zdravotními problémy a pobíral částečný invalidní důchod. Stěžovatel v podstatě setrval jen v rovině prostého tvrzení, že stanovené výživné je nad jeho aktuální finanční možnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že mezi zákonná kritéria uvedená v §913 odst. 1 občanského zákoníku nenáleží pouze hledisko stávajících majetkových (příjmových) poměrů rodiče, nýbrž i hledisko jeho schopností a možností. Podle zákona není tedy rozhodná jen fakticita příjmů, nýbrž i hledisko možné úrovně příjmů s ohledem na schopnosti a možnosti rodiče dítěte. Z tohoto úhlu pohledu tedy nelze obecně přijmout přesvědčení stěžovatele, dle kterého již samotný pokles příjmů rodiče musí vést také ke snížení výživného stanoveného pro dítě. Je naopak povinností rodiče vyvinout maximální úsilí k zajištění výživy dítěte. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy nijak nepochybily, pokud vycházely ze zásady potencionality výdělku stěžovatele s tím, že navzdory zdravotnímu omezení bylo v jeho možnostech dosahovat vyššího příjmu nad rámec částečného invalidního důchodu, a to formou přivýdělku. Ostatně stěžovatel takto v minulosti činil. Pozornosti obecných soudů navíc neuniklo, že stěžovatel v polovině roku 2011 obdržel vypořádací podíl z prodeje bytu ve výši 732 619 Kč. Jak správně obecné soudy poznamenaly, okolnost, že stěžovatel danou částkou nedisponoval, nemohla být kladena k tíži jeho dcery.
Poukazoval-li stěžovatel na odlišný přístup krajského soudu v řízení o vyživovací povinnosti k jeho synovi, je třeba uvést, že Ústavní soud není v zásadě oprávněn zkoumat či perfekcionisticky "napravovat" případný nesoulad mezi rozhodnutími obecných soudů. Nelze také pominout, že na první pohled jistá nejednotnost může pramenit i ze skutečnosti, že každý případ má svoji nezaměnitelnou individualizaci, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. Jmenovitě při rozhodování o výši výživného musí obecné soudy zohlednit konkrétní potřeby každého dítěte, přičemž tyto se mohou výrazně lišit.
Rovněž neobstojí stěžovatelovo tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. V civilním řízení přichází do úvahy především právo na přístup k soudu, tj. možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), možnost osobně se účastnit řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), být roven s ostatními účastníky řízení zejména v procesu dokazování (čl. 37 odst. 3 Listiny) a dosáhnout rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Z odůvodnění rozsudků okresního a krajského soudu nevyplývá, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech jakkoliv krácen či dokonce výrazně znevýhodněn vůči matce své dcery. Stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, byla mu dána možnost, aby uplatnil svoje návrhy a tvrzení, navrhl důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy a tvrzení protistrany a čerpal opravné prostředky. Těchto práv stěžovatel zjevně využil.
Stěžovatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1076/13, sp. zn. I. ÚS 527/06, sp. zn. I. ÚS 2093/07 (zde se jedná o usnesení), sp. zn. Pl. ÚS 1/12 a sp. zn. II. ÚS 979/13 považuje Ústavní soud za nepřiléhavé s ohledem na rozdílnost posuzovaných případů a citace stěžovatele z těchto rozhodnutí v ústavní stížnosti za vytržené z kontextu věci.
Konečně k námitce podjatosti Mgr. Janouškové, soudkyně okresního soudu, Ústavní soud odkazuje na usnesení krajského soudu č. j. 6 Co 1093/2013-371 ze dne 15. 11. 2013, jímž byla tato námitka vyvrácena. Stran údajné podjatosti členů ve věci rozhodujícího senátu krajského soudu dlužno poznamenat, že stěžovatel nedoložil - a z napadeného rozhodnutí krajského soudu to ani neplyne, že by takovou námitku vůbec byl vznesl, natož jak o ní případně bylo rozhodnuto. Řečené zakládá nepřípustnost téže námitky v řízení před Ústavním soudem ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nehledě na to, že se jedná o důvod zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Přesto Ústavní soud považuje za vhodné reagovat na argumentaci stěžovatele připomínkou, že důvody vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce mohou podle zákona spočívat výhradně v jeho "poměru k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům", nikoliv však v rozhodovací činnosti, včetně rozhodování v jiných věcech (§14 odst. 1, odst. 4 o. s. ř.).
Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že stěžovateli se porušení ústavně zaručených práv, jichž se dovolával, prokázat nezdařilo. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Jelikož byl stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti neúspěšný, Ústavní soud nevyhověl ani jeho návrhu na náhradu nákladů řízení (jak dle §62 odst. 4, tak dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu