ECLI:CZ:US:2015:4.US.2848.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2848/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Miloše Suchomela, zastoupeného Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem Zborovská 620/47, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 153/2014-592 ze dne 11. 6. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 270/2012-565 ze dne 27. 5. 2013, usnesení téhož soudu č. j. 24 Co 273/2008-252 ze dne 11. 6. 2009 a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 13 C 320/2005-474 ze dne 11. 5. 2012 a č. j. 13 C 320/2005-207 ze dne 28. 4. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se po Ministerstvu zemědělství, Pozemkovém úřadu Praha (dále též "pozemkový úřad"), domáhal vydání řady pozemků v katastrálním území Velká Chuchle v Praze, blíže označených parcelními čísly a jejich pozemkovými výměrami a zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X1 vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, a to z titulu restitučního nároku uplatněného podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále též "zákon o půdě"). Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 15. 4. 2005 č. j. PÚ 784/91/6 rozhodl dle §9 odst. 4 zákona o půdě tak, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí, jejichž vydání se domáhal. Správní orgán sice dospěl k závěru, že stěžovatel je oprávněnou osobou dle §4 odst. 2 písm. a) a e) zákona o půdě a restituční nárok uplatnil řádně a včas (přičemž k uzavření dohody o vydání pozemků, jak předpokládá §9 odst. 1 zákona o půdě, nedošlo), avšak vydání dotčených pozemků brání překážka zakotvená v ustanovení §11 odst. 1 písm. e) téhož předpisu, neboť dle pozemkového úřadu pozemky tvoří funkčně ucelený areál dostihového závodiště zřízeného před 1. 10. 1976, které je třeba pokládat za sportovní zařízení.
Stěžovatel následně podal v zákonem stanovené lhůtě u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu podle §244 a násl. občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 151/2002 Sb. Touto žalobou se domáhal, aby soud nahradil zmíněné rozhodnutí pozemkového úřadu a rozhodl, že stěžovatel je vlastníkem předmětných pozemků. V žalobě namítal a argumentoval, že dostihové závodiště ve Velké Chuchli není sportovním zařízením zřízeným před 1. říjnem 1976 a předmětné pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, a proto není naplněna překážka vydání pozemků uvedená v §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Obvodní soud rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem ze dne 28. 4. 2008 tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění dospěl ke stejnému závěru jako pozemkový úřad v žalobou napadeném správním aktu. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozsudek nalézacího soudu ve věci samé a v závislém nákladovém výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1035/2006 ze dne 12. 12. 2006, podle kterého výjimka z povinnosti vydat pozemek oprávněné osobě neplatí absolutně, tj. na neomezenou dobu před datem 1. 10. 1976, nýbrž s ohledem na úpravu právních vztahů, sledovanou zákonem o půdě, se týká jen doby po odnětí pozemku dotčeného výstavbou (v případu řešeném cit. judikátem chatové osady ve smyslu §11 odst. 1 písm. d/ zákona o půdě) poté, co přešel do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby.
Ve věci následně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 v pořadí druhým rozsudkem, jímž bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem jedenácti v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků, ale není vlastníkem dalších 54 pozemků v katastrálním území Velká Chuchle. Bylo také vysloveno, že tímto rozsudkem se nahrazuje výše vzpomínané rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 4. 2005. Soud také rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O odvoláních stěžovatele a vedlejšího účastníka - Dostihového závodiště Praha proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto v záhlaví též uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, kterým byl v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2012 změněn ve výroku o věci samé (I) tak, že bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4 v katastrálním území Velká Chuchle, ale není vlastníkem zbývajících pozemků, jejichž vydání se stěžovatel rovněž domáhal; bylo vysloveno, že se daným rozsudkem nahrazuje shora zmíněné rozhodnutí pozemkového úřadu a rozhodnuto o nákladech řízení.
Ve výsledných právních závěrech odvolacího soudu bylo (shodně se závěrem pozemkového úřadu i se závěrem soudu prvního stupně) zdůrazněno, že dostihové závodiště ve Velké Chuchli a jeho ucelená plocha má specifické určení k provozování dostihového sportu; dostihy jsou obecně širokou veřejností vnímány jako sport a dostihové závodiště jako sportovní zařízení. Bylo-li na pozemcích zřízeno dostihové závodiště před 1. 10. 1976, existuje tu překážka vydání pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, a to pro samu existenci dostihového závodiště na předmětných pozemcích, takže ani nebylo nutné se zabývat tím, že předmětné pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud vpředu označeným usnesením jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil věc v souladu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že soudního řízení neměl být účasten JUDr. Jiří Slavíček, správce konkurzní podstaty vedlejšího účastníka - Dostihového závodiště Praha, státního podniku v úpadku, neboť nebyly dány zákonné podmínky pro jeho účast na řízení. Stěžovatel dále nesouhlasí s interpretací ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě obecnými soudy. Tvrdí, že předmětné pozemky byly a vesměs i nadále jsou zemědělskou půdou. Nikdy, a to ani k dnešnímu dni, nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, jako zemědělská půda byly vždy využívány, což je dle něj prokázáno mimo jiné z pachtovních smluv, které stěžovatel založil do soudního spisu, pročež není splněna podmínka překážky pro vydání pozemků dle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Pokud jde o posouzení časové podmínky vztahující se k datu 1. 10. 1976, stěžovatel odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1035/2006 ze dne 12. 12. 2006, jímž nejprve argumentoval odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí. Stěžovatel také zpochybnil klíčový závěr soudů o tom, že dostihové závodiště je sportovním zařízením. Obecné soudy neshledaly důvod, aby bylo soudní řízení na návrh stěžovatele doplněno znaleckým posudkem za účelem prokazování, že dostihy nejsou sportem. Dostihové závodiště dle názoru stěžovatele nesplňovalo zákonné podmínky pro jeho provoz coby sportovního zařízení ani v době nesvobody, a proto na něho nemohlo být touto optikou nahlíženo. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud v diametrálně odlišném pohledu stěžovatele na deklaraci překážky vydání nemovitostí dle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě ze strany pozemkového úřadu a následně obecných soudů, a to ve všech jejích aspektech - terminologickém (zda lze dostihové závodiště podřadit pod pojem sportovní zařízení), časovém (zda je třeba zřízení takového sportovního zařízení vázat výlučně na období od 25. 2. 1948 do 30. 9. 1976) i statusovém (zda předmětné pozemky byly či nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu).
Pokud jde o rozměr terminologický, nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že otázka, zda dostihové závodiště je sportovním zařízením ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., dosud rozhodovací praxí řešena nebyla, a to ani v dovolacím soudem citovaných rozhodnutích. Totiž právě v Nejvyšším soudem odkazovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1939/2007 ze dne 15. 7. 2009 byla tato otázka výslovně (vy)řešena. Ve věci řešené tímto judikátem byl napaden právní závěr odvolacího soudu (též Městského soudu v Praze), podle kterého bylo "nepochybné, že na předmětných pozemcích se nacházelo sportovní zařízení v podobě dostihového závodiště prokazatelně přede 1. říjnem 1976; nelze tu pozemky pro překážku stanovenou v §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě vydat, byť by jinak byl uplatněný restituční nárok opodstatněný". Odvolací soud tam svůj právní závěr, vyplývající ze slovního znění ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., podpořil komparací s ustanovením §11 odst. 1 písm. b) a c) téhož předpisu obsahující jinak (anebo ne zcela totožně) stanovenou lhůtu, vyjadřující (na rozdíl od ustanovení §11 odst. 1 písm. e) úmysl zákonodárce v tam uváděných případech určit odlišně počáteční lhůtu rozhodnou pro nevydání či vydání pozemků oprávněným osobám. Tento "jednoznačný aplikační a výkladový závěr" odvolacího soudu Nejvyšší soud zcela akceptoval.
K tomu je třeba doplnit, že ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku Ústavní soud svým usnesením sp. zn. III. ÚS 2744/09 ze dne 2. 12. 2010 (veřejně dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí na adrese http://nalus.usoud.cz) jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ústavní soud v tomto směru způsobilost dostihového závodiště být sportovním zařízením dle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě implicite coby ústavně konformní aproboval (jinak by v zásadě nemohl v podrobnostech na odůvodnění odvolacího soudu jako na správné odkázat, poněvadž na tomto klíčovém závěru byla také rozhodnutí obecných soudů založena a z tohoto hlediska v ústavní stížnosti také rozporována), čímž je dána odpověď na terminologický rozměr překážky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě.
Ústavní soud se v citovaném usnesení zabýval i dalšími dvěma výše nastíněnými rozhodnými aspekty. Předně odkázal na své dřívější rozhodnutí ze dne 12. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 342/02, v němž Ústavní soud konstatoval, že "datum 1. 10. 1976 je klíčové pro stanovení režimu překážky vydání pozemku, neboť dikce ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě vymezuje dva typy případů. V případech, v nichž tělovýchovné nebo sportovní zařízení bylo na pozemku zřízeno před tímto datem, jsou tato zařízení překážkou vydání již pro samu svoji existenci na předmětných pozemcích". Nově pak k tomu Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2744/09 doplnil, že "[p]okud by měl zákonodárce v úmyslu vymezit počátek této doby jinak, nepochybně by tak učinil, jako tomu je v případě ustanovení §11 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o půdě. Překážkou vydání pozemků je tak v projednávané věci samotná existence tělovýchovného nebo sportovního zařízení na předmětných pozemcích". Je tak vyvráceno mínění stěžovatele, že "[t]vrzení, že Ústavní soud ČR dovodil, že lhůta určená dle písm. e) dotčeného ustanovení nemá ‚počátek' je vytržena z kontextu", resp. výklad stěžovatele, že "Ústavní soud ČR však (v usnesení sp. zn. III. ÚS 2744/09 - pozn. ÚS) neřešil otázku běhu lhůty určené datem 01.10.1976 generelně" (str. 19 ústavní stížnosti). Takové interpretaci rozhodnutí Ústavního soudu nelze přisvědčit již proto, že Ústavní soud se zde zabýval případem co do posuzování existence překážek pro vydání shodným s případem stěžovatele. Skutečnost, že se počátkem časové periody vážící se k datu 1. 10. 1976 Ústavní soud ve skutečnosti výslovně zabýval, je též jeho konstatování, že "[t]vrzením stěžovatelů, že překážkou vydání pozemku by bylo toliko zřízení sportovního zařízení v době po 25. 2. 1948, se zabýval jak odvolací, tak i dovolací soud. Odvolací soud ... vysvětlil časový rámec projednávané věci ve vztahu jak k rozhodnému období uvedenému v preambuli zákona o půdě, tak i k době, v níž došlo ke zřízení dostihového závodiště, jako rozhodných skutečností pro uplatnění výjimky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě."
Obecné soudy nepochybily ani při vyhodnocování statusové stránky pozemků, pokud jde o jejich případné vynětí ze zemědělského půdního fondu. Protože se na předmětných pozemcích nachází sportovní zařízení zřízené před 1. 10. 1976, nebylo třeba se touto otázkou zabývat, jak odvolací soud v napadeném rozsudku rovněž správně vyzdvihl. Toto stanovisko se opírá o názor Ústavní soudu vyjádřený v již citovaném rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 342/02, kde konstatoval, že "[n]aproti tomu v případech, kdy bylo tělovýchovné či sportovní zařízení zřízeno až po 1. 10. 1976, je třeba se zabývat i otázkou, zda byl pozemek vyňat ze zemědělského půdního fondu a zda bylo vydáno územní rozhodnutí." Na tomto místě se sluší podotknout, že tento výkladový postoj odráží smysl dikce zákonného ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, poněvadž jinak by členění na pozemky, na nichž bylo zřízeno (nachází se) sportovní zařízení před 1. 10. 1976, a na pozemky, na nichž k tomu došlo po tomto datu, ztrácelo smysl. Za zmínku v tomto ohledu stojí skutečnost, že zákon o půdě ve svém původním znění zapovídal vydání pozemků mimo jiné v případě, že "na pozemku jsou tělovýchovná a sportovní zařízení", a to bez dalšího.
Stěžovatel namítá, že dostihové závodiště ve Velké Chuchli nebylo zřízeno, resp. provozováno v souladu s dobovými či pozdějšími předpisy, a proto nemůže jít o plnohodnotné sportovní zařízení, které by jako takové za sportovní zařízení formálně bylo pokládáno, resp. že obecné soudy nadřazují faktický stav právnímu. Ani v této výtce však nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Posouzením této otázky se velmi podrobně zabýval již příslušný pozemkový úřad v původním rozhodnutí (srov. str. 5 - 7). Není třeba provádět rozsáhlou genezi právního postavení předmětného dostihového závodiště, postačí poukázat na skutečnost, že vyvlastňovací řízení pozemků, o jejichž vydání stěžovatel usiloval, proběhlo za účelem, resp. ve prospěch výstavby a provozu závodiště, a sice dle zákona č. 46/1948 Sb., kdy přídělovými listinami a dalšími právními akty byly dotčené pozemky odevzdány do držby státní organizace Státní závodiště, která také zařízení provozovala. Skutečnost, že se dokladů o stavebních řízeních zachovalo jen menší množství, však nečiní dostihové závodiště nezpůsobilým sportovním zařízením, resp. areálem staveb a zařízení bez odpovídajícího právního statusu. K tomu je třeba navíc dodat, že československému právu v době nesvobody byla jistá míra bezformálnosti imanentní, faktický stav často důsledně neodrážel stav právní a ke schvalování různých projektů nezřídka docházelo ex post, a to někdy i neodpovídajícími právními nástroji. Úmysl zákonodárce, který v §11 odst. 1 zákona o půdě zakotvil překážky pro vydání pozemků, sledoval ochranu tam, kde by vydání pozemků nedůvodně zasáhlo do veřejného zájmu na přístup ke kulturnímu, resp. sportovnímu vyžití, obzvláště s ohledem na náklady a péči, které do takových sportovních zařízení byly vloženy.
Pokud jde o námitku překážky dalšího provozování sportovního zařízení, jejíž vyhodnocení měly obecné soudy opomenout, a tím stěžovatele poškodit na jeho právu na spravedlivý proces, ani té nebylo možno dát za pravdu, a to zejména proto, že tato otázka v době rozhodování pozemkového úřadu nastolena nebyla. Ostatně o tom svědčí i následně podaná žaloba, která byla k ústavní stížnosti přiložena a ve které takové zmínky není. Nelze proto k této výtce v řízení o ústavní stížnosti přihlédnout. Nad rámec řečeného k tomu lze poznamenat, že z internetových stránek Dostihového závodiště Praha - Velká Chuchle na adrese www.velka-chuchle.cz jednoznačně plyne, že sportovní zařízení je k danému účelu vskutku využíváno. Za zcela liché je přitom třeba pokládat argumenty stěžovatele v tom směru, že vydání předmětných pozemků není překážkou dalšího provozování ke stávajícím účelům, neboť situaci lze velmi jednoduše řešit dlouhodobými nájemními vztahy, věcným břemenem, apod. - takový přístup je nepochopením smyslu výluky dle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Právě tyto exempce sledovaly mimo jiné cíl, aby daná zařízení nebyla po právní stránce dále (či více než je nutné, popř. rozumné) zatěžována, pozemky zcizovány apod., aby tedy nedocházelo k rozpadu funkčnosti areálu jako celku. Skutečnost, že nyní celý areál sestává z pozemků s různorodou vlastnickou strukturou, má své vnitřní důvody odrážející vývoj sportoviště.
Ústavní soud se již nezabýval procesní námitkou údajně nezákonného účastenství správce konkurzní podstaty vedlejšího účastníka v daném řízení, poněvadž ani její případné kladné vyřízení by nemohlo na meritu věci ničeho změnit.
Obecné soudy tedy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. března 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu