ECLI:CZ:US:2008:4.US.2900.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2900/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Renatou Černou - Plevákovou, advokátkou, se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 8 Tdo 884/2007 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 8 To 20/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 11. 2007 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ní kladené, kterou se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 8 Tdo 884/2007 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 8 To 20/2007, neboť těmito rozhodnutími mělo být porušeno jeho základní subjektivní právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny. K tomuto porušení mělo dojít zejména tím, že odvolací soud v souladu s předchozím rozhodnutím Ústavního soudu vyslechl pouze M. C. a neprovedl výslech ostatních nezletilých, na základě jejichž výpovědi je stěžovatel rovněž usvědčován. Stěžovatel tak neměl možnost klást nezletilým sám, ani prostřednictvím svého obhájce, otázky.
Ke skutkovému stavu je zapotřebí uvést, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, jako soudu pro mládež, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, byl podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) a c) a §258 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), zrušen rozsudek krajského soudu - jako soudu prvostupňového - a to ve všech výrocích týkajících se stěžovatele. Podle ustanovení §259 odst. 3 tr.ř. bylo Vrchním soudem v Praze znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) zákona č. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr.z."), k trestu odnětí svobody na čtrnáct let. Bylo mu rovněž uloženo, aby nahradil škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně a M. Š. Odvolání syna stěžovatele - mladistvého Jana G. - jedná se o pseudonym - (dále jen J. G. mladší) - bylo stejným rozsudkem Vrchního soudu v Praze zamítnuto podle ustanovení §256 tr. ř. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel i J. G. mladší dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obě podaná dovolání byla na základě §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta. Po neúspěšném dovolání podal stěžovatel proti výše citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 Tmo 5/2005 ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 29/06 byl uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen ve výrocích týkajících se stěžovatele. Ústavní soud v tomto nálezu dospěl k závěru, že stěžovatel neměl přiměřenou možnost zpochybnit svědectví nezletilého Petra C. (jedná se o pseudonym), který ho jako jediný svým svědectvím usvědčoval i z úmyslu poškozenou zabít. V této skutečnosti spatřoval Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces. Proto, jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud vyhověl dne 24. 1. 2007 ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti rozsudku odvolacího soudu sp. zn. 8 Tmo 5/2005 s tím, že tak dává prostor odvolacímu soudu znovu posoudit celou věc ve světle právních závěrů ve výše citovaném nálezu vyslovených. Důsledkem tohoto rozhodnutí Ústavního soudu se trestní věc stěžovatele vrátila do stádia řízení o odvolání. Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 8 To 20/2007 stěžovatele znovu uznal vinným z trestného činu vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) tr. z. a za tento skutek mu vyměřil trest odnětí svobody na čtrnáct roků. Bylo mu rovněž opětovně uloženo, aby nahradil škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně a M. Š. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 8 Tdo 884/2007 odmítl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Při posuzování ústavní roviny věci samé, tedy toho, zda soudy obecného soudnictví postupovaly tak, aby nebylo porušeno žádné základní subjektivní právo stěžovatele, vycházel Ústavní soud jednak z předchozího řízení před Ústavním soudem, jednak z rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu, jež byla touto ústavní stížností napadena. Ústavní soud si rovněž vyžádal od Krajského soudu v Hradci Králové spis 1 Tm 1/2005, který se týká předmětné věci. Po prostudování výše uvedených rozhodnutí, jakož i spisového matriálu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji byl nucen odmítnout.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Z toho plyne, že Ústavní soud nemůže bez dalšího zasahovat do řízení před obecnými soudy. Nemůže jim proto kupříkladu určovat, jak mají kvalifikovat to které jednání, jak mají hodnotit ten který důkaz atp. K porušení práva na spravedlivý proces došlo ve věci stěžovatele již zmiňovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek také Ústavní soud svým nálezem II. ÚS 29/06 ze dne 24. 1. 2007 zrušil. V nově provedeném odvolacím řízení Vrchní soud v Praze zohlednil závěry uvedené v tomto nálezu mj. i tím, že provedl výslech Petra C. Protože tento svoji výpověď změnil, což Vrchní soud v Praze vyhodnotil jako účelové a ve svém rozhodnutí tento svůj názor dostatečně argumentačně podložil, vycházelo se v odvolacím řízení při opětovném hodnocení projednávané věci z jeho původní výpovědi ze dne 30. 8. 2004. Co se týká skutečnosti, že stěžovatel neměl možnost v novém odvolacím řízení pokládat nezletilcům otázky, neboť jejich výpovědi byly v souladu s ustanovením §102 odst. 2 tr. ř. jen čteny, k této otázce se Ústavní soud dostatečně vyjádřil již v několikrát zmiňovaném nálezu, jenž přímo souvisí s právě projednávanou věcí. Ústavní soud odkazuje proto na odůvodnění tohoto nálezu.
Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze dostatečně zohlednil závěry plynoucí z předchozího nálezu. Lze proto uzavřít, že velmi závažný skutek, který stěžovatel spáchal, obecné soudy projednaly způsobem, jenž zachovává všechna základní subjektivní práva (svobody), jež jsou stěžovateli zaručena jednak českým právním řádem, jednak mezinárodním právem. Zcela ústavněkonformní byl i postup Nejvyššího soudu, který neshledal důvody, jež by činily dovolání přípustným a proto ho na základě legitimního odůvodnění odmítl.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu