ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.884.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 884/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání obviněného V. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 Tm 1/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 1 Tm 1/2005, byl obviněný V. G. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření ohledně spoluobviněného mladistvého V. G. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma jmenovaným obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozeným V. z. p. ČR, územní pracoviště R., částku 58.381,- Kč a M. Š. částku 8.946,- Kč.
Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními směřujícími proti jeho výrokům o vině i trestu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu pro mládež ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu obviněného V. G. částečně zrušen, a to ve všech výrocích týkajících se tohoto obviněného. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. G. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s mladistvým V. G. V. z. p. ČR, uzemní pracoviště R., škodu ve výši 58.381,- Kč a M. Š. škodu ve výši 8.946,- Kč. Odvolání mladistvého V. G. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění V. G. i mladistvý V. G. prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Shodně v něm odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Usnesením Nejvyššího soudu jako soudu pro mládež ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1373/2005, byla obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, podal obviněný V. G. ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06, byl označený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výrocích týkajících se stěžovatele (body I. a II. rozsudku) zrušen. Ústavní soud v odůvodnění nálezu mimo jiné uvedl, že postup podle ustanovení §102 odst. 2, §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. by v posuzované věci mohl být připuštěn, pokud by šlo o opatření zcela nezbytné, avšak aby se obviněnému dostalo spravedlivého procesu, muselo by být toto omezení práva na obhajobu dostatečně kompenzováno dalším postupem orgánů činných v trestním řízení. V projednávaném případě by nevyslechnutí nezletilých svědků před soudem v zájmu respektování ochrany jejich duševního a mravního vývoje mohlo být opatřením, které je nezbytné, a kontradiktorní výslech jiných svědků by mohl představovat kompenzaci újmy v právech obhajoby; to ovšem za situace – jak odpovídá konstantní judikatuře obecných soudů i Evropského soudu - kdyby skutkový stav byl bez pochybností prokázán i dalšími přímými důkazy, event. soustavou nepřímých důkazů vzájemně na sebe navazujících, které vcelku shodně a spolehlivě prokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že by bylo možno z nich vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného. Konstatoval, že záruky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny jsou specifickými aspekty práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a Ústavní soud při svém zkoumání poměřoval opodstatněnost stěžovatelovy argumentace ze všech těchto hledisek. Pokud je odsouzení stěžovatele pro skutek v celém rozsahu (tj. včetně úmyslu zabít poškozenou či srozumění s tímto následkem) založeno téměř výlučně na výpovědi nezletilého svědka M. C., který ho jako jediný i z úmyslu poškozenou zabít přímo usvědčuje a kterého stěžovatel neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat v žádném stadiu trestního řízení, byl postup orgánů činných v trestním řízení znemožňující kontradiktorní postup ve vztahu ke jmenovanému svědkovi v rozporu nejen se základními zásadami trestního řízení, ale i s pravidly spravedlivého procesu. Výpovědi nezletilých J. H. a M. K. ze stadia před zahájením trestního stíhání, v nichž uvedli, že o zabití poškozené hovořil ml. V. G. a nezletilý M. T. v autě v přítomnosti stěžovatele, nelze považovat za důkazy, které by byly přiměřenou kompenzací za výrazné omezení práva na obhajobu spočívající v nemožností stěžovatele klást alespoň jedenkrát otázky nezletilému M. C. A to navíc za situace, kdy ani nezletilý J. H. v přítomnosti stěžovatele nebo jeho obhájce slyšen nebyl a jeho výpověď v předmětném směru popřeli nezletilý M. T. i mladistvý V. G. a nezletilý M. K. v řízení před soudem svoji prvou výpověď v celém rozsahu popřel. Ústavní soud za daného stavu dospěl k závěru, že stěžovatel neměl přiměřenou možnost zpochybnit svědectví nezletilého M. C., na němž je v rozhodující míře založeno jeho odsouzení pro trestný čin vraždy. Stěžovateli se tak nedostalo spravedlivého procesu a bylo tak porušeno jeho právo vyplývající z čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Vzhledem k tomu, že vytýkanou vadu řízení stěžovatel namítl i v odvolání, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze s tím, že odvolacímu soudu tak bude dán prostor pro opětovné posouzení správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení ve světle právních závěrů v tomto nálezu vyslovených a pro nové rozhodnutí o odvolání stěžovatele.
Důsledkem rozhodnutí Ústavního soudu bylo, že se trestní věc obviněného V. G. vrátila do stadia řízení o odvolání. Vrchní soud v Praze se odvoláním obviněného znovu zabýval a jeho rozsudkem ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu obviněného V. G. částečně zrušen, a to ve všech výrocích týkajících se tohoto obviněného. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. G. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s mladistvým V. G. V. z. p. ČR, uzemní pracoviště R., škodu ve výši 58.381,- Kč a M. Š. škodu ve výši 8.946,- Kč.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný V. G. trestného činu vraždy dopustil tím, že dne 12. 8. 2004 v době od 12.00 hod. do 18.00 hod. odvezl svého syna mladistvého V. G. a skupinu nezletilých, a to M. C., P. G., J. H., M. K., a M. T., z K. do O. u R., kde společně s mladistvým V. G. označil dům čp. 9. poškozené A. O., a instruoval je odcizit poškozené finanční prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit poškozené smrt, mladistvý V. G. a všechny nezletilé osoby vnikli do domu poškozené a zde ji fyzicky napadli údery otevřenou dlaní a pěstí, kopy, bitím paličkou na maso do hlavy a bodáním přinesenými nůžkami, srazili ji na zem a požadovali vydání peněz a dále se střídali v bodání poškozené nůžkami do oblasti krku a hrudníku, poté prohledali domek a odcizili částku nejméně 2.000,- Kč, kterou předali obviněnému V. G., který poblíž domu čekal v automobilu; poškozená v důsledku útoku mladistvého a nezletilých utrpěla mnohočetná poranění hlavy, osm bodnořezných poranění krku a dvě bodnořezná poranění na přední straně trupu, přičemž poranění mozku vedlo k bezprostřednímu ohrožení života, když příčinou smrti poškozené byl zánět plic, který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině. Namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, bylo-li jeho jednání posouzeno jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a odkázal tak na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutková zjištění podle něho nenasvědčují tomu, že se jako spolupachatel podílel na vraždě spáchané dalšími osobami, a jeho jednání nelze posuzovat ani jako účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. Obviněný V. G. zrekapituloval, že odvolací soud v důsledku nálezu Ústavního soudu a k návrhu obhajoby provedl výslech nezletilého M. C., který by jej mohl teoreticky usvědčovat z účasti na vraždě, avšak upozornil na svědecké výpovědi vychovatelů N. T. a L. H., z nichž vyplynulo, že nezletilý v den vraždy byl v ústavu, nebyl na útěku. Znovu též poukázal na lhavost nezletilců, kteří se měli na útoku účastnit, jak potvrdily vypracované znalecké posudky. Odmítl, že by byl srozuměn s tím, že nezletilci užijí proti poškozené fyzického násilí, že by znal přibližný věk poškozené a její zdravotní stav a že by byl srozuměn s tím, že ji mohou společným útokem usmrtit. Uvedl, že pokud by výpovědi nezletilců byly hodnoceny podle obecných zásad trestního procesu, lze nanejvýš uvažovat o tom, že mohl mít povědomost o tom, že přímí pachatelé jdou do domu poškozené s úmyslem z něj něco odcizit, avšak nemohl mít povědomost o možném usmrcení poškozené. Jeho jednání proto mělo být posouzeno jako majetkový delikt či delikt proti svobodě, nikoliv jako trestný čin vraždy. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného V. G. obsáhle zrekapitulovala průběh dosavadního řízení a uvedla, že obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění, a uplatněným námitkám nelze proto přiznat povahu právně relevantních námitek. Jeho výhrada vůči právnímu posouzení skutku v tom smyslu, že jeho jednání mohlo být posouzeno maximálně jako jiný trestný čin zohledňující úmysl pachatele odcizit věc, vychází z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Poznamenala, že soudy přitom svá skutková zjištění opřely o konkrétní skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů, a na základě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. V podrobnostech lze podle ní odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména Vrchního soudu v Praze, který se v rámci svého rozhodování vypořádal s novou výpovědí obviněného a novou výpovědí nezletilého M. C. Měla za to, že podstatnou byla v dané věci skutečnost, že vytipování poškozené bylo zcela zřejmě v důsledku iniciativy obviněného V. G. a jeho syna mladistvého V. G. Jako oběť násilného přepadení byla zvolena právě A. O., neboť byla osamělá, přestárlá, vůči jakékoliv agresi předem indisponovaná. Za situace, pokud obviněný V. G. nasměroval do domku, kde poškozená bydlela, skupinu pěti nezletilců, z nichž tři byli chovanci dětského domova a i znaleckými posudky byla konstatována jejich určitá intelektová nedostatečnost, citová otupělost a šlo o děti výchovně zanedbané, a to i ve smyslu zásadních životních hodnot, přičemž prokazatelně věděl, že jeden z nich (M. T.) je ozbrojen nůžkami, o nichž hovořil jako o zbrani, kterou je ochoten použít v případě, pokud poškozená nebude svolná s vydáním peněz, které jí jeli uloupit, je zcela zřejmé, že zavinění obviněného vzhledem ke smrtelnému následku bylo pokryto úmyslem nepřímým. Již jako podpůrné se podle ní jeví výpovědi nezletilců J. H. a M. C. o výslovném povelu obviněného V. G. k usmrcení poškozené. Obviněný rozhodně neměl vzhledem k nastalému následku vztah, který by bylo možné nazvat pravou lhostejností, poněvadž s takovým následkem musel počítat. Zmínila, že výpovědi vychovatelů z dětského domova, kteří potvrzovali, že M. C. nebyl uvedeného dne na útěku, označila za nevěrohodné, poněvadž opak byl prokázán výpověďmi dalších pěti osob. Navrhla proto, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Předně je třeba konstatovat, že námitky uplatněné v tomto dovolání jsou v podstatě obsahově shodné s těmi, které uplatnil obviněný V. G. v dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005.
Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný znovu uplatnil zásadně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil v napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze. Pokud totiž hovořil o tom, že ani skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů nenasvědčují tomu, že se jako spolupachatel podílel na vraždě spáchané dalšími osobami a že v jeho jednání nelze spatřovat ani žádnou z forem účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák., ale že mohlo být posouzeno jako delikt majetkový, resp. delikt proti svobodě, pak zpochybnění správnosti právních závěrů soudů podmínil vlastní verzí skutkového děje založenou na odlišném hodnocení důkazů.
Ačkoliv sice ve veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 4. 4. 2007 oproti předchozí své výpovědi připustil, že do O. skutečně jel, ve shodě s obhajobou uplatněnou v předchozích stadiích řízení popřel, že by byl srozuměn s tím, že nezletilci užijí proti poškozené fyzické násilí, že by věděl, jaký je přibližný věk poškozené a její zdravotní stav a že by byl srozuměn s tím, že ji útočníci mohou usmrtit. Vytkl, že soudy provedené důkazy, především výpovědi mladistvého V. G. a nezletilých M. C., P. G., J. H., M. K. a M. T. nehodnotily správně a poukázal na lhavost nezletilců zjištěnou i znaleckými posudky. Jmenovitě ve vztahu k věrohodnosti výpovědi nezletilého M. C. poukázal i na svědecké výpovědi vychovatelů dětského domova, podle nichž se nezletilý nemohl nacházet na místě činu, protože byl v ústavu, nebyl na útěku. Jestliže by provedené důkazy soudy hodnotily ve vzájemných souvislostech, bylo by možné podle něj uvažovat nejvýše o tom, že mohl mít povědomost o tom, že přímí pachatelé jdou do domu poškozené s úmyslem z něj něco odcizit, nemohl však mít povědomost o možném usmrcení poškozené.
Je zjevné, že obviněný V. G. námitku nesprávného právního posouzení skutku vystavil primárně na odlišných skutkových zjištěních, poněvadž v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu je konkrétně uvedeno zjištění (shodné již se zjištěním učiněným soudem prvního stupně), že obviněný odvezl svého syna mladistvého V. G. a skupinu nezletilých, a to M. C., P. G., J. H., M. K. a M. T. před dům poškozené a instruoval je odcizit poškozené finanční prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit poškozené smrt, načež mladistvý a nezletilí vnikli do domu poškozené a použili vůči ní zde popsané násilí; v důsledku útoku těchto osob poškozená utrpěla mnohočetná poranění hlavy, osm bodnořezných poranění krku a dvě bodnořezná poranění na přední straně trupu, přičemž poranění mozku vedlo k bezprostřednímu ohrožení života, když příčinou smrti poškozené byl zánět plic, který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku.
Obviněný V. G. založil své dovolací námitky na polemice s těmito zjištěními soudů, od nichž se odvíjí i odpovídající právní závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy. Domáhal-li se právního posouzení skutku jako majetkového deliktu či deliktu proti svobodě, činil tak na podkladě odlišných skutkových okolností, které ve skutkových zjištěních soudů oporu nemají. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl skutečně zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jim vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Nutno připustit, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 14 až 17 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4, 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu), který lze akceptovat. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil trestného činu vraždy, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soudy neztotožnily a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč jí neuvěřily. Z odůvodnění rozhodnutí soudů se jasně podává, jak soudy obou stupňů reagovaly na obhajobu obviněného. Odvolací soud v intencích nálezu Ústavního soudu ve veřejném zasedání vyslechl nezletilého M. C. (č. l. 1102-1104) a v odůvodnění rozsudku vyložil, proč neuvěřil změně jeho výpovědi a vycházel z dřívější výpovědi nezletilého. Soudy se ve svých rozhodnutích vypořádaly i s hodnocením výpovědí dalších nezletilých a správně nevzaly za podklad svého rozhodnutí výpovědi vychovatelů dětského domova, týkající se přítomnosti nezletilého M. C. ve výchovném zařízení v době činu, protože byly vyvráceny ostatními provedenými důkazy. Jde-li o účast obviněného V. G., s odkazem na výpovědi nezletilců z přípravného řízení uzavřel, že obviněný byl nejméně srozuměn s tím, že mladistvý V. G. a další nezletilí užijí proti poškozené fyzického násilí, věděl, jaký je přibližný věk poškozené a její zdravotní stav, a byl proto srozuměn s tím, že ji útočníci mohou společným „hromadným“ útokem usmrtit, jak je ostatně instruoval. Státní zástupkyně přiléhavě v daných souvislostech shrnula, že vztah obviněného k nastalému následku rozhodně neměl povahu „pravé lhostejnosti“, poněvadž s uvedeným následkem musel počítat; jinými slovy, nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si musel představovat jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby, což je třeba kvalifikovat jako srozumění s následkem ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Odvolací soud případně poukázal i na to, že obviněný se činu dopustil jako spolupachatel mladistvého V. G. a ve vztahu k nezletilým bylo na místě hovořit o zneužití „živého nástroje“, tj. jiného člověka (pachatelství nepřímé). Není pochyb o tom, že úmysl obviněného jako nepřímého pachatele se vztahoval i ke skutečnosti, že využívá ke spáchání trestného činu „živého nástroje“. Nepřímý pachatel je pak trestně odpovědný za úmyslný trestný čin, který prostřednictvím „živého nástroje“ spáchal. Závěr o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (či některé z forem účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák.) nepřichází v úvahu, neboť předpokladem závěru o spolupachatelství (i účastenství) je trestní odpovědnost tzv. účastníka v širším smyslu (tj. spolupachatel a účastník podle §10 odst. 1 tr. zák.) a osoby mladší patnácti let nejsou trestně odpovědné pro nedostatek věku (k tomu např. č. 51/1970-II., 10/1996 Sb. rozh. tr.). Závěr o vině obviněného V. G. má oporu ve výsledcích dokazování a nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková